Přeskočit na obsah

Bruno z Querfurtu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý Bruno z Querfurtu
Freska z opatství Sv. Kříže znázorňující smrt sv. Bruna
Mučedník
Narození970?
Querfurt
Úmrtí14. února nebo 9. března 1009
Prusko
Příčina úmrtípoprava stětím
Svátek15. říjen
RodičeBrun 'der Ältere' a Ida
Státní občanstvíSvatá říše římská
ŘádKamaldulové
Vyznáníkatolická církev
Úřadymisijní biskup
Uctíván církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Bruno z Querfurtu, v minulosti též uváděný jako Brun Querfurstký[1] (německy: Brun von Querfurt, latinsky Bruno Querfurtensis; asi 970 – 14. února nebo 9. března 1009) byl misionář u národů východně od otonské říše, autor životopisu svatého Vojtěcha a mučedník sťatý při šíření křesťanské víry na východě Evropy. Někdy se nazývá druhým apoštolem pobaltských Prusů.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na querfurském hradě.[2] Pocházel ze saské šlechtické rodiny, podle některých zdrojů z boční větve saského císařského rodu. Přes matku byl příbuzným biskupa Dětmara z Merseburku. Jako šestiletý chlapec byl poslán na studia do Magdeburku. Na škole byl jeho spolužákem sv. Vojtěch i příbuzný Dětmar.[3] Po studiích se ještě ve věku jinošském stal kanovníkem při magdeburské katedrále.

Roku 995 byl povolán na dvůr císaře Otty III. jako dvorní kaplan. Díky tomu se v Římě znovu setkal se svatým Vojtěchem. Svatý Vojtěch rok na to zemřel mučednickou smrtí v pohanském Prusku. Bruno sepsal jeho latinský životopis známý v českém prostředí hlavně jako Brunonova legenda nebo dle úvodních slov Nascitur purpureus flos. Roku 2017 vyšla v překladu Marie Kyralové pod názvem Život svatého Vojtěcha.[4] Jde o druhou nejstarší svatovojtěšskou legendu.

Lexikon české literatury o ní uvádí: "Jeho dílo má vedle vysokých slovesných kvalit vlastní dokumentární cenu: život sv. Vojtěcha v něm líčí autor, který ve Vojtěchově blízkosti prožil část mládí a později se stýkal s jeho přáteli."[5] Přáteli je míněn zejména Vojtěchův vychovatel zvaný Radla, nebo také Radla-Anastasius (historici vedou debaty o tom, zda ho lze ztotožnit s prvním opatem Břevnovského kláštera a ostřihomským arcibiskupem Anastasiem I. zvaným též Astrik).[6] Na druhé straně nutno chápat, že ač Bruno Vojtěcha i jeho přátele osobně znal, tam kde hovořil o jeho misionářské činnosti, spíše než realitu popisoval svůj vlastní duchovní a politický program. Polský historik Jacek Maciejewski to shrnul slovy: "Životopisy napsané Brunem nám říkají více o hagiografovi než o námětech jeho vyprávění."[7] Bruno napsal dvě verze vojtěšské legendy, delší (1004) a kratší (1008). Druhá je spíše výtahem z prvé.[8]

Poté Bruno vstoupil do kláštera sv. Bonifáce na Aventinském kopci (dnes Basilica dei Santi Bonifacio ed Alessio), kde několik let strávil i sv. Vojtěch. V roce 1001 vstoupil do benediktinského kláštera v Pereu poblíž Ravenny a nechal se zasvětit do poustevnického a přísně asketického života sv. Romualdem (kamaldulská řehole).[7] Zde se spřátelil s Benediktem, pravděpodobně nejoblíbenějším žákem sv. Romualda. Přijal zde řádové jméno Bonifacius.[9] Jméno Bonifác zvolil pravděpodobně na počest mučedníka Bonifáce z doby císaře Decia, umučeného okolo roku 304 (nebo Svatého Bonifáce). Askeze praktikovaná Brunem měla radikální podobu: jedl pouze ve čtvrtek a v neděli a lehával nahý v kopřivách nebo trní.[10]

Bruno řádovou mnišskou etiku promýšlel a rozvinul. Definoval třístupňovou cestu k dokonalosti: společný život (coenobium) pro začátečníky, život v ústraní (eremus) pro pokročilé a mise k pohanům, která musí končit vědomým a racionálním mučednictví (rationale martyrium), pro ty nejpokročilejší (tuto třetí fázi Romuald odmítl). V akcentu na mučednictví byl jasně ovlivněn Vojtěchem, jehož mučednická smrt nebyla v tehdejší době již vůbec obvyklou a vyvolala vlnu nového zájmu o téma mučednictví mezi křesťanskými duchovními. Na rozdíl od jiných misionářů své doby Bruno ovšem bazíroval na papežském povolení, o které se tehdy běžně nežádalo.[10] Tento Brunův akcent byl důležitý i politicky: pokud byla misie papežskou, nebyla místními vládci vnímána jako snaha jiného panovníka získat zemi pod politickou kontrolu.[7]

Bruno křtící pohanského vládce, freska z kláštera Pažaislis

Otto III. měl v úmyslu vybudovat klášter mezi Labem a Odrou, aby podpořil evangelizaci tamních slovanských pohanů. V roce 1003 jmenoval papež Silvestr II. Bruna, ve věku 33 let, vedoucím misie mezi pohanskými národy východní Evropy. Ihned však na cestu vyrazit nemohl, záměr ztroskotal na konfliktu mezi novým císařem Jindřichem II. a polským králem Boleslavem Chrabrým. Jindřich uzavřel spojenectví s pohanskými Lutici proti křesťanskému Boleslavovi, což Bruno považoval za skandál a facku celému křesťanstvu, leč císaře svými apely neobměkčil. Klášter, kde Bruna čekali jeho bratři, se navíc stal dějištěm tragédie, když byli mniši a jejich sluha v noci z 11. na 12. listopadu 1003 zavražděni spiklenci, kteří se vzbouřili proti Boleslavovi Chrabrému (některé zdroje hovoří i o prostém loupežném motivu tohoto zločinu). V roce 1004 nový papež Jan XVIII. Bruna jmenoval arcibiskupem "ad gentium" (arcibiskup bez sídla, určený výhradně k misijním úkolům).[11] Bruno pak odešel do Uher, aby navštívil místa působení sv. Vojtěcha. Jeho misie v Banátu a u Sikulů skončila nezdarem; narazila na odpor Byzance.[12][13]

Bruno pak odcestoval do Kyjeva a se souhlasem knížete Vladimíra zahájil evangelizaci Pečeněhů, polokočovných turkických kmenů žijících mezi Dunajem a Donem.[14] Sám Bruno je nazýval "nejzlomyslnějšímu a nejkrutější národ ze všech pohanů". Světec u Pečeněhů strávil 5 měsíců, pokřtil asi 30 mužů a žen, vysvětil jejich prvního biskupa. Napomohl smíru mezi Pečeněhy a kyjevským knížetem Vladimirem. Odešel do Polska, aby vysvětil prvého švédského biskupa. Dle tradice poslal vyslance, aby pokřtil švédského krále Olofa Skötkonunga.[15] Mělo se tak stát roku 1008. Sepsal též historii pěti bratří mučedníků zavražděných roku 1003 při hlásání evangelia (Passio sanctorum Benedicti et Johannis ac sociorum eorundem, česky vyšlo pod názvem Život a utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů v překladu Dušana Řezaniny). Mezi zabitými byl i jeho osobní přítel Benedikt.

Památník na jednom z míst, kde mohl být Bruno zabit, v polském Giżycku

Bruno se vydal po stopách svého vzoru sv. Vojtěcha do východního Pruska, ale stejně jako jeho předchůdce nebyl úspěšný, byť se mu podařilo pokřtít krále Netimera. Mučednickou smrt stětím podstoupil mezi pohanskými Jotvingy v Litvě. Jedním z možných míst, kde k tomu mohlo dojít, je Braunsberg (dnešní Braniewo). Nelze vyloučit, že Braunsberg-Braniewo bylo pojmenováno po Brunovi. Dalším městem, které se hlásí jako kandidát na dějiště události, je polské Giżycko. Jisté je, že při incidentu bylo zmasakrováno i osmnáct Brunových společníků.[16] Jejich osud zaznamenávají například Quedlinburské letopisy, v jejich zprávě je poprvé v historii zmíněno jméno státu Litva. Brunovi se ve své kronice (Chronicon) také obšírně věnuje jeho spolužák a příbuzný Dětmar z Merseburku. Boleslav Chrabrý nechal přenést těla Brunona a jeho společníků do Polska a pohřbít pravděpodobně v Přemyšli (odborníci odporující této tezi argumentují, že Přemyšl patřil pravoslavné Kyjevské Rusi až do roku 1018).

Bruno je uctíván jako světec katolickou i pravoslavnými církvemi, ačkoli neexistují důkazy o jeho formální kanonizaci.[9] Jeho svátek se slaví 15. října.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bruno of Querfurt na anglické Wikipedii.

  1. ↑ HÝBL, František. Brun Querfurtský a jeho životopis sv. Vojtěcha. Český časopis historický. Roč. 1898, čís. 2 a 3, s. 73–89 a 161-179.
  2. ↑ Heiliger Brun von Querfurt um 974 - 1009. Querfurt.de [online]. [cit. 2026-02-12]. Dostupné online. (německy)
  3. ↑ Sv. Bruno z Querfurtu. Catholica.cz [online]. [cit. 2026-02-09]. Dostupné online.
  4. ↑ Život svatého Vojtěcha. Městská knihovna v Praze [online]. [cit. 2026-02-11]. Dostupné online.
  5. ↑ MERHAUT, Luboš (ed). Lexikon české literatury IV (S-Ž). 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1930.
  6. ↑ Vlastenský slovník historický/Radla. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2026-02-10]. Dostupné online.
  7. 1 2 3 MACIEJEWSKI, Jacek. Średniowieczny misjonarz a millenium Litwy Bruno z Kwerfurtu i jego ostatnia misja. Językowe i kulturowe dziedzictwo Wielkiego Księstwa Litewskiego [online]. 2010 [cit. 2026-02-09]. Dostupné online.
  8. ↑ KRÁLÍK, Oldřich. Dvě redakce vojtěšské legendy Bruna z Querfurtu. Listy filologické / Folia philologica. 1970, roč. 93, čís. 4, s. 249–261. Dostupné online [cit. 2026-02-11]. ISSN 0024-4457.
  9. 1 2 Brun von Querfurt. Deutsche Biographie [online]. [cit. 2026-02-10]. Dostupné online. (německy)
  10. 1 2 BARONAS, Darius. St Bruno of Querfurt: The Missionary Vocation. Lithuanian Historical Studies 14 / 2009 [online]. [cit. 2026-02-12]. Dostupné online.
  11. ↑ BORRELLI, Antonio. San Bruno Bonifacio di Querfurt. Santiebeati.it [online]. [cit. 2026-02-12]. Dostupné online. (italsky)
  12. ↑ TOTH, William. The Christianization of the Magyars. Church History. 1942, roč. 11, čís. 1, s. 33–54. Dostupné online [cit. 2026-02-11]. ISSN 0009-6407. doi:10.2307/3160418.
  13. ↑ GABRIEL, Astrik L. The Conversion of Hungary to Christianity. The Polish Review. 1961, roč. 6, čís. 4, s. 31–43. Dostupné online [cit. 2026-02-11]. ISSN 0032-2970.
  14. ↑ KORPELA, Jukka. Ein Bischhof zwischen zwei Heiligen: Bruno von Querfurt, St. Vladimir und Heinrich (II.) der Heilige. UEF CRIS [online]. [cit. 2026-02-11]. Dostupné online. (anglicky)
  15. ↑ MOELLER, Ernst Wilhelm. History of the Christian Church: Middle Ages. [s.l.]: S. Sonnenschein 584 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: DC0aAAAAYAAJ.
  16. ↑ Saint Bruno of Querfurt. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2026-02-09]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
  • VOIGT, Heinrich Gisbert. Brun von Querfurt. Mönch, Eremit, Erzbischof der Heiden und Märtyrer. 1. vyd. Stuttgart: Verlag von J. F. Steinkopf, 1907. S. 525. 
  • WENSKUS, Reinhard. Studien zur historisch-politischen Gedankenwelt Bruns von Querfurt. 1. vyd. Münster, Köln: Böhlau Verlag, 1956. 275 s. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bruno_z_Querfurtu&oldid=25760597“