Svatý Vojtěch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o pražském biskupovi. Další významy jsou uvedeny na stránce Svatý Vojtěch (rozcestník).
Svatý
Vojtěch Adalbert
2. biskup pražský
Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi
Církev římskokatolická
Provincie mohučská
Diecéze pražská
Sídlo Praha
Období služby 982997
Předchůdce Dětmar
Nástupce Thiddag
Svěcení
Biskupské svěcení 983, Verona
světitel Willigis, arcibiskup mohučský
Osobní údaje
Datum narození kolem 956
Místo narození Libice nad Cidlinou?, Small coat of arms of the Czech Republic.svg Čechy
Datum úmrtí 23. duben 997
Místo úmrtí Prusko
Místo pohřbení Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze (pův. Hnězdno)
Rodiče Slavník
Střezislava
Svatořečení
Kanonizace 999
Řím
kanonizoval Silvestr II.[zdroj?]
Svátek 23. duben
Atributy mitra, berla, veslo, kniha, kopí, oštěp
Patron Čech, Polska
arcidiecéze pražské
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Vojtěch (v zahraničí známý pod svým biřmovacím jménem Adalbert; slovensky Svätý Vojtech, polsky, německy Adalbert von Prag; 956?23. dubna 997) byl druhý pražský biskup pocházející z rodu Slavníkovců.

Vojtěch byl kritikem povrchního postoje ke křesťanství převládajícího v Čechách, vystupoval proti postojům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s křesťanskými otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici.

Je pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine, pomiluj ny.

Jeho působení komplikovala krize v českém knížectví, která se projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. V roce 988 se dostal do ostrého konfliktu s částí šlechty, proto zklamaný opustil Čechy se záměrem vést asketický život mnicha. Na papežský rozkaz se do Čech vrátil v roce 992, ale poměry v zemi se nijak nezměnily a tak se rozhodl Čechy opustit podruhé. Druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, mu zachránil život a tak se do Čech již nevrátil. Byl zabit, když jako misionář působil na území pohanských Prusů, a je proto římskokatolickou církví považován za mučedníka.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Svatý Vojtěch, národní patron Čechů a Poláků, se polsky jmenuje Wojciech. V zahraničí je znám zpravidla pod svým biřmovacím jménem Adalbert (anglicky Vojtěch nebo Adalbert, německy Adalbert, latinsky Adalbertus nebo zkráceně Albertus). Někdy se ovšem označuje i jako Albrecht(us) (varianta jména Albert, jež je zkráceninou jména Adalbert – jako Albrecht je označen na dřevěných vratech z 19. století v chrámu sv. Víta na Pražském hradě). Maďarsky Béla.[1]

Narození, studia, počátky působení[editovat | editovat zdroj]

Svatý Prokop, Václav a Vojtěch na iluminaci ze 13. století

Vojtěch byl synem Slavníka, jehož rod sídlil v Libici nad Cidlinou. Datum jeho narození není známo, ale pravděpodobně se narodil v polovině 10. století. Měl 5 sourozenců. V roce 962 ho jako malého chlapce biřmoval při své návštěvě Libice magdeburský arcibiskup Adalbert. Základní vzdělání Vojtěchovi zprostředkovali kněží z Libice. Ve studiu teologie pokračoval v Magdeburku, kde působil devět let (972–981). Po svém návratu ze studií získal první stupeň vyššího kněžského svěcení – podjáhenství a stal se pomocníkem prvního českého biskupa Dětmara. Po jeho smrti se stal druhým pražským biskupem. K volbě došlo 19. února 982 za účasti Boleslava II. na Levém Hradci. Vojtěchova investitura proběhla ve Veroně císařem (Otou II.) Biskupské svěcení mu poté udělil metropolita Willigis.

Biskup Vojtěch[editovat | editovat zdroj]

Nový biskup byl odhodlaným šiřitelem křesťanské víry. V převážně pohanských Čechách, Moravě a Uhrách se snažil vymýtit největší nešvary tehdejší společnosti, zejména obchod s otroky, mnohoženství a alkoholismus. Jeho radikální pokusy o očistu věřících v diecézi však narazily na zažité stereotypy. Po pěti letech v úřadu, v roce 988 opustil Prahu a odcestoval společně s bratrem Radimem k papeži Janu XV. Z Říma odešli do kláštera Monte Cassino, později do řeckého kláštera ve Valle Luca a nakonec do reformního benediktinského kláštera na římském Aventinu. Zde s podporou papeže složil 17. dubna 990 řeholní slib.

Odchod biskupa z jeho působiště nebyl pro české knížectví dobrou vizitkou. Proto český kníže Boleslav II. vyslal poselstvo, které mělo Vojtěcha přesvědčit k návratu. Ten i na příkaz papeže žádosti v roce 992 vyhověl a do Prahy se vrátil. Sebou přivedl skupinu italských mnichů, pro něž založil Břevnovský klášter, který byl jako první mužský klášter v Čechách vysvěcen 14. ledna 993. Poměry v českém knížectví se však od Vojtěchova odchodu nijak nezměnily, proto se roku 994 rozhodl opustit svůj úřad podruhé. Vyvraždění slavníkovského rodu, ke kterému došlo o rok později, bylo hlavním důvodem, proč byl tento druhý odchod definitivní. V roce 996 se ještě pokoušel dohodnout na podmínkách opětného návratu, tyto snahy však vyzněly naprázdno.

Smrt na misii v Prusku[editovat | editovat zdroj]

Lebka sv. Vojtěcha v pražské katedrále
Vojtěchův náhrobek v Hnězdně
Zavraždění Vojtěcha, Věnceslav Černý
Sv. Vojtěch a jeho bratr sv. Radim, pomník v Libici

Po vyvraždění Slavníkovců pobýval v klášteře sv. Alexia na Aventinu, později se odebral do Polska ke knížeti Boleslavu Chrabrému s cílem podniknout misijní cestu k pohanským Luticům nebo Prusům. Za cíl byly nakonec vybrány pobaltské Prusy. Misie vedla podél břehů Visly a Gdaňského zálivu. Roku 997 dorazil spolu se svými druhy a polským vojenským doprovodem do Sambie, nejbohatšího kraje Pruska. Při své misijní cestě byl varován, že si pohansky věřící Prusové nepřejí jeho činnost, že by mohl být potrestán smrtí. Bylo mu řečeno, aby Prusko jako misionář opustil, přesto svou misii neukončil a v obtížné evangelizaci pokračoval tím, že nechal mýtit pohanské posvátné duby. Dne 23. dubna 997 při bohoslužbě (podle jiných zdrojů při náhodné návštěvě) na jednom pro pohany posvátném místě (v posvátném háji Kunterna), do něhož byl lidem vstup zakázán, byl zadržen, následně zajat a rituálně zavražděn pohany a ochránci posvátného místa. Část jeho doprovodu byla ušetřena, aby pro výstrahu jiným mohla o jeho smrti podat svědectví.[2] Vojtěch je pro svou smrt při evangelizační činnosti římskokatolickou církví považován za mučedníka.

Boleslav Chrabrý se chopil příležitosti získat pro mladé polské knížectví vlastního mučedníka a světce. Vojtěchovy ostatky od Prusů vykoupil (prý je vyvážil zlatem) a uložil je katedrále v sídelním Hnězdně (Gniezno). Zpět do Čech je odvezl český kníže Břetislav I. v roce 1039. Podle polské verze se ovšem tělo sv. Vojtěcha nachází i nadále v Hnězdně, neboť výprava Břetislava I. omylem vyzvedla a odvezla do Čech pouze ostatky prvního arcibiskupa hnězdenského a nevlastního Vojtěchova bratra Radima (sv. Gaudentius).

Pokud jde o lebku sv. Vojtěcha, byla podle polské tradice také uložena v Hnězdně, a to od roku 1127 až do roku 1923, kdy byla odcizena a její další osud je neznámý. Pozdější zkoumání, vedené antropologem Emanuelem Vlčkem, potvrdilo, že autentické Vojtěchovy ostatky jsou uloženy v pražské katedrále, ostatky z Hnězdna a Cách jsou tudíž falzem.[3][4]

Patron sv. Vojtěch[editovat | editovat zdroj]

V roce 999 byl papežem Silvestrem II. na žádost císaře Oty III. prohlášen za svatého.[zdroj?] Vzápětí císař vykonal pouť k jeho hrobu a udělil polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému významná privilegia. Část Vojtěchových ostatků pravděpodobně odvezl do Říma a nechal nad nimi vystavět chrám sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově. Kolem jeho portálu býval v minulých staletích nápis, který oznamoval, že v tomto kostele spočívají dvě ruce sv. Vojtěcha, z nichž jedna držela arcibiskupskou berlu v Praze a druhá křtila v Uhrách sv. Štěpána.

Od 11. století se svatý Vojtěch pokládá po svatém Václavovi za druhého patrona české země, stal se také hlavním patronem polské církve a Uher (roku 994 Vojtěch podle tradice pokřtil budoucího prvního uherského krále Štěpána I.). Papež Pavel VI. jej apoštolským listem Praga urbis z 26. listopadu 1965 prohlásil hlavním patronem pražské arcidiecéze (stolec sv. Vojtěcha).

Vojtěchův nevlastní bratr Radim (Gaudencius) se roku 1000 stal prvním hnězdenským arcibiskupem. Vojtěchův rádce Radla (Anastázius)[5] založil uherské opatství benediktinů Pannonhalma. Vojtěch se do své vlasti vrátil roku 1039, kdy kníže Břetislav I. podnikl válečnou výpravu do Polska a v Hnězdně slavnostně vyzvedl ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti svatých bratří. Světcovy ostatky byly uloženy na Pražském hradě ve zvláštní apsidě, přistavěné k rotundě sv.Víta. Kníže Spytihněv II. zde později založil novou baziliku zasvěcenou společně sv. Vítu, sv. Václavu i sv. Vojtěchu. Roku 1143 byla z ostatků oddělena lebka a byla uložena v relikviáři. Podle této lebky byla upravena jiná lebka, která se dostala do Cách, jako svatovojtěšská relikvie.[6]

Svátek sv. Vojtěcha připadá na 23. dubna.

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Reiéf sv. Vojtěcha na mramorové studně v kostele San Bartolomeo v Římě (12. stol., nejstarší známé zobrazení)

Svatý Vojtěch je často vyobrazován v českém, slovenském, polském a uherském výtvarném umění.

  • Reprezentační vyobrazení: klidně stojí nebo žehná (to je od baroka jeho pravá podoba, tzv. vera effigies). Jeho oděv bývá nejčastěji biskupský (kasule, pluviál), na hlavě biskupská mitra, v ruce biskupská berla, dále může držet své atributy mučednictví: šípy, kopí, veslo (pádlo), heraldické znaky pražského biskupství a (nebo) kláštera v Břevnově (břevno odklizené z pramene potoka, zvaného nadále Vojtěška)
  • Je-li vyobrazen jako mnich či misionář, pak má plnovous, černou kutnu benediktina, hůl a knihu řádových pravidel (například na Staroměstské věži Karlova mostu)
  • Legendární scéna: misionář slouží mši pod širým nebem a pozdvihuje kalich, zatímco jej pohané zezadu napadají šípy, kopím či pádlem. V 19. století bývá také vyobrazen při návratu do vlasti, nebo jak přivolává déšť
  • Druhotné památky: stopa (šlépěj) otisknutá v kameni na místě, kterým prošel
  • relikvie: lebka v relikviářovém poprsí sv. Vojtěcha, 1. ze Svatovítského pokladu, tam celý soubor osobních předmětů (2 prsteny, 2 křížky, hřeben, mitra, rukavice a roucho); 2. v katedrále v Hnězdně (podle polské kroniky Poláci nevydali Čechům Vojtěchovo pravé tělo ani lebku a mají je dodnes). 3. v kostele sv. Vojtěcha v Cáchách-Burtscheidu.

Česká místa se svatovojtěšskou tradicí[editovat | editovat zdroj]

Detail poutní cesty Po stopách sv. Vojtěcha na informační tabuli v Letohradě

Svatovojtěšská tradice v zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Sv. Vojtěch žádá knížete Boleslava II., aby nebyli do otroctví prodáváni křesťanští zajatci (detail z vrat v katedrále v Hnězdně)

Další česká místa používající jméno sv. Vojtěcha[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. POLC, Jaroslav. Svatý Vojtěch : sborník k mileniu. Praha: Zvon, 1997. 275 s. ISBN 80-7113-193-8. 
  2. ZAHNAŠ, Petr. Jak a kde zahynul svatý Vojtěch. cs.wikibooks.org [online]. Opava [cit. 2020-12-04]. Roč. 2007. Dostupné online. 
  3. Toulky českou minulostí - 45. schůzka: Osud svatého Vojtěcha Slavníkovce. Dvojka [online]. rozhlas, 2006-12-08. Dostupné online. 
  4. Životopisy svatých. catholica.cz [online]. [cit. 2020-12-04]. Dostupné online. 
  5. OTTO, J. Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí 21. díl. Praha: J. Otto, 1904. 1072 s. Dostupné online. Kapitola Radla, s. 37-38. 
  6. UNGER, Josef. Uchovávání ostatků světců. In: KOŽIAK, Rastislav; NEMEŠ, Jaroslav. Svätec a jeho funkcie v spoločnosti. 1. Bratislava: Chronos ; Centrum pre štúdium kresťanstva, 2006. ISBN 80-89027-19-9. S. 233-246.
  7. Levý Hradec. www.levyhradec.cz [online]. [cit. 2020-12-04]. Dostupné online. 
  8. Farnost Roztoky - levyhradec. www.peplum.cz [online]. [cit. 2020-12-04]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4. 
  • Bruno z Querfurtu. Život svatého Vojtěcha : legenda Nascitur purpureus flos. Praha: Zvon, 1996. 158 s. ISBN 80-7113-185-7. Překlad z latiny, poznámky a doslov Marie Kyralová; úvod Miloslav kardinál Vlk. 
  • BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha: Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4. 
  • DVORNÍK, František. Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha: Prostor, 1999. 528 s. ISBN 80-7260-005-2. 
  • KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4. 
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
  • WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0. 
  • KRÁSL, František; JEŽEK, Jan. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1898. Dostupné online. Obsáhlá monografie z konce 19. stol. velmi podrobně líčí osudy a působení druhého patrona české země po sv. Václavu, projevy jeho uctívání i dějiny nejstaršího mužského kláštera v Čechách, který r. 993 biskup Vojtěch spolu s Boleslavem II. založil.. 
  • Eduard ŠittlerAntonín Podlaha, Svatovojtěšské album. Praha 1897
  • KRÁLÍK, Oldřich. Slavníkovské interludium: k česko-polským kulturním vztahům kolem roku 1000. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1966, 261 s.
  • KRÁLÍK, Oldřich. Filiace vojtěšských legend. 1. vyd. Praha: Academia, 1971, 233 s.
  • KRÁLÍK, Oldřich. Šest legend hledá autora. Praha: Mladá fronta, 1966, 352 s.
  • KRÁLÍK, Oldřich. Labyrint dávných dějin českých. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970, 155 s.
  • KRÁLÍK, Oldřich. Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha: Vyšehrad, 1976, 269 s.
  • Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Příprava vydání Rostislav Nový, Jiří Sláma. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1987. 471 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Dětmar
Znak z doby nástupu 2. biskup pražský
982996
Znak z doby konce vlády Nástupce:
(Strachkvas/Kristián)
Thiddag