Svatá Valburga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatá Valburga
Narození 710
Wessex
Úmrtí 1. března 779 (ve věku 68–69 let)
Heidenheim
Rodiče Richard the Pilgrim a Wuna of Wessex
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Juan de Roelas, Sv. Valburga jako abatyše, malba v klášterním kostele sv. Michala ve Valladolidu, z r.1605
Panna Marie uctívána svatými sourozenci, zleva sv. biskup Wilibald, v černé kutně sv. Valburga a sv. mnich Wunibald, dole donátorka kněžna z Waldburgu, malba z r.1728

Valburga (Valborg, Walburga, Waltpurde, lat. Walpurgis, Walpurga, fr. Vaubourg, Falbourg, v Normandii Gauburge (tj. pevný hrad) (kolem 710 Wessex25. únor 779, podle jiných zdrojů 780 Heidenheim) byla anglosaská princezna; činná jako misionářka, řeholnice řádu benediktinek a abatyše německého kláštera Heidenheim. Je uctívána katolickou církví jako světice.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v anglosaské říši jako šlechtická dcera, pravděpodobně jako jedno z mnoha dětí západosaského křesťanského krále Richarda z Wessexu a jeho ženy Wuny. Její otec se později vydal na pouť, byl svatořečen. Valburga je také považována za neteř svatého Bonifáce. V dětském věku, v 10 nebo v 11 letech, byla přijata na výchovu a vzdělání do kláštera Wimborne v Dorsetu. Tam strávila 26 let. Abatyše Tetta ji připravila na dráhu misionářky pro německojazyčné země.

Její dva bratři Wunibald a Wilibald z Eichstättu se po vzoru strýce Bonifáce rovněž stali misionáři. Putovali nejdříve do Říma, Willibald odtamtud dále do Jeruzaléma. Na papežovu žádost byli vysláni na jihoněmecká územíː Wunibald do Heidenheimu ve Frankách a Wilibald do Eichstättu, kde založil biskupství a 45 let tam působil jako biskup.

Po bratrech opustila vlast také Valburga, přeplavila se přes kanál a v doprovodu dalších řeholnic došla do Antverp. Provázela ji Hugeburka, která později napsala životopisnou legendu o Valburce a jejích bratrech Wilibaldovi a Wunibaldovi, dále jejich příbuzná Lioba z Tauberbischofsheimu, a další sestry. Prožily na moři bouři, kterou Valburga překonala modlitbou. Proto je uctívána jako patronka cestujících na lodi a patronka proti námořní bouři.

Působila v klášteře v Tauberbischofsheimu, kteý vedla Lioba. Po smrti bratra Wunibalda v Heidenheimu roku 761 převzala Valburga jeho mužský klášter a misijní stanici. Rozšířila je o ženský klášter, v té době jeden z nejvýznamnějších v křesťanské střední Evropě.

Walburžin první životopisec Wolfhard z Herriedenu kolem roku 900 ji označil za divotvůrkyni a popsal některé její zázraky[1]. Podle něj zachránila dítě před smrtí hladem a při další cestě za nemocnou dívkou byla napadena psy, před nimiž ji ochránila modlitba. Podle jiných verzí zachránila dítě ze zubů zuřivého psa, uzdravila mnohé nemocné děti a šestinedělky. Proto je jejich patronkou.

Datum úmrtí je 25. únor 779 nebo 780, ke smrti ji zaopatřil bratr Willibald. Oba byli později pohřbeni v Heidenheimu. O sto let později byla jejich těla přenesena do Eichstättu.

Úcta[editovat | editovat zdroj]

Svatořečení se slaví 1. května, respektive již v předvečer 30. dubna, jindy se slaví den úmrtí 25. února nebo svátek translace relikvií 25. dubna[2]. Za svatou ji prohlásil roku 870 papež Hadrián II. u příležitosti přenesení Valburžina těla.[3]

Svátek se slaví vždy v benediktinských klášterech, v 11. století se o jeho šíření zasloužil kolínský arcibiskup Anno II., který Valburžinu lebku a berlu donesl roku 1069 na horu Walberberg. Dalším centrem kultu byl klášter Monheim ve Švábsku. Jako patronka proti hladu a a nouzi bývá uctívána také v Česku, Rakousku, Anglii, Belgii, Nizozemí, v severní Francii a Španělsku (zejména Chester, Antverpy, Oudenaarde, Veurne), v klášterech v Essenu, Heiligenkreuzu či v Meschede, v katedrálách v Münsteru či Valladolidu). Na venkově, hlavně na horách, se stavěly poutní Valpuržiny kaple, také na Svatojakubské cestě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. www.udocumentacatholicaomnia.eu/03d/2001-2001,_Absens,_Martyrologium_Cancruciense,_GE.pdf
  2. https://www.heiligenlexikon.de/Stadler/Walburga.html
  3. Gertrude Casanova, St. Walburga. The Catholic Encyclopedia. Vol. 15. New York 1912.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Festschrift zur 1200 Jahr-Feier der heiligen Walburga, in: Geschichte des Benediktiner Ordens und seiner Zweige, svazek 90, St. Ottilien 1979
  • Lexikon der christlichen Ikonographie, díl 8, Wolfgang Braunfels (ed.). Herder Basel-Freiburg im Breisgau-Rom-Wien 1994, s.123-124.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]