Polygamie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Polygamie - arabský muž se třemi manželkami a dvěma služkami
Související informace naleznete také v článcích Polygamie v Bibli a Polygamie v mormonismu.

Polygamie (mnohomanželství, z řeckého gamos = sňatek) souhrnně označuje současnou účast muže či ženy ve více manželských vztazích.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišujeme polygamii ženy a muže. Jestliže má muž více než jednu ženu, mluvíme o polygynii - např. islám toto muži umožňuje, ačkoli Mohamed doporučuje omezit se nanejvýš na 4 manželky, protože vůči nim všem musí muž plnit své povinnosti rovným dílem; realita mnohoženství je zachycena i ve starších biblických knihách. V současné době se s polygynií setkáváme v Africe, v Mikronésii, na Sumatře nebo u některých původních obyvatel Severní Ameriky.

Pokud je tomu naopak a žena má více než jednoho muže, označuje se tento stav jako polyandrie. S takovým soužitím se můžeme setkat např. u kmene Šerpů v Nepálu, Eskymáků či Tibeťanů[1], případně u některých společenství v Indii (např. kmene Džátů či Todů), kde se z důvodů chudoby může/mohlo více mužů složit na věno jediné ženy. Existují však i kultury, kde je možné kombinovat obojí – polygynní polyandrie byla popsána například u Nyinbů v Tibetu.

Polygamní soužití mohou mít buď formu paralelních vztahů (polygamní účastník je členem několika samostatně žijících a hospodařících rodin) nebo jednoho skupinového manželství, případně může nést smíšené znaky obojího. V tradici některých východních kultur (osmanské, perské, čínské) žily ženy pána domu společně v harému, někdy s nimi byly ubytovány i další ženy – třeba matka pána domu, milenky pána domu, otrokyně – a do určitého věku i děti obojího pohlaví. V některých kulturách žily ve významných harémech až tisíce žen.

S rozvojem genetiky bylo podle pestrosti dědičných znaků (chromozomu X a Y) populací senegalských Mandenků, Baiaků z centrální Afriky a namibijských Sanů prokázáno, že do dědičné informace těchto etnik po desítky tisíciletí přispívalo mnohem méně mužů než žen. To svědčí o polygamním (polygynním) uspořádání vztahů a naznačuje, že i u ostatních etnik bylo z evolučního hlediska teprve nedávno nahrazeno monogamií.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

V Tóře (pro křesťany známé jako Starý zákon) jsou popisovány předpisy týkající se polygamie, konkrétně o nich pojednává Exodus 21:10, v němž se uvádí, že vícenásobné manželství nesnižuje postavení první manželky; Deuteronomium 21:15-17 připisuje nutnost uznání dědictví prvorozenému synovi, ač má jeho otec více žen i dětí a ve stejné části Deuteronomia 17:17 tvrdí, že král by neměl mít příliš mnoho žen. Jedním z pramenů polygamie je levirátní sňatek, který požaduje po muži, aby si vzal a podporoval vdovu svého zesnulého bratra. Obvykle to však byli pouze bohatí muži, kteří si dopřávali mnohonásobné manželství. Historickými příklady jsou: Ezau, Isakův syn, který měl dvě manželky; Gideon, který měl celkem 70 synů s různými ženami či král Rechabeám, jenž měl 18 manželek a 60 konkubín.

V návaznosti na četné oběti třicetileté války povolil roku 1650 Norimberský parlament sňatky kněžím. Ti se po slibu, že budou své manželky čestně zaopatřovat a nepodporovat jejich vzájemné nepřátelství, mohli oženit až s 10 ženami.[3]

Polygamie jako náboženská praxe[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Polygamie v Bibli a Polygamie v mormonismu.

Polygamie se v některých náboženstvích stala povolenou, či dokonce přikázanou praxí. Nejslavnějším biblickým polygamistou je pravděpodobně praotec Abrahám.

Křesťanství[editovat | editovat zdroj]

V křesťanském prostředí je v současné době polygamie spojována především s Církví Ježíše Krista Svatých posledních dní čili s mormony.

Islám[editovat | editovat zdroj]

Když Muhammad přišel s islámským učením, byla v Arábii polygamní praxe běžná a ve společenském životě hluboce zakořeněná. V otázce způsobů soužití zde existovala značná volnost. Byla možné nejen polygamie a soužití s konkubínami, ale i polyandrie, manželé si též mohli vyměnit manželky mezi sebou.

Možnost polygamních svazků je hojně využívána především v raném středověku, kdy je situace ve společnosti velmi nejistá. Ve 20. století se ukázalo, že polygamie se stává raritou.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, 1998. 259 s. ISBN 80-7254-001-7. S. 57. 
  2. PETR, Jaroslav. Hluboké kořeny mnohoženství. Lidové noviny. 30. 9. 2008, s. 17. ISSN 0862-5921. 
  3. History of Polyamory - It's a Womans Choice. sites.google.com [online]. [cit. 2016-11-29]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]