Zůstavitel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jako zůstavitel se označuje fyzická osoba, jejíž práva a závazky přejdou její smrtí na její dědice.

Závěť a dovětek[editovat | editovat zdroj]

Zůstavitel je

  1. osoba po které se dědí
  2. je tak nazývána osoba, která pořizuje závěť či dovětek

Závěť a dovětek jsou jednostranné projevy vůle zůstavitele. Zatímco v závěti musí zůstavitel alespoň jedné osobě zůstavit podíl na pozůstalosti, dovětkem je možné učinit odkaz, příkaz, podmínku atd.[1] Právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele. Zůstavitel nemůže povolání dědice svěřit jinému, ani pořídit společně s jinou osobou.[2] Zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.[3] Zůstavitel má právo závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoli zrušit odvoláním nebo pořízením pozdější závěti.[4] Svobodné pořízení závěti je úzce spojeno se svobodou zůstavitele kdykoli svou předchozí závěť zrušit.[5]

Dědická smlouva[editovat | editovat zdroj]

Smluvní strany. Zůstavitel dědickou smlouvou povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá. Lze rozlišit možné varianty dědické smlouvy:

a) Zůstavitel - smluvní dědic;

b) zůstavitel - smluvní dědic - odkazovník;

c) zůstavitel - odkazovník;

d) zůstavitel - dědic - třetí osoba;

e) zůstavitel zároveň jako smluvní dědic - smluvní dědic zároveň jako zůstavitel.

Dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny. [6]

Může ji uzavřít zletilý zůstavitel, který je zcela svéprávný, je-li zůstavitel ve svéprávnosti omezen, může dědickou smlouvu uzavřít a závazek z ní změnit se souhlasem opatrovníka. Dědickou smlouvu mohou strany uzavřít a závazek z ní změnit jen osobním jednáním.[7] K těmto závažným právním důsledkům, které pro smluvní strany dědické smlouvy přináší klade zákon přísné požadavky na způsobilost stran k jejímu uzavření. Subjekty dané smlouvy jsou v prvé řadě zůstavitel a dále druhá strana - osoba povolaná za dědice, tj. budoucí dědic nebo odkazovník. [8]

Vztah zůstavitele k potomkům[editovat | editovat zdroj]

Zůstavitel má omezená práva ve prospěch potomka, který je nepominutelný dědic. Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.[9] Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.[10] Zůstavitel má však právo nepominutelného dědice za určitých okolností vydědit. Kdo se zřekl dědictví nebo povinného dílu, kdo je nezpůsobilý dědit nebo kdo byl zůstavitelem vyděděn, právo na povinný díl nemá, ale při výpočtu povinných dílů ostatních dědiců se k němu hledí právě tak, jako by z dědického práva nebyl vyloučen.[11]

Náhradnictví[editovat | editovat zdroj]

Pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou zůstavitel povolal za dědice, může povolat této osobě náhradníka; také náhradníkům může povolat postupně další náhradníky. Povolá-li takto několik náhradníků, dědí ten, který je ve výčtu nejbližší osobě, která dědictví nenabyla.[12]

Zánik náhradnictví. (1) Nabude-li povolaný dědic dědictví, náhradnictví zanikne. (2) Neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, zanikne náhradnictví, které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá-li toto dítě potomky způsobilé dědit. To platí i tehdy, zřídí-li zůstavitel náhradnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomky nemá. [13] Odstavec (1) stanoví pravidlo, z něhož lze také dovodit, že jakmile náhradník napadlé dědictví neodmítne, zanikne tím náhradnictví dalších náhradníků, kteří následují v řadě za ním. Odstavec (2) řeší případ, kdy zůstavitel zřídí náhradnictví svému dítěti v době, kdy toto dítě nemá děti.[14]

Odkaz pohledávky[editovat | editovat zdroj]

Odkaz dluhu, které má zůstavitel uhradit odkazovníku, má ten právní účinek, že zavazuje osobu obtíženou odkazem uznat dluh, který zůstavitel určitě vyjádří nebo odkazovník prokáže, a uhradit jej nejpozději ve lhůtě pro splnění ostatních odkazů bez zřetele k podmínkám a lhůtám, které obtížený se zůstavitelem ujednal. V předešlé větě se řeší následky stavu, kdy předmětem odkazu je dluh zůstavitele vůči odkazovníku. Za daného předpokladu, že zůstavitel ve svém nařízení odkazu dluh dostatečně specifikuje nebo odkazovník jej řádně prokáže, je povinností osoby odkazem obtížené (zpravidla dědice) tento dluh uznat a uhradit jej odkazovníkovi ve lhůtě pro splnění ostatních odkazů, bez ohledu na původně sjednané podmínky a dobu plnění.

Nařídí-li zůstavitel, aby odkazovníkova pohledávka byla zajištěna, musí být poskytnuta dostatečná jistota. Je umožněno zůstaviteli nařídil, že pohledávka odkazovníka na splnění odkázaného dluhu zůstavitele musí být novým dlužníkem zajištěna.[15]

Podle starého občanského zákoníku[editovat | editovat zdroj]

Podle starého občanského zákoníku (platného v letech 1964–2012) se zůstavitelem dotyčný stal až v okamžiku svého úmrtí, žijící osoba, která pořídila závěť, se označovala jako tzv. pořizovatel závěti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník – Dědické právo. 1.. vyd. Praha : Grada, 2014. 144 s. ISBN 978-80-247-5168-9. S. 43.  
  2. Zákon č. 89/2012 Sb. ze dne 3. února 2012, občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 22. 3. 2012, částka 33. PDF online. ISSN 1211-1244 (dále jen „OZ“) § 1496. Dostupné na Portálu veřejné správy ČR.
  3. § 1497 OZ
  4. § 1575 OZ
  5. ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek IV, (§ 1475 AŽ 1720). První. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2014. 728 s. ISBN 978-80-7478-579-5. S. 195.  
  6. § 1582 OZ
  7. § 1584 OZ
  8. § 1584 OZ komentář
  9. § 1643 OZ
  10. § 1642 OZ
  11. § 1645 OZ
  12. § 1507 OZ
  13. § 1511 OZ
  14. § 1511 OZ komentář
  15. § 1616 OZ