Lelkové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxLelkové
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádlelkové (Caprimulgiformes)
Ridgway, 1881
Čeleďlelkovití (Caprimulgidae)
Vigors, 1825
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lelkové (Caprimulgiformes) je řád ptáků, pro který jsou charakteristické kryptické opeření, dlouhá tenká křídla, krátké slabé nohy a velmi krátký zobák. Řád má pouze jedinou čeleď lelkovití (Caprimulgidae). Na světě žije kolem 100 druhů lelků, z nichž každý se označuje rodovým jménem lelek. Mimo Antarktidy, tichomořských ostrovů a velkých pouštních oblastí jsou lelkové rozšířeni po celé zeměkouli. V Evropě žijí dva druhy: lelek lesní (Caprimulgus europaeus) a lelek rudokrký (Caprimulgus ruficollis). V Česku hnízdí pouze lelek lesní, který žije v borových lesích.

Živí se hmyzem, který chytají do zobáku, který dokáží extrémně široce rozevřít. Loví v noci, kdy je také možno slyšet jejich výrazný hlasový projev, která je nejvýraznější počátkem hnízdního období. Hnízdí na zemi a snášejí 1 až 2 vejce, která zahřívají oba členové páru. Mláďata se líhnou značně vyvinutá, v prachovém peří, vidí a slyší a záhy se pohybují po okolí.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Původně bylo do řádu lelků řazeno více skupin ptáků, které byly postupně povýšeny z čeledí na samostatné řády na základě hlubokých morfologických a genetických odlišností. K těmto skupinám patří potuové (Nyctibiiformes), gvačaro (Steatornithiformes; obě skupiny povýšeny na řád v roce 2016[1][2]), lelkouni (Podargiformes) a lelčíkové (Aegotheliformes).

K roku 2022 řád lelků obsahoval pouze jednu čeleď lelkovití (Caprimulgidae) s následujícími rody.[3]

Vnitřní systematika nicméně zůstává předmětem vědeckých debat.[4][5]

Popis a morfologie[editovat | editovat zdroj]

Lelek kopistoocasý (vlevo) a vlajkový mají v době hnízdění extrémně prodloužené peří na křídlech, resp. ocase

Lelkové jsou malí až středně velcí ptáci dosahující délek od 15–40 cm a váhy mezi 20–155 g.[6] Vzhledem k tělu mají velkou plochou hlavu, velké oči, krátké krky a velmi krátké slabé nohy.[6] U kořene zobáku se nachází štětiny, které mohou sloužit k ochraně očí při lovu hmyzu nebo k nasměrování hmyzu směrem do zobáku.[7] Prsty jsou spojeny krátkou blánou, dráp prostředního prstu má na jedné strany menší výstupky těsně vedle sebe, takže připomíná malý hřebínek. Tento dráp lelkové využívají k čištění peří (preeningu) či narovnávání obličejových štětinek. Tmavý zobák je sice velmi malý, avšak lelkové jej dokáží extrémně široce rozevřít, a to jak vertikálně, tak horizontálně. To se hodí nejméně ke dvěma věcem, a sice k chytání velkého hmyzu a k ochlazování během tropických nocí, kdy lelkové za letu široce rozevřou čelisti a nechají vzduch proudit dovnitř.[8]

Většina druhů má dlouhý ocas, který je společně s dlouhými úzkými křídly spojován s dovednými létajícími schopnostmi. 2 africké druhy (lelek dlouhoperý a vlajkový) mají během hnízdění extrémně prodloužené druhé nejvnitřnější ruční letky. 5 jihoafrických druhů (lelek lyroocasý, vlečkoocasý, vidloocasý, kopistoocasý a rezavolímcový) zase má extrémně prodloužené rýdovací pera. Prodloužená pera jsou důležitou součástí námluv a po po skončení doby rozmnožování odpadnou. Opeření lelků je jinak silně kryptické a většinou je různou kombinací hnědé, šedé, žlutočervené, béžové, tmavé a krémové barvy. Pohlavní dimorfismus bývá nevýrazný, i když samce lze u některých druhů rozlišit podle světlých fleků na krku, ocasu a křídlech.[9]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k silně kryptickému zabarvení a noční povaze druhu se toho o biologii řady druhů příliš neví. Většina lelků klade svá vejce na zemi bez jakéhokoliv hnízda přímo na listy nebo štěrk. Vejce jsou většinou světlá, u některých druhů s tmavšími flíčky. Samice kladou 1 či 2 vejce, inkubační doba trvá kolem 16–22 dní. Inkubace vajec i rodičovská péče jsou sdíleny oběma rodiči.[10]

Živí se výhradně hmyzem, který chytají za letu do široce rozevřeného zobáku.[11] Díky extrémní šířce zobáku mohou lelkové chytat i větší druhy nočních motýlů nebo kobylek.[10]

Zvukový projev lelka lesního

Většina lelků je po většinu roku poměrně tichá, avšak počátkem doby rozmnožování se začnou velmi specificky a hlasitě projevovat. Evropský lelek lesní například zní jako vzdálená motorka a tento zvuk dokáže vydávat dlouhé hodiny jen s minimálními pauzami. Některé jiné druhy zase zní spíše pískavě či vydávají hluboké bublavé zvuky. Některé druhy produkují i mechanické zvuky pomocí tleskání křídel o sebe.[12]

Rozšíření a stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Lelkové mají téměř kosmopolitní rozšíření po všech kontinentech kromě Antarktidy. K významným oblastem, kde se nevyskytují, patří ty největší pouště a tichomořské ostrovy včetně Nového Zélandu a Tasmánie. Největší druhová diverzita je v tropech a subtropech.[6] Habitat druhu je extrémně diverzifikován od hustých lesů přes pouště po hustě obydlená města. Zvláště lelkové rodu Chordeiles jsou známí svým hnízděním na štěrkových plochých střechách a lovem nočního hmyzu ve světle pouličních lamp.[10]

Odkaz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

V dobách, kdy se ještě chytalo na lep, vzniklo úsloví chytat lelky, které vyjadřuje nesmyslnost, popř. pošetilost takového konání (lelek se totiž přes den nehýbe a v noci jej návnada nezajímá, nevidí ji) a znamená zahálet, lenošit.[13]

Široce rozeviratelné čelisti daly základ prastaré pověsti o tom, že lelkové sají krev kozám, pročež si vysloužili přezdívku goatsuckers (z angl. goat = koza, a sucker = sáč či sosák, čili něco jako „kozosači“).[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CHESSER, R. Terry; BURNS, Kevin J.; CICERO, Carla. Fifty-seventh Supplement to the American Ornithologists' Union Check-list of North American Birds. The Auk. 2016-07-01, roč. 133, čís. 3, s. 544–560. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 1938-4254. DOI 10.1642/AUK-16-77.1. (anglicky) 
  2. REMSEN, Van. Proposal (703) to South American Classification Committee: Elevate Steatornithidae and Nyctibiidae to rank of Order [online]. Proposal (703) to South American Classification Committee Elevate Steatornithidae and Nyctibiidae to rank of Order, 2016 [cit. 2022-05-14]. Dostupné online. 
  3. Nightjars, Oilbird, potoos, frogmouths [online]. IOC World Bird List v 12.1 [cit. 2022-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. HAN, Kin-Lan; ROBBINS, Mark B.; BRAUN, Michael J. A multi-gene estimate of phylogeny in the nightjars and nighthawks (Caprimulgidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2010-05-01, roč. 55, čís. 2, s. 443–453. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2010.01.023. (anglicky) 
  5. LARSEN, Carl; SPEED, Michael; HARVEY, Nicholas. A molecular phylogeny of the nightjars (Aves: Caprimulgidae) suggests extensive conservation of primitive morphological traits across multiple lineages. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2007-03-01, roč. 42, čís. 3, s. 789–796. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2006.10.005. (anglicky) 
  6. a b c Elphick 2019, s. 44.
  7. Grzimek, s. 401.
  8. Elphick 2019, s. 44-45.
  9. Elphick 2019, s. 45.
  10. a b c WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Nightjars and Allies (Caprimulgidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2022-05-15]. DOI 10.2173/bow.caprim2.01. (anglicky) 
  11. a b Caprimulgidae | bird family. www.britannica.com [online]. Britannica.com [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Elphick 2019, s. 45-46.
  13. chytat lelky [online]. Ontola.com [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]