Misijní biskup

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Misijní biskup je úřad římskokatolické církve vytvořený při zasedání tridentského koncilu. Jde o kněží s titulem a biskupským svěcením (konsekrací) podléhající přímo papeži, kteří však nespadají pod jurisdikci konkrétní diecéze, nýbrž jsou vyslíláni na misie[1].

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Do hodnosti biskupa byli vysvěcováni kněží z řad místního obyvatelstva, v němž probíhala misijní činnost. Často se toto označení vztahuje do starší doby na biskupy (viz např. svatý Bonifác, Bruno z Querfurtu, Jordan), kteří působili na pohanských nebo čerstvě christianizovaných územích, ačkoli přísně vzato taková instituce v katolické církvi do konce středověkuk neexistovala.

Podle výzkumů historiků se zřejmě rozlišovalo mezi titulem episcopus regionarius (regionální biskup) a episcopus gentium (lidový biskup). Prvně jmenovaní byli zváni panovníky-neofity k vytvoření církevní struktury. Druzí vyjížděli na misie do zemí, kde křesťanství nebylo přítomno.[2].

Instituce misijních biskupů se rozvinula v době velkých misijních akcí v 17. a 18. století. Na územích pronásledování křesťanů (SSSR, Čína) působili misijní biskupové, jejichž činnost nemohla probíhala ve spolupráci s konkrétní diecézí.

Oficiální titulatura misijních arcibiskupů neexistuje. Užití erbů tradičně náležicích metropolitům některými misijními biskupy (pallium), bylo spjato s právem svěcení dalších biskupů[3]. Jejich arcibiskupská titulatura měla podle některých pramenů výlučně formu zdvořilosti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Biskup misyjny na polské Wikipedii.

  1. Anzelm Weiss, Biskupstwa bezpośrednio zależne od Stolicy Apostolskiej w średniowiecznej Europie, Lublin 1992, s. 230-251; Piotr Cywiński, Druga metropolia Bolesława Chrobrego a Brunon z Kwerfurtu, Kwartalnik Historyczny, Rocznik CVIII, 2001, 4, s. 5-8.
  2. Eugeniusz Wiśniowski, Biskup misyjny, in: Encyklopedia Katolicka, t. II, Lublin 1985, s. 613
  3. Józef Umiński, Historia Kościoła, t. I, wyd. 4, Opole 1959, s. 326; Witold Meisel, Archeologia prawna Europy, Warszawa 1989, s. 257.