Budapešť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Budapešť
Budapest
Budapešť
Budapešť
Budapešť – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška315 m n. m.
StátMaďarskoMaďarsko Maďarsko
ŽupaZvláštní statut hlavního města
RegionKözép-Magyarország (Střední Maďarsko)
Administrativní dělení23 obvodů
Budapešť
Budapešť
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha525,14 km²
Počet obyvatel1 706 851 (2022)[1]
Hustota zalidnění3 250,3 obyv./km²
Etnické složeníMaďaři (90,2 %), Němci (0,4 %), Romové (0,7 %), Židé (0,2 %), Slováci (0,1 %) a další
Náboženské složeníŘímskokatolické křesťanství (45 %), luteránství a kalvínství (15 %), a další
Světové dědictví UNESCO
Název lokalityBudapešť, břehy Dunaje, čtvrť Budínského hradu a Andrássyho třída
Typkulturní dědictví
Kritériumii, iv
Odkaz400 (anglicky)
Zařazení1987 (11. zasedání)
Správa
StatusHlavní město
StarostaGergely Karácsony (Párbeszéd)
Vznik1873
Oficiální webbudapest.hu
Adresa obecního úřaduFőpolgármesteri Iroda
Városház u. 9-11.
1052 Budapest[2]
Telefonní předvolba(+36) 01
PSČ1011 až 1239
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Budapešť parlament
Budapešťské lázně

Budapešť (maďarsky zvuk Budapest, chorvatsky Budimpešta) je hlavní město Maďarska, hospodářské, dopravní a kulturní centrum země, 9. největší město Evropské unie. Je také správním centrem župy Pest (Pest megye). Velkoměsto vzniklé roku 1873 sloučením tří do té doby samostatných částí (Budína, Starého Budína a Pešti), se rozkládá na obou březích řeky Dunaje. Na ploše o rozloze 525 km² zde žije přibližně 1,71 milionu[1] obyvatel, v aglomeraci pak 2,45 milionu osob. Budovy podél břehů Dunaje, Budínský hrad a Andrássyho třída jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Bývá někdy označována jako "Paříž východu".[3]

Název[editovat | editovat zdroj]

Původně samostatná města Buda, Óbuda a Pešť byla spojena v jeden celek úředně v roce 1873[4] pod současným a tehdy novým názvem Budapešť (Budapest). Předtím bylo souměstí označováno někdy také jako Pešť-Buda, nebo jenom Pešť. Vzhledem k tomu, že většina obyvatelstva žila v Pešti, bylo právě toto označení dominantní, resp. bylo používáno i jako zkratka pro delší název.

Název Buda se používá podle pevnosti, resp. hradu (Budínský hrad), který vznikl v 11. století. Je nejasného původu a existuje k němu řada teorií. Podle první, pochází ze slova bod, resp. bud, což bylo mužské jméno, přejaté ze slova, označující původně výhonek. Podle jiných může být slovanského původu a vzniklo zkrácením jména Budivoj nebo Budimír. Podle maďarské legendy bylo město pojmenováno podle Bledy, bratra hunského vládce Atilly.[5] Rovněž může být také keltského původu a označovat vodu, neboť římská osada Aquincum měla v názvu rovněž vodu.[5]

Název Pešť (Pest) je ještě staršího původu, pravděpodobně latinského. Z ptolemaiových map je doložen název Pession (starořecky Πέσσιον). Podle jiné teorie se jedná o název převzatý ze slovanských jazyků od slova označujícího jeskyni (пещера/peštera) nebo pec (pešt/пещ).[6] V tomto případě by etymologie názvu byla obdobná, jako v případě kosovského města Peć.[5] V dávné maďarštině bylo pro jeskyni používáno právě ze slovanského jazyka přejaté slovo.[5]

Přírodní podmínky[editovat | editovat zdroj]

Budapešť – Parlament (Országház). Vpravo v pozadí Řetězový most a za ním Alžbětin most
Satelitní snímek města

Budapešť je městem o rozloze 525 km2 (o něco více než Praha), leží na rozhraní středního a severního Maďarska, asi 40 km od hranic se Slovenskem. Území hlavního města má délku 25 km ve směru sever-jih a 29 km ve směru východ-západ.

Dunaj, který protéká městem od severu k jihu v délce 28 km, vytváří několik ostrovů; nejvýznamnější z nich jsou Markétin (Margit-sziget), který se rozkládá v centrální části města a Csepelský (Csepel-sziget), na kterém se rozkládá velká část jižní Budapešti. Průměrný průtok Dunaje v maďarské metropoli činí 2 330 m³/s. Řeka dělí město na dvě části výrazně odlišného krajinného rázu. Zatímco levobřežní část (Pešť) se rozkládá na rovině, pravý břeh je (hlavně v severní části) značně kopcovitý – Budínské vrchy (Budai-hegység) dosahují na území města výšky 527 m (János-hegy); nejnižším místem je hladina Dunaje (98 m). Centrum města leží v nadmořské výšce 105 m. V Budínských vrších se nachází několik turisticky přístupných jeskyní (Pálvölgyi-barlang, Mátyás-barlang). Hlavním přírodním bohatstvím města jsou termální prameny, díky nimž je Budapešť jedním z největších lázeňských měst světa. Využívány jsou již od předřímských časů.[3]

Podnebí je středoevropské, mírně kontinentální. Průměrná lednová teplota je -2 °C, v červenci pak 22 °C; roční úhrn srážek se pohybuje kolem 620 mm.

Dějiny města[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Budapešti.

Doba římská[editovat | editovat zdroj]

Pozůstatky římského města Aquincum

Již v 1. století př. n. l. u pramenů na úpatí Gellértova vrchu sídlili Keltové. Kolem roku 89 n. l. založili Římané severně od dnešního centra osadu Aquincum. V Aquincu byla umístěna vojenská posádka[7] a roku 106 se stalo hlavním městem provincie Pannonia Inferior. Ve své době se jednalo o dosti velké sídlo; počet obyvatel se odhaduje na 20 000. Úpadek Římské říše a období stěhování národů znamenaly také vylidnění Aquinca. V Panonii se vystřídali Hunové, Ostrogóti, Langobardi, Avaři, Slované a nakonec počátkem 10. století se zde usadili Maďaři vedení knížetem Arpádem, který si zvolil za své sídlo dunajský ostrov Csepel.

Středověké město[editovat | editovat zdroj]

Pomník krále Štěpána před Rybářskou baštou

Když se počátkem 10. století v Panonii usadili Maďaři, stal se jedním z jejich opěrných bodů Budín (pozdější Starý Budín, maďarsky Óbuda, německy Alt-Ofen) na pravém břehu Dunaje v těsném jižním sousedství někdejšího Aquinca. V pozdějších dobách byl Budín jedním ze sídel uherských panovníků (vedle Ostřihomi (Esztergom) a Stoličného Bělehradu (Székesfehérvár). Na levém břehu se Pešť poprvé připomíná k roku 1148; samo osídlení však je zjevně již slovanského původu, jak o tom svědčí jméno („pec“). Slibný vývoj však roku 1242 narušil mongolský vpád, který zpustošil celou středovýchodní Evropu. Uherský král Béla IV. (Vojtěch IV.) poté přikázal stavět po celé zemi pevné kamenné hrady. Jedna z takových silných pevností vyrostla na vysokém kopci jižně od (Starého) Budína, dnešním Hradním vrchu (Várhegy). Od roku 1261 zde až do 16. století sídlili uherští králové. Kolem nového hradu se brzy rozrostlo město, které převzalo název staršího sídla v severním sousedství – Budín (maďarsky Buda, německy Ofen).

Období rozkvětu[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Budín z roku 1493

Budín i Pešť vzkvétaly zejména za vlády Zikmunda Lucemburského (zřízení univerzity 1395) a Matyáše Korvína (první tiskárna 1473). Převážně na budínském hradě sídlili také v letech 14901526 čeští králové Vladislav a Ludvík. Za vlády Jagellonců čítalo budapešťské trojměstí kolem 25-30 000 obyvatel.

Turecká nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Lázně Rudas jsou jednou z dochovaných památek na osmanskou nadvládu

Po vítězství v bitvě u Moháče (Mohács) roku 1526 Turci brzy opanovali velkou část Uher. V roce 1541 byl Budín vazalem Osmanské říše a tak ho Habsburkové neúspěšně oblehli. Poté se do Budína dostali turečtí vojáci lstí a slabá obrana neměla šanci a tak zemřel malý počet lidí a město nebylo téměř poničeno. Budín se od roku 1541 na jedno a půl století z metropole uherského státu stal provinčním městem – sídlem budínského pašaliku. Řada křesťanských kostelů byla změněna v mešity či zbořena, velký počet německých a maďarských měšťanů odešel, hlavně na sever. Místo nich se v Budíně a okolí hojně usazovali Srbové, Arméni a Řekové – podrobené národy Osmanské říše. Z křesťanské Evropy do Budína uprchlo mnoho Židů, jelikož Turci byli vůči nim tolerantnější. I po Turcích je stále možné spatřit stopy – muslimským poutním místem je dodnes mauzoleum derviše Güla Báby (Gül Baba türbe) ze 40. let 16. století ve čtvrti Rózsadomb severně od hradu.[8] Uherské lázeňství se protklo s osmanským, došlo k rozvoji nemalého počtu koupelí. Mnohé dodnes fungující lázně pocházejí ještě z časů tureckého panství.

Pod habsburskou vládou[editovat | editovat zdroj]

Řetězový most Széchenyi lánchíd

Roku 1686 byl Budín po těžkém šestitýdenním obléhání dobyt habsburským vojskem a většina Uher tak byla ovládnuta Habsburky. Město se z válek brzy vzpamatovalo a opět začalo růst. Do Budína byly z Bratislavy přeneseny hlavní uherské úřady. Ke konci 18. století měla tři města dohromady kolem 50 000 obyvatel[9], ale stále postrádala větší mezinárodní význam. Na modernizaci Pešti a Budína měl velkou zásluhu hrabě István Széchenyi – kupříkladu inicioval postavení prvního (řetězového) mostu přes Dunaj, který dnes nese jeho jméno. Na Gellértově vrchu vyrostla mohutná citadela, jejíž děla měla zastrašit[zdroj?] vzpurné Maďary. Maďaři po tzv. rakousko-maďarském vyrovnání v roce 1867 požadovali demolici Citadely. Rakouská vojenská posádka opustila pevnost až v roce 1897; tehdy byla symbolicky poškozena zeď nad hlavní bránou, vybráním zdiva do písmene V. Pešť, Budín a Starý Budín byly sloučeny 1. ledna 1873.[10] V této době žilo v obou sjednocujících se městech 280 000 obyvatel.[11]

Budapešť expandující metropolí[editovat | editovat zdroj]

Zejména Pešť se rychle proměnila v evropské velkoměsto soupeřící s Vídní. V celém Maďarsku neexistovalo město, které by se jí mohlo rovnat.[12] Vyrostly široké bulváry (např. Nagykörút, Sugár út (dnes Andrássy út)[13]) a náměstí (např. Hősök tere), významné budovy, převážně v západní části města, a předměstí se zelenými parky (např. Városliget). Velkorysá výstavba vyvrcholila roku 1896 oslavami[14] tisícího výročí „záboru země“. Počet obyvatel Pešti během 19. století vzrostl dvacetkrát. Kromě Maďarů tvořili značnou část obyvatelstva Němci a Židé, velký byl i příliv Slováků a příslušníků jiných národností z celé země. Přibývaly nové továrny a nádraží, rozvíjela se městská doprava; Budapešť se stala hlavním dopravním uzlem v Uhersku. V roce 1910 měla Budapešť 881 tisíc obyvatel.[10]

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Porážka v první světové válce a rozpad Rakousko-Uherska znamenaly těžký otřes (roku 1919 se dokonce moci v zemi nakrátko chopili komunisté). V roce 1919 bylo město na krátko obsazeno rumunským vojskem.[15][16]

Nové Maďarsko vzniklé z trosek Uherského království bylo ve své rozloze menší, zabíralo třetinu rozlohy z mnohonárodnostního uherského státu. Budapešť jako metropole velkého státu se nyní jevila poněkud zbytnělou hlavou na malém těle. Přesto však rozvoj Budapešti pokračoval. Přibývala rozsáhlá předměstí běžných činžovních domů; objevila se i hodnotná urbanistická řešení, jako Wekerleho sídliště (Wekerletelep) z 20. let. Roku 1930 překročil počet obyvatel hranici jednoho milionu.[17] Před druhou světovou válkou žilo v hlavním městě 1,6 milionu lidí, což znamenalo 18 % obyvatel celého státu.[18] Město se díky novým hranicím dodatečně maďarizovalo a zmizel kosmopolitní[11] charakter, typický pro období přelomu 19. a 20. století.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Budapešťská operace.

Druhá světová válka ve městě zanechala obrovské škody. Nejen z Budapešti, ale z celého Maďarska bylo "odesláno" na podzim roku 1944, do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz Birkenau (Osvětim Březinka), na 438 000 maďarských židů, z nichž se vrátilo zpátky jen několik desítek. V roce 1944 ustupující německá armáda vyhodila do povětří všechny mosty přes Dunaj a následujících 6 měsíců se úporně bránila na pravém břehu řeky Dunaje – především z Hradního vrch a Citadely. Zejména Hradní čtvrť byla dělostřeleckou palbou téměř srovnána se zemí. Osvobozování města během zimy probíhalo dlouho, civilní obyvatelstvo těžce strádalo, bylo vystaveno hladu a krutým podmínkám. Pešť byla osvobozena v lednu 1945[19], druhý břeh Dunaje potom na začátku února.[20] Během několika let po osvobození byly nejhorší rány zaceleny, ačkoliv například obnova mostů byla časově a hlavně finančně velmi nákladná. Město bylo dobyto Rudou armádou 13. února 1945.

Za komunistické vlády[editovat | editovat zdroj]

V roce 1950 bylo zavedeno dodnes platné správní členění města.[21] Na podzim 1956 se právě Budapešť stala centrem revoluce, která se pokusila o odstranění komunistické moci. Lidové povstání bylo krvavě potlačeno sovětskými tanky v uličních bojích.[22] Konsolidovaný režim Jánose Kádára od 60. let podnikl v zemi určité liberální ústupky, čímž si vysloužil přezdívku „gulášový socialismus“. Díky tomu byla Budapešť vnímána jako trochu liberálnější metropole z hlavních měst zemí RVHP. Ekonomika země se orientovala více na spotřební zboží a zajištění potřeb obyvatelstva; vznikaly nové obchodní domy (např. Skala a další). Okolí města zaplnila velmi rychle panelová sídliště (Újpest, Rákosfalva a další). Důležitým tématem byla také obnova válečných škod, především zničených mostů. Poslední z nich – Alžbětin most – byl obnoven roku 1964. Modernizován byl také i železniční uzel. Jižní nádraží např. získalo zcela novou budovu. Od 90. let 20. století potom vznikal dálniční okruh okolo města.

V polovině 80. let dosáhla Budapešť největšího počtu obyvatel (2,1 milionu); od té doby se toto číslo pomalu snižuje. Do roku 1989 byla jedním z míst, kde se potkávaly výbory RVHP.[3]

Přelom století[editovat | editovat zdroj]

Komunistickou éru definitivně ukončily svobodné volby 1990. V 90. letech a počátku 21. století byla hlavním trendem suburbanizace města, díky níž se zvýšil počet obyvatel některých okolních měst, naopak v samotné Budapešti došlo k mírnému poklesu počtu obyvatel.

Dokončena byla ekonomická transformace, v rámci níž vzrostl drtivě sektor služeb na úkor průmyslu co do zaměstnanosti místního obyvatelstva. Stejně jako v jiných městech střední a východní Evropy i v Budapešti vyrostla nová obchodní centra, která doplnila již dobře zavedené starší obchodní domy. Mezi nová patří např. Arena Mall u Východního nádraží nebo WestEnd City Center u západního nádraží.].

Od roku 2011 má maďarská metropole současnou vlajku. Původní barvy města (červená, žlutá a modrá) jsou stejné jako národní barvy sousedního Rumunska a nebyly považovány proto za dostatečně reprezentativní[zdroj?] pro hlavní město maďarského státu. Na počátku 21. století došlo rovněž k přejmenování řady místních názvů tak, aby byl zdůrazněn jejich národní charakter. Jednalo se o jinou vlnu změn názvů, než byla v roce 1990 po pádu komunistického režimu. Moskevské náměstí[23] tak bylo přejmenováno na Széll Kálmán tér a Lidový stadion (maďarsky Népsztadion) na Stadion Ference Puskáse.

V roce 2015 byla otevřena čtvrtá linka metra. V rámci toho byl modernizován veřejný prostor v oblasti nových stanic, např. před východním nádražím nebo na budínském nábřeží Dunaje.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel Budapešti činil k 1. lednu 2011 1 733 685 osob, což po téměř třech desetiletích poklesu v důsledku klesajícího přirozeného úbytku a zvyšující se imigrace opět roste. Od svého minima v roce 2007 počet obyvatel vzrostl o téměř 40 000. Z hlediska jazykového i národnostního je obyvatelstvo relativně homogenní (tj. maďarské), avšak za posledních dvacet let se výrazně zvýšil podíl zahraničních státních příslušníků a Romů, přičemž cizinci a Romové představují 4,4 % a druzí uvedení 4,6 % z celkového počtu obyvatel hlavního města. V budapešťské aglomeraci žilo k 1. lednu 2010 celkem 2 524 697 lidí (více než čtvrtina celkové populace země). 29 % obyvatel Budapešti se hlásí k Římskokatolické církvi, 1,9 % k luteránství, 22,9 % k žádné náboženské organizaci nebo církvi a zhruba třetina budapešťanů na tuto otázku ve sčítání lidu neodpověděla. V závěru 80. let 20. století se k Římskokatolické církvi hlásilo okolo 60 % obyvatel.[4]

Územněsprávní členění[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Městské obvody v Budapešti.

Z hlediska správního je Budapešť rozdělena do 23 obvodů (kerületek, jednotné číslo kerület) označených římskými číslicemi. Číslování jde přibližně ve směru hodinových ručiček od středu k okraji města. Toto rozdělení pochází z roku 1950. Tehdy bylo zřízeno 22 obvodů, ale později vznikl ještě obvod XXIII. vyčleněním z obvodu XX. Budapešť jako hlavní město (főváros) Maďarska je jednou ze 40 územněsprávních částí země (19 žup + 20 statutárních měst + hlavní město). Primátorem Budapešti byl od roku 2010 do roku 2019 István Tarlós. Od roku 2019 jím je Gergely Karácsony.

museum Budapešť
Územněsprávní členění
č. obvod obyvatel
I. Várkerület 25 214
II. Lipótmező 89 514
III. Óbuda-Békásmegyer 127 542
IV. Újpest 100 274
V. Belváros-Lipótváros 27 913
VI. Terézváros 42 614
VII. Erzsébetváros 61 357
VIII. Józsefváros 80 226
IX. Ferencváros 60 323
X. Kőbánya 77 600
XI. Újbuda 138 660
XII. Hegyvidék 58 203
XIII. Angyalföld 58 203
XIV. Zugló 117 678
XV. Pestújhely 83 287
XVI. Árpádföld 69 507
XVII. Rákosmente 78 812
XVIII. Pestszentlőrinc-Pestszentimre 94 564
XIX. Kispest 62 572
XX. Pesterzsébet 64 313
XXI. Csepel 78 677
XXII. Budafok-Tétény 51 051
XXIII. Soroksár 20 626

Dále aglomerace Budapešti zahrnuje i mnoho měst, která jsou však považována za samostatná. Patří k nim Biatorbágy, Budakalász, Budakeszi, Budaörs, Diósd, Dunakeszi, Dunaharaszti, Érd, Fót, Göd, Gyál, Gyömrő, Halásztelek, Kerepes, Kistarcsa, Maglód, Pécel, Pomáz, Pilisvörösvár, Százhalombatta, Szigethalom, Szigetszentmiklós, Tököl, Törökbálint a Vecsés. Součástí aglomerace jsou i obce Alsónémedi, Budajenő, Csömör, Ecser, Felsőpakony, Mogyoród, Nagykovácsi, Nagytarcsa, Páty, Pilisborosjenő, Pilisszentiván, Pusztazámor, Remeteszőlős, Solymár, Tárnok, Telki, Taksony a Üröm.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Bazilika sv.Štěpána
Terror Háza – muzeum v někdejším sídle Šípových křížů a komunistické tajné policie
Etnografické muzeum

Budapešť je hlavní dopravní křižovatkou Maďarska. Oba břehy Dunaje zde spojuje 9 silničních a 2 železniční mosty. Nejstarší a nejznámější je Széchényiho most (Széchenyi Lánchíd) z roku 1849.[p 1]. Mezi další mosty v centru města patří Markétin most, Alžbětin most a ocelový[24] Most Svobody (maďarsky Szabadság híd). Rákócziho silniční most na jižním okraji města představuje součást městského okruhu a doplňuje jej rovněž i železniční most, v roce 2022 přestavěný.[25]

Silniční[editovat | editovat zdroj]

Hlavní autobusové nádraží je Stadiónok; v okrajových částech Budapešti je několik dalších terminálů pro regionální dopravu. Dlouhodobě je po etapách budován dálniční okruh kolem města (M0); zprovozněno je zatím přibližně 75 % okruhu. Z Budapešti se paprskovitě rozbíhají hlavní silniční i dálniční tahy do celého Maďarska a sousedních zemí. Na severozápad dálnice M1: Budapešť - Tatabánya - Győr - Vídeň; na severovýchod Dálnice M3: Budapešť - Hatvan - Gyöngyös; na jihovýchod dálnice M5: Budapešť - Kecskemét - Segedín; na jih dálnice M6: Budapešť - Dunaújváros - Pécs; na jihozápad dálnice M7: Budapešť - Balaton - Nagykanizsa -Záhřeb. V parčíku na západním předpolí Řetězového mostu (na náměstí Clark Adám tér) stojí kuriózní[zdroj?] pomník - symbolický „nultý“ kilometr maďarské silniční sítě.[26]

Železniční[editovat | editovat zdroj]

Budapešť je přirozeným centrem železniční dopravy v celém Maďarsku a byla tak i v dávných Uhrách. Hlavní nákladní tahy v této době směřovaly z dnešního Rumunska přes Budapešť do Vídně, dále potom bylo klíčové spojení uherské metropole s významným přístavem Fiume (dnes Rijeka). Značné vytížení mělo rovněž i spojení s oblastí dnešního východního Maďarska a Slovenska.[27]

První železniční trať Budapešť – Vác byla uvedena do provozu v roce 1846. V Budapešti je sedm větších nádraží a několik desítek vlakových zastávek. Každé z trojice nejvýznamnějších nádraží nese název podle směru, kterým je z něho vypravována většina vlaků, tj. Nyugati (Západní), Keleti (Východní) a Déli (Jižní). Uvedená nádraží jsou hlavová. Kromě toho se v Budapešti nachází čtyři stanice s klíčovou rolí v železniční nákladní dopravě (Kelenföld, Ferencváros, Kőbánya horní nádraží a Rákosrendező). Osobní doprava do železniční stanice Józsefváros byla ukončena v roce 2005.

Celková délka železničních tratí na území metropole Maďarska dosahuje 121 km.

Místní železnice (HÉV) spojuje Budapešť s několika blízkými městy a okrajovými částmi města, např. Szentendre, Gödöllő, Csepel a Ráckeve. Příměstská železnice potom s řadou dalších měst v okolí.

Lodní[editovat | editovat zdroj]

Budapešť je významným říčním přístavem na Dunaji, spojujícím střední Evropu s Černým mořem. Hlavní nákladní přístaviště se nachází v jižní části města na ostrově Csepel.[28] Jedná se o přístav na mezinárodní vodní cestě (na Dunaji), ještě v druhé polovině 20. století se podílel 8 % na celkovém importu zboží do maďarské metropole.[28]

Osobní lodě kotví v centru Pešti - „rakety“ spojující Budapešť s Vídní u Bělehradského nábřeží (maďarsky Belgrád rakpart), lodě do Visegrádu a Ostřihomi (Esztergom) na nábřeží u Reduty (Vigadó). Lodní doprava je rovněž provozována jako součást budapešťské městské dopravy.[29]

Během festivalu Sziget jsou vypravovány mimořádné lodní spoje.

Letecká[editovat | editovat zdroj]

Letiště Ference Liszta Budapešť (Budapest Liszt Ferenc Nemzetközi Repülőtér) je situováno na samém jihovýchodním okraji města, asi 14 km od centra.[30] Má tři terminály: Ferihegy 1 (nyní v rekonstrukci), Ferihegy 2A (především lety domácí společnosti Malév) a Ferihegy 2B (většina ostatních aerolinií). Letiště odbavilo v roce 2019 16 milionů cestujících a v roce 2020 čtyři miliony.

Městská doprava[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Městská hromadná doprava v Budapešti.

Budapešť má hustou a kvalitní síť městské hromadné dopravy. Dopravní prostředky jsou rozmanité:

  • Metro v Budapešti sestává v současné době ze čtyř tras. Metro v Budapešti je hlavní a páteřní sítí celé budapešťské MHD. Má čtyři linky (M1, M2, M3, M4), které jsou v běžném hovoru nazývány spíše svými barvami – žlutá, červená, modrá a zelená linka. Nejstarší linka (zároveň nejstarší na evropském kontinentu) – M1 žlutá – se nazývá „Földalatti Vasút“ (podzemní dráha), ostatní linky nesou název „METRO“. První byla postavena při příležitosti 1000. výročí příchodu Maďarů do vlasti; další dvě linky vznikly sovětskou technologií v 70. letech 20. století a čtvrtá linka byla postavena v 21. století.
  • Autobusy zajišťují dopravu na celém území města, téměř výhradně pak v kopcovitých čtvrtích na západě.
  • Tramvaje obsluhují v podstatě celé město (od roku 1887[31]), především pak jeho střed a některá okrajová sídliště v Pešti.
  • Trolejbusová doprava doplňuje výše zmíněné druhy dopravy.
  • Výletní atrakcí v Budínských vrších je ozubnicová dráha (Fogaskerekű vasút) a Dětská železnice (Gyermekvasút). Do systému MHD v Budapešti patří i pozemní lanovka z Budínského předmostí Széchényiho mostu, z náměstí Clark Adám tér na budínský hrad.
    Tramvaj číslo 2 na trase u parlamentu v Budapešti
  • V Budapešti také funguje systém sdílení městský kol - BuBi. V současné době si mohou zájemci vypůjčit na 1 526 kol ze 126 stanovišť[32]. Jedno kolo váží 25 kg a je vybaveno malým košem na tašku a zámkem. Město vychází vstříc také turistům a občasným zájemcům - dá se vypůjčit přímo na stanovišti, které akceptuje kreditní kartu. Půjčení je možné snadno zařídit přes mobilní aplikaci pro Android [33], zaplatit lze i platební kartou.
Místo k zapůjčení kol Rent a Bike v Budapešti.

Školství a věda[editovat | editovat zdroj]

Budova Technické univerzity

Budapešť je sídlem více než tří desítek vysokých škol. Nejznámější jsou Univerzita Loránda Eötvöse (Eötvös Loránd Tudományegyetem[34], zkráceně ELTE, původně založená v Trnavě roku 1635 a do nynějšího působiště přenesená roku 1777[35]) a Katolická univerzita Petra Pázmánye, která vznikla v roce 1992 vyčleněním z univerzity Loránda Eötvöse. Mezi další patří např. Korvínova univerzita v Budapešti (maďarsky Budapesti Corvinus Egyetem) nebo Hudební akademie Ference Liszta[36] (maďarsky Liszt Ferenc Zeneművészeti Egyetem). Univerzita Semmelweis zde byla založena již v 18. století.

Dne 1. února 1777 podepsala rakouská císařovna Marie Terezie souhlas k přestěhování univerzity do Budína. V rámci Fakulty humanitních studií byl v roce 1782 založen Inženýrský ústav, který však v roce 1857 převzala Vysoká škola polytechnická a nakonec se roku 1871 stal součástí Vysoké školy technické.

V Budapešti sídlí také maďarská akademie věd.[37]

Pamětihodnosti Budapešti[editovat | editovat zdroj]

Letecký snímek Markétina ostrova

Budapešť je městem kultury, koncertů a umění. Nachází se zde přes šedesát muzeí, dvě opery, čtyřicet sedm divadel, šestnáct koncertních síní a sedm amfiteátrů. Je významnou turistickou destinací i z celoevropského hlediska.

Pravému, budínskému, břehu dominuje (od jihu) vrch Gellért (maďarsky Gellért-hegy) se sochou Svobody (maďarsky Szabadság-szobor), citadelou a sochou sv. Gellérta (Gerharda) v úbočí. Vrchol je obklopen po všech stranách až k břehu Dunaje parkem. Severně od něj na stejném břehu řeky se nachází hradní vrch Várhegy s mohutným královským palácem obehnaným kamennou zdí. O něco dále se proti obloze tyčí věže Rybářské bašty (zbudovaná roku 1905[38]) a Matyášova chrámu (postaven v druhé polovině 19. století[39]), doplněné novodobým hotelem Hilton. Pozoruhodné jsou i kostely pod Hradním vrchem.

Nejnápadnější stavbou levého, pešťského, břehu je neogotická budova Parlamentu (Országház), dostavěná v roce 1904, 268 m dlouhá a 96 m vysoká. Má téměř 700 místností a na jeho výzdobě se podíleli nejlepší umělci své doby v zemi. Je považován za jednu z největších vládních budov v Evropě. Z městské zástavby vysoko ční kopule Baziliky svatého Štěpána – kostela zasvěceného prvnímu maďarskému křesťanskému králi (maďarsky szént István). Stavbu navrhl architekt Miklós Ybl.[40][41] Ten se také podepsal pod budovou Státní opery[42], jejíž budova vznikla v novorenesančním stylu v roce 1884.

Pozoruhodná je také hlavní tržnice (maďarsky Nagyvásárcsarnok), největší a nejstarší krytá svého druhu ve městě.[43] Byla dokončena roku 1897 a nachází se poblíž mostu Svobody (maďarsky Szabadság híd).

Roku 1896 k oslavě tisíciletého výročí země bylo na severozápadním okraji tehdejší Pešti vybudováno náměstí Hrdinů. (maďarsky Hősök tere) Náměstí zakončuje Andrássyho třídu a je branou k městskému parku (Városliget). Nachází se na něm ikonický památník tisíciletí[44] s významnými osobnostmi maďarských dějin. Okolo náměstí se nachází Muzeum výtvarných umění a Dům umění.

Hlavním muzeem v Budapešti je Národní muzeum (maďarsky Némzeti Muzeum), které se nachází nedaleko od náměstí Kálvin tér. V Budapešti sídlí také Etnologické muzeum (maďarsky Néprajzi Muzeum) Mezi další zajímavá muzea patří např. Dům teroru (maďarsky Terrorháza, připomínající období totality) nebo Poštovní muzeum (maďarsky Bélyegmúzeum),[45] dále potom Muzeum výtvarného umění[46] nebo Budapešťské historické muzeum. Nápadnou střechu s tradičními keramickými taškami v různých barvách má Uměleckoprůmyslové muzeum (maďarsky parművészeti Múzeum).

V centru Budapešti se dále nachází známá obchodní třída Váci utca (pojmenovaná podle města Vác severně od Budapešti). Ač se nejedná o rušnou třídu, je ukázkou měnících se architektonických stylů 19. a 20. století a také významným místem pro trávení volného času. V současné době zde sídlí např. módní obchody, ačkoliv obchodní třídou byla ještě za doby existence Maďarské lidové republiky.[47] Upravená je jako pěší zóna.[48] Dalším významným městským bulvárem je třída Nagykörút (Velký bulvár).

Jedním ze symbolů města je také parlament (Országház), který se nachází na náměstí Lájose Kossutha (maďarsky Kossuth Lájos tér) v severní části Pešti. Nedaleko od něj stojí známý řetězový most (Széchenyi Lánchíd).

Město má velký počet parků a lesů:

  • Markétin ostrov (Margitsziget)– celý ostrov je jedním velkým parkem. Veřejný je od roku 1908.[49] Nachází se na něm socha květiny, která byla odhalena v roce 1972 při stém výročí sjednocení města.[50]
  • Park soch (maďarsky Szoborpark) – kam byly přesunuty sochy a monumenty socialismu a komunismu. Tyto sochy znázorňují Marxe, Engelse, Lenina a jejich maďarské následovníky.
  • Park Népliget (Lidový park) – největší[51] ze všech Budapešťských parků se může pochlubit i planetáriem.
  • Orlí vrch – přírodní rezervace přímo ve městě. Kromě mnoha vzácných rostlin je jedinečná výskytem krátkonožky evropské.
  • Zábavní park Vidám park (do roku 2013[zdroj?] s lunaparkem)[52] a zoologická zahrada v Městském sadu.
  • Városliget – Městský sad s velkým umělým jezerem. Uprostřed vody se tyčí kopie sedmihradského hradu Vajdahunyad. Byl postaven v roce 1896 při příležitosti tisícího příchodu Maďarů do vlasti.[53] Část je románská, gotická, nachází se zde i prvky renesance, či baroka. Každý pavilon nese kopie autentických detailů z nejvýznamnějších budov v zemi.
  • Ostrov Óbudai sziget, kde se každoročně koná festival Sziget.
  • Severozápadně od středu města je zvlněná krajina předhůří Pilišských vrchů upravena jako řada parků a lesoparků. Je přístupná ze samotného města a směřuje sem také známá budapešťská ozubnicová dráha.

Budapešť je jediné velkoměsto na světě, ve kterém je více než stovka termálních pramenů a studní. Metropole stojí více méně na bublající půdě. Celkem 123 pramenů zde denně vychrlí více než 70 milionů litrů vody o teplotě 26-76 °C. Léčivé vlastnosti pramenů jsou různé, takže každé lázně se zaměřují na jiné choroby.

Královské lázně, lázně Raitzen a Rudas jsou provedeny v římském, případně tureckém stylu, zatímco lázně Széchenyi byly zbudovány ve stylu neoklasicistním.


Noční panorama maďarského hlavního města Budapešti
Noční panorama maďarského hlavního města Budapešti
Denní panorama maďarského hlavního města Budapešti
Denní panorama maďarského hlavního města Budapešti

Sport[editovat | editovat zdroj]

V Budapešti sídlí fotbalové kluby Ferencváros, MTK, Újpest, Honvéd, Vasas a Csepel.

Na závodním okruhu Hungaroring u města se jezdí od roku 1986 Formule 1 (Grand Prix Maďarska). V Budapešti se nachází Stadion Ference Puskáse (dříve Lidový stadion, maďarsky Népsztadion). Stojí zde také největší krytá hala v Maďarsku, a to Papp László Budapest Sports Arena.

Kopce severně a severozápadně od města jsou oblíbenými výletními destinacemi. Na břehu Dunaje jsou provozovány rovněž vodní sporty.

Budapešťský maraton a Budapešťský půlmaraton se konají každoročně od roku 1984, každého běhu se účastní několik tisíc běžců.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Most je přibližně zvětšenou verzí mostu Marlow Bridge postaveného na řece Temži v Londýně

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Detailed Gazetteer of Hungary. Dostupné online.
  2. E-információszabadság oldalak [online]. Budapest.hu [cit. 2016-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-10. (maďarsky) 
  3. a b c LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 9. (angličtina) 
  4. a b LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 11. (angličtina) 
  5. a b c d Mysteries and Misunderstandings – How Budapest got its name. Info Budapest. Dostupné online [cit. 2022-09-12]. (angličtina) 
  6. Článek na stránkách Etymonline.com (anglicky)
  7. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 100. (angličtina) 
  8. Macaristan'daki Gül Baba Türbesi'ne uluslararası ödül. Anadolu Agency. Dostupné online [cit. 2021-12-23]. (turečtina) 
  9. MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 151. (angličtina) 
  10. a b MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 227. (angličtina) 
  11. a b GYÁNI, Gábor. A nation divided by history and memory. New York: Routledge, 2021. ISBN 978-1-003-02493-4. S. 47. (angličtina) 
  12. GYÁNI, Gábor. A nation divided by history and memory. New York: Routledge, 2021. ISBN 978-1-003-02493-4. S. 44. (angličtina) 
  13. GYÁNI, Gábor. A nation divided by history and memory. New York: Routledge, 2021. ISBN 978-1-003-02493-4. S. 48. (angličtina) 
  14. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 24. (angličtina) 
  15. MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 261. (angličtina) 
  16. TELEKI, Paul. The Evolution of Hungary and its Place in European History. New York: The MacMillan Company, 1923. Dostupné online. S. 137. (angličtina) 
  17. MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 269. (angličtina) 
  18. GYÁNI, Gábor. A nation divided by history and memory. New York: Routledge, 2021. ISBN 978-1-003-02493-4. S. 45. (angličtina) 
  19. MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 294. (angličtina) 
  20. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 25. (angličtina) 
  21. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 26. (angličtina) 
  22. MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 314. (angličtina) 
  23. PRINCZ, Andrew. Budapest & The best of Hungary. [s.l.]: Wiley Publishing Inc., 2005. 290 s. ISBN 978-0-471-77819-6. S. 47. (angličtina) 
  24. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 64. (angličtina) 
  25. Danube Railway Bridge Inaugurated in Budapest. Hungary Today. Dostupné online [cit. 2022-09-12]. (angličtina) 
  26. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 43. (angličtina) 
  27. TELEKI, Paul. The Evolution of Hungary and its Place in European History. New York: The MacMillan Company, 1923. Dostupné online. S. 115. (angličtina) 
  28. a b LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 13. (angličtina) 
  29. Scheduled Boat Services on Budapest Section of Danube to Restart from April 29. Hungary Today. Dostupné online [cit. 2022-09-12]. (angličtina) 
  30. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 12. (angličtina) 
  31. Evropa si připomíná 125 let tramvajové dopravy. Budapešť je jejím živoucím muzeem. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. 
  32. MOL Bubi - GYIK. molbubi.bkk.hu [online]. [cit. 2016-09-02]. Dostupné online. 
  33. MOL Bubi applikáció – Aplikace na Google Play. play.google.com [online]. [cit. 2018-05-28]. Dostupné online. 
  34. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 84. (angličtina) 
  35. Saját pénzén, pápai elismerés nélkül alapította meg egyetemét Pázmány Péter. múlt kor. Dostupné online [cit. 2021-12-15]. (maďarsky) 
  36. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 63. (angličtina) 
  37. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 111. (angličtina) 
  38. PRINCZ, Andrew. Budapest & The best of Hungary. [s.l.]: Wiley Publishing Inc., 2005. 290 s. ISBN 978-0-471-77819-6. S. 134. (angličtina) 
  39. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 88. (angličtina) 
  40. OPLATKOVÁ, Martina. Do Budapešti za romantikou. Novinky.cz. 2018-08-07. Dostupné online [cit. 2020-11-21]. 
  41. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 113. (angličtina) 
  42. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 115. (angličtina) 
  43. 5 tipů pro návštěvu Budapešti. Hory Doly [online]. [cit. 2022-04-20]. Dostupné online. 
  44. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 68. (angličtina) 
  45. PRINCZ, Andrew. Budapest & The best of Hungary. [s.l.]: Wiley Publishing Inc., 2005. 290 s. ISBN 978-0-471-77819-6. S. 8. (angličtina) 
  46. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 14. (angličtina) 
  47. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 125. (angličtina) 
  48. PRINCZ, Andrew. Budapest & The best of Hungary. [s.l.]: Wiley Publishing Inc., 2005. 290 s. ISBN 978-0-471-77819-6. S. 48. (angličtina) 
  49. PRINCZ, Andrew. Budapest & The best of Hungary. [s.l.]: Wiley Publishing Inc., 2005. 290 s. ISBN 978-0-471-77819-6. S. 140. (angličtina) 
  50. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 85. (angličtina) 
  51. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 97. (angličtina) 
  52. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 47. (angličtina) 
  53. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 45. (angličtina) 
  54. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 18. (angličtina) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]