Vegetativní rozmnožování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Někdy mohou některé rostliny vytvořit díky vegetativnímu rozmnožování celé lesy klonů, jako například topoly na obrázku. (ilustrační obrázek)

Vegetativní rozmnožování je druh nepohlavního rozmnožování, při němž potomci vznikají jinak, než pomocí výtrusů (spor) a semen. Je velmi častý u rostlin, ale také u bakteríí a hub. V zahradnictví se oddělením části rostliny, např. dělením trsů nebo oddenků, využívá vegetativního rozmnožování k získání několika klonů s určitými výhodnými vlastnostmi.

Druhem vegetativního (nepohlavního) rozmnožování je i štěpování , které zahrnuje očkování a roubování. Těmito metodami je přenášena část rostliny s požadovanými vlastnostmi na jinou rostlinu, takže vzniklý organismus má vlastnosti vegetativně množené rostliny ale i z menší části vlastnosti rostliny (podnože) na kterou byla tkáň (roub, očko) přenesena.

Vegetativní rozmnožování umožňují u rostlin dělivá pletiva, u jednobuněčných živočichů je metodou prosté binární dělení. Výsledkem mohutného vegetativního rozmnožování je velká genetická uniformita vzniklé populace.

V přírodě je vegetativní rozmnožování časté u trvalých rostlin. Obvykle se tyto rostliny rozšiřují pomocí modifikovaných (např. plazivých) stonků. Ve skutečnosti je však možností mnohem více, vegetativní rozmnožování může zprostředkovat jakákoliv část rostliny, včetně kořene či listu). Někdy se vegetativním rozmnožováním vytváří velké kolonie klonů, někdy i celé lesy.

Způsoby vegetativního rozmnožování v zahradnické praxi[editovat | editovat zdroj]

V zahradnické praxi se kulturní rostliny rozmnožují několika způsoby. Patří sem:

  • řízkování – spočívá v nařezání mladých výhonků na kousky. Tyto výhonky nejčastěji obsahují tři listy a nebo se dělají zcela krátké asi 2 cm dlouhé. Následně se nechají zakořenit v půdě, vodě či živném médiu.
  • hřížení – principem je zakořenění větve nebo šlahounu hřížené rostliny. Ta je pak oddělena člověkem a vzniká tak nový jedinec, či jedinci. Hřížení může být:
    • přírodní – spočívá v tom, že se větev nebo šlahoun sama dotýká delší dobu země a po čase zakoření s tím, že například spojení s původní rostlinou uhnije.
    • obyčejné – delší stonek vycházející z rostliny přihrneme hlínou a zbytek se nachází nad zemí. Pokud stonek zakoření můžeme ho oddělit od mateřské rostliny a vypěstovat novou rostlinu. Využívá se zejména u bobulovin.
    • vrcholové – spočívá v zabodnutí vrcholu stonku do země. V momentu, kdy na tomto místě vyraší ze země nový stonek, oddělíme starý stonek od původní rostliny.
    • paprskové – spočívá v několikanásobném přihrnutí dlouhých stonků. Jedná se vlastně o multiplikovanou podobu obyčejného hřížení.
    • vzdušné – provádí se ve vzduchu na větvích či šlahounech. Větev se nařízne po vnitřní letorosty a neprodyšně zabalí s ovlhčenou rašelinou nebo jiným materiálem. Po čase můžeme skrz igelit vidět rašící kořínky. V tomto momentě větvičku uřízneme a zasadíme. Důležité je použít průhledný igelit, tak abychom viděli rašící kořínky. Dále musíme pevně utěsnit, aby se do rány stromu nedostali škůdci. Toto hřížení se provádí spíše v humidnějších tropech či sklenících. V suchých oblastech je malá pravděpodobnost úspěchu.
  • oddělky (kopčení) – spočívá v oddělování jednotlivých částí rostlin.
  • odkopky – jde vlastně o oddělování odnoží.
  • množení šlahouny – jde o oddělování zakořeněných i nezakořeněných šlahounů (jahody).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vegetative reproduction na anglické Wikipedii. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cutting (plant) na anglické Wikipedii.