Svatý Willibrord

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Svatý Willibrord
Willibrord (Paris, BN Lat. 10510).jpg
Narození 658
Northumbrie
Úmrtí 7. listopadu 739 (ve věku 80–81 let)
Echternach
Místo pohřbení St. Willibrord Basilika
Povolání katolický kněz, misionář a benedictine monk
Nábož. vyznání katolická církev
Funkce bishop of Utrecht (695–739)
katolický biskup (Utrecht; od 695)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Willibrord.jpg

Svatý Willibrord (657? Northumbrie7. listopadu 739 Echternach) byl anglosaský benediktinský mnich, misionář, s jehož jménem je spojeno šíření křesťanství ve Frísku a obrácení Frísů na víru. V této souvislosti bývá nazýván „apoštolem Frísů“. Byl prvním arcibiskupem Frísů se sídlem v Utrechtu (695-739). Je svatým římskokatolické, starokatolické i pravoslavné církve, jeho svátek se světí ve výroční den jeho úmrtí, 7. listopadu (jiné církve 20. října).

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Willibrord se narodil v Northumbrii v rodině zbožného křesťana svatého Wilgila (n. Hilgila). Ve věku 7 let byl dán na výchovu do benediktinského kláštera v Riponu, který v té době vedl jeho zakladatel svatý Wilfrid. Když dospěl, sloužil Willibrord řeholní slib a stal se mnichem. Ve věku 20 let se odebral do opatství Rathmelsigi v Irsku, které bylo v 7. století jedním z nejvýznačnějších center teologie a vzdělanosti v Evropě. V Irsku strávil Willibrord 12 let, dokončiv své vzdělání pod vedením svatého Egberta.

Roku 690 Willibrord opustil Irsko ve skupině dvanácti misionářů, mezi nimiž byl i sv. Acca z Hexhamu, a vydal se hlásat křesťanství k pohanským Frísům. Přinesli do Fríska i kult svatého Osvalda, který se odtud dále šířil. Misie se konala na pozadí války mezi křesťanským franským majordomem Pipinem II. Prostředním a pohanským fríským králem Radbodem. Misionáři putovali do Utrechtu, kde ji kázali a vyučovali. Zvláštní význam této misie spočívá v tom, že s sebou přinášela iro-skotský ideál asketického bezdomovectví potulných mnichů. Tato idea přetrvávala ještě dlouho u anglických misionářů ve Švédsku. Svatý Eskil († 1080) se domníval, že čím bude vzdálenější domovu, tím více se přiblíží nebi. Další zvláštností irské církevní organizace bylo to, že centrem lokální církve byl klášter a její hlavou představený tohoto kláštera, zatímco po římském způsobu hlavou místní církve byl biskup, popř. arcibiskup.

Willibrord však místo tohoto starého misionářského ideálu spolupracoval s karolinským majordomem a s papežem na začlenění misionářů do říše. Odebral se do Říma, kde mu roku 695 papež svatý Sergius II. dal požehnání k jeho misii ve Frísku a vysvětil jej na arcibiskupa. Willibrord se tak stal prvním arcibiskupem Frísů. Po návratu do Fríska Willibrord založil řadu kostelů, mezi nimi klášter a kostel Utrechtu, který se stal jeho prvním sídlem a místním centrem vzdělávání. Tak ve své osobě spojil svatý Willibrord obě tehdy existující misijní koncepce: jako představený kláštera, podřízený vladaři, byl hlavou mise po způsobu irském; jako arcibiskup, podřízený papeži římskému, byl hlavou mise římské. V Echternachu (nyní v Lucembursku) založil roku 698 významné opatství, které existuje dodnes.

Svatý Willibrord hlásal nové učení nejkrutějším pohanským vůdcům, mezi nimi i samému Radbodovi, který křesťanství sice nepřijal, ale propustil Willibrorda v míru, protože obdivoval jeho smělost a neochvějné přesvědčení. Willibrord uskutečnil misii rovněž v Dánsku, tam však nedosáhl úspěchů a vrátil se zpět do Fríska.

V roce 714 pokřtil syna Karla Martela, budoucího franského krále Pipina III. Krátkého.

Náhrobek sv. Willibrorda v bazilice v Echternachu

Roku 716 Radbod, využil rozbroje mezi Franky a opět získal kontrolu nad Frískem, zničil řadu kostelů a pobil množství misionářů a místních křesťanů. Když pak roku 719 zemřel, začínal Willibrord svou práci znovu, nyní ovšem již v klidnější atmosféře pod vládou Karla Martela. Pokračoval pak ve své misijní činnosti až do pokročilého věku.

Posledních několik let svého života strávil v Echternachu, kde skonal v noci z 6. na 7. listopad roku 739 v požehnaném věku 82 let. V chóru zdejšího klášterního kostela byl podle svého testamentu z roku 729 pohřben. V Eternachu byl hned po své smrti uctíván jako svatý. Pojmenován po něm byl dóm v hanzovním městě Wesel, dříve patřící pod klášter v Echternachu. Willibrordova pamětní deska se nachází v pamětní síni Walhalla v Donaustaufu.

Svatý Willibrord je uctíván jak katolickými, tak i pravoslavnými křesťany. Jeho svátek se slaví 7. listopadu. Zvláštní úcty požívá svatý Willibrord u starokatolíků, protože je považován za patrona Utrechtské unie a starokatolický utrechtský arcibiskup se považuje za jeho nástupce v nepřerušené linii úřadu.

Tradice[editovat | editovat zdroj]

V Echternachu se každoročně o Svatodušních svátcích koná pestrý a velmi originální průvod, zasvěcený svatému Willibrordovi. Účastníci jdou přes celé město zvláštním tanečním krokem: původně se dělaly tři kroky vpřed a dva vzad, od roku 1947 krok vpřed a vlevo a krok vpřed a vpravo. První zmínka o procesí pochází z roku 1497. V průběhu staletí byla procesí několikrát zakázána, přesto však přetrvala do dnešních dnů. Původ tohoto originálního obyčeje není přesně znám, pravděpodobně jde o pozůstatek středověkých kajícnických procesí, jejichž účastníci se chovali jako stižení těžkými chorobami, věříce, že to pomůže odehnat nemoc. Je také možné, že jde o napodobení křesťanských poutníků, kteří po každých třech krocích padali na kolena. Není ani vyloučeno, že v tomto zvyku přežívají relikty starých pohanských rituálů. Procesí je zakončeno u světcova hrobu slavnostní mší.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]