Čejka chocholatá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxČejka chocholatá
alternativní popis obrázku chybí
Čejka chocholatá (samec)
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Podřád bahňáci (Charadrii)
Čeleď kulíkovití (Charadriidae)
Rod čejka (Vanellus)
Binomické jméno
Vanellus vanellus
Linnaeus, 1758
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hejno čejek chocholatých v zimě

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) je monotypický druh bahňáka z čeledi kulíkovitých (Charadriidae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Zavalitý pták velikosti holuba, o délce těla 28–31 cm, rozpětí křídel 82–87 cm a hmotnosti 128–330 g. Zbarvení je u obou pohlaví podobné, převážně černobílé, se zeleně a nachově lesklým hřbetem a křídly a okrovými spodními krovkami ocasními. Zobák krátký, v zátylku typická úzká chocholka. Za letu se i z velké dálky pozná podle pomalého plácavého mávání křídly, která jsou zespodu bílá a shora černá. V létě se samec od samice liší delší chocholkou a sytě černým zbarvením krku a tváří (u samice s bílým skvrněním), za letu má také širší a kulatější konce křídel. V zimě mají obě pohlaví větší bílé pole pod zobákem a šupinatou kresbu na svrchní straně těla (způsobenou béžovými lemy na špičkách per). Mladý pták je podobný dospělému v zimě, má však výrazně kratší chocholku a světlé lemy per jsou u něj úplné (ne jen na špičkách per), na svrchní straně těla tak tvoří výraznější vroubkovanou kresbu.[2][3][4]

Chodí po zemi, potravu sbírá na zemi. Je dobrým letcem, obratným a rychlým. Létá často, při letu dělá prudké obraty, prudce stoupá, převrací se na záda se svištěním křídel. Dožívá se vysokého věku (23 let, uvádí se i více).[5][6][7]

Hlas: Hlasové projevy se skládají převážně z varovných výkřiků. Také naříkavý, chvílemi vrkavý hlas (podle naříkavého hlasu lidé místně říkali čejce „kníha“; více k pojmenování viz níže). Dungel a Hudec uvádějí zvučné poplašné „kíj-ha“, samec v tokovém letu „knui kvíjuchuich“ apod., mláďata se ozývají jemným naříkavým „píiiih“.[5] Černý uvádí zvučné „kívit“, v toku „kiuchíí vi vi“.[8][9]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Druh s palearktickým typem rozšíření, obývající Evropu, část Asie (Turecko, jižní a východní Sibiř, Mongolsko, Čínu) a severozápad Afriky. Převážně tažný pták, s výjimkou některých populací na západě Evropy a na jihu, které jsou patrně stálé.[2]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí a pravidelně protahuje. Hnízdí hlavně v nížinách, s vyšší nadmořskou výškou se početnost snižuje. Po nárůstu stavů koncem 50. let 20. století, spojeného se vznikem nových hnízdišť a přechodem k hnízdění v polích, se celková početnost od 70. let prudce snižuje.

Mezi lety 1973–1977 a 1985–1989 došlo ke snížení početnosti populace čejek v ČR v rozsahu 20–50 %. V roce 1989 činil odhad 20 000–40 000 hnízdících párů, ale do příštího mapování v letech 2001–2003 došlo k dalšímu výraznému poklesu zhruba o 70 % na 7000–10 000 párů.[10][2][11] Z některých oblastí čejky prakticky vymizely a stavy se snížily i na tradičních hnízdištích v jižních a východních Čechách nebo na jižní Moravě.

Čejky hnízdící v ČR zimují v západní a jihozápadní Evropě a v severní Africe.[9] Přílet na hnízdiště začíná již v únoru, vrcholí v březnu a končí v průběhu dubna; odlet probíhá od srpna do prosince.[2] Čejka je tak spolu se skřivany a špačky zvěstovatelem jara.[6] Opožděná hejnka lze vzácně pozorovat až do poloviny prosince; ojediněle se lze s čejkou setkat během celé zimy.[12]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Typickým prostředím čejky chocholaté jsou mokřadní louky a pole, zároveň preferuje spíše otevřená prostranství s nepříliš hustou vegetací. Na tahu často na bahnitých dnech rybníků[5].

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo s vejci

Žije v monogamii, občas se vyskytují i případy polygynie (1 samec a 3 samice). Hnízdí obvykle ve společenstvích několika párů, z nichž si každý hájí svůj hnízdní revír. Tok probíhá nejprve v letu a je doprovázen výraznými hlasovými projevy. Později se přesouvá na zem, přičemž ptáci hrabou několik mělkých jamek o průměru zhruba 12 cm představujících základy hnízdních kotlinek. Hnízdo, které ptáci umísťují na málo zarostlá nebo na vysečená místa, je obvykle nehojně vystláno stébly a suchými rostlinami.

Hnízdí pouze jednou ročně, od února do června. Pokud je snůška zničena, zpravidla následuje náhradní hnízdění. Samice snáší téměř vždy 4 vejce. Jsou žlutohnědá nebo olivově žlutohnědá, červenohnědě až černě skvrnitá, o rozměrech 46,64 × 33,32 mm a průměrné hmotnosti 23,45 g. Snáší je denně, obden nebo s přestávkou jednoho i více dnů. Sezení začíná od snesení posledního nebo předposledního vejce. (Vejce jsou uložena v hnízdním důlku vždy špičatějším koncem k sobě a samice jejich polohu pečlivě ošetřuje.[6]) Inkubace trvá zpravidla 24 dnů, za špatného počasí i déle. Sedí oba ptáci, samice více než samec.[2]
Kuřata se líhnou v ranních hodinách a do večera jsou z hnízda pryč – samice je brzy od hnízda odvádí. Kuřata se živí sama, samice je však čas od času zahřívá.[6] Formánek uvádí, že mláďata po vylíhnutí zahřívá a vodí samice, samec je střeží. Po vylíhnutí mají kuřátka hmotnost 14–20 g, po měsíci dosahují hmotnosti asi 160 g a ve věku 35–40 dnů jsou vzletná.[6] Při ohrožení se kuřata tisknou k zemi a „spoléhají“ na ochranné zbarvení. Snůšku i mláďata chrání dospělí ptáci vytrvalými střemhlavými nálety doprovázenými hlasitým křikem. Tento způsob aktivní ochrany se jeví jako efektivní zvláště v místech s větším množstvím párů, protože se díky němu daří odehnat i větší šelmy. V ČR bylo ze 188 snůšek zničeno 34 (18 %), z toho 10 polními pracemi a 9 zaplavením, u zbylých nebyla příčina zjištěna. Po dosažení vzletnosti mláďat se rodiny slučují do hejn. Pohlavní dospělosti dosahují čejky ve stáří jednoho roku. Nejvyšší známý věk kroužkovaného ptáka přesahuje 16 let.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Potravu tvoří hlavně bezobratlí živočichové (hmyz a jeho larvy, pavouci, korýši, měkkýši, žížaly), v malé míře i drobní obratlovci (rybky, žabky), v nepatrné míře též části rostlin. Živočišnou potravu ptáci sbírají z povrchu země nebo v mělké vodě[6].

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

České pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Ve starší literatuře uváděna jako čejka obecná.[13]

Stará jména čejky
České jméno čejka je pojmenování opravdu staré a existuje o tom i písemný doklad. Před rokem 1366 píše mistr svatovítské kapituly Bartoloměj z Chlumce, zvaný Claretus, v knize Ortulus phisiologiae, že čejka je malý pták velikosti drozda a v letu říkává: »Knihy, knihy,« ale nikdy žádné nečte! Ačkoliv se čejce říkalo čejka již ve středověku, měla celou řadu dalších lidových pojmenování. Zdeněk Klůz zaznamenal tato: áhežka, áhyžka, čajka, čejka, čejka obecná, kniha, knihavka, knihora, knihovka, kníha, kníhora, kníhovka, kolajka, koliha, kyviz, mikačka, piviska, »stará dívka«, »stará panna«, vdova.[6] [pozn. 1]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ornitolog Zdeněk Klůz *12. 10. 1920 Lázně Bělohrad, † 13. 9. 1979 tamtéž. Mj. autor publikací:
    • Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii. Praha: SZN, 1977. 208 s. Knihovna Moravského ornitologického sdružení, sv. 1.
    • Ochrana ptactva. Praha: SZN, 1980. 171 s. Knihovna MOS, sv. 5.
    • Léto na Ptačím ostrově. Pardubice: Východočeské muzeum, 1997. 71 s. ISBN 80-86046-17-6.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-11]
  2. a b c d e f HUDEC, K. a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7. 
  3. SVENSSON, L. a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Praha: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7. 
  4. PIERSMA, Theunis a WIERSMA, Popko. Family Charadriidae (Plovers). In: HOYO, Josep del; ELLIOTT, Andrew a SARGATAL, Jordi (eds). Handbook of Birds of the World. Hoatzin to Auks. [Vol. 3]. Barcelona: Lynx Edicions, ©1996, s. 384–442. ISBN 978-84-87334-20-7.
  5. a b c DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 100. ISBN 80-200-0927-2.
  6. a b c d e f g PODPĚRA, Petr. Čejka chocholatá Vanellus vanellus (Linnaeus, 1758). In: iFauna.cz [online]. ©1999–2017 [cit. 8. 12. 2017]. Dostupné z: https://www.ifauna.cz/okrasne-ptactvo/clanky/r/detail/7122/cejka-chocholata-vanellus-vanellus-linnaeus-1758/
  7. Kteří naši ptáci se v přírodě dožívají nejdelšího věku? In: Česká společnost ornitologická [online]. ©2002-2003 [cit. 8. 12. 2017]. Dostupné z: http://www.cso.cz/index.php?FaqType=1&from=4
  8. ČERNÝ, Walter. Ptáci. V Praze: Artia, 1980, s. 90.
  9. a b FORMÁNEK, Jiří. Čejka chocholatá (VIDEO). In: Český rozhlas. 8. října 2001 [cit. 8. 12. 2017]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/bahnaci/_zprava/cejka-chocholata-video--16946
  10. ZÁMEČNÍK, Václav; KUBELKA, Vojtěch a Miroslav E. ŠÁLEK. Mapování hnízdišť čejky chocholaté (Vanellus vanellus) pokračuje i v roce 2017. In: Česká společnost ornitologická [online]. 14. 3. 2017 [cit. 8. 12. 2017]. Dostupné z: http://www.cso.cz/index.php?ID=2461
  11. VOŘÍŠEK, Petr a Alena PAZDEROVÁ. Z Evropy i nadále mizí ptáci zemědělské krajiny. In: Česká společnost ornitologická [online]. 11. 6. 2007 [cit. 25. 2. 2007] Dostupné z: http://www.cso.cz/index.php?ID=1609 [Zpráva o dramatickém úbytku čejky chocholaté a skřivana polního.]
  12. POŘÍZ, Jindřich. Čejka chocholatá. In: BioLib [online]. ©1999–2017 [cit. 8. 12. 2017]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8626/
  13. Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 8. 12. 2017]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Walter. Ptáci. V Praze: Artia, 1980. 350 s. Edice Barevný průvodce Artie.
  • DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. 249 s. ISBN 80-200-0927-2.
  • FORMÁNEK, Jiří. Čejka chocholatá (VIDEO). In: Český rozhlas. 8. října 2001 [cit. 8. 12. 2017]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/bahnaci/_zprava/cejka-chocholata-video--16946
  • ŠŤASTNÝ, Karel; HUDEC, Karel a BEJČEK, Vladimír. Ptáci. (1), Pštrosi, tinamy, tučňáci, potáplice, potápky, trubkonosí, veslonozí, brodiví, plameňáci, vrubozubí, dravci, hrabaví. Praha: Albatros, 1998. 143 s. Edice Svět zvířat, sv. 4. ISBN 80-00-00579-4.
  • ZÁMEČNÍK, Václav; KUBELKA, Vojtěch a Miroslav E. ŠÁLEK. Mapování hnízdišť čejky chocholaté (Vanellus vanellus) pokračuje i v roce 2017. In: Česká společnost ornitologická [online]. 14. 3. 2017 [cit. 8. 12. 2017]. Dostupné z: http://www.cso.cz/index.php?ID=2461

Video[editovat | editovat zdroj]

1HarryH. Northern Lapwing (Vanellus vanellus) Full HD close-up view. In: Youtube [online]. Publikováno 14. 5. 2013 [cit. 8. 12. 2017]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=p6A5X704Zus [Též hlasový projev.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]