Přeskočit na obsah

Antarktida

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antarktida
Rozloha14 000 000 km²
Počet obyvatelbez stálých obyvatel
v zimě okolo 1000, v létě zhruba 5000 výzkumníků[1]
Počet států0
Souřadnice90°0′0″ j. š., 0°0′0″ v. d.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“, tedy v přeneseném významu „naproti severu“) je nejjižnější a nejméně obydlený kontinent na Zemi. Nachází se téměř celý jižně od Jižního polárního kruhu a je obklopen Jižním oceánem (známým také jako Antarktický oceán) a nachází se na něm geografický jižní pól. Antarktida je pátým největším kontinentem, je asi o 40 % větší než Evropa a má rozlohu 14 200 000 km². Většinu Antarktidy pokrývá antarktický ledový příkrov o průměrné tloušťce 1,9 km.[2]

Antarktida je v průměru nejchladnější, nejsušší a největrnější ze všech kontinentů a má nejvyšší průměrnou nadmořskou výšku. Jedná se převážně o polární poušť s ročním úhrnem srážek přes 200 mm podél pobřeží a mnohem méně ve vnitrozemí. V Antarktidě je zamrzlých asi 70 % světových zásob sladké vody, která by v případě tání zvedla hladinu světového oceánu o téměř 60 m. V Antarktidě se nachází i několik vodních ploch. Antarktida drží rekord v nejnižší naměřené teplotě na Zemi, a to -89,2 °C. V pobřežních oblastech mohou teploty v létě přesáhnout 10 °C.[2] Mezi původní druhy živočichů patří roztoči, hlístice, tučňáci, tuleni a želvušky. Tam, kde se vyskytuje vegetace, má většinou podobu lišejníků nebo mechů.

Ledové šelfy Antarktidy byly pravděpodobně poprvé spatřeny v roce 1820 během ruské expedice vedené Fabianem Gottliebem von Bellingshausenem a Michailem Lazarevem. V následujících desetiletích probíhaly další průzkumy francouzských, amerických a britských expedic. První potvrzené přistání provedl norský tým v roce 1895. Na počátku 20. století se uskutečnilo několik výprav do nitra kontinentu. Jako první dosáhli magnetického jižního pólu britští badatelé v roce 1909 a geografického jižního pólu poprvé dosáhli norští badatelé v roce 1911.

Antarktidu spravuje přibližně 30 zemí, z nichž všechny jsou stranami systému antarktických smluv z roku 1959. Podle podmínek smlouvy je v Antarktidě zakázána vojenská činnost, těžba, jaderné výbuchy a ukládání jaderného odpadu a také těžba nerostných surovin (minimálně do roku 2048). K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 různých států, jejichž požadavky jsou díky Smlouvě o Antarktidě pozastaveny. Hlavní lidskou činností v Antarktidě a jejím okolí je cestovní ruch, rybolov a výzkum. V letních měsících pobývá na výzkumných stanicích asi 5 000 lidí, v zimě jejich počet klesá na přibližně 1 000. Navzdory odlehlosti má lidská činnost na kontinent značný vliv v podobě znečištění, úbytku ozonové vrstvy a změny klimatu.

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Název kontinentu pochází ze slova antarctic, které pochází ze středofrancouzského antartique nebo antarctique („naproti Arktidě“) a následně z latinského antarcticus („naproti severu“). Antarcticus je odvozeno z řeckého ἀντι- ('anti-') a ἀρκτικός ('medvědí', 'severní').[3] Řecký filozof Aristotelés psal v Meteorologii o „antarktické oblasti“ asi 350 let př. n. l.[4] Řecký geograf Marinus z Tyru údajně použil tento název ve své mapě světa z 2. století n. l., která je dnes ztracená. Římští autoři Gaius Julius Hyginus a Apuleius používali pro jižní pól romanizovaný řecký název polus antarcticus,[5] z něhož pochází starofrancouzské pole antartike (moderní pôle antarctique) doložené v roce 1270 a odtud středoanglické pol antartik, které se poprvé objevuje v pojednání anglického autora Geoffreyho Chaucera.[3]

Víra Evropanů v existenci Terra Australis – rozsáhlého kontinentu na dalekém jihu zeměkoule, který měl vyvažovat severní země Evropy, Asie a severní Afriky – existovala jako intelektuální koncept již od klasického starověku. Víra v takovou zemi trvala až do objevení Austrálie Evropany.[6]

Na počátku 19. století objevitel Matthew Flinders zpochybnil existenci samostatného kontinentu na jih od Austrálie (tehdy nazývané Nové Holandsko), a proto se zasazoval o to, aby se pro Austrálii místo toho používalo označení „Terra Australis“,[7][8] v roce 1824 koloniální úřady v Sydney oficiálně přejmenovaly kontinent Nové Holandsko na Austrálii a termín „Terra Australis“ zůstal jako označení Antarktidy nedostupný. V následujících desetiletích geografové používali výrazy jako „antarktický kontinent“. Hledali poetičtější náhradu a navrhovali názvy jako Ultima a Antipodea.[9] Název Antarktida byl přijat v 90. letech 19. století, přičemž první použití názvu se připisuje skotskému kartografovi Johnu Georgi Bartholomewovi.[10]

Poloha

[editovat | editovat zdroj]
Zeměpisná mapa Antarktidy.
Mapa Antarktidy znázorňující i mořský led.

Antarktida leží na jižním pólu. Nemá tedy nejzápadnější ani nejvýchodnější bod, protože na pólu se sbíhají všechny poledníky. Z ostatních kontinentů se nejvíce přibližuje Jižní Americe, kterou od Antarktického poloostrova odděluje asi 1000 km široký Drakeův průliv. K Antarktidě lze přiřadit některé vesměs neobydlené ostrovy v Jižním, Atlantském, Indickém a Tichém oceánu.

Nejzazší body na pevnině:

Nejzazší body včetně ostrovů:

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Antarktidy.
Většinu oligocénu byla Antarktida zaledněná, ale do poloviny miocénu zase roztála.
Roald Amundsen a jeho muži se dívají na jižní pól, 1911

Před desítkami miliónů let v Antarktidě nebyla ledová pokrývka, ale lesy.[11][12] Byly zde časté požáry.[13] V období křídy (před 145 až 66 miliony let) bylo v oblasti Antarktidy výrazně tepleji než dnes a podmínky v okolí Jižního pólu byly prakticky tropické.[14] Led se objevil přibližně před 46 milióny let.[15][chybí lepší zdroj] S počátkem oligocénu před 34 milióny došlo k masivnějšímu zalednění. Tou dobou došlo k oddělení Antarktidy od Ameriky.[16] A led je zde nepřetržitě 14 miliónů let, tedy déle než se předpokládalo.[17]

Vůbec první překročení jižního polárního kruhu lidmi je přičítáno domorodým Polynésanům, dle ústní tradice dopluli maorští objevitelé Hui Te-Rangiora a Aru-Tanga-Nuku již v 7. století až na úroveň ledových ker v okolí kontinentu. To se znovu povedlo až anglickému mořeplavci Jamesi Cookovi roku 1773. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států. Jako první spatřil antarktickou pevninu ruský mořeplavec německého původu Fadděj Faddějevič Bellingshausen dne 27. ledna roku 1820, na její půdu však nevstoupil. To učinil až 27. ledna 1895 norský polárník a přírodovědec Carsten Borchgrevink se svými druhy.

Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal se svou expedicí do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhla pólu výprava Roalda Amundsena. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla.

Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.

Symboly Antarktidy

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Antarktická vlajka.

Pro Antarktidu navrhli vexilologové několik vlajek. V současnosti je mj. užívána například vlajka Antarktického smluvního systému, která ale není vlajkou celého kontinentu.

  • Vlajka Antarktického smluvního systému Poměr stran: 2:3
    Vlajka Antarktického smluvního systému
    Poměr stran: 2:3

Zároveň jsou některými státy, jež si nárokují jednotlivá antarktická teritoria, nebo nižšími státními celky, jejímiž součástí jsou nárokovaná antarktická území, užívány vlastní teritoriální vlajky. Územní nároky na Antarktidu jsou však, dle komplexu smluv Antarktického smluvního systému, pozastaveny.

Geografie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Antarktidy.
Související informace naleznete také v článku Územní nároky na Antarktidu.
Mapa skalního podkladu Antarktidy
Satelitní obrázek Antarktidy
Toto je topografická mapa Antarktidy po rozpuštění ledového příkrovu (při započítání jak postglaciálního vzestupu, tak vzestupu hladiny oceánů). Takto mohla Antarktida vypadat asi před 35 milióny let, kdy bylo na planetě ještě dostatečně teplé klima.

Antarktida má rozlohu 13 829 430 km², a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km². Nejvyšší horou je Vinson Massif v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4892 m. Průměrná nadmořská výška kontinentu činí 1958 m včetně šelfových ledovců a 2194 m bez nich. Antarktida je pátým největším světadílem na Zemi a je ze všech nejchladnější (viz Podnebí).

Objem ledu na Antarktidě je 27 mil. km³.[18] Jediná území bez ledu, která lze v Antarktidě spatřit, tvoří horské vrcholy, nunataky a oázy, jako např. Suchá údolí McMurdo. Ledový příkrov podél jižního pobřeží během léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry. Tyto kry mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé. Pro lodě, které je míjejí, představují nesmírné nebezpečí. Maximální mocnost antarktického ledovce je 4776 m, přičemž průměrná mocnost činí 1829 m.

Napříč tímto ledovým kontinentem se táhne Transantarktické pohoří a dělí jej na západní a východní část. Dělení Antarktidy na východní a západní zavedl v roce 1902 E. S. Balch. Východní Antarktida je převážně na východní polokouli. Zahrnuje Zemi královny Maud, Enderbyho zemi, zemi Mac Robertsona, Americkou vysočinu, Wilkesovu zemi a Viktoriinu zemi. Skalní podklad východní Antarktidy leží převážně nad hladinou moře, jedná se tedy o souvislý kontinent. Téměř celá je překryta Východoantarktickým ledovým příkrovem (EAIS) o průměrné mocnosti více než 2200 m. Na východě se rozkládá vysoká náhorní plošina, již pokrývá led, zatímco západní část tvoří shluk hornatých ostrovů, spojených ledem. Je tu několik sopek, včetně nejaktivnější sopky celého kontinentu Mount Erebus.

Na území Antarktidy se také nacházejí dvě jezera, která patří k nejslanějším na světě – Don Juan (slanost vody 40,2 %) a Vanda (35 %).[19]

Podnebí

[editovat | editovat zdroj]
Modrý led pokrývá jezero Fryxell

Antarktida je nejchladnějším, největrnějším a nejsušším kontinentem na Zemi.[2] Nejnižší přirozená teplota vzduchu, která kdy byla na Zemi zaznamenána, byla -89,2 °C na ruské stanici Vostok na centrální plošině Východní Antarktidy 21. července 1983.[20] Ještě nižší teplota vzduchu -93,2 °C byla zaznamenána v roce 2010 pomocí družice – mohla však být ovlivněna přízemní teplotou a nebyla zaznamenána ve výšce 2 m nad povrchem, jak je požadováno pro oficiální záznamy teploty vzduchu.[21] Naopak nejvyšší historicky naměřená teplota v Antarktidě o hodnotě +20,75 °C byla zaznamenána na Seymourově ostrově dne 9. února roku 2020.[22] Druhá nejvyšší teplota byla naměřena na argentinské stanici Esperanza dne 6. 2. 2020, a to +18,3 °C.[23] Průměrné teploty mohou dosahovat minimálně -80 °C (-112 °F) ve vnitrozemí kontinentu v zimě a maximálně přes 10 °C (50 °F) v blízkosti pobřeží v létě.[24]

Antarktida je polární pouští s malým množstvím srážek; na kontinent dopadá v průměru ekvivalent asi 150 mm vody ročně, většinou ve formě sněhu. Vnitrozemí je sušší a ročně tam spadne méně než 50 mm, zatímco v pobřežních oblastech obvykle více než 200 mm.[24] V několika oblastech s modrým ledem vítr a sublimace odstraňují více sněhu, než kolik se ho nashromáždí srážkami.[25] V suchých údolích dochází ke stejnému efektu nad skalním podkladem, což vede ke vzniku pusté a vysušené krajiny.[26] Antarktida je chladnější než arktická oblast, protože velká část Antarktidy leží v nadmořské výšce přes 3 000 m, kde je teplota vzduchu nižší. Relativní teplo Severního ledového oceánu se přenáší přes arktický mořský led a zmírňuje teploty v arktické oblasti.[27]

Regionální rozdíly

[editovat | editovat zdroj]

Východní Antarktida je chladnější než její západní protějšek, protože se nachází ve větší nadmořské výšce. Povětrnostní fronty jen zřídka pronikají daleko do nitra kontinentu, takže v jeho středu panuje chlad a sucho s mírnou rychlostí větru. V pobřežní části Antarktidy jsou běžné vydatné sněhové srážky, kdy bylo zaznamenáno až 1,22 m sněhu za 48 hodin. Na okraji kontinentu často vanou silné katabatické větry z polárních plošin o síle bouře. V létě dopadá na povrch jižního pólu více slunečního záření než na rovníku, protože zde každý den svítí 24 hodin.[2]

Změna klimatu

[editovat | editovat zdroj]
Průměrná změna ledové hmoty Antarktidy od roku 2002 činí přibližně 100 miliard tun ročně.[28]
Průměrná změna ledové hmoty Antarktidy od roku 2002 činí přibližně 100 miliard tun ročně.[28]
Rozloha (plocha) antarktického mořského ledu dosáhla v roce 2023 nového minima.[29] Graf ukazuje, jak málo mořského ledu zbývá v antarktickém létě, které v únoru 2023 dosáhlo pouze asi 60 % průměru z let 1981–2010.
Rozloha (plocha) antarktického mořského ledu dosáhla v roce 2023 nového minima.[29] Graf ukazuje, jak málo mořského ledu zbývá v antarktickém létě, které v únoru 2023 dosáhlo pouze asi 60 % průměru z let 1981–2010.
Trendy teplot povrchové vrstvy ledu v Antarktidě v letech 1981 až 2007 na základě tepelně infračervených pozorování provedených řadou satelitních senzorů NOAA.

Navzdory své izolaci zažila Antarktida v posledních desetiletích oteplování a ztrátu ledu, což bylo způsobeno emisemi skleníkových plynů.[30][31] Západní Antarktida se od 50. let do 2000. let oteplovala o více než 0,1 °C za desetiletí a odkrytý Antarktický poloostrov se od poloviny 20. století oteplil o 3 °C.[32]  Chladnější a stabilnější východní Antarktida nezaznamenala oteplení až do roku 2000.[33][34]Od 2000+ je trend oteplování ve východní Antarktidě potvrzen, i když pobřežní oblasti zůstávají chladnější než vnitrozemí. V roce 2022 došlo k extrémnímu teplotnímu výkyvu (+40 °C nad normál), který vedl ke kolapsu Conger Ice Shelf – ukazuje, že region je citlivější, než se předpokládalo. V roce 2022 došlo k extrémnímu teplotnímu výkyvu (+40 °C nad normál), který vedl ke kolapsu Conger Ice Shelf – ukazuje, že region je citlivější, než se předpokládalo.[35] Jižní oceán kolem Antarktidy absorboval více oceánského tepla než jakýkoli jiný oceán,[36] a zaznamenal silné oteplení v hloubkách pod 2 000 m.[37]:s.1230 Kolem západní Antarktidy se oceán od roku 1955 oteplil o 1 °C.[32]

Oteplování Jižního oceánu kolem Antarktidy způsobilo oslabení nebo kolaps šelfových ledovců, které plavou těsně u ledovců a stabilizují je. Mnoho pobřežních ledovců ztrácí hmotu a ustupuje, což způsobuje čistou ztrátu ledu napříč Antarktidou,[37]:s.1264 ačkoli Východoantarktický ledový příkrov nadále ve vnitrozemí získává led. Do roku 2100 se očekává, že čistá ztráta ledu z Antarktidy přidá k celosvětovému vzestupu hladiny oceánů asi 11 cm. Nestabilita mořského ledovce může způsobit, že Západní Antarktida přispěje až desítkami centimetrů navíc, pokud pokud dojde ke spuštění tání před rokem 2100.[37]:s.1270 Při vyšším oteplování by byla nestabilita mnohem pravděpodobnější a mohla by globálně zdvojnásobit stoupání hladiny moří ve 21. století.[38][39][40]

Čerstvá tání z ledu ředí slanou antarktickou spodní vodu[41][42] čímž oslabuje dolní buňky Převrácené cirkulace Jižního oceánu (SOOC).[37]:s.1240 Podle některých výzkumů může úplný kolaps SOOC nastat při globálním oteplování mezi 1,7 °C a 3 °C,[43] ačkoli se očekává, že plné účinky se projeví během několika století. Patří mezi ně méně srážek na jižní polokouli, ale více na severní polokouli, případný úbytek rybolovu v Jižním oceánu a potenciální kolaps některých mořských ekosystémů.[44] Zatímco mnoho antarktických druhů zůstává neobjevených, existují zdokumentované nárůsty antarktické flóry,[45] zatímco velká fauna, jako jsou tučňáci, má již nyní potíže udržet vhodné prostředí. Na půdě bez ledu uvolňuje permafrost skleníkové plyny a dříve zmrzlé znečištění.[46]

Západní ledovcový příkrov pravděpodobně zcela roztaje[47][48] pokud nebudou teploty sníženy o 2 °C pod úroveň roku 2020.[49] Ztráta tohoto ledového příkrovu by trvala mezi 500 a 13 000 lety.[50][51] To by způsobilo zvýšení hladiny moře o 3,3 m, pokud by se ledovec zhroutil, což by na horách vytvořilo ledovce, a kdyby se tyto ledovce také roztály, došlo by ke zvýšení o 4,3 m.[52] Mnohem stabilnější východoantarktický ledový štít může způsobit zvýšení hladiny moře pouze o 0,5 m až 0,9 m oproti současné úrovni oteplování, což je jen malá část z 53,3 m obsažených v ledovci.[53] S globálním oteplováním kolem 3 °C se mohou zranitelné oblasti jako Wilkes Basin a Aurora Basin zhroutit během přibližně 2 000 let,[50][51] což může vést až k nárůstu hladiny moře o 6,4 m.[54]

Ozonová díra

[editovat | editovat zdroj]
Image of the ozone hole spanning almost all of Antarctica
Snímek největší zaznamenané díry v ozonové vrstvě, září 2006

Vědci studují ozonovou vrstvu v atmosféře nad Antarktidou již od 70. let 20. století. V roce 1985 britští vědci, kteří pracovali na datech shromážděných na Halleyově výzkumné stanici na ledovém šelfu Brunt, objevili velkou oblast s nízkou koncentrací ozonu nad Antarktidou.[55][56] „Ozonová díra“ pokrývá téměř celý kontinent a byla největší v září 2006;[57] nejdéle trvající událost nastala v roce 2020.[58] Úbytek je způsoben emisí chlorofluoruhlovodíků a halonů do atmosféry, což způsobuje rozklad ozonu na jiné plyny.[59] Extrémně chladné podmínky Antarktidy umožňují vznik polárních stratosférických oblaků. Mraky působí jako katalyzátory chemických reakcí, které nakonec vedou ke zničení ozonu.[60] Montrealský protokol z roku 1987 omezil emise látek poškozujících ozon. Ozonová díra nad Antarktidou se předpokládá pomalu mizet; Do 60. let 21. století se očekává, že hladiny ozonu se vrátí na hodnoty naposledy zaznamenané v 80. letech.[61]

Úbytek ozonu může způsobit ochlazení ve stratosféře o přibližně 6 °C. Ochlazení posiluje polární vír a tím zabraňuje odtoku studeného vzduchu poblíž jižního pólu, což následně ochlazuje kontinentální masu východoantarktického ledového příkrovu. Okrajové oblasti Antarktidy, zejména Antarktický poloostrov, jsou pak vystaveny vyšším teplotám, které urychlují tání ledu.[56] Modely naznačují, že úbytek ozonu a zesílený polární vír mohou také vysvětlovat období rostoucího rozsahu mořského ledu, které trvalo od začátku pozorování koncem 70. let až do roku 2014. Od té doby se pokrytí antarktického mořského ledu rychle snížilo.[62][63]

Flóra a fauna

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Flóra Antarktidy a Fauna Antarktidy.
Tučňák kroužkový na Antarktidě

Na nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze dva druhy původních kvetoucích rostlin, jedna nepůvodní invazní kvetoucí bylina (Poa annua) a více než 50 druhů mechů a lišejníků (celkem asi 1100 druhů rostlin). Zaznamenány byly také řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o nárůstu počtu pobřežních rostlin.[zdroj?] Vlivem lidské přítomnosti ale klesá nedotčenost kontinentu a tak i biodiverzita.[64]

V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Hojní jsou tu mořští ptáci, jako jsou chaluhy (např. chaluha velká), albatrosi a asi pět druhů buřňáků. Faunu také zastupuje až osm druhů tučňáků, z nichž pouze dva hnízdí různě na celém kontinentě (tučňák císařský a tučňák kroužkový), zbytek výhradně na antarktickém poloostrově nebo se zde vyskytují přechodně.

Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4000, v zimní kolem 1000.[65] Jezdí sem ale i turisté.[66]

Hospodářství

[editovat | editovat zdroj]
Turisté na Antarktickém poloostrově

Antarktida má značná ložiska nerostných surovin. Využití těchto ložisek nastálo zakazuje Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, tento zákaz může být přehodnocen v roce 2048. Případné využití také budou ztěžovat nepříznivé přírodní podmínky i odlehlost oblasti od vyspělých průmyslových center světa.

Nejvýznamnější jsou ložiska uhlí ve Transantarktickém pohoří a Viktoriině země, ropy a zemního plynu v oblasti Ross-Weddellovy deprese, železných rud v zemi Královny Maud, cínu, mědi, uranu, zlata, diamantů, olova, manganu a dalších. Oceány obklopující Antarktidu jsou bohaté na tuleně a velryby i některé druhy ryb. Díky svému mohutnému ledovcovému příkrovu je kontinent největším rezervoárem sladké vody na světě.

Na samotném kontinentě není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. V okolních mořích je provozován rybolov (128 081 tun v roce 2006) a turistika (36 460 návštěvníků na lodích v roce 2007).[65] Některé letecké společnosti také provozují nad Antarktidou vyhlídkové lety.

Doprava

[editovat | editovat zdroj]
Letecká doprava nad Ellsworthovou zemí

Doprava v Antarktidě je vzhledem k extrémním podmínkám velmi náročná. První průzkumníci byli odkázáni především na lidskou, případně zvířecí sílu. V současnosti se díky moderním technologiím uplatňuje i mechanizovaná přeprava osob a nákladů. Dopravní prostředky musí odolávat silným mrazům a větru i všudypřítomnému ledu. Navíc je nutné dbát také na minimalizaci ekologických dopadů v relativně nenarušeném antarktickém ekosystému. Ukládání odpadů, včetně starých vozidel, je zakázáno od platnosti Protokolu o ochraně životního prostředí v roce 1998.

Polární stanice Amundsen–Scott je spojena s pobřežím ledovou „dálnicí“

V pozemní dopravě se kromě lidských nohou uplatňují lyže a sněžnice, ale také různá speciálně upravená vozidla (často pásová). V minulosti se hojně využívalo saní tažených psím spřežením. Polární stanici Amundsen–Scott na Jižním pólu a pobřežní Polární stanici McMurdo spojuje 1 500 km dlouhá „dálnice“ McMurdo–South Pole, sjízdná pásovými vozidly.

Jediný námořní přístav na Antarktidě je u stanice McMurdo. V jiných místech musí lodě zakotvit dál od pobřeží a zásoby nebo cestující se do cíle přepravují malými čluny nebo vrtulníkem. Během letních měsíců (leden–březen) navštěvuje antarktické pobřeží (zejména Antarktický poloostrov) kromě vědeckých expedicí také množství soukromých jachet a turistických lodí. Většinou je jejich výchozím přístavem Ushuaia v Argentině.

K letecké dopravě se používají letouny nebo vrtulníky. Na Antarktidě se nachází 25 letištních ploch a 53 heliportů.[65]

První pravidelnou leteckou linku do Antarktidy zavedla Australská antarktická divize (Australian Antarctic Division) v roce 2007, a to prostřednictvím společnosti Skytraders, která provozuje speciálně upravený Airbus A319. Tyto lety směřují z Hobartu (Tasmánie) na ledovou dráhu Wilkins Runway poblíž australské stanice Casey. Linka byla určena výhradně pro vědce a pracovníky výzkumných stanic, nikoli pro běžné turisty. Tento projekt byl označen jako „první komerční letecká služba do Antarktidy“ a znamenal zásadní změnu v logistice australského programu, protože do té doby se využívaly pouze lodě nebo vojenské lety.[67][68] Přistávací plocha byla pojmenována podle australského dobrodruha a letce sira Huberta Wilkinse, který podnikl let na tento kontinent jako první, a to v roce 1928.[69] První let společnosti Smartwings do Antarktidy se uskutečníl 26. ledna 2022 s letounem Boeing 737 MAX 8 (registrace OK-SWB)[70][71] Další let se uskutečnil 11. listopadu 2022.[72]

Paleontologie

[editovat | editovat zdroj]

V Antarktidě (zejména na ostrově Vega a Ostrově Jamese Rosse) již byly objeveny zkameněliny mnoha druhohorních živočichů, plesiosaurů, mosasaurů a také populárních dinosaurů. Těch už známe z Antarktidy několik druhů, první byl přitom objeven již v roce 1986 (v sedimentech geologického souvrství Snow Hill Island).[73]

Právní režim

[editovat | editovat zdroj]

Antarktida je mezinárodním prostorem (podobně jako třeba volné moře či nebeská tělesa), což znamená:

  1. Žádný stát zde nevykonává výlučnou suverenitu.
  2. Žádný stát si Antarktidu nemůže přivlastnit.
  3. Antarktida může být využívána všemi státy.

Antarktida je upravena antarktickým smluvním systémem a ačkoli zde byly územní nároky, tak po dobu platnosti Smlouvy o Antarktidě jsou zmraženy.[74] Využití Antarktidy může být čistě vědecké a není zde povolena žádná těžba.[75]

Uplatňuje se zde princip přísné demilitarizace, který je kontrolován pravidelnými inspekcemi. Není možné zde umístit žádné zbraně, provádět manévry a ani zkoušky zbraní hromadného ničení.[76]

Antarktida ve filmu

[editovat | editovat zdroj]

Italský dokumentární film Antarktida (Mondo misterioso: Antarctic), dlouhý zhruba půl hodiny byl natočen v roce 2007.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antarctica na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Koronavirus je už na všech světadílech, zasáhl i stanici na Antarktidě. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2020-12-23 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d Antarctica. [s.l.]: Central Intelligence Agency Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b Antarctic - Quick search results | Oxford English Dictionary. www.oed.com [online]. [cit. 2023-10-14]. Dostupné online. 
  4. ↑ LETTINCK, Paul. Aristotle's Meteorology and Its Reception in the Arab World: With an Edition and Translation of Ibn Suwār's Treatise on Meteorological Phenomena and Ibn Bājja's Commentary on the Meteorology. [s.l.]: BRILL 524 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-10933-9. S. 158. (anglicky) Google-Books-ID: lB0QKKodRzYC. 
  5. ↑ HYGINUS; HYGINUS, Gaius Iulius; HYGINUS. Hygini De astronomia. Příprava vydání Ghislaine Viré. Stutgardiae: Teubner, 1992. 176 s. (Bibliotheca scriptorum Graecorum et Romanorum Teubneriana). Dostupné online. ISBN 978-3-519-01438-6. S. 176. 
  6. ↑ European perceptions of Terra Australis. Farnham Burlington: Ashgate ISBN 978-1-4094-2605-9, ISBN 978-1-4094-3941-7. S. 2–3. 
  7. ↑ CAWLEY, Charles. Colonies in Conflict: The History of the British Overseas Territories. [s.l.]: Cambridge Scholars Publishing 451 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4438-8128-9. S. 130. (anglicky) Google-Books-ID: TXnWCgAAQBAJ. 
  8. ↑ National days : constructing and mobilising national identity. [s.l.]: Basingstoke [England] ; New York : Palgrave Macmillan 256 s. Dostupné online. ISBN 978-0-230-23661-5. S. 75. 
  9. ↑ CAMERON-AS, Margaret. Lying for the admiralty. Kenthurst: Rosenberg publishing ISBN 978-0-6480439-6-6. S. 20. 
  10. ↑ Tne naming of Antarctica - Bartholomew Archive - National Library of Scotland. digital.nls.uk [online]. [cit. 2023-10-14]. Dostupné online. 
  11. ↑ HRONOVÁ, Zuzana. Čeští vědci zbořili mýty o Antarktidě. Bývaly tu lesy, rostliny, dinosauři a dvoumetroví tučňáci. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2015-10-21 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. 
  12. ↑ DUNNING, Hayley. Traces of ancient rainforest in Antarctica point to a warmer prehistoric world. phys.org [online]. 2020-04-01 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ https://phys.org/news/2023-04-evidence-frequent-struck-antarctica-age.html - New evidence that frequent fires struck Antarctica during the age of dinosaurs, 75 million years ago
  14. ↑ Johann P. Klages, Ulrich Salzmann, Torsten Bickert, Claus-Dieter Hillenbrand, Karsten Gohl, Gerhard Kuhn, Steven M. Bohaty, Jürgen Titschack, Juliane Müller, Thomas Frederichs, Thorsten Bauersachs, Werner Ehrmann, Tina van de Flierdt, Patric Simões Pereira, Robert D. Larter, Gerrit Lohmann, Igor Niezgodzki, Gabriele Uenzelmann-Neben, Maximilian Zundel, Cornelia Spiegel, Chris Mark, David Chew, Jane E. Francis, Gernot Nehrke, Florian Schwarz, James A. Smith, Tim Freudenthal, Oliver Esper, Heiko Pälike, Thomas A. Ronge, Ricarda Dziadek & the Science Team of Expedition PS104 (V. Afanasyeva, J. E. Arndt, B. Ebermann, C. Gebhardt, K. Hochmuth, K. Küssner, Y. Najman, F. Riefstahl & M. Scheinert) (2020). Temperate rainforests near the South Pole during peak Cretaceous warmth. Nature, 580: 81-86. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-020-2148-5
  15. ↑ EHRMANN, Werner U.; MACKENSEN, Andreas. Sedimentological evidence for the formation of an East Antarctic ice sheet in Eocene/Oligocene time. S. 85–112. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology [online]. 1992-05. Roč. 93, čís. 1–2, s. 85–112. Dostupné online. ISSN 0031-0182. doi:10.1016/0031-0182(92)90185-8. (anglicky) 
  16. ↑ https://www.osel.cz/12039-zaledneni-antarktidy-privodil-tektonicky-posun.html - Zalednění Antarktidy přivodil tektonický posun
  17. ↑ BAILLIE, Katherine Unger. East Antarctic Ice Sheet has stayed frozen for 14 million years. phys.org [online]. 2015-12-15 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ New map of landscape beneath Antarctica unveiled. phys.org [online]. [cit. 2025-03-13]. Dostupné online. 
  19. ↑ SOCHA, Vladimír. Zapomeňte na Mrtvé moře: Tohle je 5 nejslanějších jezer na Zemi. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-02-28 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. 
  20. ↑ TURNER, John; ANDERSON, Phil; LACHLAN‐COPE, Tom. Record low surface air temperature at Vostok station, Antarctica. Journal of Geophysical Research: Atmospheres. 2009-12-27, roč. 114, čís. D24. Dostupné online [cit. 2023-10-14]. ISSN 0148-0227. doi:10.1029/2009JD012104. (anglicky) 
  21. ↑ RICE, Doyle. Antarctica records unofficial coldest temperature ever. USA TODAY [online]. [cit. 2023-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Teplota v Antarktidě poprvé v dobách měření přesáhla 20 stupňů Celsia. Čt24 [online]. 2020-02-14 [cit. 2020-02-15]. Dostupné online. 
  23. ↑ Na Antarktidě zaznamenali nejteplejší den v historii, naměřili 18 stupňů. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2020-02-07 [cit. 2020-02-07]. Dostupné online. 
  24. ↑ a b Antarctic weather. www.antarctica.gov.au [online]. 2019-02-18 [cit. 2023-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ HUI, Fengming; CI, Tianyu; CHENG, Xiao. Mapping blue-ice areas in Antarctica using ETM+ and MODIS data. Annals of Glaciology. 2014-01, roč. 55, čís. 66, s. 129–137. Dostupné online [cit. 2023-10-14]. ISSN 0260-3055. doi:10.3189/2014AoG66A069. (anglicky) 
  26. ↑ FOUNTAIN, Andrew G.; NYLEN, Thomas H.; MONAGHAN, Andrew. Snow in the McMurdo Dry Valleys, Antarctica: SNOW IN THE MCMURDO DRY VALLEYS, ANTARCTICA. International Journal of Climatology. 2010-04, roč. 30, čís. 5, s. 633–642. Dostupné online [cit. 2023-10-14]. doi:10.1002/joc.1933. (anglicky) 
  27. ↑ ROHLI, Robert V.; VEGA, Anthony J.; VEGA, Anthony J. Climatology. Fourth edition. vyd. Burlington, Massachusetts: Jones & Bartlett Learning 418 s. ISBN 978-1-284-12656-3, ISBN 978-1-284-11998-5. S. 241. 
  28. ↑ Facts / Vital signs / Ice Sheets / Antarctica Mass Variation Since 2002 [online]. NASA, January 2025. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2025.  (Time between NASA's GRACE and GRACE Follow-On satellite projects caused gap in data. Publication lags most recent charted data by a few months.)
  29. ↑ Charctic Interactive Sea Ice Graph / A Sea Ice Today Tool / Antarctic Sea Ice Extent [online]. National Snow and Ice Data Center (NSIDC), a part of CIRES at the University of Colorado Boulder, April 2025. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2025.  (Hover mouse over data traces to view individual data values.)
  30. ↑ SINGH, Hansi A.; POLVANI, Lorenzo M. Low Antarctic continental climate sensitivity due to high ice sheet orography. npj Climate and Atmospheric Science. 2020-10-08, roč. 3, čís. 1. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2397-3722. doi:10.1038/s41612-020-00143-w. (anglicky) 
  31. ↑ CASADO, Mathieu; HÉBERT, Raphaël; FARANDA, Davide. The quandary of detecting the signature of climate change in Antarctica. Nature Climate Change. 2023-10, roč. 13, čís. 10, s. 1082–1088. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1758-678X. doi:10.1038/s41558-023-01791-5. (anglicky) 
  32. ↑ a b Impacts of climate change [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ CLEM, Kyle R.; FOGT, Ryan L.; TURNER, John. Record warming at the South Pole during the past three decades. Nature Climate Change. 2020-08-02, roč. 10, čís. 8, s. 762–770. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1758-678X. doi:10.1038/s41558-020-0815-z. (anglicky) 
  34. ↑ XIN, Meijiao; CLEM, Kyle R; TURNER, John. West-warming East-cooling trend over Antarctica reversed since early 21 st century driven by large-scale circulation variation. Environmental Research Letters. 2023-06-01, roč. 18, čís. 6, s. 064034. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1748-9326. doi:10.1088/1748-9326/acd8d4. 
  35. ↑ Warming in Antarctica | Center for Science Education. scied.ucar.edu [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. 
  36. ↑ BOURGEOIS, Timothée; GORIS, Nadine; SCHWINGER, Jörg. Stratification constrains future heat and carbon uptake in the Southern Ocean between 30°S and 55°S. Nature Communications. 2022-01-17, roč. 13, čís. 1. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2041-1723. doi:10.1038/s41467-022-27979-5. PMID 35039511. (anglicky) 
  37. ↑ a b c d INTERGOVERNMENTAL PANEL ON CLIMATE CHANGE (IPCC). Climate Change 2021 – The Physical Science Basis: Working Group I Contribution to the Sixth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. 1. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN 978-1-009-15789-6. doi:10.1017/9781009157896.011. Kapitola 9 - Ocean, Cryosphere and Sea Level Change. DOI: 10.1017/9781009157896. 
  38. ↑ NAUELS, Alexander; ROGELJ, Joeri; SCHLEUSSNER, Carl-Friedrich. Linking sea level rise and socioeconomic indicators under the Shared Socioeconomic Pathways. Environmental Research Letters. 2017-11-01, roč. 12, čís. 11, s. 114002. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1748-9326. doi:10.1088/1748-9326/aa92b6. 
  39. ↑ BAMBER, Jonathan L.; OPPENHEIMER, Michael; KOPP, Robert E. Ice sheet contributions to future sea-level rise from structured expert judgment. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2019-06-04, roč. 116, čís. 23, s. 11195–11200. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0027-8424. doi:10.1073/pnas.1817205116. PMID 31110015. (anglicky) 
  40. ↑ HORTON, Benjamin P.; KHAN, Nicole S.; CAHILL, Niamh. Estimating global mean sea-level rise and its uncertainties by 2100 and 2300 from an expert survey. npj Climate and Atmospheric Science. 2020-05-08, roč. 3, čís. 1. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2397-3722. doi:10.1038/s41612-020-0121-5. (anglicky) 
  41. ↑ SILVANO, Alessandro; RINTOUL, Stephen Rich; PEÑA-MOLINO, Beatriz. Freshening by glacial meltwater enhances melting of ice shelves and reduces formation of Antarctic Bottom Water. Science Advances. 2018-04-06, roč. 4, čís. 4. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2375-2548. doi:10.1126/sciadv.aap9467. PMID 29675467. (anglicky) 
  42. ↑ PAN, Xianliang L.; LI, Bofeng F.; WATANABE, Yutaka W. Intense ocean freshening from melting glacier around the Antarctica during early twenty-first century. Scientific Reports. 2022-01-10, roč. 12, čís. 1. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2045-2322. doi:10.1038/s41598-021-04231-6. PMID 35013425. (anglicky) 
  43. ↑ Pivotal moment for humanity as tipping point threats and opportunities accelerate · GreenFutures [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ 'Dramatic' changes to Southern Ocean by 2050 likened to The Day After Tomorrow plot. ABC News. 2023-03-29. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. (anglicky) 
  45. ↑ ROLAND, Thomas P.; BARTLETT, Oliver T.; CHARMAN, Dan J. Sustained greening of the Antarctic Peninsula observed from satellites. Nature Geoscience. 2024-11, roč. 17, čís. 11, s. 1121–1126. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1752-0894. doi:10.1038/s41561-024-01564-5. (anglicky) 
  46. ↑ POTAPOWICZ, Joanna; SZUMIŃSKA, Danuta; SZOPIŃSKA, Małgorzata. The influence of global climate change on the environmental fate of anthropogenic pollution released from the permafrost. Science of The Total Environment. 2019-02, roč. 651, s. 1534–1548. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. doi:10.1016/j.scitotenv.2018.09.168. (anglicky) 
  47. ↑ LAU, Sally C. Y.; WILSON, Nerida G.; GOLLEDGE, Nicholas R. Genomic evidence for West Antarctic Ice Sheet collapse during the Last Interglacial. Science. 2023-12-22, roč. 382, čís. 6677, s. 1384–1389. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0036-8075. doi:10.1126/science.ade0664. (anglicky) 
  48. ↑ NAUGHTEN, Kaitlin A.; HOLLAND, Paul R.; DE RYDT, Jan. Unavoidable future increase in West Antarctic ice-shelf melting over the twenty-first century. Nature Climate Change. 2023-11, roč. 13, čís. 11, s. 1222–1228. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1758-678X. doi:10.1038/s41558-023-01818-x. (anglicky) 
  49. ↑ GARBE, Julius; ALBRECHT, Torsten; LEVERMANN, Anders. The hysteresis of the Antarctic Ice Sheet. Nature. 2020-09-24, roč. 585, čís. 7826, s. 538–544. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0028-0836. doi:10.1038/s41586-020-2727-5. (anglicky) 
  50. ↑ a b ARMSTRONG MCKAY, David I.; STAAL, Arie; ABRAMS, Jesse F. Exceeding 1.5°C global warming could trigger multiple climate tipping points. Science. 2022-09-09, roč. 377, čís. 6611. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0036-8075. doi:10.1126/science.abn7950. (anglicky) 
  51. ↑ a b DVDMCKAY. Exceeding 1.5°C global warming could trigger multiple climate tipping points – paper explainer [online]. 2022-09-09 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ FRETWELL, P.; PRITCHARD, H. D.; VAUGHAN, D. G. Bedmap2: improved ice bed, surface and thickness datasets for Antarctica. The Cryosphere. 2013-02-28, roč. 7, čís. 1, s. 375–393. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1994-0424. doi:10.5194/tc-7-375-2013. (anglicky) 
  53. ↑ CROTTI, Ilaria; QUIQUET, Aurélien; LANDAIS, Amaelle. Wilkes subglacial basin ice sheet response to Southern Ocean warming during late Pleistocene interglacials. Nature Communications. 2022-09-10, roč. 13, čís. 1. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2041-1723. doi:10.1038/s41467-022-32847-3. PMID 36088458. (anglicky) 
  54. ↑ PAN, Linda; POWELL, Evelyn M.; LATYCHEV, Konstantin. Rapid postglacial rebound amplifies global sea level rise following West Antarctic Ice Sheet collapse. Science Advances. 2021-04-30, roč. 7, čís. 18. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2375-2548. doi:10.1126/sciadv.abf7787. PMID 33931453. (anglicky) 
  55. ↑ DOUGLASS, Anne R.; NEWMAN, Paul A.; SOLOMON, Susan. The Antarctic ozone hole: An update. Physics Today. 2014-07-01, roč. 67, čís. 7, s. 42–48. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0031-9228. doi:10.1063/PT.3.2449. (anglicky) 
  56. ↑ a b SCHIERMEIER, Quirin. Atmospheric science: Fixing the sky. Nature. 2009-08, roč. 460, čís. 7257, s. 792–795. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0028-0836. doi:10.1038/460792a. (anglicky) 
  57. ↑ BATES, Sofie. Large, Deep Antarctic Ozone Hole Persisting into November. NASA. 2020-10-30. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-31. (anglicky) 
  58. ↑ ARRIAGA RODRÍGUEZ, Juan Carlos. El Largo Proceso Histórico de Partición Territorial: Las Fronteras de América Latina y el Caribe, Siglos XVI Al XXI. México, D. F: Bonilla Artigas editores, S.A. de C.V 1 s. (Pùblica Ser). ISBN 978-607-7588-74-0. 
  59. ↑ The Ozone Hole [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ Why has an “ozone hole” appeared over Antarctica when ozone- depleting substances are present throughout the stratosphere? [online]. NOAA [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. 
  61. ↑ SCIENTIFIC ASSESSMENT OF OZONE DEPLETION: 2018 [online]. WMO [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. ISBN 978-1-7329317-1-8. 
  62. ↑ PARKINSON, Claire L. A 40-y record reveals gradual Antarctic sea ice increases followed by decreases at rates far exceeding the rates seen in the Arctic. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2019-07-16, roč. 116, čís. 29, s. 14414–14423. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0027-8424. doi:10.1073/pnas.1906556116. PMID 31262810. (anglicky) 
  63. ↑ CHUNG, Eui-Seok; KIM, Seong-Joong; TIMMERMANN, Axel. Antarctic sea-ice expansion and Southern Ocean cooling linked to tropical variability. Nature Climate Change. 2022-05, roč. 12, čís. 5, s. 461–468. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1758-678X. doi:10.1038/s41558-022-01339-z. (anglicky) 
  64. ↑ LEIHY, Rachel I.; COETZEE, Bernard W.T.; MORGAN, Fraser; RAYMOND, Ben; SHAW, Justine D.; TERAUDS, Aleks; CHOWN, Steven L. Antarctica's wilderness has declined to the exclusion of biodiversity. www.biorxiv.org [online]. 2019-01-22 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. doi:10.1101/527010. (anglicky) 
  65. ↑ a b c CIA - The World Factbook - Antarctica. www.cia.gov [online]. [cit. 2009-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-25. 
  66. ↑ VÁCLAVÍKOVÁ, Jana. Vyfotit se s tučňákem, zalyžovat si na ledovci. Turisté zaplavují Antarktidu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-03-03 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ Prvá pravidelná letecká linka na Antarktídu (video). Magazín [online]. 2007-12-15 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (slovensky) 
  68. ↑ EPA. First commercial air service to Antarctica. Gulf News: Latest UAE news, Dubai news, Business, travel news, Dubai Gold rate, prayer time, cinema [online]. 2008-01-12 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ Letecké linka na pól. Týdeník Květy. Prosinec 2007, roč. XVII, čís. 51, s. 6. 
  70. ↑ PRIMA, F. T. V. VIDEO: Světový unikát. Čeští piloti jako první přistáli s Boeingem 737 MAX na Antarktidě. CNN Prima NEWS [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. 
  71. ↑ PAVELKA, Jakub. Letadlo Boeing 737 MAX na Antarktidě | Smartwings. Smartwings a.s.. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-12-19. 
  72. ↑ SINGH, Sumit. Smartwings Returns To Antarctica With The Boeing 737 MAX. Simple Flying [online]. 2022-11-14 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ SOCHA, Vladimír. Dinosauři z Antarktidy. OSEL.cz [online]. 23. listopadu 2015. Dostupné online.  (česky)
  74. ↑ Čl. 4 Smlouvy o Antarktidě
  75. ↑ Čl. 2 Smlouva o Antarktidě
  76. ↑ Čl. 5 Smlouva o Antarktidě

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Územní nároky a polární stanice v Antarktidě
Přírodní podmínky
Územní nároky
(Antarktický smluvní systém)
Nejznámější polární stanice
Regiony světa
Afrika
Amerika
Asie
Evropa
Oceánie
Polární oblasti
Oceány
Moře
Světadíly
Jednotlivé kontinenty
Superkontinenty
Geologické superkontinenty
Historické kontinenty
Státy a území ležící na břehu Indického oceánu
Afrika Map of the Indian Ocean
Asie
Další
Pohyb světadílů a jejich desek
1100–750 miliony let zpět 600–550 200 0
Světadíly: ↗ Arábie
↗ Madagaskar
↗ Indie
↗ Kongo ↓ ↗ Afrika → Afrika
↗ Patagonie ↓ ↗ Sibiř ↓ ↗ Atlantika → Jižní Amerika
Atlantika ↘ ↗ Západní Arábie ↓ ↗ Baltika ↘ ↗ Austrálie
Ur → Rodinie → Východní Gondwana → Protogondwana → Pannotie → Laurentie → Euramerika (Laurussie) → Pangea → Gondwana → Antarktida → Antarktida
Arktida → Nena ↗ ↘ Západní Gondwana → Protolaurasie ↗ ↘ Gondwana ↗ ↘ Laurasie → Laurentie → Severní Amerika
Baltika ↗ ↘ Baltika ↗ ↓ Avalonie ↘ Eurasie
↘ Laurentie ↗ ↓ Severní Čína
↘ Sibiř ↗ ↓ Jižní Čína
Oceány: Mirovia Prototethys, Paleotethys Panthalassa ↘ Tethys
svislé šipky: rozdělení a spojení • vodorovné a šikmé šipky: postupné připojování a oddělování
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antarktida&oldid=25436894“