Lucien Bonaparte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lucien Bonaparte
Narození 21. května 1775
Ajaccio
Úmrtí 29. června 1840 (ve věku 65 let)
Viterbo
Povolání politik, diplomat a spisovatel
Ocenění velkodůstojník Řádu čestné legie
Manžel(ka) Alexandrine de Bleschamp
Christine Boyer
Děti Charlotte Bonaparte Gabrielli, Pierre Napoleon Bonaparte, Letitia Christine Bonaparte, Charles Lucien Bonaparte, Louis Lucien Bonaparte, Paul Marie Bonaparte, Antoine Bonaparte, Joseph Lucien Bonaparte, Maria Alessandrina Bonaparte a Princess Christine Charlotte Alexandrina Égypte Bonaparte
Rodiče Carlo Buonaparte a Laetitia Ramolino
Příbuzní Napoleon Bonaparte, Josef Bonaparte, Ludvík Bonaparte, Élisa Bonaparte, Caroline Bonaparte a Pauline Bonaparte
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lucien Bonaparte, narozen jako Luciano Buonaparte, princ z Canina (21. března 1775, Ajaccio, Korsika29. června 1840, Viterbo, dnes Itálie), byl mladší bratr Napoleona Bonaparte.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po svém dětství ve Francii, kde se jej otec neúspěšně snažil umístit v prestižních školách - vojenské v Brienne a kněžském semináři v Aix-en-Provence (kde nebyl přijat pro svou tělesnou slabost, nekázeň a svéhlavost), se vrátil do Ajaccia a zde studuje soukromě pod dozorem svého otce a svého strýce - kněze.

Nadchl se pro revoluci a patří mezi nejradikálnější republikány. Roku 1792 odjíždí do kontinentální Francie do Toulonu a zde se stal zakladatelem jakobínského klubu a jedním z jeho plamenných řečníků. Pak se stává předsedou revolučního výboru v městečku St. Maximin a zde se seznamuje se svou první ženou, dcerou místního hostinského. Když Výbor pro veřejné blaho začíná útočit proti církvi, odkládá Lucien své křestní jméno a místo něj přijímá jméno Brutus. Přes své mládí patří k blízkým spolupracovníkům bratrů Robespierrových a proto je po pádu hrůzovlády zatčen 27. července 1794 v Aix en Provence a před guillotinou jej zachránila jen intervence jeho matky a bratra Napoleona.

Za Korsiku je zvolen ve dvaadvaceti letech poslancem „Rady pěti set“ a později i jejím předsedou. Po domluvě s Napoleonem prosadil přeložení zasedání 9. listopadu 1799 do Saint-Cloud a zasedání předsedal. Stal se jedním z nejvýznamnějších pomocníků svého bratra při státním převratu 18. brumaire a jeho zvolení Prvním konsulem 10. listopadu 1799. V prvním manželství byl od roku 1794 ženat s Christinou Boyer, která mu porodila dvě děti a roku 1801 zemřela (puerperální sepse). Lucien byl za Konsulátu nejprve krátce ministrem vnitra a roku 1800 byl jmenován vyslancem ve Španělsku. Společně s Manuelem de Godoy (1767-1851) - prvním ministrem Španělska a nejvlivnější osobnosti království vyprovokovali přepadení Portugalska v tzv. pomerančové válce (Guerra de la Naranjas), ale místo obsazení státu vynutili si oba protagonisté vysoké odškodnění pro svou potřebu a podepsali mírnou mírovou smlouvu v Badajozu. Napoleon, po informaci o postupu Luciena nazval svého bratra darebákem a zlodějem.

Na Lucienův popud byla roku 1803 obnovena činnost Academie francaise a on sám byl jejím členem v letech 1803-1816. Proti vůli svého bratra se roku 1803 tajně oženil podruhé s Alexandrinou de Blechamps, vdovou po bankovním spekulantovi Joubethonovi, který před věřiteli utekl na Haiti a tam zemřel na žlutou zimnici. Alexandrina byla vzdělaná, o 3 roky mladší než Lucien a oba k sobě zahořeli láskou na první pohled, která jim vydržela do smrti. Z tohoto manželství pocházelo 10 dětí. Po těchto příhodách zůstal vztah Napoleona k Lucienovi trvale napjatý a Lucien se stáhl do soukromí - od roku 1804 žil na svém rozsáhlém statku v Caninu. Když roku 1810 chtěl vycestovat do USA, padl do anglického zajetí a byl v něm držen až do roku 1814. V Anglii mu bylo dáno k užívání luxusní venkovské sídlo Thorngrove ve Worcestershire. Po propuštění z Anglie byl papežem Piem VII. povýšen a přiznán mu titul princ z Canina a z papežské vůle se stal suverénním vládcem svých rozsáhlých pozemků v Caninu. Přes předchozí ostré rozpory obou bratrů při návratu Napoleona z Elby jej Lucien podpořil a jeho zájmy prosazoval na Apeninském poloostrově. Po druhém - definitivním - pádu Napoleona byl Lucien v Turinu na rozkaz krále sardinského zatčen, ale po intervenci papeže propuštěn. V důsledku nástupu Bourbonů na francouzský trůn, byl Lucien Bonaparte roku 1816 vyhoštěn z Francie a zbaven svého členství v Academie francaise. Zbytek života prožil v Itálii.

Lucien Bonaparte byl literárně činný, uveřejnil díla prozaická i poetická. Nejznámějším dílem byl svého času román ”La Tribu indienne” (Indiánský kmen) a epos Charlemagne o životě Karla Velikého. Jeho nejstarší syn Charles Lucien, narozený 2 měsíce po svatbě rodičů roku 1803, byl světoznámým ornitologem a jeho prapravnučka Marie Bonapartová byla průkopnice psychoanalýzy a nejslavnější žačka Sigmunda Freuda. Jeho další syn Louis Lucien Bonaparte byl jedním ze zakladatelů novodobé lingvistiky a hlavním iniciátorem baskického národního obrození.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

(francouzsky) Lucien Bonaparte na stránkách Francouzské akademie

32. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
François-Henri d'Harcourt
18031816
Lucien Bonaparte
Nástupce:
Louis-Simon Auger