Terciér
| perioda / útvar |
epocha / oddělení |
věk / stupeň |
počátek[1] v Ma B2k[pozn. 1] |
délka trvání v Ma | |
|---|---|---|---|---|---|
| neogén | pliocén | piacenz | 3,6 | 1,02 | |
| zancl | 5,333 | 1,733 | |||
| miocén | messin | 7,246 | 1,913 | ||
| torton | 11,63 | 4,384 | |||
| serravall | 13,82 | 2,19 | |||
| langh | 15,97 | 2,15 | |||
| burdigal | 20,44 | 4,47 | |||
| aquitan | 23,03 | 2,59 | |||
| paleogén | oligocén | chatt | 28,1 | 5,07 | |
| rupel | 33,9 | 5,8 | |||
| eocén | priabon | 37,8 | 3,9 | ||
| barton | 41,2 | 3,4 | |||
| lutet | 47,8 | 6,6 | |||
| ypres | 56 | 8,2 | |||
| paleocén | thanet | 59,2 | 3,2 | ||
| seeland | 61,6 | 2,4 | |||
| dan | 66 | 4,4 | |||
Terciér (třetihory) je označení pro geologické období Země zahrnující geologické periody paleogénu a neogénu. Období v roce 1760 na základě studia sedimentů v předhůří Alp označil Giovanni Arduino jako „montes tertiarii“.[2] Jako geologické období byly třetihory popsány až v 19. století. Obě periody třetihor a perioda čtvrtohor (kvartér) člení nejmladší geologickou éru kenozoikum, která následuje po éře mezozoika (druhohory). V roce 2004 Mezinárodní komise pro stratigrafii pojem terciér zrušila, v roce 2005 byl však opět povolen jako neformální označení, které se však v populárně-vědecké i odborné literatuře stále užívá, jelikož je již zažitý mezi odborníky i laickou veřejností.
Jeho počátek před 66 miliony let je spojen s velkým vymíráním druhů (např. amonitů a dinosaurů), na jeho konci 2,58 milionů let před dneškem došlo k razantnímu globálnímu ochlazení.[3]
Geologie a klima[editovat | editovat zdroj]
Kontinenty se v průběhu terciéru postupně dostávaly do dnešní polohy. Rozevíral se Atlantský oceán, čímž se Amerika vzdalovala od ostatních kontinentů. Naopak se uzavíral oceán Tethys, z něhož do dnešních dnů zůstalo zachováno Středozemní a Černé moře. Africká tektonická deska se pohybovala k severu, díky čemuž došlo k další fázi Alpinského vrásnění. Započal výzdvih Himálaje. Austrálie se oddělila od Antarktidy a posunula se směrem k severu. To umožnilo vznik chladného cirkumpolárního oceánského proudu, díky kterému se začala Antarktida zaledňovat. Na počátku neogénu též definitivně ustoupilo moře z prostoru dnešního Česka.[4]
Terciérní klima se vyznačovalo sériemi teplých a chladnějších výkyvů, s tím souvisely i oscilace mořské hladiny. Ta s postupným ochlazováním klesala a docházelo k celkovému vysušování klimatu. Výrazný chladný pulz byl zaznamenán na přelomu eocénu a oligocénu, naopak nejteplejší interval terciéru probíhal ve spodním a středním miocénu. Nejmladší období terciéru - pliocén, byl již opět ve znamení postupného ochlazování. Poslední dva zaznamenané studené klimatické výkyvy z pliocénu lze již považovat za počátek čtvrtohorního cyklu glaciálů a interglaciálů.[4]
Život[editovat | editovat zdroj]
Na rozhraní druhohor a terciéru došlo ke katastrofické události, kvůli které vymřelo velké množství živočišných i rostlinných druhů. Trvalo statisíce let, než se objevili první živočichové těžší 50 kilogramů.[5] Z předcházejícím mezozoiku na souši dominujících dinosaurů katastrofickou událost přežily jen některé druhy ptáků (mluvíme zde o vyhynutí tzv. neptačích dinosaurů). Vymřeli dříve bohatě rozšíření létající a velcí mořští plazi, zmizeli mořští hlavonožci amoniti a belemniti a další. I u těch skupin živočichů, které katastrofickou událost přežily, došlo k výraznému snížení druhové diverzity, byli tedy zasaženi i ptáci a savci, kteří se později měli stát dominantními skupinami suchozemských živočichů. Po zotavení zemských ekosystémů došlo k rychlému růstu druhové diverzity právě u savců a ptáků, kteří využili příležitosti po zmizení svých dinosauřích konkurentů. Právě ve starším terciéru se oddělují různé dodnes žijící řády savců jako sudokopytníci, lichokopytníci, hlodavci, chobotnatci, netopýři a šelmy. Do terciéru též spadá evoluce předků člověka, kdy se oddělila čeleď hominidů směřující až k bezprostředním předkům rodu Homo z pliocénu. I ptáci, jakožto skupina taxonomicky náležející k dinosaurům, se přes značné ztráty z události z konce druhohor, úspěšně rozvinuli. Obsazují všechny biotopy a objevují se dnes již nevídané formy obřích nelétavých ptáků ať už dravců čeledi Phorusrhacidae, nebo býložravců rodu Diatryma. V neogénu většina ptačích obrů vymírá, ale naopak současné nepřeberné rozmanitosti dosahují zpěvní ptáci.[4][6]
Mořské ekosystémy obecně nebyly událostí z konce druhohor tolik zasaženy. Společenstva planktonu, plžů a mlžů však citlivě reagují na změny lokálního klimatu.
Mezi rostlinami pokračuje už v druhohorách započatý vývoj krytosemenných rostlin. V souvislosti se změnami klimatu se nově objevují travnaté společenstva otevřené suché krajiny, vznikají opadavé lesy mírného pásma, naopak mizí opadavé lesy polární. Další fáze rozvoje bylin otevřených stanovišť spadá do období pliocenních savan.[4][7]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Počátek jednotky, resp. stáří její báze (dolní hranice), se uvádí v miliónech let před dneškem (přesněji před rokem 2000). Data jsou nepřesná s odchylkou až několik procent. To je způsobeno převážně nejistotou použitého měření.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Global Boundary Stratotype Section and Point (GSSP) Table - All Periods [online]. International Commission on Stratigraphy [cit. 2018-03-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Historická geologie pro GMT; 9. Kenozoikum
- ↑ úsek geologické historie Země patřící do éry kenozoika. heslo Terciér; Geologická encyklopedie on-line
- ↑ a b c d CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; KOVANDA, Jiří; STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. Kapitola Terciér, s. 297–358.
- ↑ SOCHA, Vladimír. Když savci převzali vládu nad Zemí. Osel [online]. 25,11,2019. Dostupné online. ISSN 1214-6307.
- ↑ Mustoe, G. E., Tucker, D. S. & Kemplin, K. L. (2012). Giant Eocene bird footprints from northwest Washington, USA. Palaeontology. 55(6): 1293–1305.
- ↑ JANIS, Christine. Samozřejmí vítězové. In: GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha: [s.n.], 1998. ISBN 80-85928-88-4.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- FEJFAR, Oldřich. Zkamenělá minulost. Praha: Albatros, 1989. (česky)
- ŠPINAR, Zdeněk. Terciér (Kniha o pravěku) [online]. Praha: 1988. Dostupné online.
- GRYGAR, Radomír. Platformní vývoj Českého masivu v terciéru [online]. Fond rozvoje vysokých škol. Dostupné online. (česky)
