Béla IV.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Béla IV. Uherský
Král uherský
Béla IV. na středověké miniatuře (Chronicon Pictum)
Béla IV. na středověké miniatuře (Chronicon Pictum)
Doba vlády 1235 - 1270
Korunovace 14. říjen 1235
Narození 1206
Úmrtí 3. květen 1270
Pochován Františkánský kostel v Ostřihomi
Předchůdce Ondřej II. Uherský
Nástupce Štěpán V. Uherský
Manželky Marie Laskarina
Dynastie Arpádovci
Otec Ondřej II. Uherský
Matka Gertruda Meranská

Béla IV. (listopad 12063. května 1270) byl uherským králem a jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků z arpádovské dynastie. Usiloval o hospodářský rozkvět království i velmocenskou politiku.

Válka s Tatary[editovat | editovat zdroj]

Béla IV. utíká před Mongoly (Chronicum Pictum)

Bélovy snahy byly přerušeny roku 1241 pustošivým vpádem Tatarů, vedených chánem Bátúem, jemuž král odmítl složit slib poslušnosti.

Král Béla se s nimi střetl v boji u řeky Slaná, kde ho přemohli. V bitvě zahynulo takměř celé vojsko země. Sám král Béla utekl k moři, kam ho Tataři nemilosrdně pronásledovali...
— Dubnická kronika[1]

Když byla uherská vojska poražena u řeky Sajó (Slané), uprchl Béla IV., pronásledovaný speciálním tatarským oddílem, nejprve přes Moravu do Rakous, pak do Záhřebu a nakonec na dalmatské ostrovy. Odsud marně žádal papeže, císaře i další evropské panovníky o pomoc.

Tataři však v Uhrách nezůstali a vrátili se do Mongolska. Král se poté snažil zreorganizovat obranu uherského státu a obklopit jej vazalsky nebo jinak závislými zeměmi (Bosna, Srbsko, Moldavsko, Valašsko, některá polská či ruská knížectví). Musel se při tom potýkat s rakouským a štýrským vévodou Fridrichem II. Bojovným, který se k němu zachoval velmi podle, když prchal před Tatary.

Války s českým králem[editovat | editovat zdroj]

Socha na Památníku tisíciletí, Budapešť

Důvody[editovat | editovat zdroj]

Fridrich, jenž byl posledním mužským členem rodu Babenberků, posléze v boji s Uhry padl a jeho smrt se stala impulzem k zahájení konfliktu o dědictví mezi Bélou IV. a českými Přemyslovci. Béla IV. se snažil získat babenberské země vojensky i sňatkovou politikou – sjednal sňatek svého příbuzného Romana Daniiloviče Haličského s Fridrichovou neteří Gertrudou Babenberskou.

Vzkázal Daniilovi: Pošli mi svého syna Romana. Já ho ožením s vévodovou sestrou a dám mu německou zemi...
— Haličsko-volyňský letopis[2]

V Bélův prospěch intervenoval i papež Inocenc IV., přesto získal Rakousy i Štýrsko syn českého krále Václava I. Přemysl a upevnil svoje nároky sňatkem s Fridrichovou sestrou Markétou.

První válka[editovat | editovat zdroj]

Béla IV. v národním historickém parku Ópusztaszer, Maďarsko

Roku 1252 zahájil Béla IV. vpádem do Přemyslových nových držav pustošivou válku, jež tvrdě postihla také Moravu. Spojencem uherského krále se stali především bavorští Wittelsbachové, kteří rovněž s obavami sledovali mocenský vzestup Přemysla Otakara II., který se navíc roku 1253 stal českým králem. Tomu se vcelku dařilo útokům odolávat. Válka však byla vyčerpávající, proto oba panovníci přijali celkem s povděkem papežův návrh, aby si babenberské dědictví rozdělili. Béla se zřekl Rakous a ponechal si Štýrsko (1254). Byl však přesvědčen, že se nejedná o konečné řešení.

Druhá válka[editovat | editovat zdroj]

Béla v boji s Přemyslem Otakarem II. (Chronicum Pictum)
... král soustředil léta Páně tisícdvěstěšedesát se svým synem Štěpánem a s kumánským vévodou Alprem blízko Moravy početné vojsko, které mínilo zaútočit proti českému králi Otakarovi. Ale třináctého července utrpěl porážku a utekl k Hainburgu...
— Dubnická kronika[1]

Nový konflikt vyprovokoval Bélův syn Štěpán útokem proti Přemyslovu bratranci Oldřichu Sponheimskému v Korutanech (1259). Český král zbavený vůči Bélovi závazků odpověděl vysláním vojenské pomoci štýrské opoziční šlechtě, která vytlačila ze země uherské posádky. Oba tábory se začaly připravovat na novou válku, která vyvrcholila v létě 1260 osudovou bitvou na břehu řeky Moravy u Kressenbrunnu. Přestože se srážka na počátku nevyvíjela pro českou stranu příznivě, bylo uherské vojsko nakonec na hlavu poraženo. Béla IV., stržen panicky prchajícími bojovníky, opustil svůj tábor a dlouho ani nevěděl, zda jeho syn Štěpán, který zahájil s jízdou útok, zůstal naživu.

Zdrcený porážkou i následným obsazením Bratislavy a dalších hradů nabídl svému protivníkovi mír. Přemysl rád přijal, zvláště když se Béla zřekl Štýrska a rezignoval tak politicky na alpské oblasti. Roku 1261 byl vídeňský mír potvrzen sňatkem českého krále s Bélovou vnučkou Kunhutou a následně roku 1264 sňatkem mladšího prince Bély s Kunhutou, dcerou Oty III. Braniborského. Česko-uherská shoda vydržela až do Bélovy smrti. Poté ji porušil jeho nástupce král Štěpán V. Béla IV., který byl se svým bojovným a ctižádostivým synem ve sporu, svěřil dokonce před smrtí svoji rodinu i věrné šlechtice do ochrany Přemyslu Otakarovi II. Někteří z nich pak našli útočiště na pražském dvoře, mezi nimi i Bélova dcera Anna, matka královny Kunhuty.

Béla byl společně s manželkou a synem Bélou pohřben v kostele minoritů v Ostřihomi.[1]

Potomci[editovat | editovat zdroj]

manželství ∞ Marie Laskarina

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice : Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 92.  
  2. Haličsko-volyňský letopis. Příprava vydání Jitka Komendová. Praha : Argo, 2010. 180 s. ISBN 978-80-257-0187-4. S. 90.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRISTÓ, Gyula. Die Arpaden-Dynastie : die Geschichte Ungarns von 895 bis 1301. Budapest : Corvina, 1993. 310 s. ISBN 9631338576. (německy)  
  • MIKA, Norbert. Walka o spadek po Babenbergach 1246-1278. Racibórz : WAW, 2008. 136 s. ISBN 978-83-919765-4-8. (polsky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Ondřej II.
Znak z doby nástupu Uherský král
Béla IV.
1235 - 1270
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Štěpán V.