Hýl obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxHýl obecný
alternativní popis obrázku chybí
Hýl obecný –⁠ samec
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď pěnkavovití (Fringillidae)
Rod hýl (Pyrrhula)
Binomické jméno
Pyrrhula pyrrhula
(Linné, 1758)
Rozšíření hýla obecného
Rozšíření hýla obecného
      hnízdiště
      celoroční výskyt
      zimoviště
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) je středně velký zpěvný pták z čeledi pěnkavovití.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Samice
  • Délka těla: 17–⁠19 cm
  • Rozpětí křídel: 27 cm
  • Hmotnost: 25 g

Hýl obecný je nezaměnitelný zavalitý pták s šedým hřbetem, černobílými křídly, černým ocasem, temenem hlavy a nápadně silným zobákem, bílým kostřecem a hnědočernými končetinami. Samec má břišní stranu těla červenou, samice šedohnědou. Mladí jedinci mají šedohnědou hlavu a postrádají tmavé temeno.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Jeho nejčastěji slyšitelným hlasovým projevem bývá kovově hvízdavé „kjí“ nebo „dý“. Při zpěvu se ozývá měkkými a protáhlými tóny.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se téměř na celém území Evropy (od Skandinávie po Středomoří) a Asie. V České republice jde o běžného pěvce vystupujícího až po horní hranici lesa. V posledních letech byl však u naší populace zaznamenán mírný pokles, který je zapříčiněn ztrátou přirozeného biotopu. Na většině areálu svého rozšíření je stálý, na zimu migrují směrem na jih pouze populace ze severních oblastí.

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Žije v jehličnatých i smíšených lesích, na jejich okrajích, v parcích a v zahradách.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Hýla obecného můžeme nejčastěji spatřit v zimě na jeřabinách nebo javorech, kdy je díky svému pestrému zbarvení nápadnější, častěji slétá na zem a žije většinou v hejnech, v kterých se občas zdržují i jiné druhy hýlů. V létě tento plachý pták žije skrytě v korunách stromů nebo v hustě zarostlých keřích a na zem slétá jen zřídkakdy (častěji, pokud dozrávají např. borůvky).

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Jde o typického semenožravce, s oblibou v menší míře konzumuje i zelené části rostlin a pupeny, na které na jaře často chodí do ovocných sadů, kde díky této vlastnosti nepatří mezi zrovna oblíbené hosty. Oblíbenou potravou jsou semena šeříku, javorů, jasanů, jeřábů i běžných jehličnanů. Mláďata krmí semeny smetánky, jilmů, nezralými borůvkami nebo jahodami a hmyzem (mšice). V zajetí s oblibou konzumuje zelený hrášek[2].

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Pyrrhula pyrrhula europoea

Dobře vystlané hnízdo si staví nejčastěji na jehličnatých stromech nebo středně vysokých keřích ve výšce 1,5–⁠6 m, často v blízkosti lesních potoků. Během dubna klade 4–⁠5 vajec o velikosti 16 × 17 mm, na kterých sedí 12–⁠14 dní. O mláďata pečují po dobu 2 týdnů oba rodiče.

Kulturní význam a chov[editovat | editovat zdroj]

odlišné zbarvení samice (vlevo) a samce (vpravo) hýla obecného

Hýl obecný byl odedávna pro svůj atraktivní vzhled i schopnost naučit se flétnovým hlasem pískat různé melodie s oblibou chován v klecích. V zajetí si své majitele získával neobyčejnou přítulností a krotkostí. Pro svou důvěřivost snadno upadal do čižbářských léček. Proto se slovo „hejl“ stalo ve slangu označením pro důvěřivého naivku, kterého není těžké oklamat. Příjmení Hejl, Hylský nebo Hýlovský nebo místní jména Hejlov, Hýlov svědčí o pozornosti, kterou naši předci hýlům věnovali stejně jako rčení „věšet lidem hejly či bulíky na nos“.

Velmi obtížné je získat křížence s jinými pěnkavovitými ptáky. Pokud se křížení (vždy samice hýla s jiným ptákem) podaří, výsledkem bývají krásně zbarvení kříženci neobvyklého vzhledu. I v současnosti jsou chováni a dále rozmnožováni jedinci v přímé péči člověka pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Odchovy se lépe daří ve voliérách (cca 1,8 x 1,8 x 0,8m). Takový chov je cenným zdrojem poučení a i informací o bionomii druhu. V zajetí se objevují vedle přírodně zbarvených ptáků také barevné mutace.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eurasian Bullfinch na anglické Wikipedii a Gil na polské Wikipedii.

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2019.3. 10. prosince 2019. Dostupné online. [cit. 2020-01-18]
  2. a b http://agapornis.cz/penkavoviti/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]