Saské vévodství

	; znak
geografie	; Saské vévodství okolo roku 1000 v rámci Německého království a Svaté říše římské
	; Saské vévodství okolo roku 1000 v rámci Německého království a Svaté říše římské
hlavní město:	žádné
	obyvatelstvo
národnostní složení:	Sasové
jazyky:	latina (úřední), starosasština, dolnoněmčina
náboženství:	římskokatolické (státní), starogermánské (pohanské), judaistické
	státní útvar
státní zřízení:	feudální monarchie
mateřská; země:	Franská říše (843–911); Východofranská říše (911–962); Německé království; Svatá říše římská (od 962)
měna:	saský tolar
vznik:	804 – konec saských válek
	státní útvary a území
	Staří Sasové
	Sasko-wittenberské vévodství
	Sasko-lauenburské vévodství
	Vestfálské vévodství
	Oldenburské hrabství
	Anhaltské hrabství
	Blankenburské hrabství
	Brémské knížecí arcibiskupství
	Münsterské knížecí biskupství
	Hildesheimské knížecí biskupství
	Teklenburské hrabství
	Holštýnské hrabství
	Hrabství Hoya
	Magdeburské knížecí arcibiskupství
	Verdenské knížecí biskupství
	Lübecké knížecí biskupství
	Mindenské knížecí biskupství
	Panství Lippe
	Osnabrücké knížecí biskupství
	Brunšvicko-lüneburské vévodství
	Ratzeburské knížecí biskupství

Saské vévodství (dolnoněmecky Hartogdom Sassen, německy Herzogtum Sachsen) bylo středověké kmenové vévodství existující do roku 1180^[ujasnit] a rozkládající se především na území současné německé spolkové země Dolní Sasko, ale zasahovalo i na území Saska-Anhaltska a Severního Porýní-Vestfálska, Šlesvicka-Holštýnska a okrajových oblastí severního Durynska a Hesenska (viz mapa Archivováno 8. 7. 2006 na Wayback Machine.).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Starší kmenové vévodství[editovat | editovat zdroj]

Po smlouvě z Verdunu (843) připadlo téměř celé Sasko Východofranské říši. V polovině 9. století zde vzniklo silné kmenové vévodství, jehož prvním známým vévodou byl Liudolf, zmiňovaný v pramenech k roku 850. Za vlády jeho syna Oty Osvíceného pak Sasové ovládli Durynsko. Jeho syn, Jindřich I. Ptáčník, se stal roku 919 králem Východofranské říše a Sasko jádrem vznikajícího císařství.

Mladší kmenové vévodství[editovat | editovat zdroj]

Po nástupu Oty I. (936–973) na německý trůn bylo Saské vévodství v roce 960 uděleno lénem Heřmanu Billungovi (odtud také další název Saska = Země Billungů), přičemž nejdůležitější opěrné body zůstaly v držení krále. Zároveň výboji na východ vznikla Billunžská marka. Od konce 10. století a v 11. století postupně zanikla jednota vévodství, které se rozpadlo na řadu hrabství. V roce 1106 vymřel rod Billungů smrtí vévody Magnuse Saského, a Sasko získal Lothar Supplinburský, zvolený v roce 1125 římským králem jako Lothar III. Ten Sasko v roce 1137 převedl na svého zetě, vévodu Jindřicha Pyšného (Heinricha der Stolze) z Bavorska, za jehož života byla Míšeňská marka nakrátko opanována Welfy (1137–1138).

Jindřich Lev (1142–1180)[editovat | editovat zdroj]

Po sesazení Jindřicha Pyšného obdržel Saské vévodství Albrecht I. Medvěd z rodu Askánců, který je zpětně převedl v roce 1142 na Jindřichova syna, proslulého Jindřicha Lva, za což obdržel Braniborské markrabství. Jindřich Lev z rodu Welfů rozšířil území Saska především vítěznými boji s polabskými Slovany na východním a severovýchodním pomezí (zde získal roku 1160 Meklenbursko, které se pak roku 1170 zase plně osamostatnilo jako říšské knížectví) a získal i Bavorské vévodství.

Roku 1180 poráží Jindřicha Lva císař Fridrich I. Barbarossa, který mu většinu držav zabavil a vévodství bylo rozděleno, čímž také de facto zaniklo.

Askánské období (1180–1423)[editovat | editovat zdroj]

Bernhard, hrabě askánský, získal titul vévody a rodové državy, k nimž si ještě vydobyl Wittenbersko a Lauenbursko; arcibiskup kolínský pak Vestfálsko (jako vévodství); pomořanská knížata byla v roce 1181 povýšena na vévody; lankrabě durynský Herman I. obdržel Saskou Falc (Saské falckrabství, založené Jindřichem I. Ptáčníkem); Lübeck byl v roce 1182 povýšen na říšské město; a Jindřichu Lvu zůstaly pouze část Engern a Ostfálsko (z těchto zemí pak vzniklo roku 1235 Brunšvicko)

V roce 1260 si Bernhardovi vnuci rozdělili jeho území mezi sebe a to tak, že Johann získal Sasko-Lauenbursko a Albrecht Sasko-Wittenbersko. Obě linie spolu soupeřili o zisk kurfiřtského hlasu, který byl v roce 1356 přiřčen císařem Karlem IV. Rudolfu I. (1297–1356), vévodovi sasko-wittenberskému společně s úřadem říšského vikariátu.

Když v roce 1423 vymřela wittenberská linie sasko-askánského domu, obdržel kurfiřtský titul a zároveň přeneseně i titul vévodů saských míšeňský markrabě Fridrich IV. (I.) Bojovný z rodu Wettinů. Wittenberg se pak stal hlavním městem Saského kurfiřtství.