Zvonek zelený

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxZvonek zelený
alternativní popis obrázku chybí
Samec
alternativní popis obrázku chybí
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďpěnkavovití (Fringillidae)
RodCarduelis
Binomické jméno
Carduelis chloris
(Linnaeus, 1758)
Mapa s rozšířením
Mapa s rozšířením
     hnízdiště
     zimoviště
     oblasti s celoročním výskytem
     oblasti, kam byl zavlečen
Synonyma

Chloris chloris

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zvonek zelený (Chloris chloris) je malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae).

Taxonomie a pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Zvonka zeleného poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 pod názvem Loxia chloris.[2] Druhové jméno chloris pochází z řeckého „khloros“, které v překladu znamená „zelený“ nebo „žlutozelený“.[3] Je nejblíže příbuzný se zvonkem čínským (C. sinica) a zvonkem žlutoprsým (C. spinoides), s nimiž možná tvoří tzv. superdruh.[2]

Zvonek zelený je jediným českým druhem zvonka. Jsou popsány čtyři poddruhy:

  • Chloris chloris chloris – zvonek zelený evropský (severní a střední Evropa)
  • Chloris chloris aurantiiventris – zvonek zelený středomořský (jižní Evropa, severní Afrika, Malá Asie)
  • Chloris chloris turkestanicus – zvonek zelený turkestánský (Krym, Kavkaz, střední Asie)
  • Chloris chloris chlorotica – zvonek zelený předoasijský (Blízký východ).

Historický název zvonka zeleného je zvonek,[4] nářečně zvonec. Jméno zvonek i jeho starší podoba čvunče, cvunče je považováno za slovo onomatopoického původu, vzniklo patrně podle charakteru zpěvu, jenž je zvučný, zvonivý. Je to jméno české, předobrozenecké.[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • délka: 14,5–15 cm
  • hmotnost: ±30 g
  • rozpětí křídel: 20–23 cm

Je velký přibližně jako vrabec. Má podsadité tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý zobák. Zřetelný je pohlavní dimorfismus[6]: sameček je olivově zelený, spodinu těla má světlejší, někdy žlutavou. Křidélko, jeho spodní okraj a lemy ručních letek jsou svítivě žluté a také ocasní pera jsou – až na dvě prostřední – u kořene svítivě žlutá. Samička je matovější, spíše šedozelená, na pláštíku a hřbetu má hnědý nádech, na křidlech a ocase je méně žluté barvy. Mladí ptáci jsou hnědaví, svrchu i zespodu podélně tmavě rozpitě čárkovaní; prachový šat je šedobílý. Silný kuželovitý zobák je slonovinově zbarvený a díky pokleslým koutkům a tmavšímu opeření okolo kořene zobáku a očí budí výraz věčné nakvašenosti. Stejně napruděný výraz má i samička.[7] Létá ve vlnovkách.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Při příznivém počasí začínají samečkové zpívat již v lednu nebo počátkem února. Většinou to není zpěv úplný, spíše počátky zpěvu, ale během března se rozezpívají všichni a zpívají naplno.[8] Dungel a Hudec uvádějí časté ozývání, zvučný hlas, vábení „teu teu teu týýý“ a zpěv „djul-dzirrr-dzidzidzi“, přičemž sameček zpívá často v netopýřím krouživém letu.[9]

Pelz uvádí, že zvonek zpívá zvonivé, dlouho trvající písničky. V jarních měsících se ozývá téměř neustále a pokud nezpívá, je slyšet alespoň jeho vábení. Na zpěvu jsou nápadné měkce znějící zvonivé motivy. Typickým znakem jsou řady tónů, v nichž znějí slabiky „lilili“. Jestliže se rozezpívá, zpívá vytrvale, někdy až do soumraku. Občas připomíná cvrčení kanárka.[10]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Je většinou stálý až přelétavý. Vyskytuje se téměř na celém území Evropy s výjimkou části Skandinávie, Velké Británie a Islandu. Evropská populace je odhadována na 14–32 milionů párů.[11] Zasahuje též na území západní a střední Asie a severní Afriky a jako nepůvodní druh je dnes zastoupen i na Novém Zélandu, v Austrálii a Uruguayi.[11] Ačkoli je na většině svého areálu rozšíření stálý, populace ze severních oblastí, jakou je zejména sever Skandinávie a Ruska, na zimu migrují.[12]

V České republice v letech 2001–2003 hnízdilo 450 000–900 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m.[9] Jeho početnost na našem území v posledních letech klesá, od roku 2010 výrazněji.[13] V ČR je nejhojnější v kulturní krajině, žije na okrajích lesů, v parcích a zahradách, vyhledává křoviny. Běžně vystupuje do výšek kolem 800 m n. m., nejvyšší zaznamenané hnízdění je v Krkonoších ve výšce 1430 m n. m.[14] V zimě se často zdržuje v hejnech společně s jinými semenožravými ptáky. Malá volná hejna někdy tvoří i na hnízdní období, v takovém případě si však každý pár obhajuje bezprostřední okolí hnízda.[12]

V Červeném seznamu (2003 i 2017) je zařazen jako druh „LC – málo dotčený“.[15]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Vejce v hnízdě
Cuculus canorus bangsi + Carduelis chloris

Při námluvách sedí na špici stromu, zpívá a vyletuje ze svého místa, zakrouží třepotavým „netopýřím letem“ a se zpěvem usedá zpět na původní místo.[7] Hnízdí jednou až dvakrát ročně od března do června.[6] Ze stébel, klacíků, mechu a kořínků staví samička miskovité hnízdo měkce vystlané jemnými kořínky, chlupy, žíněmi a peřím. Hnízdo dobře ukrývá v křoví a houští nebo nevysoko v hustých větvích stromů (pokud ještě nejsou olistěné, pak zejm. v jehličnatých mlazinách). Snůška obsahuje 4–6 namodralých vajec (19,9 × 14,5 mm) s řídkými většími šedofialovými a malými červenohnědým skvrnami, na kterých sedí jen samička (12–14 dnů). Sameček ji po dobu sezení krmí. Mláďata opouštějí hnízdo po 12–17 dnech.[9][14][16]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se především semeny (má rád např. bukvice, semena slunečnice), která obratně drtí v silném zobáku, a bobulemi; požírá také pupeny a poupata, vybírá ze šípků zrníčka. Mladé krmí převážně rostlinnou potravou změkčenou ve voleti, občas hmyzem či jeho larvami. Zejména v zimě přilétá na krmítka, přičemž preferuje slunečnicová semena nebo arašídy.

Nemoci[editovat | editovat zdroj]

Zvonci jsou náchylní k trichomonóze, tj. infekčnímu onemocnění horní části trávicího traktu. Infekci způsobuje parazitický prvok bičenka drůbeží (Trichomonas gallinae). Postižení zvonci nemohou polykat potravu. Obecné a zjevné známky onemocnění jsou netečnost, vyhublost, neupravené a načepýřené peří. Z divoce žijících pěvců je nejcitlivější právě zvonek zelený a pěnkava obecná, ale vnímaví k nákaze jsou také vrabci, čížek lesní, stehlík obecný a hýl obecný. Pokud se v okolí krmítka nebo napajedla objeví uhynulý nebo viditelně nemocný pták, je třeba okamžitě krmení a napájení přerušit min. na dva týdny, v létě na měsíc (nebo přikrmování zrušit, v létě se nemoc šíří snadněji). Krmítka a napajedla je třeba vyčistit a nechat vyschnout. Bičenku drůbeží ničí jakýkoli dezinfekční prostředek, nízké pH včetně mírného okyselení (např. octem) a vyschnutí; nepřežije v horké vodě. Ptačí napajedla je třeba preventivně jednou za čas vypustit, vyčistit a nechat vyschnout. Onemocnění není přenosné na člověka.[17]

Ornitolog Z. Vermouzek uvádí, že v ČR vymřela více než třetina populace zvonků.[18]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

V zimních měsících se zvonci sdružují do různě velkých hejn a rádi navštěvují krmítka, kde si pochutnávají na slunečnicových i jiných semenech. Během těchto návštěv lze sledovat časté boje, při nichž jeden zvonek krmítko obsadí a jiným jedincům svého druhu vytrvale brání v zobání. Sám se sice také nenažere, protože na to při stálém odhánění ostatních zvonků nemá čas, ale „zábava je to asi přenáramná. Po chvilce je to přejde a krmítko je v obležení celé hordy zelenošedých tělíček.“[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.2. 4. září 2021. Dostupné online. [cit. 2021-10-11]
  2. a b European Greenfinch (Carduelis chloris) [online]. The Internet Bird Collection [cit. 2010-11-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. (anglicky) 
  3. JOBLING, James A. A Dictionary of Scientific Bird Names. Oxford: Oxford Univ. Press, 1991. ISBN 0-19-854634-3.
  4. Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 21. 1. 2018]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf
  5. FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 67, 116. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
  6. a b VOLKER, Dierschke. Ptáci: nový průvodce přírodou. Praha: Knižní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 96. 
  7. a b c Zvonek zelený (Chloris chloris). In: Akademie Světlá nad Sázavou [online]. [2017] [cit. 27. 2. 2020]. Dostupné z: https://www.akademie-svetla.cz/sekce/873-zvonek-zeleny-chloris-chloris
  8. VAŠÁK, Pavel. Zvonek zelený. In: Český rozhlas. 1. října 2001 [cit. 18. 1. 2018]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/zvonek-zeleny-video--16373
  9. a b c DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 9788020009272. S. 224. 
  10. PELZ, Pavel. Jak vznikaly nahrávky [Zvonek zelený]. In: Český rozhlas. 1. října 2001 [cit. 18. 1. 2018]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/zvonek-zeleny-video--16373
  11. a b Carduelis chloris [online]. The Red List of Threatened Species [cit. 2010-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b Verdier d'Europe [online]. Oiseaux.net [cit. 2010-11-14]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. Jednotný program sčítání ptáků: Indexy a trendy 2016 [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2018-01-18]. Dostupné online. 
  14. a b POŘÍZ, Jindřich a NOVÁK, Zdeněk. Zvonek zelený Carduelis chloris In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id9005/
  15. CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci. Praha: AOPK ČR, 2017, s. 143. ISBN 978-80-88076-46-9. Dostupné také z: www.ochranaprirody.cz/res/archive/372/058764.pdf?seek=1509546812
  16. Zvonek zelený. In: Přírodainfo.cz [online]. ©2007–2010 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://www.prirodainfo.cz/karta.php?cislo=331.00 Archivováno 19. 1. 2018 na Wayback Machine
  17. JEŽKOVÁ, Tereza. Trichomonóza. In: MVDr. Tereza Ježková [online]. 11. 09. 2017 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://zverolekarka.com/trichomonoza/
  18. VERMOUZEK, Zdeněk a TÁBORSKÝ, Marek. S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology? In: Týden.cz [online]. 18. 1. 2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/veda/priroda/s-ptaky-na-kus-reci-cim-mate-spacek-ornitology_442976.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování. Překlad Tomáš Kapic. Čestlice: Rebo, 2007. 238 s. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-7234-292-1.
  • FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006. 131 s. Diplomová práce. Ved. práce PhDr. Jiří Rejzek, Ph.D. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.
  • CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci = Red list of threatened species of the Czech republic. Vertebrates. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2017. 181 s. ISBN 978-80-88076-46-9. Příroda. 2017, č. 34. ISSN 1211-3603. Dostupné také z: www.ochranaprirody.cz/res/archive/372/058764.pdf?seek=1509546812
  • JEŽKOVÁ, Tereza. Trichomonóza. In: MVDr. Tereza Ježková [online]. 11. 09. 2017 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://zverolekarka.com/trichomonoza/
  • VERMOUZEK, Zdeněk a TÁBORSKÝ, Marek. S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology? In: Týden.cz [online]. 18. 1. 2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/veda/priroda/s-ptaky-na-kus-reci-cim-mate-spacek-ornitology_442976.html

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]