Ludwig van Beethoven

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Beethoven. Další významy jsou uvedeny v článku Beethoven (rozcestník).
Ludwig van Beethoven
Narození 16. prosince 1770
Bonn, Kolínské arcibiskupství
Svatá říše římskáSvatá říše římská Svatá říše římská
Úmrtí 26. března 1827 (ve věku 56 let)
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Povolání hudební skladatel, pianista a dirigent
Příbuzní Johann van Beethoven a Maria Magdalena van Beethoven
Hnutí klasicismus, romantismus
Významná díla
Mecenáši Josef František Maxmilián z Lobkovic, Ferdinand Jan Kinský
Ovlivněný Christian Gottlob Neefe, Joseph Haydn, Antonio Salieri
Vliv na Carl Czerny, Ferdinand Ries, romantismus
Podpis Podpis Ludwiga van Beethovena
Citát
Durch Leiden Freude (utrpením k radosti)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Busta skladatele od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové (1920-2007)

Ludwig van Beethoven (16. prosince 1770, Bonn26. března 1827, Vídeň) byl významný německý hudební skladatel, dovršitel první vídeňské školy klasicistní hudby. V průběhu svého života rozvinul klasicistní slohové a formové prostředky do svého individuálního hudebního stylu a otevřel tak dveře nové hudební epoše – romantismu.

K jeho nejslavnějším dílům patří 3., 5., 6., 7. a 9. symfonie, monumentální mše Missa solemnis, opera Fidelio, houslový koncert D dur op. 61, řada klavírních skladeb (Císařský koncert, sonáty Měsíční svit, Appassionata, Patetická, skladba Pro Elišku) a další skladby.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Beethovenův rodný dům v Bonnu

Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 16. prosince 1770 v Bonnu. Přesné datum jeho narození není známo, pouze datum pokřtění dne 17. prosince. Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a ovdovělé Marie Magdaleny Leym roz. Keverich. Z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři Kaspar Karl a Johann.[1][2] Ludwigova rodina byla hudebně založená; jeho děd, rovněž Ludwig, byl kapelníkem v rodném městě Mechelen ve Vlámsku,[3] odkud později odešel do Bonnu. Rodina splynula s německým životem ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského.[1] Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu.[3] Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroje příjmů.[1]

Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo klíčové, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a zodpovědného učitele, byl jím Christian Gottlob Neefe,[1] tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do umění Johanna Sebastiana Bacha a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči mecenášům.

V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.

V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig van Beethoven odebral do Vídně, a to poté, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxmiliána Františka Habsbursko-Lotrinského. Zde se Beethoven snad setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem (o jejich setkání však neexistují písemné dokumenty), někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem.[4] Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.[1]

Dospělost[editovat | editovat zdroj]

Beethovenův portrét ve věku 33 let

Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u významných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka.[5] Díky své oblibě u aristokracie ze zemí Habsburského mocnářství (v neposlední řadě u českých aristokratů) a díky jejich finanční podpoře se mohl živit jako svobodný umělec,[5] což bylo ještě značně neobvyklé. V té době byli hudebníci většinou zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů (např. Joseph Haydn byl dlouhou dobu kapelníkem u šlechtické rodiny Esterházy, Wolfgang Amadeus Mozart část svého mládí strávil ve službách arcibiskupa salcburského). Beethovenovými nejvýznamnějšími patrony se stali Lichnovští, Kinští, Esterházyové a především Lobkovicové. Měl také příjmy z honorářů za koncerty a z výuky žáků.

Přibližně od roku 1795 se začínaly projevovat jeho problémy se sluchem:[5] trpěl závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci pouze do roku 1812,[6] podle jiných zdrojů ale již v roce 1816 úplně ohluchl.[5] Jeho mimořádný hudební génius mu však umožnil vytvořit největší díla v době, kdy už byl zcela hluchý.

Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.

Příčina smrti[editovat | editovat zdroj]

Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem.[7]

Po dlouhodobých potížích podstoupil Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel (ve věku 56 let). Na pohřeb přišlo 10–20 000 lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Hummel, Jírovec, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel.[8] Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Vídeňský ústřední hřbitov Wiener Zentralfriedhof.

Vztah ke Goethemu[editovat | editovat zdroj]

Johann Wolfgang von Goethe patřil mezi Beethovenovy oblíbené básníky i přes jejich rozdílné názory na vztahy s aristokracií.[9] V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. Mimo jiné napsal roku 1810 hudbu k jeho tragédii Egmont a věnoval mu zhudebnění básně Klidné moře a šťastná plavba.[10] Od roku 1808 pomýšlel na zhudebnění Fausta; bezúspěšně hledal někoho, kdo by mu dílo upravil pro divadlo.[11]

Oba umělci se setkali pouze jednou, v lázních Teplicích roku 1812.

Napoleon[editovat | editovat zdroj]

V průběhu let zaujímal Beethoven k francouzskému císaři Napoleonu Bonapartovi protichůdné postoje.[12] Kolem roku 1803 uvažoval o věnování své Symfonie č. 3 (Eroica) právě Napoleonovi. Existují názory, že to měla být záminka k možnému osobnímu setkání.[13] Nakonec tuto symfonii věnoval svému nejdůležitějšímu mecenášovi, knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkovic. V roce 1809 mu Napoleonův bratr, vestfálský král Jerome Bonaparte, nabídl místo v Kasselu, které však Beethoven odmítl.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Beethovenovo dílo je možné rozdělit do tří hlavních období.[14] V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800, navázal Beethoven na tradici Haydna a Mozarta, v jeho dílech převládalo klasické schéma, vyvážená melodika a často divertimentový charakter skladeb.[4] Do této doby spadají mj. jeho rané klavírní koncerty a symfonie č. 12.

Ve středním období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův sloh vyhranil k naprosté individualitě. Dospěl k novým strukturám a formám, záměrně rušil zavedené hudební konvence a pracoval s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek.[4] Nejvýznačnější díla tohoto období jsou mj. symfonie Eroica, Osudová a Pastorální, 3.–5. klavírní koncert, opera Fideliohouslový koncert D dur op. 61.

Populární klavírní skladbu Pro Elišku (Für Elise) napsal Beethoven v roce 1810 v tónině a moll. Je to tzv. dílo bez očíslování (Werke ohne Opuszahl), a jako takové je 59. v pořadí (WoO 59). Podle muzikologa Ludwiga Nohla byl na (ztraceném) originále nadpis: „Für Elise am 27 April zur Erinnerung von L. v. Bthvn“ (Pro Elišku 27. dubna v upomínku na L. v. Bthvn).

V pozdním období vyvrcholilo Beethovenovo tvůrčí úsilí, chtěl dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávala stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu.[14] Nejvýznamnější díla pozdního období jsou Missa solemnis, 9. symfonie, Variace na Diabelliho valčík, poslední klavírní sonáty či pozdní smyčcové kvartety.

Operní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Komponování oper bylo pro Beethovena problematické.[15] Dokončil pouze velmi ceněnou operu Fidelio s věčným tématem lidské touhy po svobodě, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat.[16] Jednalo se mimo jiné o tato témata: Macbeth (1809, libreto Heinrich Joseph von Collin), Jana z Arku (1823, libreto Friedrich Kind a Carl Joseph Bernard), Brutus (1816, libreto Eduard von Bauernfeld) a Klaudina z Villy Bella (1826, libreto Johann Wolfgang von Goethe).

Přehled nejvýznamnějších skladeb[editovat | editovat zdroj]

Originál partitury 5. symfonie

Orchestrální díla[editovat | editovat zdroj]

Vokální díla[editovat | editovat zdroj]

  • dvě mše:
  • árie Ah, perfido op. 65
  • opera Fidelio op. 72
  • oratorium Kristus na hoře Olivetské op. 85
  • předehra Egmont a scénická hudba op. 84
  • kantáta Meeresstille und glückliche Fahrt (Klid moře a šťastná plavba) op. 112
  • slavnostní hra Die Ruinen von Athen (Ruiny Athénské) op. 113
  • kantáta Der glorreiche Augenblick (Slavný okamžik) op. 136

Sólové a komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • smyčcové kvartety:
    • smyčcové kvartety op. 18, č. 1 - 6
    • smyčcový kvartet č. 12 Es dur op. 127
    • smyčcový kvartet č. 13 B dur op. 130
    • smyčcový kvartet č. 14 cis moll op. 131
    • smyčcový kvartet č. 15 a moll op. 132
    • Velká fuga B dur op. 133 (původně součást op. 130)
    • smyčcový kvartet č. 16 F dur op. 135
  • klavírní sonáty - celkem 32
    • op. 13 c moll „Patetická“
    • op. 27, č. 2 cis moll „Měsíční svit“
    • op. 53 C dur „Valdštejnská“
    • op. 57 f moll „Appasionáta“
    • op. 81 Es dur „Les Adieux“
    • poslední sonáty (op. 101 „für das Hammmerklavier“, 106, 109, 110 a 111)
  • klavírní tria:
    • dvě tria (D dur, Es dur) op. 70
    • trio B dur op. 97
  • houslové sonáty:
    • sonáta F dur op. 24 „Jarní“
    • sonáta A dur op. 47 „Kreutzerova“
    • sonáta G dur op. 96

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. Praha : Panton, 1972. S. 196.  
  2. Beethoven-Haus [online]. Bonn: [cit. 2008-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b HOLZKNECHT, Václav, a kol. Kniha o hudbě. Praha : Orbis, 1962. S. 287.  
  4. a b c MICHELS, Ulrich. Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. S. 399.  
  5. a b c d Malá encyklopedie hudby. Praha : Supraphon, 1983. S. 59.  
  6. EALY, George Thomas. Of Ear Trumpets and a Resonance Plate: Early Hearing Aids and Beethoven's Hearing Perception. 19th-Century Music. 1994, roč. 17, čís. 3, s. 262-273. Dostupné online.  
  7. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 516.  
  8. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 568.  
  9. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 284-285.  
  10. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 286.  
  11. ROLLAND, Romain. Goethe a Beethoven / Beethoven a ženy. [s.l.] : Knihovna Klasiků, 1956. 316 s.  
  12. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 199-200.  
  13. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 200.  
  14. a b ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. Praha : Panton, 1972. S. 197.  
  15. WARRACK, WEST, John, Ewan. Oxfordský slovník opery. Praha : IRIS, 1998. S. 37.  
  16. PECMAN, Rudolf. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno : Masarykova univerzita, 1999. S. 271–273.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLZKNECHT, Václav. Beethovenovy klavírní sonáty. Praha : Státní hudební vydavatelství, 1964. ISBN (Brož.).  
  • HRONEK, Miloslav; PULKERT, Oldřich; NEJEZCHLEB, Zdeněk. Beethoven: osobnost génia v korespondenci. Praha : Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-736-7.  
  • LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. ISBN 80-7341-409-0.  
  • PECMAN, Rudolf. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno : Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2223-X.  
  • ROLLAND, Romain. Život Beethovenův. Praha : SNKLHU, 1956. ISBN (Váz.).  
  • KÜTHEN, Hans-Werner. Ludwig van Beethoven im Herzen Europas .... In Nové Strašecí, Praha : České lupkové závody A.G., Edition Resonus, 2000. ISBN 80-901907-9-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]