Tučňáci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTučňáci
alternativní popis obrázku chybí
Tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád tučňáci (Sphenisciformes)
Sharpe, 1891
Čeleď tučňákovití (Spheniscidae)
Bonaparte, 1831
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Rody
  • Aptenodytes
  • Eudyptes
  • Eudyptula
  • Megadyptes
  • Pygoscelis
  • Spheniscus
Sesterská skupina
trubkonosí (Procellariiformes)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňáci (Sphenisciformes) jsou nelétaví ptáci,[p 1] kteří jsou dokonale přizpůsobeni lovu a potápění ve vodě, ale mají křídla. Žijí výhradně v oblastech chladných mořských proudů na jižní polokouli (jeden druh, hnízdící na Galapágách, okrajově zasahuje na severní polokouli). V současné době žije na světě a je klasifikováno asi 18 druhů, a několik často nejasně určených poddruhů, řazených do šesti rodů jediné čeledi tučňákovití (Spheniscidae).

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Že české slovo tučňák, které bylo vytvořeno v době národního obrození, pochází od slova tučný, je asi nesporné. Zajímavější je však etymologie mezinárodně užívaného názvu Penguin (v angličtině) či Pingvin (v ruštině, němčině, španělštině). Jeho původ se vysvětluje dvěma způsoby. Často se předpokládá, že má původ ve velšském pen gwyn, tj. "bílá hlava", což byl název, jímž Velšané označovali alku velkou, severského mořského ptáka, který připomínal tučňáky a byl již vyhuben. Alka totiž měla nad okem výraznou bílou skvrnu. Slovo pinguin je však poprvé doloženo v deníku italského učence Antonia Pigafetty, který se účastnil Magalhãesovy námořní výpravy kolem světa. Proto je pravděpodobnější, že slovo má původ v románské jazykové oblasti, a to v latinském slově pinguis, tj "tuk". [1]

Objevení tučňáků[editovat | editovat zdroj]

Kolonie tučňáků brýlových (Spheniscus demersus) v Jižní Africe

Tučňáci byli objeveni námořníky, kteří v 16. stol. hledali námořní cesty kolem pobřeží Jižní Ameriky a Afriky. V lodních denících slavných mořeplavců jako byli Vasco da Gama a Fernão de Magalhães či pirátů Francise Drakea a Williama Dampiera se dochovaly zmínky o tučňácích. Někteří mořeplavci je pokládali za opeřené ryby, jiní, například Francise Drake, se o nich zmiňují jako o nelétavých černobílých husách. Mořeplavci tučňáky chytali a jedli, i když jim jejich tučné, rybinou páchnoucí maso moc nechutnalo. Například anglický mořeplavec James Cook však jedl tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob. Podivný vzhled tučňáků fascinoval dobové učence, kteří se v 16. a 17. století dohadovali, zda tučňáci jsou ptáci, ryby nebo čtvernožci, až roku 1758 švédský přírodovědec Carl Linné poprvé systematizoval tučňáka brýlového jako ptáka příbuzného albatrosům. Živé tučňáky se podařilo dovézt do Evropy až v druhé polovině 19. století a jejich chov, který je spojen s řadou obtíží, byl dlouho výsadou těch nejlepších zoologických zahrad převážně ve Spojených státech, Velké Británii a v Japonsku.

V českých Zoologických zahradách se chová tučňák Humboldtův (Zoo Praha, Liberec, Zlín a Plzeň), pocházející z Jižní Ameriky, a tučňák brýlový (Zoo Ústí nad Labem), který pochází z pobřeží Jižní Afriky. Oba se řadí mezi méně náročné zástupce, oproti třeba antarktický druhům.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jsou to středně velcí až velcí nelétaví ptáci dobře přizpůsobení lovu ve vodě. Nejmenší druh, tučňák nejmenší (Eudyptula minor) dorůstá do 40 cm a hmotnosti 1,5–2 kg, na druhé straně tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), největší druh, může být až 115 cm vysoký při hmotnosti až 46 kg. Některé fosilní druhy byly ještě výrazně větší, třeba vysocí jako průměrný dospělý muž.[2]

Morfologie a anatomie[editovat | editovat zdroj]

Potápějící se tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti)

Tučňáci jsou dokonale přizpůsobeni potápění a lovu v hluboké vodě; kvůli tomuto přizpůsobení druhotně ztratili schopnost letu. Jejich tělo má torpédovitý (hydrodynamický) tvar s těžištěm umístěným dále než u létajících ptáků. Kosti tučňáků nejsou pneumatizované, proto je hustota jejich těla vyšší než u ostatních ptáků (blíží se hustotě vody), což usnadňuje potápění. Nohy jsou výrazně posunuty dozadu a mezi třemi prsty mají plovací blánu, při plavání jsou používány pouze jako kormidlo. Kvůli umístění nohou se tučňáci pohybují na souši vzpřímeně. Páteř je velmi ohebná, umožňující ve vodě prudké obraty.

Hlavním orgánem pohybu ve vodě jsou křídla, přeměněná ve veslovité útvary. Kostra křídel odpovídá křídlům létajících ptáků, kosti jsou však silně zploštělé a zpevněné v loketním a zápěstním kloubu přídatnými kůstkami, které brání jeho ohýbání.[p 2] Silně vyvinuté jsou prsní svaly a hřeben na prsní kosti.

Tučňák nejmenší (Eudyptula minor), nejmenší žijící druh, se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života

Na souši jsou tučňáci vcelku neohrabaní; jelikož mají zakrnělá – neohebná – kolena, pohybují se zpravidla pomalou kolébavou chůzí. Některé druhy tučňáků však zdolávají i strmé skalní útesy, jako například tučňák skalní, který se prokazuje hbitými skoky.

Zobák tučňáků je velmi silný, jazyk a patro pokrývají ostré rohovité bradavky, bránící vysmeknutí ulovené ryby. Jícen a žaludek jsou prostorné, umožňující polknout i celé ryby.

Oči tučňáků jsou přizpůsobené vidění ve vodě – čočka dovede výrazně měnit tvar, sítnice je silně citlivá na světlo (na souši se zornička stahuje do velikosti špendlíkové hlavičky). Jeden druh (tučňák nejmenší, Eudyptula minor) dokonce přešel k nočnímu způsobu života.

Aby ve studených vodách i mrazech na souši udrželi teplo, vyvinula se u tučňáků silná vrstva podkožního tuku, tvořící téměř třetinu tělesné hmotnosti. Velmi husté peří roste rovnoměrně po celém těle, navíc je pečlivě promašťované. Jednotlivá pera jsou velmi krátká a pevná a připomínají spíše šupiny.

Hlava tučňáka patagonského a jeho pestré oranžovo-žluté zbarvení.
Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) dorůstá do výšky téměř jednoho metru, a je tak (po tučňákovi císařském) druhým největším tučňákem obývajícím naší planetu. Jeho pestré oranžovo-žluté zbarvení oslní nejednoho člověka. Dobře mu poslouží v období námluv, pro upoutání potenciální družky

Tučňáci mají poměrně uniformní zbarvení (stejně jako např. alky) – shora jsou převážně černí (například tučňák nejmenší má záda spíše namodralá), zespodu bílí. Je to dáno životem ve vodě, kdy bílá spodina těla není proti lesknoucí se hladině vidět a umožňuje nepozorované přiblížení ke kořisti, zatímco tmavý hřbet napomáhá rychlejšímu ohřátí na Slunci.[3][2]

Dva největší druhy tučňáků (tučňák císařský a tučňák patagonský) však disponují pestřejším zbarvením v okolí hlavy, krku a prsou - slabě žlutou až po výrazně oranžovou. Duhový rozvrh barev slouží samci k upoutání potenciální družky v období námluv. V životě tučňáků má však toto zbarvení zjevně hlubší význam, protože jím jsou obdařené také samice.

Fyziologie[editovat | editovat zdroj]

Tučňáci jsou dokonalí plavci; průměrně dosahují rychlosti 10 km/hod, avšak jsou-li například ohroženi predátorem, dokážou během okamžiku zrychlit na více než 20 km/hod. Mají tak jasně navrch i před světovými rekordmany v plavání. Při potápění se běžně potápějí do hloubek 10–20 metrů (rekordní hloubka ponoru byla zaznamenána u tučňáka císařského – 534 metrů) a vydrží v nich kolem 4–9 minut. Díky fyziologickému přizpůsobení však dokáží pod vodou vydržet až 30 minut. Červené krvinky tučňáků dovedou vázat větší množství kyslíku, krevní barvivo (myoglobin) je obsaženo i ve svalech (umožňuje vázat až 15 % potřebného kyslíku). Dále tučňáci snižují během ponoru tepovou frekvenci z 80–100 tepů na pouhých 20 tepů. Většina kyslíku je při potápění hnána do mozku, svaly mohou po vyčerpání kyslíku štěpit glykogen na kyselinu mléčnou.

Aby tučňáci přežili v drsných podmínkách Antarktidy, musí být jejich tělo dokonale izolováno

Opeření a jeho kvalita je pro tučňáky velmi důležitá, proto pelichají jinak než ostatní ptáci. Peří neztrácejí postupně, ale vždy jednorázově v období, které tráví na souši. Stará pera se uvolňují a vypadávají v době, kdy nová vyčnívají nad kůži asi o půl centimetru. Nové peří narůstá během 2–3 týdnů (u velkých druhů až 6 týdnů); po celou tuto dobu tučňáci hladoví, protože si nemohou nalovit potravu, proto většinou nehnutě stojí, aby šetřili energii.

Podobně jako jiní mořští ptáci jsou tučňáci odkázáni na pití mořské vody; nadbytečnou sůl vylučují speciální nosní (supraorbitální) žlázy, umístěné nad očnicí a ústící do nosních dutin.[p 3][3][2]

Ekologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Skupina tučňáků Humboldtových v Pražské Zoologické zahradě

Tučňáci se živí převážně rybami, hlavonožci a krilem, v době, kdy jsou na pevnině a líná jim peří, jsou schopni dlouhodobě hladovět (například tučňák císařský hladoví až 4 měsíce).

Velkou část denního programu na souši věnují tučňáci péči o peří. Hned po příchodu z vody jej čistí zobákem a nohama a pečlivě promazávají výměškem nadocasní žlázy.

Jsou to společenští ptáci, schopni žít v ohromných koloniích. Jsou převážně monogamičtí a k hnízdění se vracejí obvykle na stejné místo. Snášejí zpravidla jedno až dvě vejce, výjimečně tři. Hnízdo je maximálně vytlačený důlek vystlaný trávou, nebo kamínky, některé druhy hnízdí v norách, v dutinách skal či pod kořeny. Na vejcích se střídají oba partneři, a oběma se na břiše vytvoří silně prokrvený holý záhyb kůže. Nejdříve sedí samice (kromě tučňáka císařského, u kterého samice z důvodu vyčerpaní předá vejce samci ihned po snesení, a ten jej inkubuje celé dva měsíce do vylíhnutí mláděte), zatímco samec je na moři, loví a vykrmuje se (několik dní až týdnů), pak se vystřídají a na moře zamíří zase samice. Dva největší druhy vůbec hnízdo nestaví, protože hnízdí přímo na sněhu nebo se na zcela rovinaté půdě, a vejce mají jen položené na nohách a překryté zmíněným dobře prokrveným záhybem kůže.

Mláďata se líhnou slepá a porostlá prachovým peřím. Z počátku ho jeden rodič hlídá a druhý loví, později mláďata tvoří „školky“ a loví oba rodiče. O školky se starají buď mladí nehnízdící jedinci, nebo ti, kteří o svoji snůšku přišli. Rodiče jsou schopni ve školce najít své mládě a krmí jen je. U druhů hnízdících v dutinách zůstávají mláďata schovaná uvnitř a tudíž školky nevytváří. Mláďata se vydávají na moře až když mají kompletní opeření. Malé druhy dospívají ve 2–3 letech, velké dokonce 5–7 (někdy i v 9 letech).

Původ a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Tučňák galapážský
Tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus) je nejseverněji hnízdícím druhem tučňáka. Jako vůbec jediný se může především při pobytu na moři ukázat až na severní polokouli. Ojediněle mohou tučňáci zahnízdit na vrcholku ostrova Isabela, který se nachází těsně nad rovníkem

První tučňáci se objevili zhruba před 70 milióny let na kontinentu Gondwana, který v té době ležel více na jihu v chladnějších zeměpisných šířkách. Postupně se rozšířili po celé jižní polokouli až do oblasti teplých vod u rovníku. V době globálního ochlazování (v eocénu) tyto často gigantické druhy tučňáků (Icadyptes salasi, Perudyptes devriesi [4]) vyhynuly; jednou z možných příčin je vznik a rozvoj rybožravých kytovců, kteří se stali jejich úspěšnějšími konkurenty. Mezitím se z postupně ledem zakrývané Antarktidy za pomocí cirkumpolárních oceánských proudů šířili předci dnešních druhů tučňáků. Nejprve osídlili ostrovy v jejím okolí, později se rozšířili dále na jižní pobřeží přilehlých světadílů. Nejdále na sever se moderní tučňáci dostali do chladných tropických vod Galapág, kde se objevili teprve před 4 milióny let. Rovníkovou termální bariéru zřejmě kvůli adaptaci na život v chladných vodách nikdy nepřekročili.[5] V průběhu paleogénu i neogénu se opakovaně vyskytovaly obří formy tučňáků, které však vymizely po evoluční radiaci dravých mořských savců v průběhu oligocénu a začátkem miocénu.[6]

Výskyt moderních druhů[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli jsou tučňáci obecně spojováni se zimou, většina druhů žije v mírnémsubtropickém pásmu; zatímco tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) čelí třeskutým antarktickým mrazům v mínus čtyřiceti stupních pod nulou, svádí tučňák brýlový (Spheniscus demersus) opačný boj s čtyřiceti stupňovým parnem Jižní Afriky. Druh tučňák galapážský hnízdí u samotného rovníku na Galapážských ostrovech, a tak jako jediný pociťuje pachuť severního moře.

Včetně Antarktidy a přilehlých ostrovů chladné subantarktické oblasti, kde se vyskytují zástupci rodu Aptenodytes, Pygoscelis a Eudyptes, žijí tito ptáci taktéž v Jižní Americe a již zmíněné Jižní Africe (rod Spheniscus), nebo v Austrálii a na Novém Zélandě (rody Megadyptes a Eudyptula).

Fylogeneze a systematika[editovat | editovat zdroj]

Řád tučňáci (Sphenisciformes) obsahuje jedinou čeleď tučňákovití (Spheniscidae). Podle společných znaků (například rohovité destičky na zobáku a supraorbitální žlázy), byly jako nejbližší příbuzní označovány potáplice a buřňáci. Podle studií DNA jsou jako blízce příbuzné označovány i fregatky nebo dokonce čápi.[7] V současné době jsou tučňáci (jako čeleď Spheniscidae) společně s dalšími čeleděmi (např. potáplice, albatrosi) řazeni do nadčeledi buřňáků (Procellarioidea), která je součástí rozšířeného řádu brodivých.[8]

Tučňák Icadyptes salasi, zástupce skupiny obřích tučňáků ze svrchního eocénu, Peru

Nejstarší fosilní nálezy pocházejí z paleocénu Nového Zélandu (dva druhy rodu Waimanu). Tito tučňáci byli velcí (80–100 cm), s dlouhým štíhlým zobákem, dlouhými křídly a dlouhými běháky; celkově poněkud připomínali potáplice. Třetím nejstarším druhem je Crossvallia unienwillia z paleocénu Antarktického poloostrova, jehož klima bylo v té době mnohem teplejší a vlhčí. Velikost tohoto druhu je odhadována na 130–140 cm.[9]

Mnohem více druhů tučňáků je známo z eocénu, v současné době bylo popsáno nejméně 14 druhů patřících do sedmi rodů (Anthropornis, Archaeospheniscus, Delphinornis, Ichthyopteryx, Marambiornis, Mesetaornis, Palaeeudyptes). Tito tučňáci tvořili dvě skupiny – menší druhy, velikostí odpovídající dnešním a obří druhy, dosahující velikosti výrazně přes 165 cm a hmotnosti 80 kg (Anthropornis nordenskjoeldi). Z eocénu jsou také známy první nálezy mimo Antarktidu (Argentina, Peru, Austrálie, Nový Zéland).[9]

Rovněž z oligocénu je známa řada druhů, včetně modernějších forem s pokročilejší adaptací křídel (Platydyptes z Nového Zélandu). Z miocénu pochází početné nálezy tučňáků z Jižní Ameriky, především se pak objevují první nálezy zástupců moderních rodů (Spheniscus v Peru, Pygoscelis v Chile). První nálezy jihoafrických tučňáků pocházejí z pliocénu (rod Spheniscus).

Minimálně tři druhy tučňáků vymřely v historické době – ze 13. století je uváděn druh Tasidyptes hunteri z ostrova Hunter u Tasmánie, asi před 500 lety vyhynul na Novém Zélandu tučňák Megadyptes waitaha a teprve koncem 19. století blíže nezařazený tučňák z rodu Eudyptes na ostrově Chatham.[9]

Přehled druhů[editovat | editovat zdroj]

Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), největší druh tučňáka, jeden ze dvou antarktických druhů
Tučňák skalní (Eudyptes chrysocome), hojný subantarktický druh
Tučňák brýlový (Spheniscus demersus), jediný druh hnízdící v Jižní Africe. V České republice jej chová Zoologická zahrada Ústí nad Labem

Čeleď Spheniscidae, tučňákovití

rod: Aptenodytes

Oba druhy tohoto rodu patří k největším a nejvýrazněji zbarveným tučňákům. Jejich záda jsou modravě šedá, na krku mají zlatožluté skvrny, prsa jsou žlutavá nebo bílá a po stranách zobáku mají purpurové nebo fialové skvrny. Tučňák císařský hnízdí v drsných podmínkách na špatně přístupných místech daleko od pobřeží (na stabilní ledové pláni v Antarktidě). Má zdlouhavý rozmnožovací cyklus, rovněž jako tučňák patagonský, který odchová maximálně dvě mláďata během tří let. Oproti jiným druhům stráví většinu svého života na pevnině. Nejsou nikterak monogamičtí, povětšinou spolu jeden stejný pár hnízdí maximálně na tři chovné sezóny. Přesto je veřejnosti často předkládán opak, zjevně z důvodu popularity a vzhledové oblíbenosti. Snášejí pouze jedno velké vejce a nestaví si hnízda. Namísto toho vejce a posléze i mládě do určitého stáří vysedává na nohách rodičů, kde je zároveň skryto pod prokrveným záhybem kůže z břišní části těla (kožním vakem). Hnízdí v koloniích, které čítají obvykle 7000 až 50 000 párů. Mláďata se po odchodu obou rodičů shlukují do takzvaných školek, kde se nemalý počet stejně starých vrstevníku pohybuje těsně při sobě. Pospolu jsou ve větším bezpečí a navíc se choulením zahřejí v panujících nepříznivých podmínkách. Obzvláště tučňák císařský patří mezi velmi náročný druh, kterého v zajetí můžou chovat jen ty nejprestižnější Zoologické zahrady na světě. Například v Evropě jej trvale nechová doposud žádná profesionální instituce.

rod: Eudyptes

Představuje středně velké tučňáky, svrchu tmavě šedé až černé, s bílou spodinou, s očima s hnědou nebo červenou duhovkou. Nad očima jim vyrůstají dlouhá ozdobná zlatavě žlutá pera. Zástupci tohoto rodu bývají z většiny části roku na otevřeném moři. Patří k sociálnějším tučňákům, využívajících rozsáhlého spektra dorozumívacích - zvukových - signálů. V období rozmnožování žijí v obrovských koloniích čítajících až 500 000 jedinců. Jednotlivé páry se nacházejí těsně vedle sebe (až tři páry na jeden metr čtvereční) a často tak svádějí boje o místo k zahnízdění. Umějí být poměrně agresivní, takže se v tomto období musí mít na pozoru i chovatelé v Zoologických zahradách. Hnízdí na neobvyklých skalnatých výběžcích, které s kuráží zdolávají a překonávají, dokud se nedostanou na vytyčený cíl – hnízdiště. Na základě toho se jim vyvinul mnohem silnější a robustnější zobák, kvůli kterému jsou na první pohled odlišní. Vytvářejí velmi jednoduchá hnízda (například vystlaný důlek osázený kamínky). Samice snášejí obvykle dvě vejce ale ve většině případech vychová pár pouze jedno mládě. Po odchodu obou rodičů na moře se mláďata shlukují do nevelkých skupinek, a chrání se vzájemnou pomocí proti chladným teplotám ale především proti predátorům. Jako ve skutečných školkách jsou i mláďata tučňáků pod dohledem starších. Avšak v jejich případě se jedná o mladé páry bez potomků, které teprve získávají cenné zkušenosti, nebo o páry, jež o snůšku přišly.

Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae)

rod: Eudyptula

Představuje nejmenšího zástupce tučňáků. Liší se od ostatních nápadně světlým, modravě šedým peřím. Tučňák nejmenší se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života. Vyhrabává si nory, ve kterých se koná v podstatě celý rozmnožovací cyklus. V nepřítomnosti rodičů se ptáčata na rozdíl od jiných druhů jednoduše schovají do útrob nor. Poměrně dobře se chová v Zoologických zahradách.

rod: Megadyptes

Zahrnuje pouze jediný žijící druh, který je dnes velmi vzácný – hrozí vyhynutí. Specifický je jeho žlutý pásek táhnoucí se kolem hlavy v oblasti očí.

rod: Pygoscelis

Jsou to ptáci s poměrně dlouhým kartáčovým ocasem a jasně definovaným černobílým „fráčkem“. Způsobem života se podobají tučňákům z rodu Aptenodytes, ale mají podstatně kratší rozmnožovací cyklus a vychovávají více než jedno mládě. Jsou to hojní a přizpůsobiví ptáci, kteří dnes nečelí prakticky žádné větší hrozbě.

rod: Spheniscus

Zahrnuje tučňáky tmavě šedé až černé barvy na hlavě a zádech, kteří mají břicho bílé, okolí oka, zobáku a tváří nepokryté peřím. Přes tváře mají bílý pruh, na prsou příčné černé pruhy. Jsou to subtropičtí tučňáci navyklí vysokým teplotám, hnízdící i v čtyřiceti stupňových vedrech. Z toho důvodu je jejich denní aktivita na souši často omezena na brzké nebo pozdní hodiny, jinak se pohybují raději v moři, nebo se skrývají ve stínu. Oproti antarktickým tučňákům tak mají kratší opeření o menší hustotě, a nedisponují ani tak výraznou vrstvou tuku. Jistě také proto se dobře chovají v zajetí, a návazně na to si zvykli si i na evropské podmínky. V Zoologických zahradách se také úspěšně rozmnožují. Nehnízdi ve velkých koloniích, nepochybně z důvodu nízkého stavu populace. Stavějí si hnízda podobně jako tučňák nejmenší z rodu Eudyptes, tedy nory, nebo využívají různých děr v měkké půdě, případně dutiny ve skalách. Ze všech rodů tučňáků jsou tito ptáci asi nejvíce monogamičtí; jeden stejný pár spolu hnízdí prakticky celý život. Na rozdíl od jiných druhů zde celkovou bilanci narušují hlavně mladé nezkušené páry nebo úmrtí partnerů. Zástupci tohoto rodu patří mezi nejohroženější vyhubením, decimováni řadou potíží, způsobených především lidskou činností (komerčním rybolovem, invazí nepůvodních predátorů, haváriemi ropných tankerů, obecným znečišťováním oceánů, cestovním ruchem či průmyslovým rozvojem).

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tučňáci jsou nelétaví v „technickém“ smyslu, vývojově patří do podřádu letců.
  2. Podobně zpevněná křídla mají blízce příbuzní albatrosi a buřňáci, u nichž se jedná o adaptaci k dlouhodobému klouzavému letu (plachtění).
  3. Při pokusném vpravení 5 g soli do žaludku tučňáka začaly žlázy vylučovat koncentrovaný roztok soli již po 10 minutách, za 4 hodiny vyloučily 2/3 vpraveného množství.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Tučňák je maskot operačního systému Linux, jehož první verze spatřila světlo světa roku 1991. Vývojářem linuxového jádra byl Linus Torvalds.

Tučňák Tux je maskot operačního systému Linux

Velmi známý je emblém zobrazující především „tučňáka s hokejkou“ v různých podobách, kterým se pravidelně vyznačuje hokejový tým Pittsburgh Penguins. Klub byl založen v roce 1967 a do dnes působí v nejprestižnější hokejové soutěži NHL. Za svou účast v této hokejové lize, získal tým pětkrát trofej za první místo (po úspěšné základní části v bojích o postup do play-off a úplném vítězství po bojích v play-off), takzvaný Stanley Cup (v letech 1991, 1992, 2009, 2016 a 2017). Mezi nejznámější a nejlepší hráče tohoto týmu patří například; Marc-André Fleury, Tom Barrasso, Sidney Crosby, Jevgenij Malkin, Mario Lemieux, nebo také Jaromír Jágr, jež byl roku 1990 tímto klubem přímo draftován.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Veselovský, Zdeněk: Tučnáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984, s. 7-9-
  2. a b c VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa 10. Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. 
  3. a b VESELOVSKÝ, Zdeněk. Výlet do třetihor. Praha: Mladá fronta, 1986. 
  4. Giant fossil penguins [online]. Real Science, 2007-07-10 [cit. 2011-09-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. BAKER, Allan J., et al. Multiple gene evidence for expansion of extant penguins out of Antarctica due to global cooling. Proc. R. Soc. B. 2006, roč. 273, s. 11-17. Dostupné online. 
  6. Enrique Peñalver, Antonio Arillo, Xavier Delclòs, David Peris, David A. Grimaldi, Scott R. Anderson, Paul C. Nascimbene & Ricardo Pérez-de la Fuente (2017). Parasitised feathered dinosaurs as revealed by Cretaceous amber assemblages. Nature Communications 8, Article number: 1924 (2017). doi:10.1038/s41467-017-01550-z (https://www.nature.com/articles/s41467-017-01550-z)
  7. WATANABE, Maiko, a kol. New candidate species most closely related to penguins. Gene. 2006, roč. 378, s. 65–73. Dostupné online. 
  8. TSUDA, Tomi T., a kol. Phylogenetic analysis of penguin (Spheniscidae) species based on sequence variation in MHC class II genes. Immunogenetics. 2001, roč. 53, s. 712–716. Dostupné online. 
  9. a b c JADWISZCZAK, Piotr. Penguin past: The current state of knowledge. Polish Polar Research. 2009, roč. 30, čís. 1, s. 3–28. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Rozsáhlé informace o tučňácích