Zvonek zelený

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxZvonek zelený
alternativní popis obrázku chybí
Samec
alternativní popis obrázku chybí
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď pěnkavovití (Fringillidae)
Rod Carduelis
Binomické jméno
Carduelis chloris
(Linnaeus, 1758)
Mapa s rozšířením
Mapa s rozšířením
     hnízdiště
     zimoviště
     oblasti s celoročním výskytem
     oblasti, kam byl zavlečen
Synonyma

Chloris chloris

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zvonek zelený (Chloris chloris) je malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae).

Taxonomie a pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Zvonka zeleného poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 pod názvem Loxia chloris.[2] Druhové jméno chloris pochází z řeckého „khloros“, které v překladu znamená „zelený“ nebo „žlutozelený“.[3] Je nejblíže příbuzný se zvonkem čínským (C. sinica) a zvonkem žlutoprsým (C. spinoides), s nimiž možná tvoří tzv. superdruh.[2]

Zvonek zelený je jediným českým druhem zvonka. Jsou popsány čtyři poddruhy:

  • Chloris chloris chloris – zvonek zelený evropský (severní a střední Evropa)
  • Chloris chloris aurantiiventris – zvonek zelený středomořský (jižní Evropa, severní Afrika, Malá Asie)
  • Chloris chloris turkestanicus – zvonek zelený turkestánský (Krym, Kavkaz, střední Asie)
  • Chloris chloris chlorotica – zvonek zelený předoasijský (Blízký východ).

Historický název zvonka zeleného je zvonek,[4] nářečně zvonec. Jméno zvonek i jeho starší podoba čvunče, cvunče je považováno za slovo onomatopoického původu, vzniklo patrně podle charakteru zpěvu, jenž je zvučný, zvonivý. Je to jméno české, předobrozenecké.[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • délka: 14,5–15 cm
  • hmotnost: ±30 g
  • rozpětí křídel: 20–23 cm

Je velký přibližně jako vrabec. Má podsadité tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý zobák. Zřetelný je pohlavní dimorfismus[6]: sameček je olivově zelený, spodinu těla má světlejší, někdy žlutavou. Křidélko, jeho spodní okraj a lemy ručních letek jsou svítivě žluté a také ocasní pera jsou – až na dvě prostřední – u kořene svítivě žlutá. Samička je matovější, spíše šedozelená, na pláštíku a hřbetu má hnědý nádech, na křidlech a ocase je méně žluté barvy. Mladí ptáci jsou hnědaví, svrchu i zespodu podélně tmavě rozpitě čárkovaní; prachový šat je šedobílý. Silný kuželovitý zobák je slonovinově zbarvený a díky pokleslým koutkům a tmavšímu opeření okolo kořene zobáku a očí budí výraz věčné nakvašenosti. Stejně napruděný výraz má i samička.[7] Létá ve vlnovkách.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Při příznivém počasí začínají samečkové zpívat již v lednu nebo počátkem února. Většinou to není zpěv úplný, spíše počátky zpěvu, ale během března se rozezpívají všichni a zpívají naplno.[8] Dungel a Hudec uvádějí časté ozývání, zvučný hlas, vábení „teu teu teu týýý“ a zpěv „djul-dzirrr-dzidzidzi“, přičemž sameček zpívá často v netopýřím krouživém letu.[9]

Pelz uvádí, že zvonek zpívá zvonivé, dlouho trvající písničky. V jarních měsících se ozývá téměř neustále a pokud nezpívá, je slyšet alespoň jeho vábení. Na zpěvu jsou nápadné měkce znějící zvonivé motivy. Typickým znakem jsou řady tónů, v nichž znějí slabiky „lilili“. Jestliže se rozezpívá, zpívá vytrvale, někdy až do soumraku. Občas připomíná cvrčení kanárka.[10]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Je většinou stálý až přelétavý. Vyskytuje se téměř na celém území Evropy s výjimkou části Skandinávie, Velké Británie a Islandu. Evropská populace je odhadována na 14–32 milionů párů.[11] Zasahuje též na území západní a střední Asie a severní Afriky a jako nepůvodní druh je dnes zastoupen i na Novém Zélandu, v Austrálii a Uruguayi.[11] Ačkoli je na většině svého areálu rozšíření stálý, populace ze severních oblastí, jakou je zejména sever Skandinávie a Ruska, na zimu migrují.[12]

V České republice v letech 2001–2003 hnízdilo 450 000–900 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m.[9] Jeho početnost na našem území v posledních letech klesá, od roku 2010 výrazněji.[13] V ČR je nejhojnější v kulturní krajině, žije na okrajích lesů, v parcích a zahradách, vyhledává křoviny. Běžně vystupuje do výšek kolem 800 m n. m., nejvyšší zaznamenané hnízdění je v Krkonoších ve výšce 1430 m n. m.[14] V zimě se často zdržuje v hejnech společně s jinými semenožravými ptáky. Malá volná hejna někdy tvoří i na hnízdní období, v takovém případě si však každý pár obhajuje bezprostřední okolí hnízda.[12]

V Červeném seznamu (2003 i 2017) je zařazen jako druh „LC – málo dotčený“.[15]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Vejce v hnízdě

Při námluvách sedí na špici stromu, zpívá a vyletuje ze svého místa, zakrouží třepotavým „netopýřím letem“ a se zpěvem usedá zpět na původní místo.[7] Hnízdí jednou až dvakrát ročně od března do června.[6] Ze stébel, klacíků, mechu a kořínků staví samička miskovité hnízdo měkce vystlané jemnými kořínky, chlupy, žíněmi a peřím. Hnízdo dobře ukrývá v křoví a houští nebo nevysoko v hustých větvích stromů (pokud ještě nejsou olistěné, pak zejm. v jehličnatých mlazinách). Snůška obsahuje 4–6 namodralých vajec (19,9 × 14,5 mm) s řídkými většími šedofialovými a malými červenohnědým skvrnami, na kterých sedí jen samička (12–14 dnů). Sameček ji po dobu sezení krmí. Mláďata opouštějí hnízdo po 12–17 dnech.[9][14][16]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se především semeny (má rád např. bukvice, semena slunečnice), která obratně drtí v silném zobáku, a bobulemi; požírá také pupeny a poupata, vybírá ze šípků zrníčka. Mladé krmí převážně rostlinnou potravou změkčenou ve voleti, občas hmyzem či jeho larvami. Zejména v zimě přilétá na krmítka, přičemž preferuje slunečnicová semena nebo arašídy.

Nemoci[editovat | editovat zdroj]

Zvonci jsou náchylní k trichomonóze, tj. infekčnímu onemocnění horní části trávicího traktu. Infekci způsobuje parazitický prvok bičenka drůbeží (Trichomonas gallinae). Postižení zvonci nemohou polykat potravu. Obecné a zjevné známky onemocnění jsou netečnost, vyhublost, neupravené a načepýřené peří. Z divoce žijících pěvců je nejcitlivější právě zvonek zelený a pěnkava obecná, ale vnímaví k nákaze jsou také vrabci, čížek lesní, stehlík obecný a hýl obecný. Pokud se v okolí krmítka nebo napajedla objeví uhynulý nebo viditelně nemocný pták, je třeba okamžitě krmení a napájení přerušit min. na dva týdny, v létě na měsíc (nebo přikrmování zrušit, v létě se nemoc šíří snadněji). Krmítka a napajedla je třeba vyčistit a nechat vyschnout. Bičenku drůbeží ničí jakýkoli dezinfekční prostředek, nízké pH včetně mírného okyselení (např. octem) a vyschnutí; nepřežije v horké vodě. Ptačí napajedla je třeba preventivně jednou za čas vypustit, vyčistit a nechat vyschnout. Onemocnění není přenosné na člověka.[17]

Ornitolog Z. Vermouzek uvádí, že v ČR vymřela více než třetina populace zvonků.[18]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

V zimních měsících se zvonci sdružují do různě velkých hejn a rádi navštěvují krmítka, kde si pochutnávají na slunečnicových i jiných semenech. Během těchto návštěv lze sledovat časté boje, při nichž jeden zvonek krmítko obsadí a jiným jedincům svého druhu vytrvale brání v zobání. Sám se sice také nenažere, protože na to při stálém odhánění ostatních zvonků nemá čas, ale „zábava je to asi přenáramná. Po chvilce je to přejde a krmítko je v obležení celé hordy zelenošedých tělíček.“[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2019.3. 10. prosince 2019. Dostupné online. [cit. 2020-01-18]
  2. a b European Greenfinch (Carduelis chloris) [online]. The Internet Bird Collection [cit. 2010-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. JOBLING, James A. A Dictionary of Scientific Bird Names. Oxford: Oxford Univ. Press, 1991. ISBN 0-19-854634-3.
  4. Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 21. 1. 2018]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf
  5. FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 67, 116. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
  6. a b VOLKER, Dierschke. Ptáci: nový průvodce přírodou. Praha: Knižní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 96. 
  7. a b c Zvonek zelený (Chloris chloris). In: Akademie Světlá nad Sázavou [online]. [2017] [cit. 27. 2. 2020]. Dostupné z: https://www.akademie-svetla.cz/sekce/873-zvonek-zeleny-chloris-chloris
  8. VAŠÁK, Pavel. Zvonek zelený. In: Český rozhlas. 1. října 2001 [cit. 18. 1. 2018]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/zvonek-zeleny-video--16373
  9. a b c DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 9788020009272. S. 224. 
  10. PELZ, Pavel. Jak vznikaly nahrávky [Zvonek zelený]. In: Český rozhlas. 1. října 2001 [cit. 18. 1. 2018]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/zvonek-zeleny-video--16373
  11. a b Carduelis chloris [online]. The Red List of Threatened Species [cit. 2010-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b Verdier d'Europe [online]. Oiseaux.net [cit. 2010-11-14]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. Jednotný program sčítání ptáků: Indexy a trendy 2016 [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2018-01-18]. Dostupné online. 
  14. a b POŘÍZ, Jindřich a NOVÁK, Zdeněk. Zvonek zelený Carduelis chloris In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id9005/
  15. CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci. Praha: AOPK ČR, 2017, s. 143. ISBN 978-80-88076-46-9. Dostupné také z: www.ochranaprirody.cz/res/archive/372/058764.pdf?seek=1509546812
  16. Zvonek zelený. In: Přírodainfo.cz [online]. ©2007–2010 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://www.prirodainfo.cz/karta.php?cislo=331.00 Archivováno 19. 1. 2018 na Wayback Machine
  17. JEŽKOVÁ, Tereza. Trichomonóza. In: MVDr. Tereza Ježková [online]. 11. 09. 2017 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://zverolekarka.com/trichomonoza/
  18. VERMOUZEK, Zdeněk a TÁBORSKÝ, Marek. S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology? In: Týden.cz [online]. 18. 1. 2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/veda/priroda/s-ptaky-na-kus-reci-cim-mate-spacek-ornitology_442976.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování. Překlad Tomáš Kapic. Čestlice: Rebo, 2007. 238 s. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-7234-292-1.
  • FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006. 131 s. Diplomová práce. Ved. práce PhDr. Jiří Rejzek, Ph.D. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.
  • CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci = Red list of threatened species of the Czech republic. Vertebrates. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2017. 181 s. ISBN 978-80-88076-46-9. Příroda. 2017, č. 34. ISSN 1211-3603. Dostupné také z: www.ochranaprirody.cz/res/archive/372/058764.pdf?seek=1509546812
  • JEŽKOVÁ, Tereza. Trichomonóza. In: MVDr. Tereza Ježková [online]. 11. 09. 2017 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://zverolekarka.com/trichomonoza/
  • VERMOUZEK, Zdeněk a TÁBORSKÝ, Marek. S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology? In: Týden.cz [online]. 18. 1. 2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/veda/priroda/s-ptaky-na-kus-reci-cim-mate-spacek-ornitology_442976.html

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]