Ota II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ota II.
císař Svaté říše římské
Narození 955
Úmrtí 7. prosince 983
Řím
Pohřben Bazilika sv. Petra v Římě
Předchůdce Ota I. Veliký
Nástupce Ota III.
Manželka Theofano
Potomci Žofie
Adelhaid
Matylda Saská
Ota III.
Dynastie Liudolfovci
Otec Ota I. Veliký
Matka Adéla Burgundská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ota II. (9557. prosince 983, Řím) byl král a císař Svaté říše římské. V roce 961 se stal spoluvládcem svého otce Oty I., jediným panovníkem byl pak od roku 973, kdy Ota I. zemřel.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Za císaře byl Ota II. korunován 14. dubna 972 v Římě, krátce poté, co se oženil s byzantskou princeznou Theofano.

V mládí vynikal neobyčejnou silou, zpočátku měl sklony k bouřliváctví, díky své velké zbožnosti štědře rozdával, aniž by dodržoval míru, a prchal před dobrými radami. Teprve když se mu dostalo pokárání od mnohých, nasadil si uzdu chvályhodné ctnosti a vystupoval vznešeně...
— Dětmar z Merseburku[1]

Po otcově smrti, kdy převzal veškerou moc, došlo v roce 973 k odbojnému hnutí v Lotrinsku, které podporovali západofranští Karlovci, a do říše vpadli Dánové.

Velkým nebezpečím pro císařovu vládu byl jeho spor s vévodou bavorským Jindřichem Svárlivým, vnukem Jindřicha I. Ptáčníka z rodu Liudolfingů. Vévoda požadoval ponechat ve Švábsku svou sestru jako vévodkyni-vdovu, záhy však vystoupil proti Otovi II. i se svými nároky na trůn. Podpořil ho český kníže Boleslav II. a polský Měšek I. Nakonec byl Jindřich Svárlivý zajat, Ota potlačil neklid v Lotrinsku a prorazil dánské opevnění Danevirke, kde zřídil šlesvickou marku. Dánského krále Haralda Modrozuba přinutil k placení tributu.

Roku 976 uprchl Jindřich Svárlivý ze zajetí, spojil se s opozičními silami v říši a vyhledal azyl na českém knížecím dvoře.

Roku od Vtělení Páně 976 bavorský vévoda Jindřich, zbavený cti a vyobcovaný z církve, uprchl do Čech. Zatímco pobýval u knížete Boleslava, císař proti němu vytáhl s velikým vojskem, ale vůči žádnému z nich ničeho nedosáhl.
— Dětmar z Merseburku[2]

Ota II. napadl Čechy, kteří zničili jeden z jeho dvou sborů u Plzně (Němci byli přepadeni při koupání) a sami vpadli dvakrát do říše. Boleslav II. se 977 císaři poddal a byl pak na sněmu v Quedlinburgu přijat s velkými poctami.

Za Jindřichovu vzpouru silně omezil ohromné území spravované bavorskými vévody: roku 976 oddělil Korutany, Istrii, veronskou a friulskou marku a rakouskou marku udělil Babenberkům. Roku 980 obnovil centrální moc v Itálii. Za bojů na jihu Itálie byl v červenci roku 982 poražen u Crotone Araby, kteří od roku 976 pronikali ze Sicílie na pevninu. Zprávy o porážce vyvolaly povstání Luticů a Obodritů, kteří zpustošili Magdeburg a Hamburg a zlomili saské panství mezi Labem a Odrou.

Na sněmu ve Veroně roku 983 císař vrátil Bavorsko bývalému odpůrci Jindřichovi, dosáhl zvolení svého tříletého syna císařem a svatého Vojtěcha ustanovil pražským biskupem. V prosinci 983 se chystal na další výpravu proti Arabům, čemuž zabránila epidemie malárie a Ota II. zemřel v Římě, snad po neúspěšném léčení projímadlem, a zanechal po sobě vdovu Theofanu a tříletého nástupce Otu III.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Z MERSEBURKU, Dětmar. Kronika. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0088-4. S. 77. Dále jen Kronika. 
  2. Kronika, str. 80

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Ota I.
Znak z doby nástupu Císař Svaté říše římské
961/967983
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ota III.