Vladislav I.
| Vladislav I. | |
|---|---|
| Český kníže | |
 | |
| Doba vlády | I. 1109–1117 II. 1120–1125 |
| Úmrtí | 12. dubna 1125 Praha |
| Pohřben | Klášter v Kladrubech |
| Předchůdce | I. Svatopluk Olomoucký II. Bořivoj II. |
| Nástupce | I. Bořivoj II. II. Soběslav I. |
| Manželka | Richenza z Bergu |
| Potomci | Vladislav II. Svatava (Luitgarda) Česká Děpolt I. Jindřich Přemyslovec |
| Dynastie | Přemyslovci |
| Otec | Vratislav II. |
| Matka | Svatava Polská |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vladislav I. (1070? – 12. dubna 1125, Praha) byl český kníže od října 1109 do prosince 1117 a znovu od 16. srpna 1120 do své smrti. Jméno získal po svém strýci, polském knížeti Vladislavu Hermanovi[1].
Původ[editovat | editovat zdroj]
Vladislav byl druhorozeným synem krále Vratislava I. a Svatavy Polské, třetím z Vratislavových synů, kteří se vystřídali na českém trůně, bratrem Bořivoje II. a Soběslava I. a mladším (nevlastním) bratrem Břetislava II.
Jeho nejstarší syn Vladislav se stal knížetem a později druhým českým králem, od něhož se odvozovala linie dědičných českých králů, počínaje synem Vladislava II. a vnukem Vladislava I. Přemyslem Otakarem.
Bořivoj II., Svatopluk a Vladislav[editovat | editovat zdroj]
Tak jako u většiny Přemyslovců se o Vladislavově mládí příliš neví, zřejmě ale žil celou dobu, než se stal knížetem, v Praze. Když se Svatopluk Olomoucký pokusil v roce 1105 sesadit Vladislavova bratra Bořivoje II., stál ještě na Bořivojově straně. Bořivoj si proti sobě ovšem popudil většinu velmožů, obklopil se novými rádci a i Vladislav se přidal na stranu svého bratrance Svatopluka.
Druhý pokus o převzetí vlády v roce 1107 Svatoplukovi vyšel. Stal se knížetem, přičemž součástí dohody se šlechtou byl slib, že Svatoplukovým nástupce se stane Vladislav. Svatopluk zemřel během výpravy v Polsku v roce 1109 a převážně moravským vojskem byl na návrh velmože Vacka za knížete zvolen Ota II. Olomoucký, Svatoplukův bratr. Česká šlechta ale trvala na předchozí dohodě a Ota ustoupil.
Kníže[editovat | editovat zdroj]
Během Vladislavovy cesty do Říše, kam odjel přijmout Čechy v léno, obsadil Bořivoj II. Prahu. Vladislav ovšem rychle získal podporu císaře Jindřicha V. – za 500 hřiven stříbra. Jindřich v lednu 1110 na setkání znepřátelených stran v Rokycanech potvrdil Vladislavovu vládu.
Kníže se poté tvrdě vypořádal se svými odpůrci, mladší bratr Soběslav I. uprchl do Polska, kde na svoji stranu získal krále Boleslava III. Křivoústého; postupně došlo k několika polským vpádům do Čech, během kterých byla krátce obsazena Praha, v říjnu pak svedena pro Čechy prohraná bitva na Trotině ve východních Čechách.[2] Soběslav se nakonec díky Křivoústému mohl vrátit z exilu a získal do správy různé úděly.
V lednu 1114 dosáhl Vladislav I. významného diplomatického úspěchu. Na svatbě Jindřicha V. s Matyldou Anglickou v Mohuči zastával jako kníže úřad nejvyššího číšníka. Tato událost byla předstupněm pro právo českých panovníků náležet mezi kurfiřty a volit německého krále.
Od roku 1115 se znepřátelení představitelé přemyslovského rodu postupně sbližovali. Soběslav se vrátil do vlasti a získal úděly Žatecko, Brněnsko a Znojemsko; Olomoucko bylo Otovi II. vráceno již dříve. V roce 1115 založil Vladislav I. kladrubský klášter.
Střídání na trůně[editovat | editovat zdroj]
Koncem roku 1117 se do Čech vrátil Bořivoj II., Vladislav I. mu z nepříliš jasných příčin dobrovolně předal vládu a pro sebe si vyčlenil panství na Žatecku.
V létě 1120 se Vladislav I. znovu ujal vlády, Bořivoj II. prchl do Uher. Poslední roky byly opět ve znamení rozporů – Soběslav (I.) byl zbaven moravských údělů a hledal útočiště v cizině. Brněnsko získal Ota II. Olomoucký, Znojemsko Konrád II., syn Litolda Znojemského.
Nedlouho před svou smrtí určil Vladislav jako svého nástupce Otu II. Olomouckého, teprve na nátlak královny vdovy Svatavy[3] a biskupa Oty Bamberského změnil rozhodnutí. Příštím knížetem se stal Soběslav I.
Vladislav I. byl pohřben v benediktinském kladrubském klášteře. Původně byl zřejmě uprostřed hlavní lodi konventního chrámu Panny Marie, hrob byl otevřen roku 1653 při opravě chrámu. V současnosti je jeho náhrobek v barokním slohu v severní částí chóru.[4]
Potomci[editovat | editovat zdroj]
S manželkou Richenzou z Bergu († 1125) měl Vladislav I. čtyři děti:
- ∞ Markéta
- ∞ Fridrich z Bogenu, purkrabí v Řezně
Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]
Případ Jakuba Apelly[editovat | editovat zdroj]
Vedle domácích lidí žili ve středověkém českém státě i cizinci. Jistě už v 11. století bydleli v podhradí hradu Prahy Židé, kteří tu měli i synagogu. Židovští usedlíci se zabývali nejčastěji obchodem, ale i řemeslem.[5] Obchodovali s běžným kupeckým zbožím,[6] měli však významné postavení i v obchodu s otroky.[7][8] Byli pověstní svým bohatstvím. Dle Kosmovy kroniky radila v roce 1091 kněžna Virpirka králi Vratislavovi I.: „Nikde se lépe neobohatíš ani se více nezvelebíš než v podhradí pražském a v ulici vyšehradské. Tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra…“[9]
Koncem května 1096 prošla Prahou část účastníků 1. křížové výpravy.[10] Křižáci „se obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli.“[11] Po jejich odchodu se většina Židů vrátila k víře svých otců, někteří však alespoň navenek v křesťanství setrvali. Jeden z nich, Jakub Apella, se domohl vysokého postavení a zastával úřad „místopána po knížeti“.[6] Kosmas ho nazval synem ďábla a tvrdil, že jeho působení bylo hrozným peklem pro křesťanský lid. „Jeho usmolená pravice čeho se dotkne, poskvrní, a jeho dech, smrdutý jako baziliškův, usmrtí ty, jež ovane; o něm svědčí i velmi mnozí lidé pravdomluvní, že bylo častokrát viděti, jak mu boku stojí a služby koná satan v lidské podobě.“[12]
Dle Kosmovy kroniky se však Jakub nakonec dal zaslepit svou mocí natolik, že tajně opět přijal židovství a v noci nechal rozbořit křesťanský oltář, jenž byl postaven v bývalé synagoze.[6] Svaté ostatky, které byly v oltáři umístěny, vhodil do svého záchodu.[12] Dne 22. července 1124 byl Jakub Apella sesazen. Kronikář o tom napsal:
Kníže Vladislav, pln jsa Boha a horle horlivostí pro Krista, dal tohoto svatokrádce a zločince dne 22. července zatknouti a do těsného vězení zavříti. Ach, co mamonu nepravosti bylo z domu toho podvodníka pobráno a do pokladny knížecí uloženo! Mimo to Židé, jemu rovní v hříchu, složili knížeti, aby (...) nebyl sťat, tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata; kníže pak z vnuknutí milosti Boží vykoupil křesťanské otroky ode všech Židů a zakázal, aby žádný křesťan u nich nesloužil.[12]
Historik Petr Charvát vyslovil domněnku, že záminka, pod kterou byl Jakub obviněn, byla nejspíše falešná. Poukázal na velké jmění, které bylo Jakubovi zkonfiskováno, a na závratnou sumu, kterou museli Židé zaplatit, aby ho vysvobodili z žaláře. Podle Charváta potřeboval Vladislav I. vyždímat z Židů peníze. „Celá historka patří do obvyklého spektra praktik, k nimž se vrchnosti křesťanské Evropy uchylovaly, pokud jim právě chybělo oběživo…“[13]
Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Jasiński, K. Rodowód pierwszych Piastów. Poznań, 2004. S. 177.
- ↑ STAROŽITNOSTÍ, Společnost přátel. Časopis. [s.l.]: [s.n.] 400 s. Dostupné online. Google-Books-ID: pd04AQAAMAAJ.
- ↑ KAREŠOVÁ, Z.; PRAŽÁK, J. Královny a kněžny české. Praha: X-Egem, 1996.
- ↑ SOMMER, Petr; ŽEMLIČKA, Josef; MAŠEK, Michal, a kol. Vladislav II. Druhý král z Přemyslova rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 264 s. ISBN 978-80-7106-512-8. S. 229.
- ↑ FIALA, Zdeněk. Přemyslovské Čechy: český stát a společnost v letech 995-1310. II., dopl. vyd. Praha: Svoboda, 1975. 245 s. cnb000135277. S. 67.
- ↑ a b c ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 212–213.
- ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 38.
- ↑ VACEK, František. Sociální dějiny české doby starší. V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1905. 560 s. Dostupné online. S. 58.
- ↑ Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 134.
- ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 124.
- ↑ Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 146.
- ↑ a b c Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 200.
- ↑ CHARVÁT, Petr. Pražští Židé a první křížová výprava. Archaeologia historica. 2009, roč. 34, čís. 1, s. 835–838, citováno ze s. 837. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
- NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha: Jan Laichter, 1913. 1214 s.
- WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0.
- ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladislav I. Český na Wikimedia Commons - Zatčení olomouckého knížete Oty II. Černého knížetem Vladislavem I. – z Kosmovy kroniky
- Vladislav I. na webu e-stredovek.cz
| Předchůdce: Svatopluk Olomoucký |
|
Český kníže Vladislav I. 1109–1117 |
|
Nástupce: Bořivoj II. |
| Předchůdce: Bořivoj II. |
|
Český kníže Vladislav I. 1120–1125 |
|
Nástupce: Soběslav I. |
