Pěvci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPěvci
alternativní popis obrázku chybí
Konipas luční (Motacilla flava)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Linnaeus, 1758
Podřády
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pěvci (Passeriformes) jsou největší řád třídy ptáků. Dosud bylo popsáno přes 6500 druhů pěvců,[1] což je více než polovina všech ptačích druhů. Jsou považováni za stromové ptáky díky svým nohám uzpůsobeným k sezení i na velmi tenkých větvích. Pro pěvce nejcharakterističtější vlastností je přirozeně zpěv. I díky schopnosti vytvářet složité hlasové projevy jsou pěvci považováni za nejvyvinutější řád ptáků. Pěvce můžeme potkat na celém světě, na pouštích i v tropických deštných lesích.

Zpěv[editovat | editovat zdroj]

Většina druhů tohoto řádu jsou zpěvní ptáci a v krku mají složité svalstvo kontrolující hlasivky. Zpěvný orgán, který je pro pěvce typický, se nazývá syrinx. Díky němu mají výbornou kontrolu nad hlasem (přestože některé druhy mohou vyluzovat i nelibozvučný zpěv, jako například vrány). Zpěvem označují teritorium, ve kterém žijí, také jím vábí samec samičkupáření. Podle zpěvu můžeme rozpoznat jednotlivé rody a druhy pěvců.

Někteří pěvci žijící ve městech (resp. hlučných lokalitách) mají problém zahnízdit, neboť jejich zpěv je rušen silničním hlukem, vinou něhož samičky pořádně neslyší nízkofrekvenční prvky melodií, a vnímají tak zpěváky jako nevhodné partnery k páření.[2]. Frekvence zpěvu ale nesouvisí s habitatem.[3] Ptáci se učí zpívat od rodičů již před vylíhnutím.[4]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Většina pěvců je menší než ostatní druhy třídy ptáků. Všichni členové tohoto řádu mají krmivá mláďata (starají se o ně).

Evoluční vývoj[editovat | editovat zdroj]

Fylogeneze pěvců a vztahy mezi jejich čeleděmi byly až do konce 20. století spíše záhadné. Mnoho čeledí pěvců bylo seskupeno dohromady na základě morfologických podobností, o kterých jsme dnes přesvědčeni, že jsou důsledkem konvergentní evoluce a ne blízké genetické příbuznosti. Například střízlíci ze severní polokoule, z Austrálie a z Nového Zélandu jsou si velmi podobní, a to jak vzhledem, tak chováním, a přesto podle vědců patří do tří různých fylogenetických větví pěvců.

Stále ještě se musí provést velká část výzkumu, ale série biochemických studií odkrývá stále více informací o původu a evoluci pěvců. Nyní se má za to, že původní pěvci se vyvinuli na Gondwaně přibližně v době kdy se tento jižní superkontinent odlamoval. Nejprve se vyvinuli křikaví až o něco později se vyvinuli zpěvní ptáci. Jedna z hlavních skupin pěvců, parařád Passerida, tedy pěvci podobní vrabcům, se objevili jako sesterská skupina parařádu Corvida (pěvci podobní krkavcovitým) a migrovali na severní polokouli, kde dál pokračoval explozivní vývoj nových druhů. Od té doby proběhlo mnoho promíchání severních druhů s druhy vracejícími se na jih, a jižních druhů migrujících na sever. Podle novějších biomolekulárních studií se zdá pravděpodobnější, že pěvci se objevili až na začátku kenozoika a jejich největší evoluční radiace následovala po události K-Pg před 66 miliony let.[5]

Systém pěvců[editovat | editovat zdroj]

Řád se dělí na dva podřády, a to na křikavé a na zpěvné. Tučně jsou označeny čeledě, jejichž zástupci se vyskytují i na území České republiky.

Podřád: křikaví (Tyranni)

Podřád: zpěvní (Passeri)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Orders of Birds. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Zvýšený hluk ve městech odrazuje ptáky od hnízdění. operenci.cz [online]. [cit. 2013-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  3. Max Planck Society. Global study on bird song frequency. phys.org [online]. 2020-12-22 [cit. 2022-11-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Flinders University. Songbirds 'teach chicks before they hatch'. phys.org [online]. 2016-03-28 [cit. 2022-11-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. CROUCH, Nicholas M.A.; RAMANAUSKAS, Karolis; IGIĆ, Boris. Tip-dating and the origin of Telluraves. S. 55–63. Molecular Phylogenetics and Evolution [online]. 2019-02. Roč. 131, s. 55–63. Dostupné online. DOI 10.1016/j.ympev.2018.10.006. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]