Sova pálená

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxSova pálená
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád sovy (Strigiformes)
Čeleď sovovití (Tytonidae)
Rod sova (Tyto)
Binomické jméno
Tyto alba
(Scopoli, 1769)
Rozšíření sovy pálené (zeleně).
Rozšíření sovy pálené (zeleně).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sova pálená (Tyto alba) je středně velký druh sovy z čeledi sovovitých (Tytonidae), nápadný hlavně výrazným srdcovitým závojem kolem očí. Jedná se o nejrozšířenější druh sovy vůbec, obývající řadu biotopů na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Strix alba Scopoli, 1769
  • Lechusa stirtoni Miller, 1956

Popis[editovat | editovat zdroj]

Sova pálená v letu

Středně velká, štíhlá sova s dlouhýma nohama. Délka těla je 33–39 cm, rozpětí křídel 80–95 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 200–400 g. Svrchu je šedá a okrová, zespodu v závislosti na poddruhu buď čistě bílá nebo žlutooranžová (středoevropský poddruh T. a. guttata má spodinu žlutooranžovou). Výrazný obličejový závoj je světlý a má typicky srdcovitý tvar, oči jsou černé. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, samci bývají o něco světlejší. Létá houpavě, elegantně a zcela neslyšně, často s volně svěšenýma nohama.[2][3]

Hlasový projev[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji se ozývá drsným, těžko popsatelným křikem, samice a vzácně i samci mohou opakovaně vydávat také táhlý, vrnivý zvuk připomínající volání lelka lesního. Mláďata na hnízdě se ozývají hlasitým táhlým syčením.[2]

Rozšíření a početnost[editovat | editovat zdroj]

Sova pálená má kosmopolitní typ rozšíření. Žije na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a zcela chybí pouze v chladných oblastech, na Sahaře a v tropických deštných pralesích. Většina populace obývá teplejší oblasti, k severu nejvýše proniká v západní Evropě, a to přibližně k 60. rovnoběžce. Jde o stálý a přelétavý druh, který často podniká potulky a přesídlování v nejrůznějších směrech, občas i značně daleko od hnízdiště.[3] Těžištěm výskytu v Evropě je Španělsko (50 400 – 90 500 párů) a Francie (20 000 – 60 000 párů).[4] Již od 50. let 20. století její početnost prudce klesá; 20–50% pokles stavů byl zaznamenán ve 13 evropských zemích, více než 50% v 7 evropských zemích a na Maltě již vyhynula.[5]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

Na území ČR hnízdí pravidelně, ale vzácně, hlavně v nižších polohách do 400 m n. m. Její početnost se vzhledem k výrazným početním výkyvům zjišťuje jen obtížně, dlouhodobě však vykazuje klesající tendenci. Zatímco v letech 1973–1977 byla jako hnízdící druh zaznamenána v 58 % kvadrátů, v letech 1985–1989 jen v 50 % kvadrátů. V letech 1985–1989 byla celková početnost odhadnuta na 400–700 párů a v letech 2001–2003 na 130–500 párů.[6]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Potravu tvoří hlavně hlodavci, méně ptáci, obojživelníci a drobní savci. Z 4965 obratlovců nalezených ve 237 vývržcích z jižní Moravy a jižního Slovenska bylo 94,6 % savců, 5,2 % ptáků, 0,2 % obojživelníků a o něco méně hmyzu. Ze savců výrazně dominoval hraboš polní, z ptáků vrabec domácí. Podobné výsledky ukázal i rozbor vývržků ze severovýchodních Čech, během kterého bylo určeno 97,7 % savců (hraboš polní představoval 73,3 %), 1,7 % ptáků, 0,6 % hmyzu a jeden skokan.[3]

Loví během soumraku a v noci, v období krmení mláďat občas i ve dne. Potravu vyhlíží za pomalého letu nízko nad zemí nebo vsedě z pozorovatelny a díky svému vynikajícímu sluchu ji dokáže přesně lokalizovat i v naprosté tmě.[7] Kořist požírá vcelku, srsti, peří a jiných nestravitelných částí se tak stejně jako ostatní sovy zbavuje jejich vyvrhováním v podobě šišticovitých vývržků. Vývržky sovy pálené jsou typické, tmavé a díky lesklému povrchu jakoby nalakované.[2]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Mláďata

Sova pálená vytváří trvalé páry, které zpravidla zůstávají věrné místu hnízdění. Tok začíná v závislosti na klimatických podmínkách v únoru nebo březnu a oba partneři se během něj ozývají pronikavými chraplavými skřeky.

Původně k hnízdění vyhledávala stromové dutiny a skály, ve velké části areálu se však postupně stala synantropním druhem a dnes tak většina populace hnízdí v lidských stavbách, nejčastěji ve věžích kostelů nebo ve stodolách. Ochotně přijímá i vhodné hnízdní budky. Hnízdo nestaví, samice klade vejce přímo na podklad nebo do vývržkové drti. Průběh a úspěšnost hnízdění silně závisí na dostupnosti hlavní potravy – hraboše polního; v případě jeho přemnožení bývají snůšky početnější a hnízdí dvakrát ročně, oproti tomu v letech, kdy je potravní nabídky nedostatek, hnízdí jen jednou nebo nemusí zahnízdit vůbec. První hnízdění začíná obvykle v dubnu, druhé v červenci nebo srpnu. V první snůšce bývá 3–8 vajec, druhá je o něco početnější, s 5–10 vejci. Vejce jsou čistě bílá, oválná, o rozměrech 39,7 × 30,7 mm, a samice je snáší v intervalu 2 i více dnů. Délka sezení je 30–34 dnů, sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a vzletnosti dosahují v 60 dnech. Pohlavně dospělá jsou ve stáří 1 roku.[3][5]

Úmrtnost sovy pálené v prvním roce života je vysoká a může dosahovat až 72 %.[8] Nejvyšší známý věk okroužkovaného jedince je 17 let a 10 měsíců.[3]

Ohrožení a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Hlavní příčinou úbytku sovy pálené jsou výrazné změny v kulturní zemědělské krajině, vedoucí k nedostatku vhodných hnízdišť a potravy. K vysoké úmrtnosti pravidelně dochází během krutých sněžných zim, na které je oproti jiným sovám náchylnější kvůli nižší schopnosti hromadit zásobní tuk a špatným izolačním schopnostem opeření. Společně s nárůstem silniční dopravy výrazně přibývá i počet ptáků usmrcených vozidly. V některých evropských zemích úmrtnost sovy pálené v důsledku střetu s automobily přesahuje 70 % a např. ve Francii tímto způsobem ročně zahyne na 10 000 ptáků. Důvodem, proč se stává tak často obětí silničního provozu, je skutečnost, že příkopy a silniční náspy slouží jako oblíbená stanoviště hlodavců a pro sovu pálenou tudíž představují lákavou potravní nabídku. Příčinou rozsáhlých úhynů bylo až do 70. let 20. století také používání chemických přípravků na bázi chlorovaných uhlovodíků, sloužících k ochraně zemědělských kultur. Mezi další hrozby patří zejména nástrahy v prostředí zemědělských objektů a dalších staveb, kde se často zdržuje, jako uvíznutí v různých prostorách, pády do komínů, šachet a vertikálně stojících rour či utonutí v nádržích s tekutinami.[3][5] U 171 okroužkovaných ptáků v ČR byly nejčastějšími příčinami úhynu srážka s automobilem či vlakem (53 %) a utonutí nebo vyhladovění po pádu do nádrží na melasu či siláž, šachet, rour apod. (29 %).[9]

V ČR je sova pálená dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. zvláště chráněná jako silně ohrožený druh. Jednou z možností aktivní ochrany je i vyvěšování hnízdních budek ve vhodných, nejčastěji zemědělských objektech. Při jejich instalaci je však třeba dbát na ochranu hnízdících ptáků před predátory, kterými jsou hlavně kuny.[3][5]

Umělý chov[editovat | editovat zdroj]

Sova pálená je běžně chována v mnoha českých zoologických zahradách (např. ZOO Liberec).

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

V současnosti se rozlišuje 28 poddruhů sovy pálené, z nichž se v Evropě vyskytují první 4:[7]

  • sova pálená středomořská (Tyto alba alba) – jižní a západní Evropa včetně Britských ostrovů, severní Afrika od Maroka po Egypt
  • s. p. středoevropská (T. a. guttata) – střední a severnější část Evropy
  • s. p. sardinská (T. a. ernesti) – Sardinie a Korsika
  • s. p. předoasijská (T. a. erlangeri) – Kréta a menší řecké ostrovy na jihu, také Blízký východ od Sinajského poloostrova po Írán
  • T. a. schmitzi
  • T. a. gracilirostris
  • T. a. dedorta
  • T. a. affinis
  • T. a. poensis
  • T. a. thomensis
  • T. a. stertens
  • T. a. deroepstorffi
  • T. a. javanica
  • T. a. sumbaensis
  • T. a. meeki
  • T. a. delicatula
  • T. a. crassirostris
  • T. a. interposita
  • T. a. pratincola
  • T. a. guatemalae
  • T. a. bondi
  • T. a. furcata
  • T. a. niveicauda
  • T. a. bargei
  • T. a. punctatissima
  • T. a. contempta
  • T. a. hellmayri
  • T. a. tuidara

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.1. Dostupné online. [cit. 2017-06-12]
  2. a b c SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  3. a b c d e f g HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  4. BUEFIELD, I.; BOMMEL, F. van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge : BirdLife International, 2004. ISBN 978-0946888535.  
  5. a b c d BEJČEK, V. a kol.. Pták roku 1997 – SOVA PÁLENÁ. Praha : Česká společnost ornitologická, 1997. Dostupné online.  
  6. ŠŤASTNÝ, K. akol.. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Praha : AVENTINUM s.r.o.. ISBN 80-86858-19-7.  
  7. a b Bruce, M.D. (1999): Family Tytonidae (Barn-owls). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Sargatal, J. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.5: Barn-owls to Hummingbirds). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 84-87334-25-3
  8. BACHYNSKI, K. a kol.. Tyto alba [online]. Animal Diversity Web – University of Michigan, [cit. 2014-03-11]. Dostupné online.  
  9. CEPÁK, J. a kol.. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]