Eliška Krásnohorská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eliška Krásnohorská

Eliška Krásnohorská na kresbě Jana Vilímka
Rodné jméno Alžběta Pechová
Narození 18. listopadu 1847
Praha Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 26. listopadu 1926 (ve věku 79 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Pseudonym Eliška Krásnohorská
Povolání básnířka, libretistka, spisovatelka, překladatelka
Národnost česká
Stát Rakouské císařství, Československo
Literární hnutí Ruchovci
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Z prvníh

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, (18. listopadu 1847 Praha26. listopadu 1926 Praha) byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Praze z druhého manželství řemeslníka Andrease Pecha (1804-1850) a Doroty Kateřiny Vodvářkové (1816-1892), jako šesté dítě z osmi sourozenců. Z prvního manželství s Marií (1804-1847) měl její otec tři děti. Umřel v Eliščině ranném věku. Otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila příjmení. Matka, která pocházela z Blatné zajistila dětem vzdělání, zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé dívčí škole Svobodově a s pomocí strýce Vojtěcha, bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu (byla členkou plzeňského Hlaholu) a malovat. Trpěla od mládí bolestmi kloubů, a proto se nevdala a ve stáří byla odkázana na pomoc svých přátel. Mezi literární osobnosti okruhu Ruchovců ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek[1]

Zabývala se emancipačním hnutím, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který založila roku 1871 Karolina Světlá, a byla redaktorkou Ženských listů.

Zorganizovala přes 4 000 podpisů pod petici říšské radě za otevření (státního) dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. Liknavý postoj vídeňské vlády a nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 tedy Krásnohorská vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku podepsal místodržitel František hrabě Thun 16. července 1890. Žádost o otevření gymnázia povolil ministr školství Paul Gautsch 26. července 1890. Na ustavující valné hromadě 27. září 1890 pak Minerva, spolek pro ženské studium převzal první středoevropské soukromé dívčí gymnázium Minerva do své péče.

Krásnohorská je autorkou jedné z prvních úvah o ženském hnutí Ženská otázka česká (1881).[2][3]

Přispívala jednak do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou, a do mnoha dalších časopisů (Lumír, Světozor, Zlatá Praha, aj.). Patřila k osobnostem salónu Anny Lauermannové-Mikšové, se kterou určitý čas také bydlela.

Angažovala se mimo jiné ve sporu o rukopisy, v němž patřila k zastáncům jejich pravosti. Tento názor vášnivě obhajovala, druhou stranu v čele s T. G. Masarykem osočovala z nedostatku vlastenectví a v duchu svých názorů vytvořila na toto téma básnickou sbírku.

Památky[editovat | editovat zdroj]

  • Pomník – socha z bílého mramoru stojí uprostřed Karlova náměstí v Praze, její autorkou je sochařka Karla Vobišová-Žáková, byla odhalena roku 1931. Oproti původnímu umístění na nároží křižovatky byla roku 1982 po zbudování výstupu stanice metra posunuta hlouběji do parku.
  • Portrétní busta z roku 1894 je vsazena v nice na průčelí novorenesanční budovy Ženského výrobního spolku čp. 1940/II, nynější budově Českoslovanské obchodní akademie v ulici Resslova 5.
  • Pamětní desku Elišky Krásnohorské z roku 1927 na téže budově školy vytvořila Karla Vobišová-Žáková.
  • Rodinná hrobka je v Praze na Olšanech.
  • Bylo po ní pojmenováno 1. reálné dívčí gymnázium v Praze.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hrob na Olšanských hřbitovech v Praze

Publicistika[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

Její poezie nepatří k příliš kvalitní [zdroj?] a lze o ní říci, že je velmi svázaná s dobou vzniku. Její dílo obsahuje subjektivní lyriku, deklamovánky, výchovné povídky.[2]

  • Z máje žití (1871)
  • Ze Šumavy (1873)
  • Ke slovanskému jihu (1880)
  • Vlny v proudu (1885)
  • Letorosty (1887)
  • Bajky velkých (1889) – ostrá satira
  • Na živé struně (1895)
  • Rozpomínky (1896)
  • Zvěsti a báje (1916)
  • Ozvěny doby (1922)
  • Sny po divadle (1922)

Drobná epika[editovat | editovat zdroj]

  • Vlaštovičky (1883)
  • Šumavský Robinson (1887)

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Svéhlavička – dívčí román
  • Célinka – dívčí román
  • Z mého mládí – paměti
  • Co přinesla léta – paměti, kromě jejích libret se pravděpodobně jedná o její nejlepší dílo

Libreta k operám[editovat | editovat zdroj]

Překladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VAVROUŠEK, Bohumil; NOVÁK, Arne. Literární atlas československý. Díl 2. Praha : Prometheus, 1938. Kapitola Eliška Krásnohorská, s. 8.  
  2. a b NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české. Olomouc : R. Promberger, 1936 - 1939. S. 673 - 677.  
  3. SKOVAJSA, Marek. Občanský sektor. Praha : Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-681-0. Kapitola Od přijetí spolkového zákona v roce 1867, s. 52.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, František. Hana Kvapilová. Praha : Orbis, 1960. S. 92, 96, 176, 293, 303.  
  • UHROVÁ, Eva. Anna Honzáková a jiné dámy. [Česko] : E. Uhrová, 2012. 268 s. ISBN 978-80-260-3152-9.  
  • TARDONOVÁ, Veronika. Eliška Krásnohorská a Ženské listy (1873–1926). Pardubice, 2009. 58 s. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. Dostupné online.
  • HECZKOVÁ, Libuše. Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2009. 404 s. ISBN 978-80-7308-282-6.
  • František Ruth, Kronika královské Prahy, II.díl, L. Körber Praha 1904, s. 539
  • Eva Hrubešová, Josef Hrubeš, Pražské sochy a pomníky, nakl. Petrklíč Praha 2002, s. 102, ISBN 80-7229-076-2
  • Růžena Baťková a kolektiv, Umělecké památky Prahy 2. - Nové Město, Vyšehrad, Academia Praha 2000, s.688, ISBN 80-200-0627-3
  • Emanuel Poche, Prahou krok za krokem, Panorama Praha 1985, s. 245

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]