Bulharsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o státu v jihovýchodní Evropě. O historickém státu Bulharů pojednává článek Volžské Bulharsko.
Bulharská republika
Република България
vlajka Bulharska
vlajka
znak Bulharska
znak
Hymna: Mila Rodino
Motto: Съединението прави силата
Săedinenieto pravi silata

(Jednota je zdrojem moci)
Geografie

EU-Bulgaria.svg Poloha Bulharska

Hlavní město: Sofie
Rozloha: 110 994 km² (102. na světě)
z toho 0,3[1] % vodní plochy
Nejvyšší bod: Musala (2 925 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 42°45′ s. š., 25°30′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 7 364 570[2] (88. na světě, 2011)
Hustota zalidnění: 66 ob. / km² (123. na světě)
HDI: 0,782 (vysoký) (57. na světě, 2012)
Jazyk: bulharština
Národnostní složení: Bulhaři (84 %), Turci (9,3 %), Romové (4,7 %)[3]
Náboženství: pravoslaví (85 %), islám (13 %), katolictví (2 %)[1]
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 3. března 1878 (nezávislost na Osmanské říši)
Prezident: Rumen Radev
Předseda vlády: Ognjan Gerdžikov
Měna: lev (BGN)
HDP/obyv. (PPP): 17 958[4] USD (63. na světě, 2015)
Giniho koeficient: 29,2 (2003)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 100 BGR BG
MPZ: BG
Telefonní předvolba: +359
Národní TLD: .bg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Bulharsko (bulharsky България / Bălgarija) je stát v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Země sousedí na severu s Rumunskem (hranici tvoří převážně Dunaj), na západě se Srbskem a s Makedonií, na jihu s Řeckem a na jihovýchodě s Tureckem. Východní hranici tvoří Černé moře. V roce 2004 země vstoupila do NATO a 1. ledna 2007 do EU.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Bulharska.
Chán Krum slaví se svými šlechtici po bitvě u Plisky. Jeho služebník (vpravo) nese víno v šálku z lebky Nikefora I.

Nejstaršími známými obyvateli Bulharska jsou Thrákové. Od 8. století před n. l. vznikaly na černomořském pobřeží početné řecké osady. Ve 4. století před n. l. spadala velká část území současného Bulharska do říše Alexandra Velikého. O tři staletí později se stalo součástí Římské říše. V 6. století vstoupili na území dnešního Bulharska první Slované. V 7. století sem přišli kočovní turkičtí Protobulhaři. První bulharský stát založil v roce 681 chán Asparuch, poté, co uzavřel smlouvu s byzantským císařem, jíž bylo Bulharům a Slovanům dovoleno sídlit v Moesii. V polovině 9. století přijali Bulhaři křesťanství. Hlavním městem bulharského státu byla Pliska, která se nacházela na severovýchodě dnešního Bulharska. První bulharské carství zaniklo v roce 1018 a její území bylo začleněno do Byzantské říše.

Druhá bulharská říše[editovat | editovat zdroj]

Druhá bulharská říše kolem roku 1204

Samostatnost získalo Bulharsko opět v roce 1185 v důsledku povstání bratrů Asena, Petra a Kalojana, budoucích panovníků Bulharska. Tak vzniká takzvaný Druhý Bulharský stát s centrem ve Velikém Tarnovu. Vrcholu dosáhlo za vlády cara Ivana Asena II. (12181241). Během druhé poloviny 14. století se Bulharsko dostalo stále více pod vliv Osmanské říše. S pádem Vidinu v roce 1396 bylo Bulharsko začleněno do Osmanské říše na téměř pět dalších století.

Třetí bulharský stát[editovat | editovat zdroj]

Bulharsko, království 1915
Bulharští vojáci za druhé světové války stříhají ostnatý drát

Na konci 18. století začíná bulharské národní obrození. Zpočátku čistě kulturní hnutí se postupně měnilo v hnutí s politickými požadavky. V roce 1876 bylo krvavě potlačeno protiosmanské Dubnové povstání. O rok později propukla Rusko-turecká válka (1877–1878). Jedním z důsledků ruského vítězství byl i vznik Bulharského knížectví v roce 1878. V roce 1885 byla ke knížectví připojena i do té doby autonomní součást Osmanské říše, Berlínským kongresem vytvořená Východní Rumélie. Obyvatelstvo bylo i přesto velmi nespokojeno s faktem, že část Bulharů zůstala stále na území Turecka; aktivní odpůrci založili hnutí VMRO, které proti Osmanům provádělo bombové útoky a atentáty, ale páchalo i vraždy na nevinném obyvatelstvu. V roce 1908 dne 22. září vyhlásil bulharský kníže Ferdinand ve Velikém Tǎrnovu nezávislost Bulharska na Osmanské říši a přijal titul cara.

Roku 1912 se Bulharsko zapojilo spolu se spojenci z Balkánského spolku do první balkánské války s Osmanskou říší. Bulharská armáda dobyla město Odrin (dnes Edirne v Turecku) a jen o několik hodin prohrálo s Řeckem "závod" o obsazení Soluně. Vzhledem ke sporům se Srbskem o Makedonii (Srbové odmítli vydat tzv. nesporné pásmo) a bezvýsledným mírovým jednáním vydal bulharský car Ferdinand I. v červnu 1913 rozkaz zaútočit na srbské pozice. Druhá balkánská válka dopadla pro Bulhary katastrofálně, Osmanské říší museli odstoupit Odrin, Rumunsko si vynutilo předání jižní Dobrudže.

Po počáteční neutralitě vstoupilo na podzim roku 1915 Bulharsko do první světové války na straně ústředních mocností a vyhlásilo válku Srbsku. Cílem bylo zvrátit výsledky druhé balkánské války. První světová válka končí pro Bulharsko druhou národní katastrofou. Přestože je mu smluvně garantován přístup k Egejskému moři, po řecko-turecké válce o něj v důsledku přesídlování maloasijských Řeků přichází.

V roce 1918 car Ferdinand abdikoval a na trůn přichází jeho syn car Boris III. (1918–1943). Na začátku druhé světové války vyhlásilo Bulharsko neutralitu, pod tlakem ekonomických okolností ale v roce 1941 vstoupilo do válečného konfliktu na straně nacistického Německa. Válku Sovětskému svazu nicméně Bulharsko nevyhlásilo. V září 1944 vyhlásil SSSR válku Bulharsku a Rudá armáda vstupuje bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu na území Bulharska. Bylo uzavřeno příměří se SSSR, Velkou Británií a USA. Konce světové války už se Bulharsko účastní na straně spojenců.

V roce 1945 následovalo nezřízené vyřizování starých účtů pod heslem odstranění „monarchofašistické diktatury“. Popraveno bylo mnoho významných politiků i všichni tři carští regenti včetně carova bratra Kirila. Brutalita a rozsah represí nemá obdoby u žádné jiné východoevropské země.

Po referendu v roce 1946 bylo za účasti Rudé armády a se souhlasem většiny Bulharů zrušeno carství a vyhlášena republika.[5] V Bulharské lidové republice od roku 1947 až do roku 1989 vládne komunistická strana. Bulharsko bylo stejně jako Československo součástí východního bloku, plně loajální Sovětskému svazu. Režim vládl tvrdou rukou.

Po roce 1989 procházela země procesem demokratizace směrem k parlamentní republice. V roce 2004 vstoupila do NATO a v roce 2007 se stala členským státem Evropské unie.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Bulharska.
Pohoří ve středním Bulharsku
Pobřeží Černého moře

Velká část povrchu Bulharska je hornatá. Centrální částí země se táhne ve směru ze západu na východ pohoří Stara planina. Jižně od hlavního města vystupuje masiv Vitoša měřící 2290 m n. m. Jihozápad země vyplňuje mohutný horský masiv s pohořími Rila, kde je také nejvyšší hora Bulharska a také Balkánského poloostrova Musala měřící 2925 m n. m., dále Pirin a plošně rozsáhlejší Rodopy. Pirin a Rodopy patří do starobylého rodopského horského systému. Zhruba prostředkem Bulharska se táhne od srbských hranic na západě po Černé moře na východě pohoří Stara planina (česky Staré hory), které patří do systému Balkanid.

Na sever od něj leží Dolnodunajská nížina, na jih Hornothrácká nížina. Stara planina je pokračováním Karpat a na rozdíl od Rodop patří do Alpsko-himálajského systému.

Do Černého moře odvádí své vody největší řeka země Dunaj, k úmoří Egejského moře patří Marica.

Podnebí má na severu ráz kontinentální, na jihu a východě středomořský. Průměrné lednové teploty se pohybují od -2 do 2 °C, červencové od 21 do 25 °C. Průměrný roční úhrn srážek kolísá mezi 450–850 mm, na horách přes 1000 mm.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Budova národního shromáždění v Sofii

Bulharsko je parlamentní republikou. Hlavou státu je prezident volený přímou volbou na pětileté volební období. Neustále činným zákonodárným orgánem, složeným ze 240 poslanců volených na 4 roky, je národní shromáždění. Výkonná moc je v rukou vlády. Po parlamentních volbách v zemi (25. června 2005) dosavadní konzervativní vláda utrpěla porážku, když klíčová politická síla Národní hnutí Simeona II. ([bulharsky: Национално движение Симеон II., НДСВ ) dosáhla kolem 22%. Největší vliv získaly bulharští socialisté vedení Sergejem Staniševem, kteří nakonec vytvořili velkou koalici s NDSV a Hnutím za práva a svobody ( bulharsky: Движение за права и свободи, ДПС), které je v zemi podporováno zejména bulharskými Turky. Největším překvapením voleb byl úspěch strany Ataka, která svůj program postavila na nacionalistických heslech a odporu vůči Evropské unii a získala téměř 9%.

Současným předsedou vlády je Bojko Borisov a prezidentem Rumen Radev.

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Bulharska.
Bulharské oblasti

Od roku 1999 se Bulharsko dělí na 28 oblastí, nazvaných podle jejich hlavního města:

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Bulharska.
Sofie, ekonomické srdce Bulharska

Bulharsko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství, chemie, textilní průmysl a potravinářství. Těží se hnědé uhlí a barevné kovy. Nejdůležitější průmyslová centra jsou Sofie, Plovdiv, Burgas, Pernik a Stara Zagora. V zemědělství převládá rostlinná produkce nad živočišnou. Využití půdy: orná půda 37 %, louky a pastviny 18 % a lesy 35 %. Pěstuje se pšenice, ječmen, kukuřice, slunečnice, brambory, cukrová řepa, zelenina, broskve, vinná réva, rajčata, melouny a tabák. Chovají se ovce, prasata, skot, buvoli, koně, osli, kozy a drůbež. Produkce vlny, medu a rybích výrobků.

Turistický ruch[editovat | editovat zdroj]

V posledních letech příjmy z turistického ruchu v Bulharsku rapidně vzrostly. Přímořská letoviska (Sozopol, Nesebar, Zlaté písky, Slunečné pobřeží, Primorsko, Albena, Varna, Burgas, Kranevo a Balčik) se stávají oblíbenými pro turisty ze západních evropských zemí i pro turisty z Česka, v zimní sezoně jsou populární lyžařská střediska Bansko v Pirinu, Pamporovo v Rodopech a Borovec v Rile.

Letectví[editovat | editovat zdroj]

Bulharsko má pět mezinárodních letišť s pravidelným mezinárodním provozem. Největší letiště Sofie přepravilo v roce 2016 5 milionů cestujících, dále se zde nachází letiště Burgas, Varna, Plodiv a Letiště Gorna Oryahovitsa (u města Veliko Tarnovo). Vlajková letecká společnost se jmenuje Bulgaria Air, mezi další letecké společnosti patří BH Air či Bulgarian Air Charter.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Bulharska.
Počet obyvatel Bulharska
Rok Počet obyvatel Rok Počet obyvatel
1887 3 154 375 1946 7 029 349
1892 3 310 713 1956 7 613 709
1900 3 744 283 1965 8 227 866
1905 4 035 575 1975 8 727 771
1910 4 337 513 1985 8 948 649
1920 4 846 971 1992 8 487 317
1926 5 528 741 2001 7 928 901
1934 6 077 939 2006 7 385 367
Vývoj počtu obyvatel Bulharska v letech 1961–2003 (v milionech)
Vývoj počtu obyvatel Bulharska v letech 19612003 (v milionech)

Bulharsko má od počátku devadesátých let negativní populační růst. Ten byl zaviněn malou porodností, emigrací a špatným hospodářským vývojem po roce 1989. Zesílený tlak na asimilaci menšin vyvrcholil v roce 1989, kdy z Bulharska odešlo 320 tisíc Turků. K islámu se hlásí také část Romů a Bulhaři, kteří během turecké nadvlády přijali islám, takzvaní Pomaci. V Bulharsku žije podle neoficiálních odhadů až 800 tisíc Romů.[6]

Etnické složení[editovat | editovat zdroj]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

V Bulharsku se narodil nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti, který však z Bulharska odešel s rodinou ještě jako dítě. Nejvýznamnějším bulharsky píšícím autorem je Ivan Vazov. Důležitými postavami národního obrození, nejen literárního, byli Ljuben Karavelov a Georgi Rakovski. Klasiky realistické prózy jsou Elin Pelin a Jordan Jovkov. V druhé polovině 20. století se prosadil Stanislav Stratiev.

Celosvětové proslulosti dosáhla harfistka a hudební skladatelka Anna-Maria Ravnopolska-Dean. Také operní pěvci Boris Christov, Nikolaj Gjaurov a Raina Kabaivanska dosáhli mezinárodního věhlasu.

Z výtvarných umělců dosáhl největšího úspěchu představitel land artu Christo Javačev. Stavy bohémy na pařížském Montparnassu doplnil malíř Jules Pascin.

V zámořském televizním průmyslu se prosadila herečka Nina Dobrevová (zejm. Upíří deníky), v sérii o Harry Potterovi se proslavil Stanislav Janevski.

Věda[editovat | editovat zdroj]

Z Bulharska pocházejí i dva významní představitelé humanitních a sociálních věd, byť se oba stali emigranty: feministická sémiotička Julia Kristeva a literární teoretik Tzvetan Todorov. Oba nakonec zakořenili ve francouzském intelektuálním prostředí.

Georgi Ivanov byl prvním bulharským kosmonautem, Alexandr Panajotov Alexandrov druhým.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Nejpopulárnějším sportovcem všech časů je v Bulharsku fotbalista Christo Stoičkov. Úspěchy mu svého času zdatně konkurovala skokanka do výšky Stefka Kostadinová. Na 64 polích se výrazně prosadil šachový velmistr Veselin Topalov. V jeho stopách jde Antoaneta Stefanova.

Úřední název státu[editovat | editovat zdroj]

  • od listopadu 1990Bulharská republika / Republika Bulharsko (bulh. Република България [Republika Bălgarija])

Dřívější úřední názvy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.government.bg/cgi-bin/e-cms/vis/vis.pl?s=001&p=0159&n=000003&g=
  2. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/bu.html
  3. a b http://www.nsi.bg/Census_e/Census_e.htm
  4. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.  
  5. Historie Bulharska
  6. "Na největší cikánské party". Magazín Koktejl.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]