Trvalka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Trvalky (pereny) jsou podle botanické definice víceleté nedřevnaté rostliny. Trvalka během svého života obvykle několikrát kvete a má semena.

Nepříznivé vegetační podmínky, např. zimu a sucho velmi často přečkávají pouze podzemní orgány – kořeny, oddenky, hlízy, cibule. Nadzemní orgány – listy a stvoly – u většiny trvalek zahynou. Příkladem bylin, kde přežívá zimu i nadzemní část jsou netřesky nebo traviny. Podzemní části jsou zásobárnami živin a vody. Za vhodných vegetačních podmínek rostlina vyraší z neporušených podzemních částí. Do skupiny trvalek se nezařazují druhy, které nepřečkají zimu ve volné půdě a druhy, které se z pěstitelských důvodů musí každoročně přesazovat. Naopak sem z praktických důvodů zařazujeme druhy některých drobných keříků.[zdroj?]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Pojem pereny je plné synonymum pro termín trvalky ve smyslu vytrvalé, tj. víceleté byliny či zahradní květiny. Termín „trvalky“ je ovšem nejen mladší, ale i širší a čeština ho používá v mnoha oborech lidské činnosti, vznikl především ze snahy odstranit z jazyka cizí slovo. Pereny jsou počeštěným tvarem latinského perenae - vytrvalý. Výraz pereny je ovšem přesnější a proto používaný zejména v odborných zahradnických kruzích (podobně jako konifery, alpinky, annuely aj.). Teprve po roce 1948 se pereny dostaly na druhé místo v odborném jazyce. Dnes se pozvolna vrací na své původní místo spolu s květinami, které označuje.

Čeština zná i starší výraz pro pereny - trvalky. Tím je pojem „ostálky“. Z širšího použití vymizel v průběhu meziválečného období a tento pojem se používá jako české jméno pro rod Zinnia, jinak ovšem klasickou letničku.

Dělení trvalek[editovat | editovat zdroj]

Podle zeměpisné polohy[editovat | editovat zdroj]

Použití trvalek do volné půdy se mění s nadmořskou výškou a zeměpisnou šířkou. Každý stupeň zeměpisné šířky má své typické druhy trvalek. Výskyt rozmanitých druhů trvalek se zmenšuje směrem od tropického pásu k polárnímu. Střední Evropa má optimální podmínky pro různé skupiny trvalek – vlhká, svěží i stinná místa pro trvalky horského původu a chráněná teplá místa pro trvalky jižního původu; musí zde však mít podmínky pro přečkání zimy.

Podle klimatických typů[editovat | editovat zdroj]

Trvalky můžeme rozdělit přibližně do 5 klimatických typů, kde přírodní podmínky odpovídají požadavkům trvalek:

  • mírné a vlhké podnebí
  • mírné a sušší podnebí
  • teplejší suché podnebí
  • teplejší a vlhké podnebí
  • subarktické podnebí

Původ trvalek[editovat | editovat zdroj]

Původ trvalek lze najít jen u čistých botanických druhů. V podmínkách mírného pásu se vyskytují trvalky nejvíce jako kříženci. Vývoj trvalek začal před mnoha milióny let a probíhá celou stupnicí geologických dob, od prvních cévnatých rostlin devonu až po rozmanité rostliny třetihor. Třetihory, období ve kterém byla již klimatická pásma, se staly základem naší dnešní flóry. Na vývoj vytrvalých bylin měla vliv doba arktická v třetihorách, kdy se značně ochladilo a nízké teploty zničily teplomilné rostliny. Po době ledové se trvalky vyvinuly z původních lučních a močálových rostlin, které ustoupily před zimou. Nebyly však stejné, jelikož již došlo ke křížení s tamějšími druhy a k přizpůsobení tamním podmínkám. Proto na novém území vznikaly nové typy a šířily se typy staré. Další vývoj proběhl v rukou člověka, který je dovážel ze vzdálených zemí a pak dále dopěstoval. Tento vývoj byl již velice rychlý a netrval milióny let jako ve volné přírodě.

Péče o výsadbu[editovat | editovat zdroj]

Půda[editovat | editovat zdroj]

Musíme znát osazovaný pozemek a nároky vybraných trvalek. Jelikož trvalky jsou na stanovišti více let, je nutno pečlivě připravit pozemek. Půda musí být hluboko zpracovaná. Důkladně musíme zkypřit, odplevelit a upravit povrch. Půdu zryjeme, pro většinu druhů stačí 20–30 cm. Většina trvalek vyžaduje dobrou, humózní, kyprou, propustnou, hlinitopísčitou půdu, bohatou na pohotové živiny. V příliš těžkých půdách (jílovitých a nepropustných) mají rostliny bohatě narostlé nadzemní části, ale špatně koření. Těžká půda ztěžuje ošetřování rostlin, proto důkladně a hluboko zryjeme a kypřením přidáme kompost s pískem a rašelinou. Dobré je toto provádět na podzim, na jaře pečlivě povrchově upravit. Do písčité a příliš lehké půdy zapravíme rašelinu, která pojímá a váže vodu, dobrý kompost a těžší zeminu. Někdy půdu máme úmyslně „horší“ pro druhy, kterým se tak lépe daří.

Odplevelení[editovat | editovat zdroj]

Pozemek musíme zbavit plevelů. Nepříjemné jsou plevele, které se rozrůstají podzemními oddenky. V půdě nesmí zůstat ani kousek oddenku, jinak se brzy a rychle rozrostou. Tyto plevele zničíme mechanicky a chemicky. Nejlépe je spojit tato dvě ošetření a pozemek vyčistit.[zdroj?] Pokud je pozemek silně zaplevelený a máme možnost výsadbu o rok odložit, je dobré toho využít. Musíme dobře zvolit přípravky, které chceme použít. Nesmí zanechávat rezidua v půdě, pokud jsou na ně trvalky citlivé. K likvidaci nadzemní části se používají přípravky Gramoxone a Reglone.[zdroj?] Pro zničení celého plevelného porostu používáme Roundup.

Hnojení[editovat | editovat zdroj]

Pro hnojení nepoužíváme čerstvý hnůj, protože spálí mladé kořeny. Po zakořenění je dobré používat průmyslová hnojiva, která jsou rozpustná ve vodě. Rostliny se nesmí přehnojit dusíkem, jinak v zimě vymrzají.

Přihnojování[editovat | editovat zdroj]

Přihnojování řídíme podle požadavků jednotlivých druhů trvalek, abychom nedosáhli přebujelého růstu, kdy rostliny ztrácejí svůj habitus, jsou měkčí a rozklesávají se, špatně kvetou a jsou méně odolné proti chorobám a škůdcům a špatně přezimují.

Voda[editovat | editovat zdroj]

Nároky na vláhu jsou rozdílné. Většinou se rostliny spokojí s vláhou z půdy. Tu zabezpečují atmosférické srážky – déšť, sníh a rosa. Zálivku vyžadují v létě při déle trvajícím suchu. Pro zálivku je nejlepší čistá voda s nízkým obsahem solí, s obsahem minerálních látek a s neutrální až slabě kyselou reakcí (pH). Nejlépe voda dešťová. Voda z vodovodů a studniční je již méně vhodná. V prvním roce se musí trvalky ujmout, je třeba častěji zalévat, vhodný je mlžící zavlažovač.

Ošetření[editovat | editovat zdroj]

Ošetření se neprovádí každý rok stejně. V prvním roce po výsadbě potřebují větší péči než v letech následujících. Než povrch zatáhne porostem trvalek, je třeba půdu mezi rostlinami prokypřit. Zničíme tak i vyrůstající plevele. Nebezpečné jsou zimy bez sněhu. Většinou se provádějí přikrývky chvojím nebo listím. Nejvíce rostlinám škodí sluneční paprsky a vlhko. Na jaře přikrývku odstraníme postupně, aby nedošlo k poškození slunečními paprsky.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]