Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi
Anonym - Votive Painting of Archbishop Jan Očko of Vlašim - Google Art Project.jpg
Autorneznámý mistr
Rok vznikukolem roku 1371
TechnikaTempera na dřevě
Rozměrytéměř 181 × 96 cm
UmístěníNárodní galerie v Praze (Anežský klášter)

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi[pozn. 1] je jeden z nejznámějších, nejvýznamnějších a největších českých středověkých obrazů. Vznikl kolem roku 1371 na objednávku pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Podobně jako Wiltonský diptych představuje typ reprezentativního a devotního obrazu.[1] Jeho styl představuje mezistupeň mezi tvorbou Mistra Theodorika a dílem Mistra třeboňského oltáře (tzv. krásným slohem).[2]

V současnosti se obraz nachází v pražské Národní galerii.

Vznik obrazu[editovat | editovat zdroj]

Obraz vznikl na objednávku pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Byl určen pro nově zřízenou kapli biskupského hradu v Roudnici nad Labem, někdejší letní rezidenci pražských arcibiskupů. Kaple byla v roce 1371 vysvěcena ke cti Panny Marie a českých patronů (objevují se na obraze) hradní kaple. Doba dokončení obrazu je ohraničena roky 1371 a 1378. Roku 1378 pak Jan Očko z Vlašimi získal kardinálský klobouk a vzdal se úřadu arcibiskupa, navíc zemřel Karel IV., rovněž na zobrazený obrazu.[3]

Jedná se o jeden z největších českých středověkých obrazů a musel být tedy velice nákladný. Mohl si jej dovolit pouze velmi vysoce postavený a bohatý donátor.[4] Autor obrazu je neznámý a předpokládá se, že na obraze pracovali nejméně dva malíři.[2]

Popis obrazu[editovat | editovat zdroj]

Obraz je 181 cm vysoký a 96 cm široký.[5] Je rozdělen do dvou pásů, které jsou významově srovnatelné. Tento obraz plný symbolů vyjadřuje vztah světské a církevní moci za vlády Karla IV.  

V horním pásu se uprostřed nachází trůnící Panna Marie s nahým Ježíškem a trůn je zahalen látkou, kterou přidržují dva andělé. Panna Marie je zobrazena z en-face a to je z hlediska hierarchie nejvyšší zobrazení. Panna Marie je oblečena do modrého pláště jako Regina Caeli (královna nebes) a má rozpuštěné vlasy. Ve středověku tak byly zobrazovány panny. V ruce drží jablko, které odkazuje na prvotní hřích Evy, který Panna Marie vykoupila. Ježíš je zobrazen jako nahé dítě, které však v sobě ukrývá tajemství Boha v dítěti. Po pravici madony klečí císař Karel IV. s císařským znakem, za ním stojí sv. Zikmund, český zemský patron. Po její levici klečí mladý král Václav IV. s českým královským znakem, za ním stojí jeho křestní patron sv. Václav.[4] Všechny postavy jsou zobrazeny ze ¾ profilu a oba králové klečí, takže jsou symbolicky podřízeni Panně Marii.

V dolním pásu klečí uprostřed se svým erbem donátor obrazu Jan Očko z Vlašimi, který je jako jediný z celého díla zobrazený v přísném profilu, tedy v nejnižším hierarchickém postavení. Své ruce vkládá do rukou sv. Vojtěcha, patrona arcibiskupství. Úplně vlevo za sv. Vojtěchem stojí sv. Prokop, jeden z českých patronů. Na druhé straně za Janem Očkem stojí sv. Vít, což je patron katedrály, a za ním je vyobrazena sv. Ludmila,[3] babička sv. Václava.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Někdy také nazývaný jako Votivní deska Jana Očka z Vlašimi, Votivní obraz pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, atp.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kronika Českých zemí. Praha: Fortuna Libri, 2012. ISBN 978-80-7321-651-1. S. 182. 
  2. a b FAKTOR, Ondřej. Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi [online]. ČT, Národní galerie v Praze [cit. 2014-06-08]. Dostupné online. 
  3. a b Obraz, který proslavil tvář Karla IV. [online]. Český rozhlas Leonardo [cit. 2014-06-08]. Dostupné online. 
  4. a b ROYT, Jan. Ikonografie Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi [online]. FF UK [cit. 2014-06-08]. Dostupné online. 
  5. REBER, Franz von; BAYERSDORFER, Adolph. Klassischer Bilderschatz. In: München: [s.n.], 1898. Dostupné online. Svazek 10. S. XIV.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BORŮVKOVÁ, Vendula. Zlatá pýcha arcibiskupa Očka. 100+1 historie. Listopad 2015, s. 34–38. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]