Příjmení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ukázka německého složeného příjmení, častého u židů (Nový židovský hřbitov, Praha) (Frankenstein – doslova „franský kámen“); zároveň ukázka přechylování českých příjmení (+ -ová)

Příjmení je část osobního jména s významem příslušnoti k určité rodině.

Způsob tvorby[editovat | editovat zdroj]

Tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla, často se od něho liší pravopisně či tvaroslovně (např. Rosypal, Sirovátka, Kafka; Nohavica, Stejskal, Stojaspal apod.) Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, přecházejí (u některých jazyků v přechýlené podobě) na manželku a na dcery (i když se při sňatku snoubenci mohou dohodnout, že si žena ponechá své dosavadní příjmení, popřípadě že ženino příjmení budou používat oba manželé, potažmo jejich děti).

Příjmení (i rodná jména) mají v češtině, slovenštině a jiných slovanských jazycích zpravidla různé tvary podle pohlaví, tedy se zde uplatňuje přechylování z mužské na ženskou podobu příjmení. V jazycích velkého počtu národů však žádný rozdíl mezi pohlavím nositele příjmení není, což se často liší i vůči tvorbě obecných podstatných jmen. Např. německá podstatná jména Müller (mlynář), Müllerin (mlynářka) dala vznik jen příjmení Müller. V češtině se přechylování děje nejčastěji pomocí přípony -ová. Ženská podoba původně německého příjmení Müller je tedy Müllerová. U českých příjmení vzniklých z přídavných jmen se přechyluje podle gramatiky, tedy záměnou koncovky -ý za -á: Dlouhý, Kinský - Dlouhá, Kinská.

Pořadí v celém osobním jménu[editovat | editovat zdroj]

Ve většině jazyků se uvádí nejprve jméno a pak příjmení. Opačné pořadí má například maďarština (Petőfi Sándor), japonština (Koizumi Džun'ičiró (小泉 純一郎)) nebo vietnamština (Nguyễn Công Hoan).

Historie příjmení[editovat | editovat zdroj]

Příjmení vznikala postupně, zprvu u šlechticů v podobě přídomku. V Evropě se příjmení nejprve objevila v Benátkách (9. století), poté se tento zvyk rozšířil do severní Itálie a jižní Francie (10. století), dále do Katalánska a severní Francie (11. století) a dále do Švýcarska a Anglie (12. století).

V českých zemích se objevují od 14. století a rozmach přišel v 15. století.[1] Například v 16. století již příjmení používala většina obyvatel, příjmení však nebylo striktně dědičné. V minulosti docházelo v některých obdobích (zejména po třicetileté válce) nezřídka k tomu, že členové určité rodiny přejímali příjmení podle označení hospodářské usedlosti, na níž se usídlili (např. příjmení Kuchválek podle Kuchvalovského gruntu) a která byla takto pojmenována zpravidla po dřívějších majitelích.

Ve Španělsku, Portugalsku a v španělsky a portugalsky hovořících zemích se používají dvě příjmení, první po otci a druhé po matce, (tj. po matčině otci) – např. José Luis Rodríguez Zapatero, kdy José Luis jsou dvě křestní jména, Rodríguez je příjmení po otci (první z jeho příjmení), který se jmenoval Juan Rodríguez García-Lozano, a Zapatero je příjmení po matce. Sňatkem nepřichází žena o svá dosavadní příjmení, nýbrž je doplní o slovo „de“ (v portugalštině „da“) spolu s (prvním) příjmením manžela. Sonsoles Espinosa Díaz by tedy provdáním za José Luise Rodrígueze Zapatera měla změnit své jméno na Sonsoles Espinosa Díaz de Rodríguez (v běžném styku však používá například jen Sonsoles Espinosa de Rodríguez).

Vývoj příjmení v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku česká příjmení.

Příjmení se někdy vyvinulo z příjmí nebo tzv. jména po chalupě. Historické přídomky neoznačovaly místo narození dotyčného, ale původ rodu (tak se např. Mikuláš Dačický z Heslova nenarodil v Heslově, ale v Kutné Hoře).

Povinné používání příjmení v českých zemích zavedla císařovna Marie Terezie. Tehdy si židé museli zvolit německé příjmení, nebo jim bylo určeno (často složené, jako Hauptvogel, Rothschild, Frühauf apod.). Jména jim byla určována často podle domovního znamení domu, v němž bydleli, nebo jejich místního původu (Taussig – pocházející z Domažlic, německy Taus), jinde náhodně (dostávali také posměšná příjmení).

Pravopis s -au- na místě dnešního -ou- (Aujezdský, Autrata, Saudek, Auředník) nebo g místo j (Geržabek, Geřábek) jsou relikty tzv. bratrského pravopisu (vyslovované ou se psalo au), který byl v češtině opuštěn v polovině 19. století.

Po druhé světové válce vznikla v rámci snah o degermanizaci jazyka také vlna snah o počeštění („odgermanisování“) českých příjmení. Český jazykovědec profesor František Oberpfalcer-Jílek ve svém spisku „Počeštěme svá příjmení“ uvádí, že německé příjmení má asi sedmina obyvatel, přičemž k tomu došlo často „zvůlí vrchnostenských úředníků“, kteří česká příjmení poněmčovali a zapisovali do urbářů apod. v německé podobě (např. příjmení Hrnčíř zapsali jako Tefr, což je zkomolené Töpfer (něm. 'hrnčíř'). Jílek (který šel sám příkladem a německé příjmení Oberpfalcer si roku 1946 změnil podle jména otcovy matky na Jílek[2]) navrhuje čerpat při výběru nového příjmení z historie jmen ženských členů rodiny (manželky, babičky apod.). Změna příjmení byla ulehčena i státem: zatímco změna běžného příjmení stála 125 Kčs, změna německého příjmení stála pouhých 5 Kčs.[3]

Pozůstatkem šlechtických predikátů (přídomků), tedy obdobou českého z (Rožmberka, z Polžic a Bezdružic apod.) je německé von (Johann Wolfgang (von) Goethe), anglické of, francouzské a španělské de nebo italské a portugalské da (Leonardo da Vinci, žertovně také Jára da Cimrman).

Typologie vzniku českých příjmení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Typologie vzniku českých příjmení.
Odvozená z přídavných jmen
  • odvozená podle barvy (např. Černý)
  • odvozená z vlastnosti osoby (Syrový)
  • odvozená nějakého geografického názvu (Pražák)
  • ostatní
Nesklonná a nepřechylovaná
  • s koncovou samohláskou -ů (Janů)
Odvozená z přírodnin
  • savci (Vlk)
  • ptáci (Vrabec)
  • hmyz a další bezobratlí (Rak)
  • ryby (Kapr)
  • plazi a obojživelníci
  • rostliny nebo jejich části včetně porostů (Dub, Růžička)
  • neživá příroda
Odvozená od řemesel, povolání nebo společenského postavení osob
  • od řemesel (Hrnčíř, Švec)
  • od povolání (Kočí, Hajný)
  • od společenského postavení (Hrabě)
Odvozená od části lidského těla nebo tělesného znaku
Odvozená od lidské činnosti (slovesa)
  • v 1. osobě jednotného čísla v minulé čase (Odložil)
  • ostatní

Odvozená od národnosti, kmenové nebo etnické příslušnosti (Čech, Němec)

Odvozená od křestních a rodných jmen (Pavel, Havel)
Odvozená od poživatin (včetně jejich konzumace)
Odvozená od staveb a budov (Věžník)
Odvozená od nějakého předmětu nebo jiného obecného pojmu
  • odvozená od nářadí
  • odvozená od předmětů denní potřeby
  • odvozená z obecných a abstraktních pojmů
Odvozená z geografického názvu
Příjmení cizojazyčná (přejatá a počeštěná)
  • německá a židovská
  • slovenská
  • maďarská
  • polská
  • romská
  • jugoslávská
  • řecká
  • latinská
  • ostatní
Odvozená z lidských vlastností
Odvozená z příbuzenského vztahu
Ostatní nezařazená

Místní jména[editovat | editovat zdroj]

Některá příjmení jsou odvozena od místa původu nebo bydliště. Příklady:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Založeno na materiálu z knihy Naše příjmení se svolením autorky Dobravy Moldanové.
  1. hrcak.srce.hr/file/35112 - MILOSLAVA KNAPPOVÁ: O PŘÍJMENÍCH V ČESKÝCH ZEMÍCH
  2. ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 294.
  3. František Oberpfalcer-Jílek. Počeštěme svá příjmení. Zemská rada osvětová v Praze s Kruhem přátel českého jazyka. 8 str. S. 8.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]