Bitva u Kressenbrunnu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Kressenbrunnu
(též "první bitva na Moravském poli")
Konflikt: boj o Štýrsko
Bitva u Kressenbrunnu v Chronica Hungarorum.
Bitva u Kressenbrunnu v Chronica Hungarorum.
Trvání: 12. července 1260
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Marchegg
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: rozhodné vítězství Přemysla Otakara II.
Změny území: {{{území}}}
Strany
Bohemia České království Vlajka Uherského království Uherské království
Velitelé
Přemysl Otakar II.
Jaroš z Poděhus
Béla IV.
Štěpán, syn Bély
Síla
100 000? 140 000?
Ztráty
 ? 32 000?
{{{poznámky}}}

Bitva u Kressenbrunnu (pojmenovaná podle dnešní obce Groissenbrunn, Dolní Rakousy, 15 km sz. od Bratislavy), zvána též první bitva na Moravském poli, se odehrála v blízkosti dnešního města Marchegg 12. července 1260 mezi vojsky Přemysla II. Otakara, krále českého, a Bély IV., krále uherského. Důvodem pro toto střetnutí byl dlouhodobý spor obou panovníků o nadvládu nad Štýrskem. Přemysl si na ně dělal nárok z titulu dědictví své manželky Markéty Babenberské, nástupkyni po jejím zemřelém bratru Fridrichovi II., Béla na základě mírové smlouvy s Přemyslem, uzavřené v roku 1254 jako výsledku podlého uherského vpádu do Rakouska a na Moravu. Bitva skončila jednoznačným českým vítězstvím. Bélova vojska byla rozprášena a zahnána až k Bratislavě, kterou Přemysl Otakar odmítl vyplenit.

Předehra bitvy[editovat | editovat zdroj]

Po smrti posledního Rakouského a Štýrského vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246, vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo i ženám z rodu Babenberků právo na tato území, a s jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník. V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla (nezískal je tedy silou!!!), který svůj nárok na Rakousko a Štýrsko podpořil sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou Babenberskou (1252), který uzavřeli na hradě v Hainburgu. Byl mezi nimi značný věkový rozdíl - Přemysl 19 let, Markéta 55 let. Šlo tedy o výsostně politický svazek, který mu garantoval územní zisk a výrazně posilnil pozici Přemyslovců v Evropě.

Babenberské dědictví chtěli získat ale i jiní, mezi nimi zejména uherský král Béla_IV. V roce 1252 oženil Béla svého synovce Romana Haličského s Markétinou neteří Gertrudou, vdovou po bratru Přemysla Otakara - Vladislavovi, na kterou se rovněž vztahovalo výše zmíněné privilegium. Uherský král byl odhodlaný prosadit své nároky i silou a tak v následujících dvou letech opakovaně vtrhla uherská vojska do Rakouska a ničila i Moravu. Přemysl byl rozhodnutý toto počínání zastavit i za cenu ztráty části Štýrska ve prospěch uherského krále. Proto v roce 1254 uzavřel pro něj nevýhodnou mírovou smlouvu, kterou přišel o Štýrsko.

Po úspěšném křížovém tažení Přemysla Otakara II. do Pobaltí v roku 1254-55, podnikla česká vojska v srpnu 1257 vojenskou výpravu do Bavorska, která ale pro ně skončila katastrofálně. Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorskýmzetěm a spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. V Přemyslovi jistě rezonovala myšlenka zpět získat štýrská území. Když Béla IV. vpadl do Korutan, které byly spojencem českého krále, Přemysl splnil svoji spojeneckou povinnost. Přitom přijal pod svou ochranu i štýrská knížata, která se bouřila proti uherské nadvládě a zneužívání moci Bélova syna Štěpána. Začátkem roku 1260 vtáhl Přemysl Otakar s vojskem do Štýrska a vyhnal Bélu z krajiny. Tak se celé babenberské dědictví opět vrátilo do jeho rukou. Rozhodujícímu střetu už ale nemohlo nic zabránit.Oba panovníci obdivuhodně rychle svolali do boje svá vojska. Po přípravách se obě mohutné armády, napříč nevhodnému ročnímu období, dali proti sobě na pochod. Vzhledem k této okolnosti se oba vladaři dohodli, že boj odloží na příhodnější dobu. Příměří vydrželo do 24. června 1260 a oběma vládcům poskytlo čas na důkladnější přípravu a na získání spojenců. Českému králi přislíbili pomoc štýrská, korutanská, slezská a brandenburská knížata. Béla IV. se spoléhal na své tradiční spojence – polského knížete Boleslava V. a ruské kníže Alexandra Něvského.

Koncem června 1260 dorazila české vojska k rakouské obci Kressenbrunn, ležící na vrchu na pravém břehu řeky Moravy. Opozdil se jen moravský zbor vedený olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburgu a skoro padl do pasti, kterou mu připravil uherský následník trůnu Štěpán V. Obě vojska se soustředila na protilehlých březích Moravy. Oba králi věděli, že kdo se prvý dá na přebrodění řeky, poskytne protivníkovi nesmírnou výhodu. Celý následující týden se obě vojska ráno co ráno seřadila na svých pozicích na břehu řeky a vyčkávala na manévr soupeře. Po nekonečném taktizování a týdnu v horkém počasí, 11. července 1260, Přemysl Otakar II. nabídl, že ustoupí od řeky a do dopoledne 13. července 1260 bude dodržovat příměří, aby Béla IV. se svým vojskem mohl řeku přebrodit.

Přemysl tuto vojnu nervů ukončil tím, že navrhl uherskému králi, aby jedna nebo druhá strana překročila řeku za dohodnutého příměří. Až po přebrodění a seřazení měla začít bitva jako rytířský souboj, ve kterém má každý z protivníků stejné šance. Béla IV. nabídku přijal a nabídl se, že řeku překročí jako první.

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Zachovaly se nám dvě verze bitvy, obě však pocházejí od zaujatých zdrojů. Ráno 12. června 1260 se uherské vojsko dalo do pohybu. Obě strany se shodují na tom, že průběh a výsledek bitvy zásadně ovlivnilo hanebné a nerytířské nedodržení příměří. Kdo se ho ale dopustil?

První verze Zdroj: Chronica Boemorum - dopis Přemysla Otakara II. papeži Alexandrovi IV.

Přemysl Otakar II. rozeslal část svých rytířů v čase do vypršení příměří shánět do okolí proviant. Ještě než vojska skončila brodění přes řeku, uherské jednotky začaly obkličovat české vojsko. Uhři, respektive jejich lehká kumánská jízda, vzhledem k svému pramalému smyslu pro uspořádaný boj, napadla nepřipravené Přemyslovo ležení zboku. Tím dala signál k boji. Nebylo známo, kde se přebrodila. V tuto chvíli se osvědčili „železní páni“, tedy čeští těžkooděnci pod vedením Jaroše z Poděhus se vrhla na nepřítele čelním útokem, kterým se podařilo lehké jezdectvo odrazit. Mezitím se chvatně zmobilizovaly i zbylé oddíly, se kterými Přemysl zahnal nepřátelská vojska zpět za řeku Moravu. Přemyslovi Otakarovi patřilo první velké vítězství na bojišti a jeho rytířům kořist v uherském táboře. Jakmile se mu podařilo opět seskupit rozptýlené oddíly, pustil se do pronásledování nepřítele. Zastavil se až před Bratislavou, kterou nevyplenil a přijal nabídku uherského krále na uzavření míru.

Druhá verze Zdroj: Chronica Hungarorum

Přemysl údajně porušil příměří a zaútočil na brodící se armádu, kterou tím pádem snadno porazil. Pro tuto, Čechy urážející verzi prý svědčí to, že se po bitvě Přemysl Otakar II. údajně dostal do „společenské” mezinárodní izolace (což není pravda) a skutečnost, že v konečném znění následné mírové smlouvy byla klausule o klatbě právě a jen na hlavu Přemysla Otakara II., nedodrží-li onu smlouvu. Tyto spekulace jsou ovšem mladšího data, politicky podmíně. Porážka, kterou uherský král utrpěl, byla opravdu zdrcující. Kroniky se ohledně bitvy zmiňují o nadsazených počtech 100 000 mužů na Přemyslově a 140 000 na Bélově straně. Pravděpodobně se ale opravdu jednalo o jednu z největších středověkých bitev. Uherská strana prý ztratila přímo na poli 18 000 mužů a dalších 14 000 se utopilo v řece. Přemysl bitvou získal Štýrsko, tedy jen to, co před lety po sňatku s Markétou Babenberskou již získal a roku 1254 ztratil. Což je velice šlechetné a ukazuje, jakým byl Přemysl Otakar „rytířským králem“. Mír mezi oběma panovníky byl podepsán v Bratislavě a upevněn nabídkou českého krále, že se ožení s jednou z Bélových příbuzných. Vzhledem k odmítnutí českého nápadníka Bélovou dcerou Markétou Uherskou, to nakonec byla jehovnučka Kunhuta. V návaznosti na bitvu u Kressenbrunnu nastal na Moravě konečně pokoj. Současně došlo k definitivnímu zastavení rozpínavosti Maďarů na západ. Zřejmě v této bitvě získal "největší rytíř své doby" Přemysl Otakar II. titul "král železný a zlatý". Naneštěstí pro Přemysla i království, cca 30 km od Marcheggu se o sedmnáct let později odehrála další bitva na Moravském Poli, ve které Přemysl Otakar II. dne 26. srpna 1278 zahynul.

Výsledek pro obě strany[editovat | editovat zdroj]

Porážka, kterou uherský král utrpěl, byla opravdu zdrcující. Kroniky se ohledně bitvy zmiňují o nadsazených počtech 100 000 mužů na Přemyslově a 140 000 na Bélově straně. Pravděpodobně se ale opravdu jednalo o jednu z největších středověkých bitev. Uherská strana prý ztratila přímo na poli 18 000 mužů a dalších 14 000 se utopilo v řece.Přemysl bitvou získal Štýrsko, tedy jen to, co před lety po sňatku s Markétou Babenberskou již získal a roku 1254 ztratil. Což je velice šlechetné a ukazuje, jakým byl Přemysl Otakar „rytířským králem“. Mír mezi oběma panovníky byl podepsán v Bratislavě a upevněn nabídkou českého krále, že se ožení s jednou z Bélových příbuzných. Vzhledem k odmítnutí českého nápadníka Bélovou dcerou Markétou, to nakonec byla jeho vnučka Kunhuta. V návaznosti na bitvu u Kressenbrunnu nastal na Moravě konečně pokoj. Současně došlo k definitivnímu zastavení rozpínavosti Maďarů na západ.Zřejmě v této bitvě získal "největší rytíř své doby" Přemysl Otakar II. titul "král železný a zlatý". Naneštěstí pro Přemysla i království, cca 30 km od Marcheggu se o sedmnáct let později odehrála další bitva na Moravském Poli, ve které Přemysl Otakar II. dne 26. srpna 1278 zahynul.

Památník[editovat | editovat zdroj]

Památník názvu bitvy

Název bitvy připomíná památník, odhalený u příležitosti jejího 750. výročí v roce 2010. Památník se nachází na východním okraji obce Groißenbrunn nedaleko hlavní cesty (Schloßhofer Straße). Autorem výtvarného návrhu památní tabule je Vladislav_Plekanec.[1] Stále živým památníkem bitvy je ale město Marchegg. Jak totiž čteme v listě Přemysla Otakara II. papeži Alexandrovi IV. v Chronica Bohemorum, bylo to přibližně 2 míle (ty ustanovil sám Přemysl Otakar jako cca 7,5 km) od hradu a města Hainburg, tedy v místech, kde dnes stojí město Marchegg. Tato skutečnost unikala pozornosti i místních historiků až do roku 2015.

Účastníci bitvy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.groissenbrunn.at/de/geschichte/bronzetafel-zum-gedenken-an-die-schlacht-vor-750-jahren

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]