Jérôme Bonaparte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jérôme Bonaparte
král vestfálský
Doba vlády 1807-1813
Narození 15. listopadu 1784
Ajaccio
Úmrtí 24. června 1860
zámek Villegnis
Pochován Invalidovna
Manželky Alžběta Pattersonová
Kateřina Württemberská
Potomci Jeroným Napoleon
Jeroným Napoleon Karel
Matylda
Napoleon Josef
Rod Bonapartové
Otec Carlo Buonaparte
Matka Laetitia Ramolino
Podpis Podpis
Jerôme Bonaparte
Jérôme Bonaparte

Jérôme Bonaparte (15. listopadu 1784 Ajaccio24. června 1860 zámek Villegnis u Paříže) byl nejmladším bratrem Napoléona Bonaparte a v letech 1807 - 1813 králem vestfálským.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Sloužil ve francouzském námořnictvu, kam nastoupil v roce 1800. V hodnostním žebříčku postoupil až na kapitána lodi, ale v roce 1802 svoji loď v Karibském moři opustil a odplul do USA.[1] Tam o rok později (1803) uzavřel manželství s Elizabeth Patterson (1785-1879), dcerou baltimorského obchodníka. Jejich společný syn Jerome Napoleon Bonaparte se narodil ve Velké Británii r. 1805. Napoleon, jakožto hlava bonapartského klanu, toto manželství neuznal a později je anuloval. Jérôme se vrátil k námořnictvu a do září 1806 se stal kontradmirálem. Ve stejném roce velel bavorským jednotkám.[1]

Králem[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti se zánikem Svaté říše římské a vyhlášením Rýnského spolku zřídil Napoleon nové státní útvary pod vedením Napoleonovi věrných osob, často Napoleonových příbuzných (tzv. korunovaní prefekti). Tak po Tylžském míru r. 1807, vzniklo z dosavadního brunšvického vévodství, Hessensko-Kasselska a části území Hannoverska a Pruska Vestfálské království. Králem byl Napoleonem určen Jérôme (byl korunován jako Hyeronimus I.). Hlavním městem byl zvolen Kassel, dříve residence kurfiřtů hesensko-kasselských. Král s celým dvorem osídlili kasselský zámek, ten však vzápětí vyhořel. Královskou residencí se pak stal zámek Bellevue. Používán byl též zámek Wilhelmshohe, který byl v té době přejmenován na Napoleonshohe. Občany Kasselu byl král označován jako „král Lustig“, jelikož veškeré jeho znalosti němčiny byly omezeny na větu „Morgen wieder lustig“ ( zítra zase veselý). Roku 1807 se oženil s Kateřinou Württemberskou, s níž měl 4 děti.

Osudy království[editovat | editovat zdroj]

Vestfálské království mělo sloužit jako příklad napoleonského moderního státu, vzoru ostatním německým státním útvarům, státu s moderní administrativou a justicí. Skutečně bylo zrušeno nevolnictví a patriarchální zákony, zaručena svoboda podnikání a Code civil. Reformy však byly úspěšné jen částečně, jelikož napoleonské války odčerpávaly obrovské finanční částky i lidské zdroje (Vestfálsko udržovalo v rámci Rýnského spolku 25000 mužů ve zbrani) a stát hospodářsky ruinovaly. Opakovaně došlo k nepokojům a povstáním proti francouzské nadvládě. Největší bylo vedenou Wilhelmem svobodným pánem z Dornbergu. Všechna však skončila neúspěchem. Po bitvě u Lipska r. 1813 se Království Vestfálské rozpadlo a na Vídeňském kongresu byly obnoveny předchozí státní útvary. Jeho tchán, král Fridrich I. Württemberský udělil Jérômovi titul knížete z Montfortu.

Další život[editovat | editovat zdroj]

Po rozpadu Vestfálského království odešel Jérôme do exilu střídavě v Itálii, Švýcarsku a Rakousku (převážně v Terstu, kde vlastnil krásný dům Villa Necker). Ale ještě v roce 1815 se postavil za svého bratra v bitvě u Waterloo, kdy velel divizi Reilleho sboru. Svým velením však divizi naprosto vyčerpal při pokusu o dobytí opevněného statku Hougoumont.[1] Po pádu Napoleonské říše odmítla královna Kateřina nátlak svého württemberského příbuzenstva, aby se dala rozvést a do své smrti v roce 1835 zůstala po boku svého manžela. Jérôme se stihl ještě potřetí oženit, když se roku 1853 stala jeho vyvolenou Giustina Percoli (1811-1903), vdova po italském šlechtici. Když se jeho synovec princ Ludvík Napoleon stal francouzským prezidentem r. 1848, jmenoval Jérôma guvernérem pařížské Invalidovny. Během Druhého císařství byl Jérôme maršálem Francie (1850) a předsedou Senátu (1851) s titulem „císařský princ“ (1852).

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Zemřel ve Villegnis (dnes Massy v Essone) a je pochován v blízkosti svého podstatně slavnějšího bratra v dómu pařížské Invalidovny. Mezi jeho potomky jsou jediní v současnosti žijící členové bývalého císařského rodu Bonaparte.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Z prvního manželství s Alžbětou Pattersonovou (1785-1879):

Z druhého manželství s württemberskou princeznou Kateřinou:

  1. Anatol Demidoff di San Donato (1813-1870)
  2. Klaudius Marcel Popelin (1825-1898)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c HAYTHORNTHWAITE, Philip. Napoleonovi vojevůdci 1809-1815. Praha : Grada Publishing, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1890-3. Kapitola Životopisy, s. 11-13. (čeština)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Nový titul
Znak z doby nástupu Král Vestfálska
1807 - 1813
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Království zrušeno