Propuštěnec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Propuštěnec byl otrok, kterého ve starověkém Římě jeho pán propustil na svobodu a tím mu daroval nejen svobodu, ale i právní osobnost. Právní osobnost propuštěnce byla ale na rozdíl od člověka, který se už jako svobodný narodil (ingenuus), ve veřejné sféře částečně omezená a kromě toho měl i nadále k bývalému pánovi určité povinnosti. Propuštěnec tak z právního hlediska přestal být věcí, jako libertinus (ve vztahu k bývalému pánovi se označoval termínem libertus) ale patřil ke zvláštní kategorii obyvatel. Přesto šlo o římské občany, kteří pouze např. nemohli nabýt magistratury nebo se stát členem senátu.[1]

Manumisse[editovat | editovat zdroj]

Propuštění na svobodu se provádělo formálním způsobem, manumissí (manumissio od „manus“, ruka, a „mittere“, pustit). Ta mohla proběhnout několikerým způsobem:[1]

  • pomocí hůlky (per vindictam) – manumisse spočívala ve fiktivním soudním procesu, kdy se některý svobodný římský občan zvláštní hůlkou dotkl otroka a prohlásil jej za svobodného, otrokův pán nic nenamítl a praetor následně toto právní jednání slavnostně potvrdil; za císařství tato forma začala vycházet z užívání
  • zápisem do seznamu svobodných občanů (per censum) – týkalo se pouze mužských otroků, zápis prováděl censor a počátkem císařství se také přestalo používat
  • závětí (testamento) – oblíbený způsob, kdy svobodu dával zůstavitel pro případ své smrti, přičemž k jejímu skutečnému nabytí mohl danému otroku stanovit i nějakou další podmínku; protože tím ale byli zkracováni dědici, došlo v roce 2 př. n. l. zákonem lex Fufia Caninia k omezení počtu otroků, kteří mohli být takto svým pánem propuštěni
  • před shromážděnou obcí věřících (in ecclesia) – začala se používat až od Konstantina I., prováděla se obvykle v kostele

Kromě těchto způsobů mohl být otrok propuštěn na svobodu i tzv. před přáteli (inter amicos), kteří následně mohli propuštění dosvědčit, nebo dopisem (per epistolam), jímž se propuštěnec mohl prokázat. Podle přísného ius civile šlo ale o neplatné způsoby manumisse, otrok zůstával otrokem. Praetor ve své praxi nicméně začal takové propuštěnce chránit, až roku 19 př. n. l. došlo zákonem lex Iunia Norbana k jejich uznání, byť jejich postavení bylo slabší než u klasických propuštěnců, rovnalo se postavení Latinů (podle nich byli také pojmenováni Latini Iuniani). Ke zrovnoprávnění všech propuštěnců došlo až justiniánskou kodifikací.[1]

Patron[editovat | editovat zdroj]

Bývalý pán otroka se manumissí stal jeho patronem, měl vůči němu zvláštní moc (ius patronatus). Propuštěnec mu musel zachovávat věrnost a úctu, nemohl jej bez souhlasu praetora žalovat a obvykle mu přislíbil i určité pracovní povinnosti (operae), které byly soudně vynutitelné. Patron měl po propuštěnci i intestátní dědické právo. Nevěrnost nebo neúcta dávala patronovi právo propuštěnce opětovně zotročit (revocare in servitutem). Stejná práva jako patron měli i jeho potomci, naopak potomci propuštěnce již byli těchto povinností zproštěni a jejich potomci měli i plná politická práva, ve třetí generaci už tedy šlo o zcela svobodné občany.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1. S. 64–67.