Přeskočit na obsah

Konstantin VII. Porfyrogennétos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Konstantin VII.
východořímský císař
Portrét
Konstantinův zlatý solidus
Doba vlády913–959
Úplné jménoKonstantin VII. Porfyrogennétos
Narození18. května 905
Konstantinopol
Úmrtí9. listopadu 959 (ve věku 54 let)
Konstantinopol
Pohřbenkostel svatých Apoštolů
PředchůdceAlexandr
NástupceRoman II.
ManželkaHelena Lekapena
PotomciRoman II., Theodora
DynastieMakedonská
OtecLeon VI. Moudrý
MatkaZoe Karbonopsina
PříbuzníAnna Porfyrogennéta, Basileios II. Bulgaroktonos[1] a Konstantin VIII.[1] (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konstantin VII. Porfyrogennétos (tzn. „z purpuru zrozený“) (18. května 905 – 9. listopadu 959) byl oficiálně byzantským císařem v letech 913–959 a jedním z čelných představitelů období zvaného makedonská renesance. Zpočátku za něj vládla regentská rada v čele s patriarchou Nikolaem Mystikem, v letech 920–944 jeho spolucísař a tchán Roman I. Lakapenos. Konstantin sám ujal vládních úkolů až ve svých téměř čtyřiceti letech, kdy došlo v Konstantinopoli k převratu, během kterého byli Lakapenos a jeho synové zbaveni moci.

Císař Konstantin VII. je však primárně znám pro svou rozsáhlou literární činnosti. Na konstantinopolském dvoře soustředil široký okruh učenců, kteří vypracovali bezpočet státoprávních, encyklopedických a historiografických děl. Mezi známější prudkty jejich práce patří Vita Basilii, De ceremoniis, De thematibus nebo De administrando imperio, geopolitický spis zmiňující mimo jiné Velkou Moravu. Autorství některých těchto děl je tradičně příčítáno samotnému Konstantinovi.

Život

[editovat | editovat zdroj]

První léta a regenství

[editovat | editovat zdroj]

Konstantin VII. Porfyrogennétos se narodil jako první syn Leona VI. Moudrého a jeho milenky Zoe Karbonopsiny. Zoe se stala Leonovou čtvrtou manželkou až po synově narození. Tento fakt vyvolal nelibost ortodoxní církve a obzvláště pak patriarchy Nikolaa Mystika, který zneplatněním manželství ohrozil Konstantinovu legitimitu. Spor mezi císařem a patriarchou vyřešil až papež Sergius III. potvrzením sňatku.[2] Konstantin se tak stal právoplatným nástupcem Leona VI. a roku 908 byl korunován otcovým spolucísařem.[3]

Počáteční nejistotu Konstantinovy legitimity můžeme uvést jako jeden z důvodů, proč užíval přízviska porfyrogennetos. Toto označení totiž patřilo pouze císařským potomkům narozeným v purpurové komnatě paláce v Kosntantinopoli, tzn. právoplatným následníkům trůnu.[4] Ponecháním přízviska Konstantin neustále upozorňoval na svůj původ, což spatřujeme i v císařových literárních dílech:

„ V Kristu, večném císaři, císař Římanů svému synu Romanovi, císař korunovaný Bohem a zrozený z purpuru. “
— Konstantin VII. Porphyrogennétos, úvodní slova De administrando imperio[5]

Leon VI. roku 908 nečekaně zemřel. Na trůn nastoupil Leonův bratr Alexandr, který však též záhy zesnul roku 913. Osmiletý Konstantin se téhož roku stal oficiálně císařem, ale v praxi za něj vládla regentská rada. Během období regentství proběhlo několik neúspěšných střetů s bulharským knížetem Symeonem I., proti kterému Byzantská říše opakovaně válčila již od roku 894. Moc získala do svých rukou nejprve Nikolaos Mystikos, ale po bulharských prohrách byl vytlačen císařovou matkou Zoe Karbonopsinou. Ani jí se však nedařilo v bulharských válkach o nic lépe. Mezi byzantskými vojáky obzvláště vyvolala nelibost prohra roku 917. Nespokojenost vojska stále narůstala a roku 919 situace využil admirál Roman Lakapenos. V Konstantinopoli provedl převrat za podpory patriarchy Nikolaa Mystika, který vůči Karbonopsině choval odedávné antipatie. Po úspěšném převratu vyhnal Lakapenos Karbonopsinu do kláštera, provdal čtrnáctiletého Porfyrogennéta za svou dceru Helenu Lakapenu a roku 920 byl korunován jako byzantský císař Roman I. Lakapenos. Konstantin spolu s Lakapenovými syny držel hodnost spolucísaře.[6]

V područí Romana I. Lakapena

[editovat | editovat zdroj]

Prameny označovaný „uzurpátor“ Lakapenos vládl až do roku 944. Ačkoliv byl panovníkem neprávoplatným, během jeho vlády došlo k rozkvětu říše. Zajistil mír s Bulhary a snažil se rošiřovat byzantské území na Malé Asii. Svědectví o Lakapenově chování ke Konstantinovi Porfyrogennétovi jsou různá. Některá dokládají, že svému zeti všemožně škodil, např. mu bránil v přístupu ke vzdělání[7] a v hierarchii spolucísařů Porfyrogennéta stále posouval níže a níže.[8] Avšak podstatné je, že po smrti Lakapenova oblíbeného syna Christofora roku 931 byl Porfyrogennétos „povýšen“ a jmenován hlavním spolucísařem. Tento akt se samozřejmě odehrál k nelibosti Lakapenových zbývajících synů Stefana a Konstantina. Situace eskalovala roku 944, kdy Lakapenos v závěti učinil Porfyrogennéta svým právoplatným nástupcem. Stefanos a Konstantin Lakapenovi se rozhodli jednat: nechali přepadnout a deportovat Romana Lakapena na Princovy ostrovy, kde byl nucen stát se mnichem. Puč však nezůstal bez odezvy u konstantinopolského lidu, který vnímal nástup bratrů Lakapenů s nelibostí. Údajně kolovaly zvěsti o božím trestu seslaném na Romana Lakapena za uzurpaci trůnu. Došlo ke vzpouře, během které se lid postavil za Porfyrogennétovu legitimitu. Lakapenové museli tomuto tlaku ustoupit a přijmout švagra za spolucísaře. Porfyrogennétos se však chopil příležitosti, využil náhlé přízně lidu a vyhnal Lakapeny na Princovy ostrovy za jejich otcem. V lednu 945 se tak téměř čtyřicetiletý Konstantin Porfyrogennétos stal jediným císařem Byzantské říše.[9]

Vláda Konstantina VII. Porfyrogennéta

[editovat | editovat zdroj]

Císař vládl mezi lety 945-959. Již v dubnu 945 jmenoval spolucísařem svého a Helenina syna Romana II.[10] Během období Konstantinova panování nedošlo k žádným významnějším událostem a příznačnější je pro něj široká literární činnost, které se Konstantin věnoval. Ačkoliv v dílech kritizoval osobu a Romana I. Lakapena, navázal na jeho domácí i zahraniční politiku.[11]

Z hlediska domácích věcí je podstatné, že se po svém nástupu Porfyrogennétos nezbavil celé Lakapenovy administrativy, ale jenom její části. Některé úředníky, rádce a hodnostáře ponechal v úřadě, například konstantinopolského patriarchu a dalšího z Lakapenových synů Theofylakta Lakapena.[12] I v zákonodárství Konstantin následoval tchánovu politiku pokračováním ve snaze omezit držbu půdy byzatnské aristokracie. V první polovine 10. století došlo v Byzanci ke krizi pozemkového vlastnictví. Aristokracie si přála rozšiřovat své statky, avšak zákony ochraňovaly vlastnická práva rolníků a navíc jim zprostředkovávaly předkupní právo (protimesis) na opuštěnou půdu. Leon VI. tyto zákony omezil ve prospěch aristokracie, která v krátkém období značně rozšířila své državy. Lakapenos si byl vědom nebezpečí pramenícího z rozmachu moci aristokratů a chápal, že rolnická držba půdy přiváděla zdroje do císařské pokladnice a muže do armády. Stejně vnímal situaci Porfyrogennétos, jehož přední zákonodárce Theodor Dekapolites roku 947 vydal zákon nařizující vracení půdy rolníkům. Podobný Dekapolitův zákon zakázal zcizovat a dělit stratiotika ktemata.[13]

Setkání kněžny Olgy a Konstantina VII. Porfyrogennéta na dvoře v Konstantinopoli.

Co se týče zahraniční politiky, Porfyrogennétos sklízel dalekosáhlejší úspěchy ve snahách diplomatických nežli vojenských. Neslavně dopadl pokus o vymanění Kréty z arabských rukou roku 949.[14] O něco lépe se byzantským vojskům dařilo bránit hranice dnešní severní Sýrie, kde se roku 944 v Aleppu usadila dynastie Hamdanovců, avšak jednalo se pouze o drobné akce. Císař se raději uchýlil k udržování bohatých diplomatických vztahů. Mezi jeho korespondenty patřili např. cordóbský chalífa Abderrahman III. či císař Svaté říše římské Ota I.,[15] jehož vyslanec a kronikář Liutprand z Cremony dokonce navštívil konstantinopolksý dvůr.[16] Dalším významým návštěvníkem Konstantinova dvora byla roku 957 kněžna Olga z Kyjevské Rusi.[17]

Císař zemřel 9. listopadu 959. Příčina jeho smrti zůstává neznámá.[10] Některé prameny uvádějí, že byl chabého zdraví a často jej sužovaly různé nemoci.[18] Existují také teorie o Konstantinově otravéní, které měla provést jeho snacha Theofano spolu se synem Romanem II.[19]

Osobnost

[editovat | editovat zdroj]

Pohledy pramenů

[editovat | editovat zdroj]

Většina kronik svědčícíh o životě Konstantina VII. Porfyrogennéta vznikla buďto přímo na císařovu objednávku nebo na tato objednaná díla navazovala, proto je těžké přistupovat k pojetí jeho osoby objektivně. O Porfyrogennétovi se nejvíce rozepisují dvě anonymní kroniky z nazývané Theofanes continuatus (dopsáno kolem roku 961) a Pseudo-Symeon (dopsáno koncem 10. století). Oba anonymové hodnotí Porfyrogennéta jako stydlivého, klidného a vstřícného panovníka milujícího vzdělanost.[20][21] Překapivě s těmito svědectvími souhlasí i Liutprand z Cremony, který jako vnější nezávislý pozorovatel přinesl o Konstantinovi podobné zprávy:

Kristus žehnající Konstantinu VII., řezba z roku 945
„ Protože [Konstantin] chtěl, abych byl při této výplatě přítomen, nařídil mi, abych přišel. [...] Jako první je povolán správce paláců; mince mu nejsou kladeny do rukou, nýbrž na ramena, a to ve čtyřech vojenských pláštích. [...] Zatímco jsem tam stál a s obdivem pozoroval celý postup, císař se mne [...] zeptal, zda se mi celá záležitost líbila. Na to jsem odpověděl: „Zajisté by se mi to líbilo, kdyby mi to bylo k užitku, právě tak jako by se boháči trpícímu žárem líbil odpočinek dopřaný Lazarovi, kdyby byl dopřán i jemu. Když se mu však [odpočinku] nedostalo, ptám se, jak by se mu to mohlo líbit?“ Císař s tichým smíchem trošku v rozpacích pokynem hlavy naznačil, abych k němu přišel, a já jsem s radostí přijal velký [vojenský] plášť a libru zlata, které mi ochotně nabídl. “
— Liutprand z Cremony, Kniha VI.[22][23]

Negativní pohledy na císaře pochází až z pozdějších kronik 11. a 12. století. Patří mezi ně práce Georgia Kedrena a Ioanna Zonarase, které vykreslují císaře jako pomstychtivého, zdrženlivého ve vládních záležitostech a nakloněného alkoholu.[24][25] Historik Arnold Joseph Toynbee se ve své monografii o Porfyrogennétovi vůči těmto sdělením vymezil. Zdůraznil, že se po získání moci mohl Konstantin vůči Lakapenům chovat mnohem agresivněji. Toynbee však nepopřel, že císař mohl od svých povinností utíkat. Údajně měl nechávat část vladařské agendy na své manželce Heleně a rádcích. Sám se pak raději věnoval literární činnosti.[26]

Kritika císařovy vzdělanosti

[editovat | editovat zdroj]

Tradiční historiografie nikterak nezpochybňuje Porfyrogennétovu vzdělanost. Avšak císař nemusel být tak učený, jak se může zdát. Polský filolog Ihor Ševčenko se pokusil prokázat, že Konstantinovy intelektuální kvality byly spíše průměrné. Porfyrogennétos sice získal určité vzdělání od soukromého učitele Theodora, ale ten byl velice záhy Lakapenem vyhnán ode dvora. Ševčenko na základě analýzy Konstantinovy dochované osobní korespondence konstatoval, že císařova stylistika byla průměrná, a že jeho texty nepůsobí jako výsledek práce velikého intelektuála.[27] Nejedná se však o rozpor faktu, že měl Konstantin o vzdělanost a literaturu skutečný zájem. Koneckonců o tom svědčí množství literárních děl, která vznikla během jeho vlády. Císař okolo sebe pravděpodobně soustředil široký okruh učenců, se kterými spolupracoval na rozsáhlé literární činnosti. Díla jsou tak povětšinou výsledkem práce více autorů, mezi kterými císař mohl figurovat. Častěji se však nacházel v pozici objednavatele či donátora.[28]

Literární činnost

[editovat | editovat zdroj]
Konstantin VII. Porfyrogennétos zachycen v kodexu Mutinensis gr. 122.

Kontext makedonské renesance

[editovat | editovat zdroj]

S Konstantinem VII. Porfyrogennétem je nenávratně spjato období makedonské renesance. Jedná se o éru návratu antického myšlení a rozvoje byzantské vzdělanosti. K rozmachu došlo primárně v oblasti práva, teologie, filozofie a knižní kultury. Období získalo svůj název podle makedonské dynastie, jejíž představitelé podporovali či přímo participovali na těchto snahách. Konstantin tak ve svých snahách přímo navazoval svého děda Basilela I. a otce Leona VI.[29] Významným Porfyrogennétovým krokem byla obnova výuky na vysoké škole v Konstantinopoli, což podpořilo další vědecký rozvoj říše.[30]

Encyklopedické, historiografické a státoprávní spisy

[editovat | editovat zdroj]

Všechna díla vytvořena na Konstantinově dvoře byla psána střední řečtinou. Dnes je však většina Porfyrogennétových prací známa pod jejich latinskými názvy, které vznikly během editačního procesu.[31]

Nejrozsáhleji se Konstantinova skupina vzdělanců věnovala encyklopedickým pracím. Učenci prováděli rozsáhlou excerpční činnost, aby shromáždili z dosud napsaných děl souhrn poznatků potřebných pro výkon intelektuálních povolání i vládní praxe. Výpisky byly pořizovány od klasických děl řeckých historiků, např. Hérodota, až po císařovu současnost. Z těchto výpisků následně Konstantinova skupina sestavila 53 encyklopedií, které měly přinášet poučení v oblasti státní správy, vojenství, církve apod. (např. Výpisky O poselstvích, O nástrahách ad.). Z rozsáhlého díla se dochovalo jen několik svazků v neúplné podobě. Pořizovány byly také odborné encyklopedie, kupříkladu z oblasti zemědělství vznikla encyklopedie Geóponika zahrnující poznatky od antiky až po císařovu současnost.[32]

Mezi historiografická díla skupiny patřily primárně kroniky, jejichž cílem bylo vyzdvihnout úspěchy makedonské dynastie. Porfyrogennétův anonymní kronikář zvaný Josef Genesius sepsal dílo O vládě císařů[33] pojednávající o významných byzantských panovnících 9. a 10. století.[34] Na tuto literární tradici ke konci 10. století navázal Pseudo-Symeon.[35] Již zmíněný a též anonymní Theofanes continuatus navazoval v šesti svazcích na práce Theofana Homologeta, který shrnul byzantské dějiny od dob Diokleciána po rok 813. Theofanes continuatus pak dovedl kroniku až do roku 961. Autorství páté knihy Theofana continuata, též známé pod názvem Vita Basilii,[36] je připisováno samotnému Konstatinovi Porfyrogennétovi. Vita Basilii obsahuje oslavné vylíčení života Basiela I., zakladatele makedonské dynastie.[37][38]

Ve věcech státoprávních vznikly mimo sbírky zákonů dvě podstatné práce, které jsou též připisovány Konstantinově osobě. První z nich, pravděpodobně nejranější Konstantinův spis, nese jméno De thematibus (O thematech).[39] Pojednává o vnitropolitických poměrech a ideálním uspořádání říše, o historii a hranicích jednotlivých themat. Stejně jako encyklopedie byla vytvořena kompilováním.[40] Druhá práce, De ceremoniis (O ceremoniích),[41] se věnuje zvykům, řádu a rituálům, které mají být udržovány na císařském dvoře. Práce o ceremoniích měla zaručit kontinuitu říše – podle císaře bylo zárukou její stability zachovávání starých ceremonií.[37]

Nejstarší edici a první předklad díla z řečtiny do latiny vytvořil roku 1611 Johannes Meursius.

De administrando imperio

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku De administrando imperio.

Zvláštní pozornost zasluhuje spis K synu Romanovi, známý pod latinským názvem De administrando imperio. Jedná se o geopolitický spis obsahující informace o historii, kultuře a etnicitě národů sousedících s Byzancí. Práce vychází z množství útržkovitých zápisků a zpráv pocházejících ze všech částí říše a z archivních dokumentů dvorského císařského aparátu. Do Konstantinopole se takovéto zprávy dostávaly prostřednictvím spletité sítě císařských informátorů. Materiály měl Konstantin údajně začít sbírat ještě před rokem 945, do výsledné práce byly seskládány v letech 949–952. Součástí spisu jsou detailní návodné pasáže vysvětlující, jak má císař s konkrétními národy zachovávat dobré diplomatické vztahy. V tomto směru mělo De administrando imperio částečně sloužit jako knížecí zrcadlo Romanovi II.:[42]

„ Moudrý syn dělá šťastného otce, a milující otec nachází potěšení v rozumném synovi. […] Teď […] poslechni mě, můj synu, a zhlédneš-li se v tomto mém učení, staneš se moudrým mezi rozumnými, budeš považován za rozumného mezi moudrými, lid ti požehná a spousta národů tě bude nazývat požehnaným. Buď poučen v tom, co se sluší znát před vším ostatním a obratně se chop kormidla vlády. “
— Konstantin VII. Porfyrogennétos, poselství Romanovi, De administrando imperio[43]

De administrando imperio mimo jiné obsahuje informace dotýkající se moravských a potenciálně i českých dějin. Ze spisu pochazí označení Velká Morava (hé megalé Moravia) pro říši Mojmírovců. Konkrétně jde o první a jediný pramen, který Moravské říši toto přízvisko přiznává. Ve spisu dále nachází svůj původ pověst O třech prutech Svatoplukových. Příběh o knížeti Svatoplukovi I. a jeho synech bývá mylně považován za pověst slovanského původu. Předmětem diskuse jsou pasáže De administrando imperio potenciálně odkazující na říši Boleslava I., kterou autoři spisu pravděpodobně považovali za část napůl legendární Bělochorvatské říše.[44]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. ↑ ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992, s. 154-161. ISBN 80-200-0454-8.
  3. ↑ KAZHDAN, Alexander P., ed. The Oxford Dictionary of Byzantinum. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 502. ISBN 0195046528.
  4. ↑ ŠEVČENKO, Ihor. Re-reading Constantine Porphyrogenitus. In: Byzantine diplomacy: papers from the Twenty-fourth Spring Symposium of Byzantine Studies, Cambridge, March 1990. Cambridge: Society of the Promotion of Byzantine Studies, 1992, s. 175.
  5. ↑ PORPHYROGENITUS, Constantine VII, MORAVCSIK, Gyula, ed. and JENKINS, Romilly J. H., ed. De administrando imperio. Vyd. 2. Washington D.C.: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies, 1967, s. 45. ISBN 0-88402-021-5.
  6. ↑ Dějiny Byzance, s. 161-165.
  7. ↑ Dějiny Byzance, s. 162-166.
  8. ↑ JENKINS, Romilly J. H. General Introduction. In: De administrando imperio, s. 7.
  9. ↑ Dějiny Byzance, s. 165.
  10. 1 2 The Oxford Dictionary of Byzantinum, s. 503.
  11. ↑ Dějiny Byzance, s. 166.
  12. ↑ Tamtéž.
  13. ↑ Dějiny Byzance, s. 168-171.
  14. ↑ KALDELLIS, Anthony. The New Roman Empire: A History of Byzantium. Oxford: Oxford University Press, 2024, s. 557. ISBN 0197549322.
  15. ↑ Dějiny Byzance, s. 167.
  16. ↑ Liutprand o své návštěvě Konstantinopole a setkání s Konstantinem Porfyrogennétem píše ve svém díle. Viz LIUTPRAND OF CREMONA a SQUATRITI, Paolo, ed. The Complete Works of Liudprand of Cremona. Washington: Catholic University of America Press, 2007, s. 195-202. ISBN 0813215064.
  17. ↑ KOMATINA, Predrag. Constantine Porphyrogenitus, De admninistrando imperio and The Byznatine Historiography of The Mid-10th Century. Zbornik radova Vizantoloskog instituta. Roč. 56 (2019), č. 1, s. 44.
  18. ↑ Uvádí tak jedno z hlavních kronikářských děl k císařovu životu souborně zvané Theophanes Continuatus. Viz CONTINUATUS, Theophanes, FEATHERSTONE, Jeffrey M., ed. a SIGNES-CODOÑER, Juan, ed. Chronographiae quae Theophanis Continuati nomine fertur Liber VI. Berlin: De Gruyter, 2025, s. 215. ISBN 978-3-11-133998-6.
  19. ↑ TOYNBEE, Arnold. Constantine Porphyrogenitus and his world. Oxford: Oxford University Press, 1973, s. 3. ISBN 019215253X.
  20. ↑ Chronographiae quae Theophanis Continuati nomine fertur Liber VI., s. 215.
  21. ↑ PSEUDO-SYMEON MAGISTER a BEKKER, Immanuel, ed. Theophanes Continuatus, Ioannes Cameniata, Symeon Magister, Georgius Monachus. Bonn: E. Wever, 1838, s. 718-719.
  22. ↑ The Complete Works of Liudprand of Cremona, s. 201-202.
  23. ↑ Liutprand ve svém vtipu odkazuje na biblický příběh z Lukášova evangelia o Lazarovi. Dostupné online.
  24. ↑ CEDRENUS, Georgius a BEKKER, Immanuel, ed. Georgius Cedrenus Ioannis Scylitzae ope. Tomus alter. Bonn: E. Weber, 1839, s. 325-326.
  25. ↑ ZONARAS, Ioannes a BÜTTNER-WOBST, Theodorus, ed. Ioannis Zonarae Epitomae Historiarum. Libri XIII.-XVIII. Bonnae: Impensis Ed. Weberi, 1841, s. 483.
  26. ↑ Constantine Porphyrogenitus and his world, s. 15-25.
  27. ↑ Re-reading Constantine Porphyrogenitus, s. 167-195.
  28. ↑ DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 173-176. ISBN 80-7021-034-6.
  29. ↑ Byzantská vzdělanost, s. 157-161.
  30. ↑ Tamtéž, s. 186.
  31. ↑ Byzantská vzdělanost, s. 109.
  32. ↑ Tamtéž, s. 174.
  33. ↑ GENESIOS, Joseph a KALLDELIS, Anthony, ed. On the reigns of the emperors. Canberra: Australian Association for Byzantine Studies, 1998. ISBN 095936269X.
  34. ↑ Constantine Porphyrogenitus and his world, s. 575-588.
  35. ↑ The Oxford Dictionary of Byzantinum, s. 1983
  36. ↑ CONTINUATUS, Theophanes a ŠEVČENKO, Ihor, ed. Chronographiae quae Theophanis Continuati nomine fertur Liber quo Vita Basilii Imperatoris amplectitur. Berlin: De Gruyter, 2012. 501 s. ISBN 311018477X.
  37. 1 2 Byzantská vzdělanost, s. 174.
  38. ↑ Re-reading Constantine Porphyrogenitus, s. 185.
  39. ↑ PORPHYROGENITUS, Constantine VII. and HALDON, John, ed. The De Thematibus ('on the themes') of Constantine VII Porphyrogenitus. Liverpool: Liverpool University Press, 2021. 283 s. ISBN 1-80085-998-8.
  40. ↑ The Oxford Dictionary of Byzantinum, s. 614-615.
  41. ↑ PORPHYROGENITUS, Constantine VII., MOFFATT Anne, ed. and TALL, Maxeme, ed. Constantine Porphyrogennetos – The Book of Ceremonies. Leiden: Brill, 2012. 870 s. ISBN 1-876503-42-4. Dostupné online.
  42. ↑ PROŠKOVÁ, Markéta. "De administrando imperio" ve vztahu k českým a moravským dějinám. Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav historie, 2025, s. 17-26.
  43. ↑ De administrando imperio, s. 45. Překlad přejatý z "De administrando imperio" v kontextu českých a moravských dějin, s. 21.
  44. ↑ "De administrando imperio" v kontextu českých a moravských dějin, s. 27-73.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Práce připisované Konstantinu VII. Porfyrogennétovi

[editovat | editovat zdroj]
  • CONTINUATUS, Theophanes a ŠEVČENKO, Ihor, ed. Chronographiae quae Theophanis Continuati nomine fertur Liber quo Vita Basilii Imperatoris amplectitur. Berlin: De Gruyter, 2012. 501 s. ISBN 311018477X.
  • PORPHYROGENITUS, Constantine VII, MORAVCSIK, Gyula, ed. and JENKINS, Romilly J. H., ed. De administrando imperio. Vyd. 2. Washington D.C.: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies, 1967. 347 s. ISBN 0-88402-021-5. Dostupné online.
  • PORPHYROGENITUS, Constantine VII., MOFFATT Anne, ed. and TALL, Maxeme, ed. Constantine Porphyrogennetos – The Book of Ceremonies. Leiden: Brill, 2012. 870 s. ISBN 1-876503-42-4. Dostupné online.
  • PORPHYROGENITUS, Constantine VII. and HALDON, John, ed. The De Thematibus ('on the themes') of Constantine VII Porphyrogenitus. Liverpool: Liverpool University Press, 2021. 283 s. ISBN 1-80085-998-8.

Primární zdroje ke Konstantinovu životu

  • CEDRENUS, Georgius a BEKKER, Immanuel, ed. Georgius Cedrenus Ioannis Scylitzae ope. Tomus alter. Bonn: E. Weber, 1839. 1008 s.
  • CONTINUATUS, Theophanes, FEATHERSTONE, Jeffrey M., ed. a SIGNES-CODOÑER, Juan, ed. Chronographiae quae Theophanis Continuati nomine fertur Liber VI. Berlin: De Gruyter, 2025. 465 s. ISBN 978-3-11-133998-6.
  • LIUTPRAND OF CREMONA a SQUATRITI, Paolo, ed. The Complete Works of Liudprand of Cremona. Washington: Catholic University of America Press, 2007. 296 s. ISBN 0813215064. Dostupné online.
  • PSEUDO-SYMEON MAGISTER a BEKKER, Immanuel, ed. Theophanes Continuatus, Ioannes Cameniata, Symeon Magister, Georgius Monachus. Bonn: E. Wever, 1838. 989 s. Dostupné online.
  • ZONARAS, Ioannes a BÜTTNER-WOBST, Theodorus, ed. Ioannis Zonarae Epitomae Historiarum. Libri XIII.-XVIII. Bonnae: Impensis Ed. Weberi, 1841. 933 s.

Sekundární zdroje

[editovat | editovat zdroj]
  • DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad: Praha, 1990. 415 s. ISBN 80-7021-034-6. 
  • KALDELLIS, Anthony. The New Roman Empire: A History of Byzantium. Oxford: Oxford University Press, 2024. 1133 s. ISBN 0197549322.
  • KAZHDAN, Alexander P., ed. The Oxford Dictionary of Byzantinum. Vol. 1-3. Oxford: Oxford University Press, 1991. 2232 s. ISBN 0195046528.
  • PROŠKOVÁ, Markéta. "De administrando imperio" ve vztahu k českým a moravským dějinám. Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav historie, 2025. Vedoucí práce Jakub Izdný. Dostupné online.
  • TOYNBEE, Arnold. Constantine Porphyrogenitus and his world. Oxford: Oxford University Press, 1973. 768 s. ISBN 019215253X.
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. 532 s. ISBN 80-200-0454-8.
  • ŽIVKOVIĆ, Tibor. An unknown source of Constantine Porphyrogenitus. Byzantinoslavica. 2010, roč. 68, čís. 1–2, s. 129–143. ISSN 0007-7712. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Alexandr		 Byzantský císař
913–959		 Nástupce:
Romanos II.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Konstantin_VII._Porfyrogennétos&oldid=25920377“