Svatý Bonifác

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý Bonifác
Svatý Bonifác
Svatý Bonifác
misijní biskup, první arcibiskup mohučský
Datum narození 672/675
Datum úmrtí 5. června 754
Svátek 5. června
Patronem Pivovarníků, Fuldy, Německa, Světových dnů mládeže

Svatý Bonifác, původním jménem Winfried (672/675 Wessex – 5. června 754) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů křesťanské anglosaské misie na evropské pevnině, apoštolem Germánů, svatým patronem Německa a prvním arcibiskupem v Mohuči.[1] V římsko-katolické a v anglikánské církvi je slaven jako svatý mučedník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Horní obrázek - svatý Bonifác křtící, spodní obrázek - umučení sv. Bonifáce. Fulda, iluminace z 11. století

Winfried se narodil přibližně v letech 672 až 675 ve Wessexu. Lákal jej mnišský způsob života, takže již jako mladý oblát vstoupil do kláštera benediktinů v Exeteru, kde obdržel veškeré možné vzdělání. Potom působil jako učitel latinské gramatiky. Napsal několik pojednání a skládal rovněž latinskou poezii. Ve třiceti letech byl vysvěcen na kněze a po vzoru benediktinů začal toužit po misionářském životě. V roce 716 se Winfried pod Willibrordovým vedením vydal na kontinent, do Fríska. Misie byla ovšem neúspěšná – v té době vypukla na území dnešního Německa válka mezi Radbodem a Karlem Martelem – a Winfried byl nucen k návratu do Anglie. O dva roky později se na kontinent vrátil a působil jako misionář v německých zemích až do své smrti v roce 754.[2]

Reformace a misie[editovat | editovat zdroj]

Bonifácovy zásluhy tkví především v organizačních schopnostech a reformátorské důslednosti, díky které došlo k významnému posunu vpřed, co se týká myšlení franské církve a jejího propojení s římskou církví. Jeho zásluhou bylo znovu obnoveno západní císařství, nejprve pod vedením Karla Velikého a poté za Oty Velikého roku 962. V roce 718 se vypravil do Říma za papežem Řehořem II., aby obdržel jeho pověření a požehnání k misijní činnosti v Německu. Papež jej v témže roce zároveň pokřtil na Bonifatia. V roce 722 se Bonifác znovu vydal za papežem, protože jeho pravomoci vůči německé šlechtě byly velice malé a neúčinné. V Římě byl vysvěcen na biskupa a obdržel pověřující dopis ke Karlu Martellovi, který jej následně vyslal šířit křesťanskou víru na svém území. Papež Řehoř III. vysvětil Bonifáce na arcibiskupa s pravomocí světit biskupy a zakládat nové diecéze, a ještě o několik let později (cca r. 738) jej ustanovil apoštolským legátem pro Bavorsko, Alamanii, Hesensko a Durynsko. Do roku 740 založil Bonifác kláštery v Amöneburgu, Fritzlaru, Kitzingenu, Tauberbischofsheimu či ženský klášter v Ochsenfurtu, kde se stala představenou Thekla. U Geismaru skácel Donarův dub.

V letech 738–747 uspořádal v Bavorsku hranice stávajících biskupství a zakládal v Durynsku biskupství nová, například v Erfurtu nebo Würzburgu. S podporou Karlomana a Pipina Krátkého, kteří byli proreformně a prořímsky zaměřeni, se podílel na vybudování nového církevního systému pro celou franskou říši.

Nakonec se Pipin postavil po bok franské šlechty proti působení Bonifácovu a proti jeho usednutí na trůn kolínského biskupství. Bonifác se stáhl a žil střídavě v Mohuči a v klášteře ve Fuldě, který založil v roce 744. Tento klášter se stal střediskem křesťanství a misijního snažení v tehdejších německých zemích. Od roku 1869 se zde každoročně konají konference německých biskupů.[2].[3]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Bonifác zemřel násilnou smrtí u Dokkumu při své poslední misijní cestě do Fríska spolu se svými 52 společníky. Jeho ostatky byly neseny z Utrechtu přes Mohuč do Fuldy, kde Bonifác založil klášter. Tělo je dodnes pohřbeno v sarkofágu v kryptě pod hlavním oltářem dómu ve Fuldě.[4]

Ikonografie a kult[editovat | editovat zdroj]

Díky svým spolubratřím z Fuldy byl Bonifác oslavován ihned po smrti a brzy byla napsána legenda o jeho životě a mučednictví. Bonifác bývá vyobrazen jako biskup s odznaky svého úřadu (berla, mitra, pallium); charakteristickým atributem je kniha proťatá mečem, Bonifác ji pozdvihl na svou obranu před svým vrahem. V legendáních scénách se zobrazuje jeho vstp do kláštera (obláčka), misijní činnost (nejčastěji jak doprovází Willibrorda, káže pohanským Frísům nebo jak je křtí), tři římské cesty k papeži, jak světí krále Pippina, dále jeho mučednická smrt, při níž bývá vyobrazen s některými - rovněž svatořečenými - druhy, Eobanem a Adalarem, od 16. století také Bonifácovo Nanebevzetí a apoteóza v nebi. V malbě křídlových oltářů jej nejčastěji doprovází další misionáři: Leander ze Sevilly. Augustin z Canterbury, Willibrord, Anscharius, Wolfgang, svatý Vojtěch, Gerhard z Csanádu nebo Rupert ze Salzburgu.

Patrocinium[editovat | editovat zdroj]

Kostely:

Německo[editovat | editovat zdroj]

Itálie[editovat | editovat zdroj]

Anglie[editovat | editovat zdroj]

Čechy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Saint Boniface
  2. a b FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: ZVON, 1995. s. 104–106.
  3. HEYDUK, Josef. Svatí církevního roku. Praha: Vyšehrad, 2012, s. 83–84.
  4. FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: ZVON, 1995. s. 106.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha : Zvon, 1995.  
  • HEYDUK, Josef. Svatí církevního roku. Praha : Vyšehrad, 2012.  
  • LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství. Brno : CDK, 2001. S. 64-68.  
  • Lexikon der christlichen Ikonographie, díl 5, A-C, Wolfgang Braunfels (ed.). Herder Basel-Freiburg-Rom-Wien 1994, s. 427-435.