Václav I.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o českém králi. Další významy jsou uvedeny na stránce Václav I. (rozcestník).
Václav I.
Král český
Václav I. (barokní představa)
Václav I. (barokní představa)
Doba vlády 12301253
Korunovace 1228
Narození 1205
Praha
Úmrtí 23. září 1253 (48 let)
Králův Dvůr
Pochován Klášter Na Františku
Předchůdce Přemysl Otakar I.
Nástupce Přemysl Otakar II.
Manželky Kunhuta Štaufská (1224–48)
Potomci Vladislav Český
Přemysl Otakar II.
Dynastie Přemyslovci
Otec Přemysl Otakar I.
Matka Konstancie Uherská

Václav I. (120523. září 1253 Počaply u Berouna), zvaný též Jednooký, byl čtvrtý český král z rodu Přemyslovců, druhorozený syn Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Potomci Přemysla a Konstancie projevovali v přemyslovském rodě až nezvyklou rodinou soudržnost (přesto mezi sourozenci vzniklo několik sporů, které se řešily vojensky). Václavovými sestrami byly Anežka Přemyslovna – později svatá Anežka Česká, polská kněžna Anna Lehnická a korutanská vévodkyně Judita; jeho bratři byli moravskými markrabaty, nejdříve Vladislav a poté Přemysl.

Korunovace[editovat | editovat zdroj]

Přemysl Otakar I. chtěl zajistit ještě za svého života titul krále pro svého syna Václava tak, aby nevznikaly pochyby o legitimitě Václavovy volby. Celý plán spočíval v tom, že na pražském shromáždění české šlechty v červnu 1216 někdo navrhne zvolení Václava coby českého krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla, moravský markrabě Vladislav Jindřich. Jakoby překvapený král bude s tímto záměrem souhlasit. Šlo o to, aby tento akt nepopudil šlechtu, která jako jediná mohla volit českého krále.

Plán do písmene vyšel a hned dalšího dne vyslal král za císařem Fridrichem II. posla, který jej o tom informoval. Císař dne 26. července 1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské nezbývalo). Volbou Václava I. tak definitivně padl starobylý princip seniorátu (ten se beztak prakticky nedodržoval) z doby Břetislava I., podle kterého měl na český trůn nastoupit vždy nejstarší Přemyslovec. Od trůnu tak byli odstaveni příslušníci vedlejších větví rodu.

Václav byl korunován 6. února 1228[1], ještě za vlády svého otce, jako „mladší král“. Obřad provedl mohučský arcibiskup Siegfried z Eppenštejna a poprvé při něm bylo upuštěno od starodávného slovanského rituálu. Ve shodě s pražským a olomouckým biskupem i velmoži Přemysl Otakar a Václav stanovili, že jejich nástupci budou korunováni arcibiskupy z Mohuče. V případě, že by zástupce mohučské diecéze odmítl, biskupa vykonajícího obřad si měl vybrat český monarcha.

Jednooký král[editovat | editovat zdroj]

Pečeť kralevice Václava I. z roku 1224 (na kresbě Augusta Sedláčka)

Samostatně, i když pod silným vlivem své matky a sestry, začal vládnout po otcově smrti v roce 1230. Jedinou ženou Václava I. byla od roku 1224[2] dcera římského krále Filipa Švábského Kunhuta Štaufská, se kterou byl zasnouben už ve svých dvou a jejích snad sedmi letech. Manželé měli pět dětí.

Od dětství byl Václav zvláštní – neurotický, možná psychicky chorý. Miloval potulky hlubokým lesem, vášnivě lovil a právě při jednom z lovů přišel o levé oko. Zvláštně zní informace kronikářů o tom, že král Václav nesnášel zvuk kostelních zvonů. Vyvolával u něj kruté bolesti hlavy a jakési záchvaty podobné epilepsii. Proto kdekoliv se objevil, během jeho přítomnosti nesměly znít zvony. Lékařskou terminologií se tato choroba nazývá idiosynkrazie – zvýšená přecitlivělost na určité frekvence zvukového vlnění.

Za panování Václava I. do Čech přichází gotický životní styl, rytířská kultura, turnaje, šíří se obliba dvorské poezie a zpěvů. Jeho vláda je spojována s upevněním české státnosti, zvětšením českého vlivu v Evropě, vzestupem české šlechty, výstavbou a rozvojem měst, obchodu a řemesel.

Václav, stejně jako jeho otec a  syn, podporoval příchod etnických Němců do země. Byl také první, kdo poskytl privilegia Židům, kteří za to ovšem platili nemalé částky.

Boje s rakouským vévodou a markrabím Přemyslem[editovat | editovat zdroj]

Hádka mezi Václavem I. a císařem Fridrichem II.
na obrazu z 19. století
od Věnceslava Černého

Václav roku 1231 vtrhl do Rakouska, jelikož vévoda Fridrich II. Bojovný zapudil svou manželku Žofii, sestru uherské královny, přičemž Václavova matka také pocházela z Uher. Fridrich poté využil rozporu mezi Václavem a jeho bratrem, moravským markrabím Přemyslem, a v červenci 1233 pronikl se svým vojskem na Moravu a obsadil hrad Bítov. Poté ale rakouský vévoda onemocněl a odtáhl zpět do své země. Václav dobyl Brno a donutil bratra k poslušnosti.

Císař Fridrich II. uvrhl Fridricha Bojovného do říšské klatby (1236) a snažil se rozšířit svou moc do jeho teritoria. Pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolního RakouskaVídně.

Václav ovšem stěží mohl být potěšen tak zjevnou expanzí císařské autority tak blízko svých hranic. Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla k usmíření českého krále s Fridrichem Bojovným. Císař v roce 1237 klatbu raději zrušil, než by riskoval další otevřenou bojovou frontu.

Fridrich Bojovný nakonec zaslíbil svou neteř Gertrudu Václavovu synovi Vladislavovi a jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje.

V letech 1233 a znovu 1237 se Václav I. dostal do konfliktu se svým mladším bratrem Přemyslem, markrabětem moravským. Příčinou sporu bylo předání Břeclavska Oldřichu Korutanskému, synovi nejstarší Václavovy sestry Judity. Václav s početným vojskem přitáhl na Moravu a Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV. Přičiněním Bély a královny vdovy Konstancie se bratři smířili a Přemyslova vláda na Moravě byla omezena jen na Olomoucko a Opavsko.

Boj proti Tatarům[editovat | editovat zdroj]

Jezdecký portrét Václava I. v Gelhausenově kodexu

Václav I. se velkou měrou zasloužil o odražení mongolského (tatarského) vpádu do střední Evropy a značné ušetření českých zemí před Tatary. Opevnil pohraniční hory a vytáhl na pomoc knížeti Jindřichovi II. Pobožnému, svému švagrovi. Jindřich ovšem na Václava nechtěl čekat (byť se jednalo o jediný den), 9. dubna 1241 svedl bitvu u Lehnice.

Tehdy voj nájezdníků protáhl od severu Moravou, kterou poplenil, a ze Slezska tak došel do Uher. Václavovi a jeho německým spojencům se koncem roku (když zamrzlý Dunaj dovolil Tatarům přejít na druhý břeh), podařilo zabránit postupu Tatarů vedeným chánem BátúVídni. Touto úspěšnou obranou velmi vzrostla jeho prestiž.

Zanedlouho potom k Bátúovi dorazili poslové se zprávou o smrti velkého chána Ögedeje a s povoláním na Kurultaj. Bátú musel od své invaze na západ upustit a vydat se na Karakorumu. Po volbě nového chákána se Mongolové o novou invazi do Evropy již nepokusili.

Vzpoura mladšího syna[editovat | editovat zdroj]

Krátce poté Fridrich II. Bojovný neteř Gertrudu nabídl přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota II. Bavorský. České vojsko zůstalo nepodpořeno a poraženo. Přesto se český princ a moravský markrabě Vladislav roku 1246Gertrudou Babenberskou oženil. Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zahynul v bitvě.

Vladislav si získal podporu rakouské šlechty, ale svého předchůdce následoval už o půl rok později (1247), zřejmě přirozenou smrtí. Česká královna Kunhuta zemřela krátce poté (1248).

Těžce zkoušený Václav I. k značné nelibosti české šlechty i druhorozeného syna o vliv v Rakousku postupně přišel a i jinak zanedbával vládu. Šlechtici proti Václavovi povstali v čele s královým synem Přemyslem (Otakarem II.). Válka mezi otcem a synem vypukla naplno roku 1248 se střídavými úspěchy. Přemyslovi se podařilo opanovat celé Čechy, když Václav po neúspěšném obležení Prahy musel odejít na panství jednoho ze svých věrných Boreše z Rýzmburka. Ale po vítězství u Mostu se obratnou politikou podařilo Václavovi donutit syna ke kapitulaci.

Přemysl byl krátce vězněn na hradě Přimda, jeho spojenci byli popraveni. Přemysl byl následně omilostněn a brzy se vrátil jako moravský markrabě.

Babenberské dědictví[editovat | editovat zdroj]

Hrob Václava I. v Anežském klášteře

Gertruda Babenberská pokračovala ve svých nárocích na dědictví, ale ani jeden z jejích dalších manželů se v Rakousku neprosadil. Václav a Přemysl vystupovali jednotně a babenberské dědictví jim nakonec spadlo do klína, když si rakouská šlechta zvolila za nového vévodu Přemysla (1251). Budoucí král se oženil s Markétou Babenberskou, sestrou vévody Fridricha Bojovného a vdovou po Jindřichu VII. Přemyslovci tak na příští čtvrt století ovládli rakouské země.

Václav I. Jednooký zemřel 23. září 1253 na svém dvoře v Počáplích, jeho srdce a vnitřnosti byly uloženy v kostele Panny Marie v Počaplích a tělo bylo pochováno na pražském Starém MěstěAnežském klášteře (opuková hrobka pod podlahou kostela).

V druhém desetiletí 21. století se stal jednou z postav historických románů Dítě z ApulieZapomenutý Král spisovatelky Ludmily Vaňkové.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Václavovou jedinou manželkou byla od roku 1224 Kunhuta Štaufská (1200? – 1248), se kterou měl pět dětí:

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Václava I.[editovat | editovat zdroj]

Čechy[editovat | editovat zdroj]

Morava[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kamil Krofta. Bohemia to the Extinction of the Premyslids. The Cambridge Medieval History, Vol. VI. Cambridge University Press, 1968.
  2. Martin Wihoda. Vladislaus Henry: The Formation of Moravian Identity. 2015.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Přemysl Otakar I.
Znak z doby nástupu Český král
Václav I.
12301253
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Přemysl Otakar II.