Tučňáci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxTučňáci
alternativní popis obrázku chybí
tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád tučňáci (Sphenisciformes)
Sharpe, 1891
Čeleď tučňákovití (Spheniscidae)
Bonaparte, 1831
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Rody
  • Aptenodytes
  • Eudyptes
  • Eudyptula
  • Megadyptes
  • Pygoscelis
  • Spheniscus
Sesterská skupina
trubkonosí (Procellariiformes)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňáci (Sphenisciformes) jsou nelétaví ptáci,[p 1] kteří jsou dokonale přizpůsobeni lovu a potápění ve vodě. Žijí výhradně v oblastech chladných mořských proudů na jižní polokouli (jeden druh, hnízdící na Galapágách, okrajově zasahuje na severní polokouli). V současné době žije na světě a je klasifikováno asi 17 druhů[1] řazených do šesti rodů jediné čeledi tučňákovití (Spheniscidae).

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

České slovo tučňák bylo vytvořeno v době národního obrození a pravděpodobně pochází od slova tučný, neboť je to kolébavě zavalitý, tedy tučný pták.[2] Zajímavější je však etymologie mezinárodně užívaného názvu Penguin (v angličtině) či Pingvin (v ruštině, němčině, španělštině). Jeho původ se vysvětluje dvěma způsoby. Často se předpokládá, že má původ ve velšském pen gwyn, tj. „bílá hlava“, což byl název, jímž Velšané označovali alku velkou, severského mořského ptáka, který připomínal tučňáky a byl již vyhuben.[3] Alka totiž měla nad okem výraznou bílou skvrnu. Popsaný vznik slova však neodpovídá velšské slovotvorbě.[3] Slovo pinguin je však poprvé doloženo v deníku italského učence Antonia Pigafetty, který se účastnil Magalhãesovy námořní výpravy kolem světa.[4] Slovo se i proto spojuje s latinským slovem pinguis – „tučný, šťavnatý“; či obrazně „těžký, těžkopádný“.[3]

Objevení tučňáků[editovat | editovat zdroj]

Tučňáci byli objeveni námořníky, kteří v 16. stol. hledali námořní cesty kolem pobřeží Jižní Ameriky a Afriky. V lodních denících slavných mořeplavců jako byli Vasco da Gama a Fernão de Magalhães či pirátů Francise Drakea a Williama Dampiera se dochovaly zmínky o tučňácích. Někteří mořeplavci je pokládali za opeřené ryby, jiní, například Francise Drake, se o nich zmiňují jako o nelétavých černobílých husách. Mořeplavci tučňáky chytali a jedli, i když jim jejich tučné, rybinou páchnoucí maso moc nechutnalo. Například anglický mořeplavec James Cook však jedl tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob. Podivný vzhled tučňáků fascinoval dobové učence, kteří se v 16. a 17. století dohadovali, zda tučňáci jsou ptáci, ryby nebo čtvernožci, až roku 1758 švédský přírodovědec Carl Linné poprvé systematizoval tučňáka brýlového jako ptáka příbuzného albatrosům. Živé tučňáky se podařilo dovézt do Evropy až v druhé polovině 19. století a jejich chov, který je spojen s řadou obtíží, byl dlouho výsadou těch nejlepších zoologických zahrad převážně ve Spojených státech, Velké Británii a v Japonsku.[5]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Jsou to středně velcí až velcí nelétaví ptáci dobře přizpůsobení lovu ve vodě. Nejmenší druh, tučňák nejmenší (Eudyptula minor) dorůstá do 40 cm a hmotnosti 1,5–2 kg, na druhé straně tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), největší druh, může být více než 120 cm vysoký s hmotností přes 40 kg. Některé fosilní druhy byly ještě výrazně větší, třeba vysocí jako průměrný dospělý muž.[6][7]

Morfologie a anatomie[editovat | editovat zdroj]

Potápějící se tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti). V České republice jej chová zoo Praha, Liberec, Zlín a Plzeň

Tučňáci jsou dokonale přizpůsobeni potápění a lovu v hluboké vodě; kvůli tomuto přizpůsobení druhotně ztratili schopnost letu. Jejich tělo má torpédovitý (hydrodynamický) tvar s těžištěm umístěným dále než u létajících ptáků. Kosti tučňáků nejsou pneumatizované, proto je hustota jejich těla vyšší než u ostatních ptáků (blíží se hustotě vody), což usnadňuje potápění. Nohy jsou výrazně posunuty dozadu a mezi třemi prsty mají plovací blánu, při plavání jsou používány pouze jako kormidlo. Kvůli umístění nohou se tučňáci pohybují na souši vzpřímeně. Páteř je velmi ohebná, umožňující ve vodě prudké obraty.[6][7] Hlavním orgánem pohybu ve vodě jsou křídla, přeměněná ve veslovité útvary. Kostra křídel odpovídá křídlům létajících ptáků, kosti jsou však silně zploštělé a zpevněné v loketním a zápěstním kloubu přídatnými kůstkami, které brání jeho ohýbání.[p 2] Silně vyvinuté jsou prsní svaly a hřeben na prsní kosti.[6][7]

Tučňák nejmenší (Eudyptula minor), nejmenší žijící druh, se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života

Na souši jsou tučňáci vcelku neohrabaní; jelikož mají zakrnělá – neohebná – kolena, pohybují se zpravidla pomalou kolébavou chůzí.[8] Některé druhy tučňáků však zdolávají i strmé skalní útesy, jako například tučňák skalní, který se prokazuje hbitými skoky.

Zobák tučňáků je velmi silný. Konec jeho vrchní strany je mírně zahnutý do ostré „špičky“– ideální pro uchopení kořisti. U některých druhů je dlouhý více než 10 cm. Tučňáci z rodu Eudyptes (např. tučňák novozélandský) mají oproti ostatním druhům znatelně tlustší zobáky. Neobvykle robustní je taktéž jazyk a patro pokrývají ostré rohovité bradavky, bránící vysmeknutí ulovené ryby. Jícen a žaludek jsou prostorné, umožňující polknout i celé ryby.[6][7][9]

Oči tučňáků jsou přizpůsobené vidění ve vodě – čočka dovede výrazně měnit tvar, sítnice je silně citlivá na světlo (na souši se zornička stahuje do velikosti špendlíkové hlavičky). Druh tučňák nejmenší se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života.[6][7]

Tučňáci dokážou žít ve velmi nehostinných podmínkách, v Antarktidě se pohybují v teplotách od -30 °C do -60 °C.[10][11][12] Aby ve studených vodách i mrazech na souši udrželi teplo, vyvinula se u nich silná vrstva podkožního tuku, tvořící téměř třetinu tělesné hmotnosti. Velmi husté peří roste rovnoměrně po celém těle, navíc je pečlivě promašťované. Jednotlivá pera jsou velmi krátká a pevná a připomínají spíše šupiny.[6][7] Na druhou stranu žijí tučňáci v oblastech, kde teploty sahají k 40 °C (např. tučňák brýlovýjižní Afrika) a mohou se dostat do stavu hypertermie.[13][14]

Hlava tučňáka patagonského a jeho pestré oranžovo-žluté zbarvení.
Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) dorůstá do výšky téměř jednoho metru, a je tak (po tučňákovi císařském) druhým největším tučňákem obývajícím naší planetu. Jeho pestré oranžovo-žluté zbarvení oslní nejednoho člověka. Dobře mu poslouží v období námluv, pro upoutání potenciální družky
Barevná vada často způsobená genetickým defektem v průběhu vývinu (tučňák oslí)

Tučňáci mají poměrně uniformní zbarvení (stejně jako např. alky) – shora jsou převážně černí (například tučňák nejmenší má záda spíše namodralá), zespodu bílí. Je to dáno životem ve vodě, kdy bílá spodina těla není proti lesknoucí se hladině vidět a umožňuje nepozorované přiblížení ke kořisti, zatímco tmavý hřbet napomáhá rychlejšímu ohřátí na slunci.[15][7] Tučňákům z rodu Eudyptes (např. tučňák žlutorohý) rostou na hlavách zlatavě-žluté chocholky. Dva největší druhy tučňáků (tučňák císařský a tučňák patagonský) disponují pestřejším zbarvením v okolí hlavy, krku a prsou – slabě žlutou až po výrazně oranžovou. Duhový rozvrh barev slouží samci k upoutání potenciální družky v období námluv. V životě tučňáků má však toto zbarvení zjevně hlubší význam, protože jím jsou obdařené také samice.[6][7][16]

Vzácně se vyskytují barevné aberace; melaničtí (bílá = černá), albinotičtí (zcela bílé opeření a narůžovělý zobák, kůže a oči – albín), nebo leucističtí jedinci (částečné i úplné, avšak odlišné zbarvení s větším množstvím variací – obyčejně má tučňák hnědá záda, bílé břicho a je celkově světlejší). Neobvyklé zbarvení může způsobit řada faktorů, včetně stravy, prostředí nebo nemoci, především je ale způsobeno mutací (změnou genetického materiálu). V koloniích se postižení tučňáci stávají často nechtěnými samotáři. Brzy také umírají, neboť nejsou schopni plnohodnotného života.[17]

Podobně se u tučňáků může objevit tzv. fyzická malformace – tučňák s třemi nohami, tučňák se skoliózou páteře či deformací zobáku.[18][19]

Fyziologie[editovat | editovat zdroj]

Tučňáci jsou dokonalí plavci; průměrně dosahují rychlosti pod 10 km/h, avšak jsou-li například ohroženi predátorem, dokážou během okamžiku zrychlit na více než 20 km/hod[6][7] (tučňák oslí je považován za nejrychlejší druh vůbec a podle některých tvrzení se dokáže vzepnout k rychlostí téměř 40 km/h).[20][21] Tučňáci mají tak jasně navrch i před světovými rekordmany v plavání. Při potápění se běžně ponořují do hloubek 10–20 metrů a zdržují se v nich obvykle 1–9 minut.[7] Díky fyziologickému přizpůsobení však dokážou pod vodou vydržet více než 30 minut a ponořit se do hloubky až 565 metrů (tučňák císařský).[22][23] Červené krvinky tučňáků dovedou vázat větší množství kyslíku, krevní barvivo (myoglobin) je obsaženo i ve svalech (umožňuje vázat až 15 % potřebného kyslíku). Dále tučňáci snižují během ponoru tepovou frekvenci z 80–100 tepů na pouhých 20 tepů. Většina kyslíku je při potápění hnána do mozku, svaly mohou po vyčerpání kyslíku štěpit glykogen na kyselinu mléčnou.

Aby tučňáci přežili v drsných podmínkách Antarktidy, musí být jejich tělo dokonale izolováno

Opeření a jeho kvalita je pro tučňáky velmi důležitá, proto pelichají jinak než ostatní ptáci. Peří neztrácejí postupně, ale vždy jednorázově v období, které tráví na souši. Stará pera se uvolňují a vypadávají v době, kdy nová vyčnívají nad kůži asi o půl centimetru. Nové peří narůstá během 2–3 týdnů (u velkých druhů až 6 týdnů); po celou tuto dobu tučňáci hladoví, protože si nemohou nalovit potravu, proto většinou nehnutě stojí, aby šetřili energii.[6][7]

Podobně jako jiní mořští ptáci jsou tučňáci odkázáni na pití mořské vody; nadbytečnou sůl vylučují speciální nosní (supraorbitální) žlázy, umístěné nad očnicí a ústící do nosních dutin.[p 3][15][7]

Ekologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Tučňáci se živí převážně rybami, hlavonožci a krilem. V době, kdy jsou na pevnině, nebo jim líná peří, jsou schopni dlouhodobě hladovět (například tučňák císařský hladoví až 4 měsíce).[6][7][24]

Velkou část denního programu na souši věnují tučňáci péči o peří. Hned po příchodu z vody jej čistí zobákem a nohama a pečlivě promazávají výměškem nadocasní žlázy.[6][7]

Jsou to společenští ptáci, schopni žít v ohromných koloniích. Jsou převážně monogamičtí a k hnízdění se vracejí obvykle na stejné místo. Snášejí zpravidla jedno až dvě vejce, výjimečně tři. Hnízdem je maximálně vytlačený důlek vystlaný trávou, nebo kamínky, některé druhy hnízdí v norách, v dutinách skal či pod kořeny. Dva největší druhy nestaví vůbec žádné hnízdo, neboť tučňák císařský hnízdí přímo na sněhu a tučňák patagonský na zcela rovinaté půdě. Vejce tak pokládají na svá chodidla a prakticky nepřetržitě jej na nohách nosí, a tímto chrání před chladnou půdou. Na vejcích se střídají oba partneři a oběma se na břiše vytvoří silně prokrvený holý záhyb kůže. V první fázi inkubace sedí zpravidla samice, zatímco samec je na moři – několik dní až týdnů loví a vykrmuje se. Poté si úlohy vymění a na moře zamíří pro změnu samice. Patřičně odlišné je to u tučňáka císařského, kde matka z důvodu vyčerpaní předá vejce partnerovi ihned po snesení, a ten jej inkubuje sám celé dva měsíce do vylíhnutí mláděte. Mláďata se líhnou slepá a porostlá prachovým peřím. Z počátku ho jeden rodič hlídá a druhý loví, později mláďata tvoří „školky“ a loví oba rodiče. O školky se starají buď mladí nehnízdící jedinci, nebo ti, kteří o svoji snůšku přišli. Rodiče jsou schopni ve školce najít své mládě a krmí jen je. U druhů hnízdících v dutinách zůstávají mláďata schovaná uvnitř a tudíž školky nevytváří. Mláďata se vydávají na moře až když mají kompletní opeření, ale od dospělých se ještě liší prostým zbarvením.[6][7][12][25][26]

Pohlavní dospělost: průměrně ve 3–6 letech, vzácně (např. tučňák kroužkový, tučňák královský) až v 8 nebo 9 letech.[12][27][28][29]

Životaschopnost: v zajetí se tučňáci dožívají zpravidla vyššího věku asi 20–30 let, v přírodě často jen okolo 10 let (někdy výrazně pod 10 let, někdy výrazně nad) a tučňáci císařští více než 40 let (údajně se mohou dožít až 50 let).[30][31]

Tučňáci jsou pravděpodobně velmi inteligentní; takto si navzájem pomáhají tím, že se společně zdržují u břehu a v určitý moment naráz skočí do vody, čímž se chrání před predátorem číhajícím pod vodou

Inteligence[editovat | editovat zdroj]

Navzdory svému komickému, nýbrž roztomilému vzezření jsou tito ptáci zdá se velmi inteligentní.[32][33] Někteří autoři řádí tučňáky dokonce mezi sedmičku „nejchytřejších“ živočichů.[34] Například v Japonsku se tučňák patagonský vybavený batůžkem naučil každý den docházet na trh a odtud své adoptivní lidské rodině přinášel čerstvé ryby.[35] Patrně menší tučňák magellanský zase prokázal věrnost tím, že se opakovaně vracel ke svému lidskému zachránci a dokázal kvůli tomu urazit až tisíce kilometrů dlouhou trasu.[36][37]

Kromě toho se tučňáci za dobu své existence přizpůsobili řadě změn a chytře se staví i proti dnešním nástrahám divočiny[32]; například tučňáci císařští si v té nejkrutější zimě vypomáhají tím, že se k sobě tulí a neprojevují se vůči druhým agresivně.[38] Téměř všechny druhy tučňáků vyčkávají v skupinkách u břehu a jen společně skáčou do vody, čímž se chrání před predátorem číhajícím pod vodou. Tučňák kroužkový (mimo jiné též vynikající navigátor[33][39]) a tučňák oslí jsou zase důmyslní loupežníci, zalíbí-li se jim sousedův kamínek, vyčkají, až dotyčný své hnízdo opustí a vrhnou se jej uchopit a položit na své hnízdo. Jsou-li při tom přistiženi, soused je zlověstným „vyběhnutím“ vyžene od hnízda.[39]

Původ a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Tučňák galapážský
Tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus) je nejseverněji hnízdícím druhem tučňáka. Jako vůbec jediný se může především při pobytu na moři ukázat až na severní polokouli. Ojediněle mohou tučňáci zahnízdit na vrcholku ostrova Isabela, který se nachází těsně nad rovníkem

První tučňáci se objevili zhruba před 70 milióny let na kontinentu Gondwana, který v té době ležel více na jihu v chladnějších zeměpisných šířkách. Postupně se rozšířili po celé jižní polokouli až do oblasti teplých vod u rovníku. V době globálního ochlazování (v eocénu) tyto často gigantické druhy tučňáků (Icadyptes salasi, Perudyptes devriesi [40]) vyhynuly; jednou z možných příčin je vznik a rozvoj rybožravých kytovců, kteří se stali jejich úspěšnějšími konkurenty. Mezitím se z postupně ledem zakrývané Antarktidy za pomocí cirkumpolárních oceánských proudů šířili předci dnešních druhů tučňáků. Nejprve osídlili ostrovy v jejím okolí, později se rozšířili dále na jižní pobřeží přilehlých světadílů. Nejdále na sever se moderní tučňáci dostali do chladných tropických vod Galapág, kde se objevili teprve před 4 milióny let. Rovníkovou termální bariéru zřejmě kvůli adaptaci na život v chladných vodách nikdy nepřekročili.[41] V průběhu paleogénu i neogénu se opakovaně vyskytovaly obří formy tučňáků, které však vymizely po evoluční radiaci dravých mořských savců v průběhu oligocénu a začátkem miocénu.[42]

Výskyt moderních druhů[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli jsou tučňáci obecně spojováni se zimou, většina druhů žije v mírnémsubtropickém pásmu; zatímco tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) čelí třeskutým antarktickým mrazům v mínus čtyřiceti stupních pod nulou, svádí tučňák brýlový (Spheniscus demersus) opačný boj s čtyřiceti stupňovým parnem Jižní Afriky. Druh tučňák galapážský hnízdí u samotného rovníku na Galapážských ostrovech, a tak se jako jediný ocitá i ve vodách „severního moře“, nad linií rovníku.[6][7][16][43]

Včetně Antarktidy a přilehlých ostrovů chladné subantarktické oblasti, kde se vyskytují zástupci rodu Aptenodytes, Pygoscelis a Eudyptes, žijí tito ptáci taktéž v Jižní Americe a již zmíněné Jižní Africe (rod Spheniscus), nebo v Austrálii a na Novém Zélandě (rody Megadyptes a Eudyptula).[6][7][16][43]

Fylogeneze a systematika[editovat | editovat zdroj]

Tučňák Icadyptes salasi, zástupce skupiny obřích tučňáků ze svrchního eocénu, Peru

Řád tučňáci (Sphenisciformes) obsahuje jedinou čeleď tučňákovití (Spheniscidae). Podle společných znaků (například rohovité destičky na zobáku a supraorbitální žlázy), byly jako nejbližší příbuzní označovány potáplice a buřňáci. Podle studií DNA jsou jako blízce příbuzné označovány i fregatky nebo dokonce čápi.[44] V současné době jsou tučňáci (jako čeleď Spheniscidae) společně s dalšími čeleděmi (např. potáplice, albatrosi) řazeni do nadčeledi buřňáků (Procellarioidea), která je součástí rozšířeného řádu brodivých.[45]

Nejstarší fosilní nálezy pocházejí z paleocénu Nového Zélandu (dva druhy rodu Waimanu). Tito tučňáci byli velcí (80–100 cm), s dlouhým štíhlým zobákem, dlouhými křídly a dlouhými běháky; celkově poněkud připomínali potáplice. Třetím nejstarším druhem je Crossvallia unienwillia z paleocénu Antarktického poloostrova, jehož klima bylo v té době mnohem teplejší a vlhčí. Velikost tohoto druhu je odhadována na 130–140 cm.[46]

Mnohem více druhů tučňáků je známo z eocénu, v současné době bylo popsáno nejméně 14 druhů patřících do sedmi rodů (Anthropornis, Archaeospheniscus, Delphinornis, Ichthyopteryx, Marambiornis, Mesetaornis, Palaeeudyptes). Tito tučňáci tvořili dvě skupiny – menší druhy, velikostí odpovídající dnešním a obří druhy, dosahující velikosti výrazně přes 165 cm a hmotnosti 80 kg (Anthropornis nordenskjoeldi). Z eocénu jsou také známy první nálezy mimo Antarktidu (Argentina, Peru, Austrálie, Nový Zéland).[46]

Rovněž z oligocénu je známa řada druhů, včetně modernějších forem s pokročilejší adaptací křídel (Platydyptes z Nového Zélandu). Z miocénu pochází početné nálezy tučňáků z Jižní Ameriky, především se pak objevují první nálezy zástupců moderních rodů (Spheniscus v Peru, Pygoscelis v Chile). První nálezy jihoafrických tučňáků pocházejí z pliocénu (rod Spheniscus).

Minimálně tři druhy tučňáků vymřely v historické době – ze 13. století je uváděn druh Tasidyptes hunteri z ostrova Hunter u Tasmánie, asi před 500 lety vyhynul na Novém Zélandu tučňák Megadyptes waitaha a teprve koncem 19. století blíže nezařazený tučňák z rodu Eudyptes na ostrově Chatham.[46]

Přehled druhů[editovat | editovat zdroj]

Tučňák skalní (Eudyptes chrysocome), hojný subantarktický druh
Tučňák brýlový (Spheniscus demersus), jediný druh hnízdící v Jižní Africe. V Česku jej chová Zoologická zahrada Ústí nad Labem

Čeleď Spheniscidae, tučňákovití

rod
Aptenodytes

Oba druhy tohoto rodu patří k největším a nejvýrazněji zbarveným tučňákům. Jejich záda jsou modravě šedá, na krku mají zlatožluté skvrny, prsa jsou žlutavá nebo bílá a po stranách zobáku mají purpurové nebo fialové skvrny. Tučňák císařský hnízdí v drsných podmínkách na špatně přístupných místech daleko od pobřeží (na stabilní ledové pláni v Antarktidě). Má zdlouhavý rozmnožovací cyklus, rovněž jako tučňák patagonský, který odchová maximálně dvě mláďata během tří let. Oproti jiným druhům stráví většinu svého života na pevnině. Nejsou nikterak monogamičtí, povětšinou spolu jeden stejný pár hnízdí maximálně na tři chovné sezóny.[47] Přesto je veřejnosti často předkládán opak, zjevně z důvodu popularity a vzhledové oblíbenosti. Snášejí pouze jedno velké vejce a nestaví si hnízda. Namísto toho vejce a posléze i mládě do určitého stáří vysedává na nohách rodičů, kde je zároveň skryto pod prokrveným záhybem kůže nacházejícím se na břišní části těla dospělých (kožním vakem). Hnízdí v koloniích, které čítají obvykle 7000 až 70 000 párů.[30][48] Mláďata se po odchodu obou rodičů shlukují do takzvaných školek, kde se nemalý počet stejně starých vrstevníku pohybuje těsně při sobě. Pospolu jsou ve větším bezpečí a navíc se choulením zahřejí v panujících nepříznivých podmínkách.[6][7] Obzvláště tučňák císařský je velmi náročný druh, kterého v zajetí můžou chovat jen ty nejprestižnější zoologické zahrady na světě. Například v Evropě jej (k roku 2019) trvale nechová žádná profesionální instituce.[49][50]

rod
Eudyptes

Představuje středně velké tučňáky, svrchu tmavě šedé až černé, s bílou spodinou, s očima s hnědou nebo červenou duhovkou. Nad očima jim vyrůstají dlouhá ozdobná zlatavě žlutá pera. Zástupci tohoto rodu bývají z většiny části roku na otevřeném moři. Patří k sociálnějším tučňákům, využívajících rozsáhlého spektra dorozumívacích – zvukových – signálů. V období rozmnožování žijí v obrovských koloniích čítajících až 500 000 jedinců.[51] Jednotlivé páry se nacházejí těsně vedle sebe (až tři páry na jeden metr čtvereční) a často tak svádějí boje o místo k zahnízdění. Umějí být poměrně agresivní, takže se v tomto období musí mít na pozoru i chovatelé v zoologických zahradách. Hnízdí na neobvyklých skalnatých výběžcích, které s kuráží zdolávají a překonávají, dokud se nedostanou na vytyčený cíl – hnízdiště. Na základě toho se jim vyvinul mnohem silnější a robustnější zobák, kvůli kterému jsou na první pohled odlišní. Vytvářejí velmi jednoduchá hnízda (například vystlaný důlek osázený kamínky). Samice snášejí obvykle dvě vejce ale ve většině případech vychová pár pouze jedno mládě. Po odchodu obou rodičů na moře se mláďata shlukují do nevelkých skupinek a chrání se vzájemnou pomocí proti chladným teplotám ale především proti predátorům. Jako ve skutečných školkách jsou i mláďata tučňáků pod dohledem starších. Avšak v jejich případě se jedná o mladé páry bez potomků, které teprve získávají cenné zkušenosti, nebo o páry, jež o snůšku přišly.[6][7]

Tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica)
Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae)
rod
Eudyptula

Představuje nejmenšího zástupce tučňáků. Liší se od ostatních nápadně světlým, modravě šedým peřím. Tučňák nejmenší se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života. Vyhrabává si nory, ve kterých se koná v podstatě celý rozmnožovací cyklus. V nepřítomnosti rodičů se ptáčata na rozdíl od jiných druhů jednoduše schovají do útrob nor. Poměrně dobře se chová v zoologických zahradách.[6][7]

rod
Megadyptes

Zahrnuje pouze jediný žijící druh, který je dnes poměrně vzácný – permanentně v ohrožení. Specifický je jeho žlutý pásek táhnoucí se kolem hlavy v oblasti očí.[52]

rod
Pygoscelis

Jsou to ptáci s poměrně dlouhým kartáčovým ocasem a jasně definovaným černobílým „fráčkem“. Způsobem života se podobají tučňákům z rodu Aptenodytes, ale mají podstatně kratší rozmnožovací cyklus a vychovávají více než jedno mládě. Jsou to hojní a přizpůsobiví ptáci, kteří dnes nečelí prakticky žádné větší hrozbě.[6][7]

rod
Spheniscus

Zahrnuje tučňáky tmavě šedé až černé barvy na hlavě a zádech, kteří mají břicho bílé, okolí oka, zobáku a tváří nepokryté peřím. Přes tváře mají bílý pruh, na prsou příčné černé pruhy. Jsou to subtropičtí tučňáci navyklí vysokým teplotám, hnízdící i v čtyřiceti stupňových vedrech. Z toho důvodu je jejich denní aktivita na souši často omezena na brzké nebo pozdní hodiny, jinak se pohybují raději v moři, nebo se skrývají ve stínu. Oproti antarktickým tučňákům tak mají kratší opeření o menší hustotě, a nedisponují ani tak výraznou vrstvou tuku. Jistě také proto se dobře chovají v zajetí, a návazně na to si zvykli si i na evropské podmínky. V zoologických zahradách se také úspěšně rozmnožují. Nehnízdi ve velkých koloniích, nepochybně z důvodu nízkého stavu populace. Stavějí si hnízda podobně jako tučňák nejmenší z rodu Eudyptes, tedy nory, nebo využívají různých děr v měkké půdě, případně dutiny ve skalách. Ze všech rodů tučňáků jsou tito ptáci asi nejvíce monogamičtí; jeden stejný pár spolu hnízdí prakticky celý život. Na rozdíl od jiných druhů zde celkovou bilanci narušují hlavně mladé nezkušené páry nebo úmrtí partnerů. Zástupci tohoto rodu patří mezi nejohroženější, decimováni jsou řadou potíží způsobených především lidskou činností (komerčním rybolovem, invazí nepůvodních predátorů, haváriemi ropných tankerů, obecným znečišťováním oceánů, cestovním ruchem či průmyslovým rozvojem).[6][7][53]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Tučňáci jsou vcelku houževnatí a adaptabilní ptáci a proto především člověk může za to, že populace jednotlivých druhů klesají, nebo jsou ve vysokém ohrožení. Za největší hrozbu dnešní doby lze považovat nadměrný, tedy nekorigovaný rybolov (nejen z hlediska nižší potravní hojnosti ale také proto, že se do velkých lovných sítí zamotávají i tučňáci)[54], znečišťování moří (odpadem – plasty) současně s historickými nebo do budoucna možnými haváriemi především ropných tankerů (únik ropné suroviny), zavlečené invazní druhy živočichů stejně jako samotná fragmentace lokalit, ve větší míře také jistě turismus, působící nebo budoucí průmyslový rozvoj narušující biodiverzitu (například Antarktida je doposud netknutá ale skýtá značné nerostné bohatství) a v neposlední řadě nárazové změny klimatu (vyšší teplota, změny počasí, mizení ledu), avšak dlouhodobý dopad (viz globálního oteplování) je spíše spekulativní a z hlediska jejich budoucnosti nejasný, nebo nedostatečně podložený důkazy.[26]

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) držel k roku 2018 toto stanovisko:

rod
Aptenodytes[55]
rod
Eudyptes[56]
rod
Eudyptula[57]
rod
Megadyptes[58]
rod
Pygoscelis[59]
rod
Spheniscus[53]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V Evropě je chováno 10 druhů tučňáků. Nejčastějším zástupcem tučňáků v evropských zoo je tučňák Humboldtův, který je chován přibližně ve 130 zařízeních. V českých zoologických zahradách se chová tučňák Humboldtův (Zoo Praha, Liberec, Zlín a Plzeň), pocházející z Jižní Ameriky, a tučňák brýlový (Zoo Ústí nad Labem), který pochází z pobřeží Jižní Afriky.[60] Oba se řadí mezi méně náročné zástupce, oproti třeba antarktickým druhům.

V historii byli v Zoo Jihlava chováni tučňák Humboldtův a tučňák brýlový. V pražské zoo se jednalo o tučňáka brýlového, tučňáka žlutorohého či tučňáka magellanského. V 70. letech 20. století se v Zoo Praha objevil také tučňák skalní.[60]

Odraz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Jevgenij Malkin, dlouhodobý hokejový hráč týmu Pittsburgh Penguins, který má oblečený klasický klubový dres se znakem tučňáka (sezóna 2016/2017)

Tučňáci jsou velmi populární ptáci. Za touto slávou nepochybně stojí jejich roztomilé až komické vzezření, především tedy specifická anatomie, respektive vzpřímené držení těla podobné člověku, stejně jako „nemotorná“ kolébavá chůze. Řada umělců a ilustrátorů (obzvláště knih pro děti) si tučňáky spojuje se severním pólem a ledními medvědy, ve skutečnosti zde ale nežijí.

Kromě zejména cizojazyčné literatury se vyskytují v řadě dokumentů – např. Putování tučňáků[61], Tučňáci – život z blízka[62], David Attenborough: Příběh tučňáka[63] nebo Nigel Marven a tučňáci[64].[65][66]

Populární jsou taktéž v kresleném, animovaném nebo filmovém odvětví. Mezi nejznámější snímky patří např. švýcarský animovaný seriál Pingu[67], australský animovaný film Happy Feet[68], americký animovaný film Divoké vlny[69], animovaný seriál a film Tučňáci z Madagaskaru[70], americký film Pan Popper a jeho tučňáci[71] nebo australský dobrodružný film Oddball a tučňáci[72].

V komiksové, filmové i herní sérii superhrdiny Batman je tučňák nezvykle pasován do záporné role, zlomyslné postavy člověka, který si říká „tučňák“. Ve filmu Batman se vrací ztvárnil tuto roli herec Danny DeVito.[73]

Tučňák je maskot operačního systému Linux, jehož první verze spatřila světlo světa roku 1991. Vývojářem linuxového jádra byl Linus Torvalds.[74]

Tučňáci nechybí ani ve sportu. Velmi známý je emblém zobrazující především „tučňáka s hokejkou“ v různých podobách, kterým se pravidelně vyznačuje americký hokejový tým Pittsburgh Penguins. Klub byl založen v roce 1967 a do dnes působí v nejprestižnější hokejové soutěži NHL.[75] S „tučňákem na prsou“ hraje taktéž německý hokejový tým Krefeld Pinguine, ten od sezóny 1994/95 působí v tamní nejvyšší hokejové lize.[76]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tučňáci jsou nelétaví v „technickém“ smyslu, vývojově patří do podřádu letců.
  2. Podobně zpevněná křídla mají blízce příbuzní albatrosi a buřňáci, u nichž se jedná o adaptaci k dlouhodobému klouzavému letu (plachtění).
  3. Při pokusném vpravení 5 g soli do žaludku tučňáka začaly žlázy vylučovat koncentrovaný roztok soli již po 10 minutách, za 4 hodiny vyloučily 2/3 vpraveného množství.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Penguins - British Antarctic Survey [online]. [cit. 2019-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Tučňák. Region [online]. 2005-09-27 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c Online Etymology Dictionary [online]. Douglas Harper. Dostupné online. (angličtina) 
  4. VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa: 10. Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. ISBN 07-025-84. S. 7–9.
  5. VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa: 10. Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. ISBN 07-025-84. S. 12–30.
  6. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s WILLIAMS, TONY D. The penguins : Spheniscidae. Oxford: Oxford University Press xiii, 295 pages, 8 unnumbered leaves of plates s. Dostupné online. ISBN 019854667X, ISBN 9780198546672. OCLC 30736089 
  7. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa 10. Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. 
  8. PESHIN, Akash. Science ABC [online]. 2017-11-25 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. BARTOŠ, T.; BUDSKÝ, R. Tučňáci - Zobák. www.penguinsworld.cz [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. 
  10. Emperor penguin - British Antarctic Survey [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. AskNature [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b c All About Penguins - Reproduction | SeaWorld Parks & Entertainment. seaworld.org [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  13. Figure 2. Mean (A) temperature and (B) humidity recorded throughout the.... ResearchGate [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. JANUARY 2016, 15. How one group of penguins survives roasting African heat. www.bbc.com [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. a b VESELOVSKÝ, Zdeněk. Výlet do třetihor. Praha: Mladá fronta, 1986. 
  16. a b c Where Do Penguins Live?. WorldAtlas [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Unusual penguins. www.antarctica.gov.au [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. BARTOŠ, T.; BUDSKÝ, R. Tučňáci - Nemoci a parazité. www.penguinsworld.cz [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. 
  19. (PDF) Bill deformities in Penguins (Spheniscidae): A global review. ResearchGate [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Eselspinguin | Pinguine.net. www.pinguine.net [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  21. CARWARDINE, Mark; ENGLAND), Natural History Museum (London. Animal Records. [s.l.]: Sterling Publishing Company, Inc. 260 s. Dostupné online. ISBN 9781402756238. (anglicky) Google-Books-ID: T3FEKopUFkUC. 
  22. World's longest penguin dive, of more than half an hour, is recorded, theguardian.com, 2018 (anglicky)
  23. Emperor penguins diving and travelling. www.antarctica.gov.au [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. Emperor penguin breeding cycle. www.antarctica.gov.au [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Do Penguins Mate for Life? Not According to These Paternity Tests, nytimes.com, 2018 (anglicky)
  26. a b Penguin Teacher Guide, New England Aquarium
  27. Pinguins info - penguin - information about breeding penguins. www.pinguins.info [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  28. Ellenbroek, B. 2013 [updated 2017]. Adélie penguin. In Miskelly, C.M. (ed.) New Zealand Birds Online. Dostupné online
  29. Royal Penguin Facts and Information | SeaWorld Parks & Entertainment. seaworld.org [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  30. a b Emperor penguins. www.antarctica.gov.au [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. Mougin J-L, van Beveren M. Structure et dynamique de la population de manchots empereur Aptenodytes forsteri de la colonie de l'archipel de Pointe Géologie, Terre Adélie. Compte Rendus Academie Science dé Paris. 1979, roč. 289D, s. 157–60. 
  32. a b Jak inteligentní jsou tučňáci, zejména ve srovnání s jinými druhy ptáků?, Quora, quora.com (anglicky)
  33. a b How penguins show their smarts. Animals [online]. nationalgeographic.com, 2019-04-25 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  34. SNEHA. 7 Most Intelligent Animals. https://www.boldsky.com [online]. 2012-10-03 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. CHEN, Justine. Elite Readers [online]. 2016-02-12 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. WILLIAMS, Faye. Elite Readers [online]. 2015-11-02 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. Takhle vypadá přátelství člověka se zvířetem. Tučňák urazí každoročně tisíce kilometrů za rybářem z Ria. Radiožurnál [online]. 2016-03-09 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (česky) 
  38. PINSHOW, B.,, Fedak M.A. , Battles D.R, & Schmidt-Nielsen K. Energy expenditure for thermoregulation and locomotion in emperor penguins.American Journal of Physiology. 1976, roč. 231 (3), s. 903–12.
  39. a b VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa: 10. Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. ISBN 07-025-84. S. 96–104.
  40. Giant fossil penguins [online]. Real Science, 2007-07-10 [cit. 2011-09-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. BAKER, Allan J., et al. Multiple gene evidence for expansion of extant penguins out of Antarctica due to global cooling. Proc. R. Soc. B. 2006, roč. 273, s. 11-17. Dostupné online. 
  42. Enrique Peñalver, Antonio Arillo, Xavier Delclòs, David Peris, David A. Grimaldi, Scott R. Anderson, Paul C. Nascimbene & Ricardo Pérez-de la Fuente (2017). Parasitised feathered dinosaurs as revealed by Cretaceous amber assemblages. Nature Communications 8, Article number: 1924 (2017). doi:10.1038/s41467–017–01550-z (https://www.nature.com/articles/s41467-017-01550-z)
  43. a b Penguins, Leveled Book, readinga-z.com (anglicky)
  44. WATANABE, Maiko, a kol. New candidate species most closely related to penguins. Gene. 2006, roč. 378, s. 65–73. Dostupné online. 
  45. TSUDA, Tomi T., a kol. Phylogenetic analysis of penguin (Spheniscidae) species based on sequence variation in MHC class II genes. Immunogenetics. 2001, roč. 53, s. 712–716. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. 
  46. a b c JADWISZCZAK, Piotr. Penguin past: The current state of knowledge. Polish Polar Research. 2009, roč. 30, čís. 1, s. 3–28. Dostupné online. 
  47. Do Penguins Mate for Life? penguins-world.com (anglicky)
  48. Aptenodytes patagonicus, Birdlife International, distribution and population
  49. Catalogue of Penguins in Captivity Worldwide. ZooChat [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. Penguin Pedia [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. Royal penguins. www.antarctica.gov.au [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. Population and recent trends. Yellow-eyed Penguin Trust [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. a b Spheniscus. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2018 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  54. (PDF) Tangled and drowned: A global review of penguin bycatch in fisheries. ResearchGate [online]. [cit. 2019-09-12]. DOI: http://dx.doi.org/10.3354/esr00869. Dostupné online. (anglicky) 
  55. Aptenodytes. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2018 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  56. Eudyptes. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2018 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  57. Eudyptula. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2018 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  58. Megadyptes. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2018 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  59. Pygoscelis. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2018 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  60. a b www.Zootierliste.de. zootierliste.de [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné online. 
  61. Putování tučňáků. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  62. Tučňáci - život z blízka. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  63. David Attenborough: Příběh tučňáka. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online.
  64. Nigel Marven a tučňáci. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online.
  65. BARTOŠ, T.; BUDSKÝ, R. Tučňáci - Knihy o tučňácích. www.penguinsworld.cz [online]. [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  66. BARTOŠ, T.; BUDSKÝ, R. Tučňáci - Přehled dokumentů o tučňácích. www.penguinsworld.cz [online]. [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  67. Pingu. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  68. Happy Feet. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  69. Divoké vlny. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  70. Tučňáci z Madagaskaru. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  71. Pan Popper a jeho tučňáci. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online.
  72. Oddball a tučňáci. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  73. Batman se vrací. www.csfd.cz [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2019-09-16]. Dostupné online.
  74. The Linux Kernel Archives. www.kernel.org [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  75. Official Pittsburgh Penguins Website. NHL.com [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. Offizielle Website der KEV Pinguine. Krefeld-Pinguine [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]