Přeskočit na obsah

Pěnkavovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPěnkavovití
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Podřádzpěvní (Passeri)
InfrařádPasserida
NadčeleďPasseroidea
Čeleďpěnkavovití (Fringillidae)
Leach, 1820
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pěnkavovití (Fringillidae) je čeleď malých až středně velkých pěvců. Živí se především semeny. Většina druhů krmí mláďata částečně nebo zcela také hmyzem. Jsou to převážně stromoví ptáci, obývají však i otevřené plochy a snadno se přizpůsobují kulturní krajině. Někteří hnízdí v blízkém okolí člověka, a přizpůsobují se tak jeho životnímu prostředí.

Jsou mezi nimi naši nejpopulárnější pěvci a jeden z nich – kanár – se přizpůsobil prostředí v kleci tak dokonale, že počet kanárů chovaných na celém světě člověkem mnohonásobně převyšuje stav kanára divokého (Serinus canaria) ve volné přírodě.

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Pěnkavovití mají proměnlivou velikost těla (10–23 cm), hlava je poměrně velká, kulatá s kuželovitým zobákem. Nohy jsou krátké. Křídla jsou zakulacená, ručních letek je 10, ale první zcela zakrnělá. Ocas s 12 pery je středně dlouhý. Opeření bývá mnohdy pestře zbarvené, u obou pohlaví mnohdy rozdílné (pohlavní dimorfismus) i když u některých druhů (stehlík) naopak obě pohlaví vypadají velmi podobně. Žijí většinou samotářsky a hnízda staví ve větvích dřevin. Teritoriální zpěv je zvučný. Jsou to velmi dobří letci.[1]

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Čeleď Fringillidae formálně vytyčil anglický zoolog William Elford Leach v roce 1820 v obsahovém průvodci sbírek Britského muzea.[2] Vnitřní taxonomické uspořádání pěnkavovitých má dlouhou a komplikovanou historii. Taxonomy nejednou zmátly stejné morfologické znaky mnoha druhů i celých rodů, které se však později ukázaly dílem konvergentního vývoje.[3] Od. 90. let 20. století do situace začaly vnášet světlo genetické studie využívající analýzu vzorků DNA.[4][5][6][7][8] Většina z těchto studií byla nicméně limitována malým množstvím vzorků.[3] V tomto ohledu byla důležitá studie Nguembock et al. (2009),[9] která zahrnovala do té doby největší počet genetických vzorků. Tato studie mj. odhalila polyfyletický, čili nepřirozený původ početných rodů Carduelis a Serinus. Tyto rody společně s rodem Carpodacus tehdy zahrnovaly kolem 70 % z asi 350 druhů pěnkavovitých. Ještě o něco komplexnější studie od Zuccona et al. (2012) jen potvrdila rozštěpení těchto rodů do většího množství méně početných rodů,[3] což bylo nedlouho na to přijato i Mezinárodní ornitologickou unií v jejich Seznamu ptáků (IOC World Bird List).[10]

Fylogenetické studie pomohly i s nalezením pěnkavovitých ptáků v jiných čeledích. Konkrétně se jedná o rody Chlorophonia a Euphonia z neotropické oblasti, které byly na základě podobné morfologie původně řazeny mezi tangarovité (Thraupidae), avšak dnes utváří podčeleď Euphoniinae v rámci pěnkavovitých.[11] Šatovníkovití byli díky své unikátní morfologii řazeni jednu dobu do podčeledi Drepanidinae v rámci pěnkavovitých nebo dokonce do samostatné čeledi Drepanididae, nicméně analýzy genů potvrdily jejich příbuznost s rodem Carpodacus, pročež jsou dnes řazeni do podčeledi Carduelinae v rámci pěnkavovitých.[3][12][13][14] Podle studie z roku 2012 se pěnkavovití dělí na 3 podčeledi:[3]

Moderní taxonomie tedy dělí pěnkavovité do 3 podčeledí v asi 50 rodech a 235 druzích.[10]

Zástupci v Česku

[editovat | editovat zdroj]

V Česku se vyskytujícími známými druhy jsou například křivka obecná, dlask tlustozobý, pěnkava obecná, pěnkava jikavec, hýl obecný, hýl rudý, konopka obecná, čečetka zimní, čečetka tmavá, stehlík obecný, čížek lesní, zvonek zelený, zvonohlík zahradní a několik dalších příbuzných druhů.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ HUDEC, Karel. Ptáci-Aves 3/II. In: Fauna ČSSR. Praha: Academia, 1983.
  2. ↑ LEACH, William Elford. Synopsis of the Contents of the British Museum. 15. vyd. London: British Museum, 1819. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-10-01. Kapitola Eleventh Room, s. 63–68 [65]. 
  3. ↑ a b c d e ZUCCON, Dario; PRŶS-JONES, Robert; RASMUSSEN, Pamela C. The phylogenetic relationships and generic limits of finches (Fringillidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2012-02-01, roč. 62, čís. 2, s. 581–596. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 1055-7903. doi:10.1016/j.ympev.2011.10.002. (anglicky) 
  4. ↑ ARNAIZ-VILLENA, A.; ÁLVAREZ-TEJADO, M.; RUÍZ-DEL-VALLE, V. Phylogeny and rapid Northern and Southern Hemisphere speciation of goldfinches during the Miocene and Pliocene Epochs. Cellular and Molecular Life Sciences CMLS. 1998-09-01, roč. 54, čís. 9, s. 1031–1041. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 1420-9071. doi:10.1007/s000180050230. PMID 9791543. (anglicky) 
  5. ↑ ARNAIZ-VILLENA, A.; GUILLÉN, J.; RUIZ-DEL-VALLE, V. Phylogeography of crossbills, bullfinches, grosbeaks, and rosefinches. Cellular and Molecular Life Sciences CMLS. 2001-07-01, roč. 58, čís. 8, s. 1159–1166. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 1420-9071. doi:10.1007/PL00000930. PMID 11529508. (anglicky) 
  6. ↑ VAN DEN ELZEN, R.; GUILLÉN, J.; RUIZ-DEL-VALLE, V. Both morphological and molecular characters support speciation of South American siskins by sexual selection. Cellular and Molecular Life Sciences CMLS. 2001-12-01, roč. 58, čís. 14, s. 2117–2128. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 1420-9071. doi:10.1007/PL00000841. PMID 11814061. (anglicky) 
  7. ↑ RYAN, PG. Systematics of Serinus canaries and the status of Cape and Yellow-crowned Canaries inferred from mtDNA and morphology. Ostrich. 2004-12-01, roč. 75, čís. 4, s. 288–294. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 0030-6525. doi:10.2989/00306520409485457. 
  8. ↑ ARNAIZ-VILLENA, A; ALVAREZ-TEJADO, M; RUIZ-DEL-VALLE, V. Rapid Radiation of Canaries (Genus Serinus). Molecular Biology and Evolution. 1999-01-01, roč. 16, čís. 1, s. 2. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 0737-4038. doi:10.1093/oxfordjournals.molbev.a026034. 
  9. ↑ NGUEMBOCK, Billy; FJELDSÅ, Jon; COULOUX, Arnaud. Molecular phylogeny of Carduelinae (Aves, Passeriformes, Fringillidae) proves polyphyletic origin of the genera Serinus and Carduelis and suggests redefined generic limits. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2009-05-01, roč. 51, čís. 2, s. 169–181. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 1055-7903. doi:10.1016/j.ympev.2008.10.022. 
  10. ↑ a b Finches, euphonias, longspurs, Thrush-tanager. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v15.1 [cit. 2025-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ BANKS, Richard C.; CICERO, Carla; DUNN, Jon L. FORTY-FOURTH SUPPLEMENT TO THE AMERICAN ORNITHOLOGISTS' UNION CHECK-LIST OF NORTH AMERICAN BIRDS. The Auk. 2003, roč. 120, čís. 3, s. 923. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 0004-8038. doi:10.1642/0004-8038(2003)120[0923:FSTTAO]2.0.CO;2. (anglicky) 
  12. ↑ a b CHESSER, R. Terry; BANKS, Richard C.; BARKER, F. Keith. Fifty-Fourth Supplement to the American Ornithologists' Union Check-list of North American Birds. The Auk. 2013-07-01, roč. 130, čís. 3, s. 558–571. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 1938-4254. doi:10.1525/auk.2013.130.3.1. 
  13. ↑ a b LERNER, Heather R. L.; MEYER, Matthias; JAMES, Helen F. Multilocus Resolution of Phylogeny and Timescale in the Extant Adaptive Radiation of Hawaiian Honeycreepers. Current Biology. 2011-11-08, roč. 21, čís. 21, s. 1838–1844. PMID: 22018543. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 0960-9822. doi:10.1016/j.cub.2011.09.039. PMID 22018543. (anglicky) 
  14. ↑ a b PRATT, H. A consensus taxonomy for the Hawaiian honeycreepers. Occasional Papers of the Museum of Natural Science, Louisiana State University. 2014-10-29, roč. 1, čís. 85. Dostupné online [cit. 2025-04-15]. ISSN 2474-8935. doi:10.31390/opmns.085. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu pěnkavovití na Wikimedia Commons
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pěnkavovití&oldid=24826704“