Přeskočit na obsah

Jan Očko z Vlašimi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Očko z Vlašimi
Kardinál
2. arcibiskup pražský
Výřez z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi, kolem roku 1370.
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Arcidiecézepražská
SídloPraha
Jmenování23. srpna 1364
Emeritura30. listopadu 1378
PředchůdceArnošt z Pardubic
NástupceJan z Jenštejna
Titulární kostelSanti XII Apostoli
ZnakZnak
Svěcení
Kněžské svěcenípřed 1344
Kardinálská kreace17. září 1378
kreoval Urban VI.
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Datum narození1292
Místo narozeníPraha
Datum úmrtí14. ledna 1380 (ve věku 87–88 let)
Místo úmrtíPraha
Místo pohřbeníKatedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha, Praha
RodičeJan z Kamenice
PříbuzníPavel z Jenštejna a Michal z Vlašimi (sourozenci)
Povoláníkatolický kněz a katolický biskup
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Očko z Vlašimi (asi po roce 1315? – 14. ledna 1380)[1] byl český římskokatolický duchovní představitel, olomoucký biskup, druhý pražský arcibiskup, papežský legát[2] a první český kardinál; rádce a důvěrník Karla IV., donátor umění. Pocházel z původně měšťanského rodu – jeho otcem byl Jan z Kamenice.[3]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Janova busta v triforiu svatovítské katedrály. Po stranách jeho rodový erb Jenštejnů z Vlašimi (supí hlavy) a znak pražského arcibiskupství (břevno).

Pocházel z rodu erbu dvou supích hlav pánů z Jenštejna – pravděpodobně byl zakladatelem tohoto erbovního rodového znamení, které pak začali využívat i další členové rodu z Vlašimi a z Jenštejna.[4] První zmínka, ve které byl označen jako duchovní, pochází z roku 1339. Je v ní titulován jako „Jan … notář a kaplan pana markraběte moravského,“ tedy pozdějšího českého krále a římského císaře Karla IV. Později se stal i jeho důvěrníkem. Ve stejnou dobu se stal i proboštem kaple Všech svatých na Pražském hradě.[5] Roku 1342 byl přijat za kanovníka pražské kapituly, dále se stal kanovníkem kapituly sv. Petra v Mělníku a kanovníkem kapituly sv. Jana ve Vratislavi. Roku 1344 získal papežský dispens promíjející mu jeho údajný nemanželský původ (obřad jeho rodičů neproběhl podle tehdejších církevních pravidel).[6]

Roku 1351 byl zvolen olomouckým biskupem – i díky záštitě Karla IV.  Biskupské svěcení podle kronikáře Beneše Krabice přijal od Arnošta z Pardubic.[7] Do úřadu byl jmenován v listopadu téhož roku papežem Klimentem VI.[8] Během vykonávání biskupského úřadu často pobýval i v Praze, kde se podílel na správě země.[9] Roku 1355 se s císařem Karlem IV. účastnil jeho druhé korunovační cesty do Itálie. V dalších letech krále doprovázel nejen jako duchovní, ale často se účastnil i rokování o hospodaření a obchodu českých zemí. Na Vánoce 1361 byl poslán králem do Vídně jako jeden z jeho zmocněnců kvůli Karlovu konfliktu s milánskými vévody.[10] Zároveň byl v několika případech i jeho věřitelem.[11]

Dne 12. července 1364 byl zvolen pražským arcibiskupem po zemřelém Arnoštovi z Pardubic.[11] Do funkce ho jmenoval papež Urban V. dne 23. srpna 1364.[12] Když se Karel IV. vydával na cesty, pověřoval arcibiskupa pražského správou země.[13] Aby podpořil rozšiřující růst říše a upevnil církev, dohodl se Karel IV. s papežem Urbanem V. na jmenování Jana Očka papežským legátem v diecézi pražské, litomyšlské a olomoucké a také v diecézi míšenské, bamberské a řezenské. Listiny oznamující jeho jmenování byly vydány 28.–30. května 1365.[14] V Praze 17. listopadu 1370 korunoval Jan Očko Johanu Bavorskou českou královnou. Roku 1371, kdy byl Karel IV. opět na cestách, musel Jan Očko jako dočasný správce země vojensky zasáhnout proti loupeživým bojům, které v Evropě zuřily na protest proti lucemburským snahám o získání Braniborska. Díky diplomacii ale Jan Očko pomohl Karlu IV. Braniborsko roku 1373 získat. Jako pražský arcibiskup byl 6. července 1376 přítomen v Cáchách korunovaci Václava IV. římským králem.[15]

18. září 1378 jej papež Urban VI. z diplomatických důvodů jmenoval historicky prvním českým kardinálem.[16][17] Následně, dne 30. listopadu 1378 (den po smrti císaře), se zřekl arcibiskupského úřadu, který po něm převzal jeho synovec Jan z Jenštejna. Jan Očko byl ale tím, kdo za zesnulého císaře sloužil 15. prosince 1378 zádušní mši.[18] Na jaře – konkrétně 6. března – 1379 mu byly oficiálně předány odznaky kardinálské hodnosti papežským legátem, kterým byl kardinál Pileus.[19]

Zemřel 14. ledna 1380. Jeho ostatky jsou uloženy ve Vlašimské kapli katedrály svatého Víta pod figurálním náhrobkem z bílého mramoru, vytesaným v dílně Petra Parléře. Tuto kapli dal vymalovat freskami, jejichž zbytky se dochovaly.

Problematika Janova původu

[editovat | editovat zdroj]

Janův otec Jan z Kamenice byl z aktivních měšťanských kruhů – do Prahy ho přilákala možnost zaměstnání a hospodářského a společenského vzestupu u dvora mladičkého krále Jana Lucemburského.[20] Mohl přijít z území Horní Lužice – to je pravděpodobnější, protože tvar „Kemnitz“ se pro zápis českých vsí objevuje až po roce 1380. Také mohl pocházet z některé Kamenice v Čechách – Růžek říká, že někdo určil jako místo původu Kamenici nad Lipou, pak se ale ukázalo, že Janové z ní pocházející měli naprosto odlišné erby.[21] Také se mohl usadit v České Kamenici, odkud pak pokračoval na dvůr Jana Lucemburského.[22][23] Je doloženo, že v roce 1315 působil u dvora v královských službách jako písař.[3]

Pouze jednou je Jan z Kamenice označen jiným přídomkem: v papežské listině z r. 1342 ve prospěch syna Jana Očka je zmíněn pod jménem Johannes de Sitz. V církevním dokumentu přídomek tedy musel být místem reálného původu žadatele a příjemce listiny. Tudíž Janův otec mohl etnicky být slovanského (lužickosrbského) původu: místem, ze kterého pocházel, by mohlo být městečko Žičeň ležící západně od Budyšína.[24] Podle Růžka oba přídomky mají geografickou souvislost, tudíž i „Sitz“ je třeba hledat jinde než na českém území.[25]

Manželství Janových rodičů bylo tzv. tajné (nebyli doloženi věrohodní svědkové obřadu), a tudíž bylo církví považováno za neplatné. Syn Jan proto musel žádat v dubnu 1344 papeže Klimenta VI. o dispens z nelegitimního původu, aby mohl dále působit jako kněz.[6]

Přízvisko Očko

[editovat | editovat zdroj]

Další dispens, o který Jan v roce 1344 papeže žádal, se týkal jeho levého oka, kde se mu objevila skvrna. (Kněz ve středověku měl totiž být – stejně jako Kristus – i fyzicky bez poskvrny.) V listu uvádí, že mu oko trvale poškodil pařížský lékař, když se snažil vadu odstranit. Oko tedy zůstalo trvale slepé a zdeformované. Samotné přízvisko „Očko“ je prvně doloženo až po polovině 15. století.[26]

Přídomek „z Vlašimi“ a původ rodového erbu

[editovat | editovat zdroj]

Vlašim koupil Očkův bratr Michal, ale až v roce 1363.[27] Není doloženo, že by předtím Jan tento predikát používal a ani není doloženo to, že by sám sebe takto označoval, což zdůraznil už Vladimír Růžek v roce 2014. Janův bratr Pavel před rokem 1370 koupil hrad Jenštejn, a tím založil další větev rodu.[3] Přídomek „z Vlašimi“ mu tak pravděpodobně přiřkli historikové 16. století. Díky bratru Michalovi je s ní spojen, ale neprokázalo se, že by tam někdy pobýval.[28]

Erbovní rodové znamení – dvě supí (či orlí nebo jestřábí) hlavy – se prvně objevuje právě u Jana po nástupu do funkce olomouckého biskupa. Biskup totiž musel mít na pečeti nejen biskupský znak, ale i svůj vlastní šlechtický erb (a Jan původem nebyl ze šlechtické rodiny). Tento erb pak od něj převzali i jeho sourozenci.[4] Je pravděpodobné, že Jan Očko byl první, kdo ho v určité formě začal používat. Podoba erbu se ale měnila, až do roku 1358 byla nejednoznačná.[29]

Druhou hypotézou je, že si Jan Očko mohl erb vybrat po zaniklém rodu vladyků z Hradenína a král mu ho pak daroval. Pro tuto hypotézu však neexistuje reálný doklad.[30]

Arcibiskupské působení

[editovat | editovat zdroj]

13. března 1356 posvětil kostel sv. Tomáše na dnešním Moravském náměstí v Brně. Stalo se tak ještě v době, kdy byl pouze biskupem olomouckým.

Roku 1364 založil pod Vyšehradem špitál pro muže a ženy z vyšších vrstev, kteří vlivem nepříznivých životních událostí upadli do chudoby.[31] Na počátku února 1365 světil kapli sv. Kříže na Karlštejně. Na konci listopadu 1367 vysvětil v Praze klášterní kostel augustiniánek a také samotný klášter sv. Kateřiny na Starém Městě pražském a dále také oltář sv. Jana Evangelisty v kapitulním kostele na Vyšehradě.[32]

V první polovině roku 1371 jako arcibiskup vysvětil mnoho sakrálních staveb či oltářů – např. kapitulní kostel sv. Jiljí na Starém Městě pražském, oltář sv. Jiří a sv. Ludmily ve svatojiřském klášteře na Pražském hradě nebo novou kapli Panny Marie a zemských patronů ve velké věži svého hradu v Roudnici. 29. března 1372 vysvětil chrám slovanských benediktinů v Emauzském klášteře v Praze na Novém Městě. V létě o dva roky později vysvětil minoritský kostel a klášter sv. Jakuba na Starém Městě.[33]

7. července 1375 založil špitál sv. Antonína a Alžběty na Hradčanech, který byl určen pro chudé kleriky a žáky a měl být pro ně novým domovem poté, co byl kvůli stavbě katedrály starý klášter zbořen.[34] 19. listopadu téhož roku nový klášter vysvětil. Většina údajů o svěcení sakrálních míst a staveb se dochovala díky kronice Beneše Krabice z Weizmile.[33]

V Roudnici nad Labem vybavil interiér kaple arcibiskupského hradu a daroval na jeho oltář svou votivní desku, jednu z nejvýznamnějších maleb té doby od neznámého mistra z okruhu králova dvora. Je na ní zpodoben klečící před Pannou Marií se čtyřmi českými patrony, císařem Karlem IV., jeho patronem sv. Karlem Velikým, jeho synem Václavem IV. a sv. Václavem (dnes je obraz vystaven v Národní galerii v Praze).[35] Město rozšířil roku 1378 založením čtvrti Nové město.

Správa diecézí – převážně arcibiskupství pražského

[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Růžek jej považuje za autora sestavy 119 v kameni tesaných erbů ve velkém sálu na hradu Laufu u Norimberku, což vykonal ještě jako biskup olomoucký.[36] Mylně se uvádělo, že držel v zástavě hrad Kašperk, ale jde o chybu čtení nápisu v triforiu katedrály. Ve skutečnosti získal do majetku arcibiskupství hrad Kyšperk v Krušných horách. V letech 1374–1375 koupil pro arcibiskupství hrad a panství Helfenburk, pozdější oblíbené místo jeho synovce Jana z Jenštejna.[37]

Jako arcibiskup pražský a později papežský legát si často dopisoval s papežskou kurií ohledně udílení odpustků a taky o možnosti žádat např. o rehabilitaci kněží, pokud se prokáže jejich nevina v různých případech – šlo např. o rvačky či obvinění z konkubinátu.[38] Žádal také o dispens pro ty kleriky, kteří např. byli vysvěceni u jiného biskupa, než ke kterému diecézně náleželi.[39] Ve svých diecézích také často musel řešit územní a majetkové spory – osobně či alespoň připojením svého podpisu na úřední dokumenty.[40] Vydal také čtyři odpustkové listiny pro sakrální stavby a kláštery.[41] K arcibiskupovým úředníkům patřil také jako notář Jan z Pomuku (pozdější sv. Jan Nepomucký) – tímto úřadem byl pověřen před rokem 1373.[42]

Svolával a vedl synody (slavnosti konané v katedrále) – jejich průběh určovaly liturgická a právní funkce. Také vyhlašoval synodální statuta jako závaznou formu – několik z nich se dochovalo na listinách. Synodální kázání byla většinou mravokárná a apelativní vůči duchovenstvu.[43] V roce 1366 dal na několik dnů uvěznit Jana Milíče z Kroměříže za jeho kázání proti Karlu IV., kterého Milíč označil za Antikrista; protože Karel IV. Milíčovi přesto zachoval přízeň, byl propuštěn a Jan Očko se stal později také jeho stoupencem – svěřil mu v průběhu let 1365–1368 několik kázání na synodách.[44]

Očkovy aktivity spojené se svatovítskou katedrálou

[editovat | editovat zdroj]

Ostatky sv. Zikmunda, které byly do stejnojmenné kaple uloženy císařem 27. září 1365, přispěly díky přímluvě ke světci k uzdravení mnoha lidí – v zápisech je zmíněno i jméno pražského arcibiskupa.[45] Po 11 letech se dočkaly pocty: byly ve šperkovnici (relikviáři) uloženy do zdi kaple a zapečetěny.[46] 5. ledna 1365 posvětil už jako pražský arcibiskup oltáře sv. Víta a Panny Marie v nově vznikající gotické katedrále.[12] Na přelomu listopadu a prosince 1367 vysvětil svatováclavskou kapli.[33] Vysvětil centrální kapli (tzv. císařskou) – stalo se tak 11. července 1368.[47]

Sám financoval výstavbu kaple sv. Erharda a sv. Otýlie ve vznikající svatovítské katedrále (kaple se též nazývá Vlašimská). Stavebně byla hotová v roce 1367.[48] Očkův figurální vytesaný náhrobek, který je v ní umístěn, pochází z dílny Petra Parléře. Jan Očko zvěčněný na náhrobku neopírá své nohy o lva – jak bylo mezi náhrobky šlechty a panovníků zvykem – ale o psa. Pes vytesaný na náhrobku má být symbolem Očkovy věrnosti – k lidem i k Bohu.[49]

Umělecké ztvárnění Očka napříč historií

[editovat | editovat zdroj]
  • Roku 1849 byl zpodobněn na jedné ze soch na podstavci bronzového pomníku Karla IV. na Křižovnickém náměstí v Praze.
  • Dne 22. září 2021 mu ve vlašimském zámeckém parku byla odhalena socha, jejímiž autory jsou manželé Svatošovi. Při odhalení byl přítomen kardinál Dominik Duka.[1]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Jan Očko z Vlašimi: První český kardinál a rádce Karla IV.. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2024. ISBN 978-80-7601-960-7. S. 23, 27. 
  2. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 98
  3. ↑ a b c HLEDÍKOVÁ (2024), s. 14
  4. ↑ a b HLEDÍKOVÁ (2024), s. 33
  5. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 23
  6. ↑ a b HLEDÍKOVÁ (2024), s. 20
  7. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 30
  8. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 32
  9. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 37
  10. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 53
  11. ↑ a b HLEDÍKOVÁ (2024), s. 56
  12. ↑ a b HLEDÍKOVÁ (2024), s. 57
  13. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 64
  14. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 59
  15. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 66–68
  16. ↑ *BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310–1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4. S. 520. 
  17. ↑ https://www.catholic-hierarchy.org/bishop/bocko.html
  18. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 217
  19. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 218
  20. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 15
  21. ↑ RŮŽEK, Vladimír. K původu druhého pražského arcibiskupa Jana Očka (z Vlašimě?). Zvláštní příloha Sborníku archivních prací. 2014, roč. 64/1, čís. 1, s. 15–17. 
  22. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 19
  23. ↑ RŮŽEK (2014), s. 21
  24. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 17–18
  25. ↑ RŮŽEK (2014), s. 20
  26. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 27–28
  27. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 43
  28. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 241
  29. ↑ RŮŽEK (2014), s. 54
  30. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 34
  31. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 44
  32. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 169
  33. ↑ a b c HLEDÍKOVÁ (2024), s. 170
  34. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 191
  35. ↑ Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi. ČT24 [online]. [cit. 2023-02-15]. Dostupné online. 
  36. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 54
  37. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 196
  38. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 85
  39. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 93
  40. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 125
  41. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 132
  42. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 120
  43. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), S. 136–137
  44. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 148
  45. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 61
  46. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 63
  47. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 178
  48. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 179
  49. ↑ HLEDÍKOVÁ (2024), s. 222–223

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Jan Očko z Vlašimi. První český kardinál a rádce Karla IV. Praha: Vyšehrad, 2024, ISBN 978-80-7601-960-7
  • MIKOVEC, Ferdinand Břetislav. Starožitnosti a Památky země České. Ilustrace Josef Vojtěch Hellich, Vilém Kandler. Praha: Kober a Markgraf, [1860]. Dostupné online. - kapitola Slibní obraz arcibiskupa Jana Očka, s. 154-156. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 272. 
  • PODLAHA, Antonín. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum S. Metropolitanae ecclessiae Pragensis a primordii usque ad praesentia tempora. Pragae 1912, s. 33.
  • RŮŽEK, Vladimír. K původu druhého pražského arcibiskupa Jana Očka (z Vlašimě?), in Zvláštní příloha Sborníku archivních prací roč. 64/1, 2014, č. 1, s. 4–76.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Znak olomouckého arcibiskupství
Znak olomouckého arcibiskupství
Olomoučtí
biskupové
(1063–1776)

1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu

Pomocní
biskupové
olomoučtí
(1304–1777)

1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské

ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí
arcibiskupové
(od r. 1777)

1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík

Pomocní
biskupové
olomoučtí
(od r. 1779)

1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler

Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál
Seznam pražských arcibiskupů
Pražští arcibiskupové
(1344–1421)
Znak pražského arcibiskupství
Znak pražského arcibiskupství
Sedisvakance (1421–1561)

V letech sedisvakance 1421–1561 arcidiecézi spravovali administrátoři

Pražští arcibiskupové
(1561– současnost)

Antonín Brus z Mohelnice • Martin Medek z Mohelnice • Zbyněk Berka z Dubé a Lipé 1 • Karel z Lamberka • Jan Lohelius • Arnošt Vojtěch z Harrachu • Jan Vilém Libštejnský z Kolovrat • Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka • Jan Bedřich z Valdštejna • Jan Josef z Breuneru • František Ferdinand z Kuenburgu • Daniel Josef Mayer z Mayernu • Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu • Antonín Petr Příchovský z Příchovic • Vilém Florentin ze Salm-Salmu • Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk • Ondřej Alois Ankwicz ze Skarbek-Poslawice • Alois Josef Schrenk z Notzingu • Bedřich Josef ze Schwarzenbergu • František ze Schönbornu • Lev Skrbenský z Hříště • Pavel Huyn • František Kordač • Karel Kašpar • Josef Beran • František Tomášek • Miloslav Vlk • Dominik Duka • Jan Graubner

Pozn. zvýrazněná jména představují kardinály, 1 Zbyněk Berka z Dubé a Lipé bývá uváděn jako kardinál
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Očko_z_Vlašimi&oldid=25579611“