Spytihněv I.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Spytihněv I.
Český kníže
Portrét
Spytihněv I., freska ve Znojemské rotundě.
Doba vlády894915
Narozeníkolem r. 875
Úmrtí915
PohřbenKostel Panny Marie na Pražském hradě
PředchůdceBořivoj I.
NástupceVratislav I.
DynastiePřemyslovci
OtecBořivoj I.
MatkaSvatá Ludmila
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Spytihněv I. (latinsky Spytignewo či Spytigneu; kolem roku 875905/915?) byl český kníže z rodu Přemyslovců, starší syn Bořivoje I. a jeho ženy Ludmily vládnoucí v letech 894–915.

Narodil se jako syn knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily kolem roku 875. Po smrti svého otce nenastoupil na knížecí stolec, poněvadž ještě nebyl plnoletý. Vlády se chopil v roce 894 po smrti moravského knížete Svatopluka I. Roku 895 se Spytihněv s jakýmsi „Witizlou“ odpoutal od Velkomoravské říše a začal se orientovat na Bavorsko. Za Spytihněvovy vlády byla založena síť hradišť ve středních Čechách, která zahrnovala hradiště Tetín, Starou Boleslav a další, s nimiž se pojilo budování prvních kostelů v Čechách. Zemřel zřejmě v roce 915 (nebo 905) bez potomků, jeho nástupcem se stal jeho bratr Vratislav. Byl pohřben v kostele Panny Marie na Pražském hradě se svou manželkou. Podle legendy Crescente fide byl prvním českým křesťanským knížetem.

Prameny o Spytihněvovi I.[editovat | editovat zdroj]

O knížeti Spytihněvovi I. se zmiňuje několik středověkých spisů, nejvýznačnější jsou tyto:

Život[editovat | editovat zdroj]

Narození a mládí[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení Spytihněva I. v Hájkově kronice z 16. století

Spytihněv se narodil jako prvorozený syn českému knížeti Bořivojovi I. a jeho ženě Ludmile, dceři vévody Slavibora, která buď pocházela z Pšovského knížectví, jak uvádí autor Kristiánovy legendy nebo Kosmas ve své Kronice Čechů, anebo z Lužického Srbska, jak její původ zaznamenala Proložní legenda o svaté Ludmile.[7]

Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z Ludmily, dcery Slavibora, knížete z hradu Pšova.
— Kosmas[8]

Datum Spytihněvova narození není přesně známé. Legenda Fuit in provincia Boemorum uvádí, že zemřel ve věku 40 let, z čehož historik Dušan Třeštík odvodil, že se narodil roku 875.[9] Stejný postoj k dataci Spytihněvova narození jako Třeštík sdílí kupříkladu i Vratislav Vaníček.[10] Václav Chaloupecký se však domníval, že Spytihněv přišel na svět asi o rok dříve, tedy v roce 874.[11] Antropolog Emanuel Vlček na základě zkoumání kosterních pozůstatků Spytihněva kladl datum narození před rok 875.[12]

Polský historik Henryk Łowmiański měl za to, že byl Spytihněv se svým otcem Bořivojem kdysi mezi lety 882–884 pokřtěn.[13] Po vyhnání knížete Bořivoje z Čech a následném dosazení Strojmíra v 80. letech 9. století se Bořivojova rodina včetně Spytihněva zdržovala na dvoře velkomoravského panovníka Svatopluka.[14] Když Bořivoj někdy v letech 888–890 skonal, správu nad Čechy převzal moravský kníže Svatopluk v březnu 890, jelikož Spytihněv v té době totiž nebyl ještě zletilý.[15] Kronikář Regino z Prümu se zmínil o tom, že Češi tenkrát neměli knížete ze svého rodu.[16] Čechy tak přímo zapadly do celku Velké Moravy.[17]

Počátky vlády[editovat | editovat zdroj]

Arnulf Korutanský, východofranský král

Moci v knížectví se Spytihněv chopil po smrti knížete Svatopluka roku 894. Zanedlouho poté se vypravilo poselstvo českých knížat, vedené právě Spytihněvem a jakýmsi „Witizlou“, do Řezna za východofranským králem Arnulfem Korutanským, aby se mu poddali.[18] Někteří historikové v osobě knížete jménem „Witizla“ spatřovali Spytihněvova mladšího bratra Vratislava.[pozn. 1] Sněm v Řezně se konal někdy v polovině července 895.[18] Na sněmu česká knížata složila vazalský slib králi Arnulfovi výměnou za obranu zejména před Moravany. Tímto aktem si Čechové taktéž zabezpečili jižní hranici země.[24] Čechy se zde rovněž oficiálně začlenily do sféry řezenského biskupství, s čímž snad přišlo i vykázání slovanských duchovní, jež do Čech přivedl kníže Bořivoj.[25] Dušan Třeštík také podotkl, že byl pravděpodobně znovu zaveden tribut, který měli Čechové odvádět do Východofranské říše.[26] S obnovením tributu nesouhlasí Vratislav Vaníček, jenž soudí, že vznikl „svazek věrnosti“. Vaníček usuzuje, že do Bavorska mohly být z Čech posílány dary v podobě domácích zvířat.[27] Naskytly se i teorie, že zpráva o Spytihněvovi a „Witizlovi“ měla souvislost s Kosmovou pověstí o lucké válce.[28] Král Arnulf následně ještě pověřil hraběte Liutpolda, který se později začal titulovat „knížetem Čechů“, dohledem nad Čechy.[26]

V polovině měsíce července se konal v městě Řezně obecný sněm; tam přišli ke králi z území Slovanů všechna knížata Čechů, která kníže Svatopluk předtím násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci národa bavorského – jejich náčelníky byli Spytihněv a Vitislav – a když je král důstojně přijal podáním ruky – jak je zvykem – se smířeni podrobili královské moci.
— Fuldské anály[23]

Proti českému převratu se ale postavil moravský panovník Mojmír II., kvůli němuž se česká knížata obrátila roku 896 opět na Arnulfa Korutanského pro pomoc. O rok později, v roce 897, do Řezna přicestovalo zase české poselstvo se stížností, že prožívají útisk od Moravanů.[26] V letech 898–899 tlak ze strany Moravanů však ustal, protože na Moravě probíhaly rozbroje mezi sourozenci Mojmírem II. a Svatoplukem II., v nichž Čechové podporovali, stejně jako Východofranská říše, Svatopluka II.[29] K létu roku 900 je doložena účast českých bojovníků na bavorském tažení proti Moravanům, v jejichž čele snad stanul Spytihněv. Mimo poplenění krajiny ovšem vojsko nedosáhlo žádných velkých úspěchů.[30][29]

Maďarské výpravy[editovat | editovat zdroj]

Spytihněv I. ve Velislavově bibli

Roku 906 byl kmen Daleminců, sídlící na sever od Krušných hor, napaden synem saského vévody Oty I., Jindřichem. Daleminci proto požádali o pomoc Maďary, jež Sasy společně s Daleminci posléze porazili. Podle Dušana Třeštíka Maďaři přešli i přes území Čech, k čemuž museli získat povolení od knížete Spytihněva. Maďarský vpád do Saska se opakoval i v roce 908, dle Třeštíka si tehdy Maďaři vyžádali znovu Spytihněvův souhlas pro průchod skrz Čechy. Spytihněv tak, jak se Třeštík domníval, učinil proto, že se Sasové stávali nebezpečnějšími a s tím vznikala jakási protisaská koalice. K té měl přispět i sňatek Spytihněvova bratra Vratislava s Drahomírou ze Stodor z kmene Stodoranů.[31] Naopak Vratislav Vaníček tvrdí, že větší nebezpečí než Sasko pro Spytihněva představovali Maďaři, kteří si navíc podle Vaníčka nepotrpěli na průjezdním povolení. Vaníček si rovněž myslí, že Maďaři roku 906 spíše procházeli cestou vedoucí přes jižní Moravu a jižní Čechy, která se netáhla doménou pod přímou vládou Přemyslovců.[32]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Mezi historiky nepanuje všeobecná shoda ohledně data Spytihněvova úmrtí. Petr Charvát předpokládá, že se patrně jednalo o rok 905.[24] Totožné datum hájil dříve i Václav Novotný.[33] Dušan Třeštík, opírající se o údaj z legendy Fuit in provincia Boemorum, že Spytihněv skonal ve věku 40 let, určil rok 915 jako datum Spytihněvovy smrti.[9] Ke stejnému roku se přikláněl i antropolog Emanuel Vlček, jenž na základě zkoumání Spytihněvových ostatků vypočítal věk okolo čtyřiceti let.[12] Třeštíka a Vlčka následoval Vratislav Vaníček, který též usuzuje, že zemřel v roce 915.[34] Po Spytihněvovi na český knížecí stolec nastoupil jeho bratr Vratislav.

Shromažďuje kněží a kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově. A naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem. Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr jeho Vratislav.
— Fuit in provincia Boemorum[35]

Ostatky[editovat | editovat zdroj]

Pozůstatky kostela Panny Marie na Pražském hradě

Spytihněvovy pozůstatky spočinuly zřejmě v kostele Panny Marie na Pražském hradě.[34] Ostatky jsou dobře zachovalé, avšak nekompletní.[36] Emanuel Vlček provedl jejich výzkum, díky němuž určil Spytihněvův dožitý věk v rozmezí 40–45 let. Spytihněv měřil 175 cm a jeho postava vykazovala velmi robustní rysy a svalové reliéfy. Výsledky zkoumání kostní tkáně ukázaly, že měl kníže krevní skupinu B. Bylo taktéž zjištěno, že Spytihněv trpěl pokročilým stádiem artrózy. Příčina smrti nebyla možná prokázat, neboť se na kostře nenalezla žádná choroba vedoucí ke smrti či závažné poranění. Ve Spytihněvově chrupu se nacházel jen jeden kaz, podle Vlčka se jednalo o muže s pevným zdravím. Na lebce se ale vyskytly známky zahojené rány a na dolních končetinách byly spatřeny změny způsobené dnou.[37][34]

V únoru 2021 provedl mezinárodní česko-brazilský tým digitální rekonstrukci Spytihněvova obličeje. Analýza Spytihněvova DNA tak poskytla i jeho barvu očí a vlasů.[38]

Zakladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

Kostel svatého Petra a Pavla na Budči

Během své vlády Spytihněv započal na přemyslovském teritoriu ve středních Čechách budovat tzv. knížecí rodové patrimonium. Jednalo se o soustavu hradišť postavených ve vzdálenosti 26–34 kilometrů od Prahy, většinou u toků mohutnějších řek (např. Labe či Berounky) na místech ostrožen. Nová hradiště ležela blízko důležitých zemských stezek.[39][40] Spytihněv nechal vystavět celkem 5 hradišť, jež měla sloužit k ochraně přemyslovského území a demonstrovala moc sousedícím knížatům. Hradiště představovala i ekonomickou a správní funkci, na hradištích se totiž měly odvádět daně a dávky a obyvatelstvu mohly odtud být přikazovány různé pracovní povinnosti.[40] Zároveň se na těchto správních centrech zakládaly kostely a pobývaly zde další členové přemyslovské dynastie, kteří se zde usídlili se svými družinami.[41] Spytihněv se zasadil o výstavbu Mělníka na severu, Libušína na severozápadě, Tetína na jihozápadě, Lštění na jihovýchodě a Staré Boleslavi na severovýchodě. S nimi okruh hradišť tvořily ještě dříve založená hradiště Budeč, kde byla na Spytihněvův příkaz zbudována rotunda svatého Petra a Pavla, a Levý Hradec. Autoři Velkých dějin též připouští existenci hradiště na vrchu Havlín v Praze-Zbraslavi, kde se dochovalo pohřebiště z přelomu 9. a 10. století.[42] Naopak některá sídla pozbyla významu a zanikla (kupříkladu Šárka nebo Butovice).[39][40] Dušan Třeštík a Michal Lutovský tak Spytihněvovi připisují utvoření prvního státního systému v Čechách.[39][41]

Spytihněv se rovněž věnoval opevňování Pražského hradu. Michal Lutovský soudí, že zásluhou Spytihněva patrně vzniklo mohutné opevnění na různých místech po obvodu hradu, přičemž bylo navíc obehnáno příkopem. Opevnění vedlo pod budovami mezi dnešním II. a III. nádvořím.[43] Za Spytihněva tedy zjevně vznikl Pražský hrad.[44][45] V pražském podhradí stálo nejpodstatnější tržiště v Čechách, kudy probíhala evropská obchodní magistrála. Petr Charvát se zmiňuje o tom, že tehdy se z Čech začali vyvážet otroci. Současně Charvát klade čas vzniku hradby na nynější Malé Straně právě do etapy Spytihněvovy vlády.[46] Od doby Spytihněva byl v Praze zřízen i úřad pro zástupce řezenského biskupa.[47]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Spytihněv se pravděpodobně oženil s blíže neznámou ženou, která byla pohřbena do jeho hrobky v kostele Panny Marie na Hradě o několik let později než Spytihněv. Písemné prameny však o Spytihněvově manželce mlčí.[48] Dožila se věku kolem 40 let,[49] Dušan Třeštík stanovil její životní data mezi roky 880–918.[50] Pod jejím levým spánkem se našly náušnice velkomoravského původu, datované Zdeňkem Smetánkou do období před rokem 920.[36] Petr Charvát se domnívá, že byla Spytihněvova manželka domácího původu.[51] O případných potomcích není nic známo, ovšem Vratislav Vaníček uvádí, že Spytihněv mohl zplodit syna, jenž zemřel v průběhu Spytihněvova života.[52]

Hodnocení vlády a odraz v literatuře a umění[editovat | editovat zdroj]

List z manuskriptu Kristiánovy legendy

Dušan Třeštík hodnotí Spytihněva jako panovníka budujícího nové zřízení státu, jenž zavrhl principy kmenového zřízení a stal se hegemonem mezi ostatními českými knížaty.[53] Vratislav Vaníček vylíčil Spytihněva spolu s jeho bratrem Vratislavem jako knížata, pod jejichž panováním Čechy působily dojmem stabilní monarchie, k čemuž přispělo i udržování jednoty a pořádku.[34] František Palacký ocenil Spytihněva jako rozšiřovatele křesťanství v Čechách.[54]

Kristiánova legenda popisuje Spytihněva jako „všelikými ctnostmi dobré povahy a pověstí svatosti nadmíru se skvícího“ a „dokonalého ve víře Kristově“.[55] Bavorská legenda Crescente fide označuje Spytihněva za knížete, během jehož vlády bylo do Čech přeneseno křesťanství a jako první přijal křest.[56] Dalimilova kronika ze 14. století Spytihněvovi zase přičítá časté churavění.

Spytihněv zem přejal po otci.
Byl však často soužen nemocí,
a tak záhy zemřel ještě mlád
A Vratislav, bratr, po něm vlád.
— Dalimilova kronika[57]

Postava Spytihněva se objevuje ve vedlejší roli v historickém románu První kněžna aneb Závrať moci od Jiřího Bílka.[58] V pražských Nuslích po něm nese název ulice Spytihněvova.[59]

Genealogie[editovat | editovat zdroj]

Hostivít?   ?   Slavibor

* 9. st.

† asi 894

  ?
         
     
  Bořivoj I.

* mezi 852 a 855

† mezi 888 a 890

  Svatá Ludmila

* cca 860

15. září 921

 
     
   
Neznámá manželka

OO   ?

Spytihněv I.

* kolem 875

905/915

               

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tuto domněnku vyslovil již František Palacký.[19] Jako možnou ji považoval později Václav Novotný.[20] Nynější historiografie (např. Dušan Třeštík,[21] Vratislav Vaníček[22] nebo Michal Lutovský[23]) však spíše zastává názor, že Vratislav a „Witizla“ byly osoby odlišné.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. REUTER, Timothy. The Annals of Fulda: Ninth-century Histories, Volume II. Manchester: Manchester University Press, 1992. ISBN 9780719034589. S. 4–5. 
  2. TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Lidové Noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. S. 184. [Dále jen: Počátky Přemyslovců]. 
  3. a b Počátky Přemyslovců, s. 115
  4. Počátky Přemyslovců, s. 117–138
  5. PEKAŘ, Josef. Nejstarší kronika Česká ku kritice legend o sv. Ludmile, sv. Václavu a sv.. Praha: Bursík & Kohout, 1903. Dostupné online. 
  6. PALACKÝ, František. Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber. Prag: In commission bei A. Borrosch, 1830. 308 s. Dostupné online. S. 293–297. 
  7. Počátky Přemyslovců, s. 144
  8. Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina. Praha: Melantrich, 1947. 228 s. Dostupné online. S. 15. 
  9. a b Počátky Přemyslovců, s. 177 a 194–195
  10. VANÍČEK, Vratislav. Svatý Václav – panovník a světec v raném středověku. Praha, Litomyšl: Paseka, 2014. 324 s. ISBN 978-80-7432-501-4. S. 77. [Dále jen: Svatý Václav]. 
  11. CHALOUPECKÝ, Václav. Na úsvitu křesťanství. Praha: Evropský literární klub, 1942. Dostupné online. Kapitola Umučení Svaté Ludmily, s. 59. 
  12. a b VLČEK, Emanuel. Fyzické osobnosti českých panovníků: I. díl. Nejstarší Přemyslovci. Praha: Vesmír, 1997. 398 s. ISBN 80-85977-09-5. S. 112. [Dále jen: Nejstarší Přemyslovci]. 
  13. ŁOWMIAŃSKI, Henryk. Początki Polski IV. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1970. 538 s. S. 415. (polsky) 
  14. LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I.: Zrození státu (872–972): od Bořivoje I. po Boleslava I. 2. vyd. Praha: Libri, 2009. 272 s. ISBN 978-80-7277-401-2. S. 56. [Dále jen: Po stopách Přemyslovců]. 
  15. BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. S. 242–243. [Dále jen: Velké dějiny]. 
  16. MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha: Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1. S. 876. 
  17. Počátky Přemyslovců, s. 348
  18. a b Po stopách Přemyslovců, s. 83
  19. PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. I., od pravěkosti až do roku 1253. Praha: Kvasnička a Hampl, 1929. 707 s. Dostupné online. S. 131. [Dále jen: Dějiny národu českého]. 
  20. NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. Dostupné online. S. 444. [Dále jen: České dějiny I./I.]. 
  21. Počátky Přemyslovců, s. 454
  22. Svatý Václav, s. 53–54
  23. a b Po stopách Přemyslovců, s. 83
  24. a b CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 264 s. ISBN 9788074291753. S. 175. [Dále jen: Zrod českého státu]. 
  25. SOBIESIAK, Joanna Aleksandra. Boleslav II. († 999). České Budějovice: Veduta, 2014. 280 s. ISBN 978-80-86829-97-5. S. 69. [Dále jen: Boleslav II.]. 
  26. a b c Počátky Přemyslovců, s. 351
  27. Svatý Václav, s. 52
  28. Velké dějiny, s. 263–264
  29. a b Velké dějiny, s. 264–265
  30. TUREK, Rudolf. Čechy na úsvitě dějin. 2. vyd. Praha: Academia, 2000. 335 s. ISBN 80-200-0709-1. S. 146. 
  31. Počátky Přemyslovců, s. 357
  32. Svatý Václav, s. 65–66
  33. České dějiny I./I., s. 446
  34. a b c d Svatý Václav, s. 57
  35. Fuit in provincia Boemorum [online]. Překlad Oldřich Králík. [cit. 2022-06-19]. Dostupné online. 
  36. a b Nejstarší Přemyslovci, s. 88
  37. Nejstarší Přemyslovci, s. 92–94
  38. Zakladatel Pražského hradu a otec svatého Václava. Vědci digitálně zrekonstruovali tváře Přemyslovců. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-02-28]. Dostupné online. 
  39. a b c Po stopách Přemyslovců, s. 105–107
  40. a b c SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. S. 74–76. [Dále jen: Přemyslovci]. 
  41. a b Počátky Přemyslovců, s. 352–353
  42. Velké dějiny, s. 266
  43. Po stopách Přemyslovců, s. 134
  44. Počátky Přemyslovců, s. 341
  45. Boleslav II., s. 67
  46. Zrod českého státu, s. 176–177
  47. Přemyslovci, s. 74
  48. Počátky Přemyslovců, s. 453
  49. Nejstarší Přemyslovci, s. 95
  50. Počátky Přemyslovců, s. 451
  51. Zrod českého státu, s. 176
  52. Svatý Václav, s. 59
  53. Počátky Přemyslovců, s. 351–353
  54. Dějiny národu českého, s. 180
  55. Kristiánova legenda. Překlad Jaroslav Ludvíkovský. Praha: Vyšehrad, 1978. 171 s. ISBN 978-80-7429-291-0. S. 27. 
  56. Počátky Přemyslovců, s. 172–173
  57. Kronika tak řečeného Dalimila. Příprava vydání Marie Bláhová a Hana Vrbová; překlad Marie Krčmová. Praha: Svoboda, 1977. 240 s. S. 50. 
  58. První kněžna aneb Závrať moci. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2021-08-15]. Dostupné online. 
  59. Spytihněvova (Nusle). Encyklopedie Prahy 2 [online]. 2018-07-13 [cit. 2022-06-19]. Dostupné online. 

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Svatopluk I.
Znak z doby nástupu Český kníže
Spytihněv I.
894915
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Vratislav I.