Patron

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Patron (latinsky patronus) byl v antickém Římě pán ve vztahu ke svým klientům nebo propuštěncům. Označuje také vztah bývalých římských úředníků a vojevůdců k dobytým a spravovaným provinciím. Patron vystupuje v jejich zájmu v politice nebo jinak hájí jejich zájmy.

V obecné řeči se patronem rozumí též osoba či skupina osob, která určitým způsobem chrání či podporuje jiného člověka nebo skupinu osob - drží nad nimi patronát.

Patronátní právo[editovat | editovat zdroj]

Patronát (patronátní právo) je soubor práv a povinností, jež příslušejí fyzické nebo právnické osobě vůči kostelu nebo církevnímu úřadu na základě zvláštního právního důvodu.

Kořeny patronátního práva v českých zemích sahají do raného středověku. Od vyhlášení Velkého privilegia české církve v roce 1222, jímž bylo vlastnické právo ke kostelům změněno na patronátní[1] a vlastníkem se stala církev, se patronem nazýval původní vlastník kostela, který k němu měl i nadále určitá práva a povinnosti, zejména povinnost financovat a zajišťovat údržbu a právo ovlivňovat do jisté míry jejich řízení (například jmenování faráře). Patronátní právo existovalo též k jiným beneficiím (například školám, knihovnám) atd. Patronátní právo k určitému beneficiu vznikalo především první fundací, založením.

Podrobněji upravil patronátní právo dekret dvorské kanceláře ze dne 24. prosince 1782, o stavbách kostelních a farních a jejich udržování (o patronátních břemenech), platný pro Čechy a Moravu, doplněný dekretem ze dne 29. ledna 1783, a Dvorský dekret ze dne 3. října 1788, o stavbách kostelních a farních. Dekrety upravují financování staveb a jejich oprav a stanoví povinnost správy včas upozornit patrona na nutnost údržby. Zákon č. 50/1874 ř. z., jímžto se vydávají ustanovení, kterými se upravují zevnitřní právní poměry církve katolické, ze dne 7. května 1874, odkázal řešení patronátního práva do zvláštního zákona, který však nikdy nebyl vydán.

Dekretem prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (č. 12/1945 Sb. II) byla ke dni konfiskace zrušena patronátní práva a povinnosti, váznoucí na zemědělských majetcích konfiskovaných podle citovaného dekretu.

Zákon č. 218/1949 Sb. v § 11 odst. 1 stanovil: „Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.“ Tím na sebe stát vzal právo zasahovat do církevních záležitostí a zároveň povinnost pečovat o církevní stavby a další majetek.

Světci jako patroni[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Patrocinium.

Patronem se v katolictví rozumí také světec, jemuž se přisuzuje přímluva nebo ochrana buď na určitém území, nad určitými osobami nebo v některé lidské činnosti. V ikonografii tuto přisuzovanou pomoc často představuje určitý symbolický předmět. Své patrony mají např. země, diecéze či jednotlivá města, řemesla anebo povolání.

Důvod přisouzení takového titulu je často velmi nejasný a vznikl zřejmě na základě lidové úcty k těmto postavám.

Jménem svatých či blahoslavených je označeno též mnoho katolických kostelů, bazilik a klášterů. Toto pojmenování – patrocinium – se obecně chápe i jako způsob prosby o ochranu označeného místa.

Patron v uměleckém prostředí[editovat | editovat zdroj]

V uměleckém prostředí je patron neboli mecenáš člověkem, který financuje či spolufinancuje životní i umělecké náklady určitého umělce, například spisovatele, sochaře či malíře. Dříve tak byli označováni také zaměstnavatelé herců u kočovných divadelních společností.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Patronátní právo, Ottova encyklopedie, 1. 1. 1908

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]