V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Svatopluk I.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o velkomoravském knížeti. O českém knížeti pojednává článek Svatopluk Olomoucký.
Svatopluk I.
Kníže Velkomoravské říše
Svatopluk v mnišském rouše na Arnulfově dvoře, Dalimilova kronika.
Svatopluk v mnišském rouše na Arnulfově dvoře, Dalimilova kronika.
Doba vlády 871 - 894
Narození  ?
Úmrtí 894
Předchůdce Rostislav
Nástupce Mojmír II.
Manželky snad Sventozizna
Potomci Svatopluk II.
Mojmír II.
Predslav (?)
Dynastie Mojmírovci

Svatopluk (? – 894) nebo také Sventopluk, Zventapu, Zwentibald, Zuendibolch, Suatopluk (řecky Σφενδοπλόκος, Σφεντοπλικος, staroslověnsky Свѧтопълкъ, starorusky Свѧтополкъ/Святополкъ, slovensky Svätopluk) byl v letech 871894 třetí a nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše. Pocházel z dynastie Mojmírovců.

Cesta k moci[editovat | editovat zdroj]

Svatopluk byl synovcem knížete Rostislava. Koncem 50. let 9. století se Svatopluk chopil politické moci v nitranském knížectví, které bylo součástí Velkomoravské říše. V roce 867 Rostislav nitranské knížectví potvrdil jako lenní území Velké Moravy. Svatoplukův vliv na politické dění tak značně vzrostl.

V roce 870 Svatopluk svěřil nitranské knížectví pod ochranu východofranské říše a Rostislavovi vypověděl poslušnost. Ten se pokusil Svatopluka zabít a obnovit svůj vliv v nitranském knížectví. Svatoplukovi se ale podařilo Rostislava zajmout a následně ho předal do rukou Karlomana a jeho otce, východofranského krále Ludvíka Němce, dlouholetého Rostislavova oponenta. Rostislav byl odsouzen k smrti, později omilostněn a pouze oslepen a doživotně vězněn v Klášteře sv. Jimráma (sv. Emeramma) v Řezně[1].

Svatopluk po tomto činu očekával, že ho Frankové potvrdí v pozici velkomoravského panovníka. Ludvík Němec ovšem namísto toho vyslal na Velkou Moravu dva franské markrabí, Viléma a Engelšalka, coby velkomoravské regenty. Svatopluk byl zároveň se sv. Metodějem uvězněn. Roku 871 proti vnucené franské vládě vypuklo na Velké Moravě lidové povstání, vedené Slavomírem (či Spytimírem), knězem z rodu Mojmírovců. Ludvík Němec vyslal na potlačení povstání své vojsko, které však bylo brzy poraženo. Ludvík tedy uskutečnil druhou výpravu, do jejíhož čela dosadil propuštěného Svatopluka, od kterého se mu dostalo slibu, že povstání přemůže. Jakmile ale franská výprava dorazila k hlavní velkomoravské pevnosti, Svatopluk přeběhl na povstaleckou stranu, chopil se vojenského velení a franské síly zcela rozdrtil.

Knížetem[editovat | editovat zdroj]

Mapa Velkomoravské říše za svého největšího rozsahu za vlády Svatopluka I.

V roce 874 byl mezi Svatoplukovými vyslanci a Ludvíkem Němcem uzavřen tzv. Forchheimský mír. Tím se sice Svatopluk zavázal odvádět východofranské říši poplatky a formálně uznávat její svrchovanost, nicméně měl mírem se svým nejsilnějším sousedem zajištěn zcela volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Ta byla usnadněna civilizačním náskokem (působení cyrilometodějské misie) na Velké Moravě oproti slovanským sousedům. Svatopluk tak už roku 874 získal území podél horního toku řeky Visly, dále ke své říši pevně přimkl dnešní severomoravské oblasti (Opavsko, Holasicko). V roce 881 (884) připojil kraj podél řeky Tisy, od roku 888 byly velkomoravskou součástí také Čechy (knížectví Přemyslovců) a Lužice (Lužičtí Srbové).

Svatopluk uskutečnil významnou společenskou a vojenskou reformu. Velká Morava potvrdila své silné postavení ve střední Evropě, a to i pokrokem ve vytváření moravské církevní samosprávy, na které se podílel Metoděj. Papežskou bulou Industriae Tuae z roku 880 byl jmenován prvním Panonským arcibiskupem se sídlem na Moravě. Biskupem v Nitře se stal Wiching. Bulou byla Velká Morava prohlášena za léno Svatého stolce, čímž se ji dostalo rovnoprávného postavení s východofranskou říší.

Vztahy k sousedním státům[editovat | editovat zdroj]

Příbuzenstvo
manželka Sventozizna (?)
syn Svatopluk II.
syn Mojmír II.
syn Predslav (?)
strýc Rostislav
nejistý vztah Slavomír

Roku 882 Svatopluk vtrhl jako spojenec východofranského panovníka Karla III. do Východní marky (východofranské hraniční území, dnes součást Rakouska) a vypudil odtud markrabata Viléma a Engelšalka. Ti se přidali k silám Arnulfa Korutanského (pozn.: ten měl syna Zwentibolda neboli Svatopluka), který proti Svatoplukovi uzavřel spojenectví s Bulhary. Bulhaři se pak útokem na Velkou Moravu zmocnili některých Svatoplukem dobytých území v dnešním východním Maďarsku.

Svatopluk následně Bulhary vyhnal a podařilo se mu tak v letech 883 a 884 připojit k Velkomoravské říši celou Panonii. Nechal si tento krok potvrdit od Karla III. dohodou ve Vídeňském lese roku 884. Karel III. též prodloužil mírovou smlouvu s Velkomoravskou říší a Svatoplukovy pozice byly upevněny. V roce 885 se Svatopluk usmířil i s Arnulfem, který se stal roku 887 po Karlu III. východofranským králem. Brzy nato, v letech 888 a 889, se ale konflikt o Panonii opět rozhořel.

V roce 888 zemřel Přemyslovec Bořivoj I., který křtem (pravděpodobně byl křtěn na Moravě přímo sv. Metodějem) a mocenskou podporou Svatopluka prosadil dominantní postavení svého rodu v dnešních Čechách. Po smrti Bořivoje Svatopluk v Čechách vládl přímo. Jeho nárok na české území byl potvrzen Arnulfem v roce 890 (v Amandhegy-Pannonhalma zvaného Omuntesperch). Arnulf platnost mírové smlouvy přerušil a v roce 892 zahájil se svými početnými spojenci (mimo jiné i Maďary) tažení proti Svatoplukovi. Svatopluk i tentokrát dokázal veškeré nepřátelské útoky odrazit (do roku 893 se opakovaly ještě dvakrát).

Završení vlády[editovat | editovat zdroj]

Svatopluk I. se třemi pruty a jeho tři synové Mojmír II., Svatopluk II. a Predslav.

Od roku 870 se nitranský biskup Wiching snažil zničit celou staroslověnskou misii i samotného arcibiskupa Metoděje. Proto jej roku 884 Metoděj exkomunikoval a zbavil biskupských pravomocí, dokud se nepodřídí autoritě papeže. Wiching se pomocí lživých udání vetřel k papeži Štěpánovi V., u kterého získal zákaz slovanské liturgie a nařízení, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Mezitím zemřel 6.dubna 885 Metoděj a jeho nástupcem nebyl papežem uznaný moravský kněz Gorazd, ale Wiching. Svatopluk nechal Gorazda spolu s dalšími uvrhnout do žaláře (tam o nich zprávy končí). Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci nechtěli zradit dílo a odkaz svého učitele a odmítli se podřídit papežovu dokumentu, protože nevěřili v jeho platnost (donesl jej Wiching). Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a na Balkáně. Wiching nechal zbylými kněžími potlačit užívání staroslověnské liturgie (na vyhnání staroslověnských kněží neměl potřebné pravomoci!)

Ke konci vlády vypudil Svatopluk ze země i nitranského biskupa (a nástupce Metoděje) Wichinga. Svatopluk totiž záhy zjistil, že Wiching se proti němu opakovaně spolčoval s králem Arnulfem.

Svatopluk zemřel roku 894, podle Dukljanské kroniky (kap. IX) sedmnáctého dne v měsíci březnu, podle dnešního kalendáře 9. března[2]. Podle legendy na základě pozdějšího díla O spravování říše Konstantina VII. Porfyrogennéta Svatopluk na smrtelné posteli vyzýval své tři syny ke svornosti jako účinné obraně vůči sousedním nepřátelům a zabezpečení zachování politické moci Velkomoravské říše.[3] Přestože legenda o třech prutech Svatoplukových hovoří o třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno nitranské knížectví. Jméno Predslava, třetího možného syna, je zmíněno v historii v souvislosti se Svatoplukem jen jednou, bez výslovného uvedení, že je jeho synem.[4][5] Brzy po roce 894 došlo mezi syny k rozbroji a započal se rozpad Velkomoravské říše.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HAVLÍK, Lubomír E.. Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. první. vyd. Brno : vlastní náklad. ISBN 80-7028-010-7. S. 171.  
  2. HAVLÍK, Lubomír E.. Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 112.  
  3. HAVLÍK, Lubomír E.. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 230.  
  4. HAVLÍK, Lubomír E.. Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 64.  
  5. HAVLÍK, Lubomír E.. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 235.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.  
  • HAVLÍK, Lubomír E. Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů. Brno: Jota 1994, 132 s.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Dubrovnické kroniky a tradice o Svatoplukovi. Slovanský přehled 58, 1972, č. 3, s. 197-200.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Ibn Rusta o králi Svatoplukovi a jeho sídelním městě. Jižní Morava 26, 1990, sv. 29, s. 9-17.
  • CHRZANOWSKI, Witold. Świętopełk I Wielki. Król wielkomorawski. Krakow : Avalon, 2008. 229 s. ISBN 978-83-60448-48-9. (polsky)  
  • MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha : Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1.  
  • NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.  
  • PANIC, Idzi. Ostatnie lata Wielkich Moraw. Katowice : Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 2000. 239 s. ISBN 83-226-0960-4. (polsky)  
  • STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska : rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia. Bratislava : Veda, 2004. 576 s. ISBN 80-224-0812-3. (slovensky)  
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. ISBN 80-7106-482-3.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Rostislav
Znak z doby nástupu Kníže Velkomoravské říše
Svatopluk I.
871894
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Mojmír II.
Předchůdce:
Bořivoj I.
Znak z doby nástupu Český kníže
Svatopluk Velkomoravský
888/9894
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Spytihněv I.