Hegemonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Hegemonie (z řeckého slova hegemon = vládce) je proces působení mocenských praktik, kterými vládnoucí skupiny ve společnosti udržují status quo a to za pomoci budování preventivního souhlasu společensky podřízených skupin se společenským řádem.[1]

Též ji lze popsat jako uspořádání sil skupin, kdy jedna vládne (ať už přímo či nepřímo) ostatním bez potřeby použití hrubé síly. Vládnoucí skupina či jedinec se nazývá hegemon.

Sociální vědy[editovat | editovat zdroj]

Ve 20. století se pojem hegemonie rozšířil díky práci italského levicového teoretika Antonia Gramsciho, který považoval hegemonii za schopnost dominujících tříd reprodukovat sociální a kulturní převahu nejen prostřednictvím násilí, ale též prostřednictví manipulativních praktik (tzv. kulturní hegemonie). Hegemonie stojí u Gramsciho na třech pilířích: ideový pilíř vychází z tradice, institucionální pilíř zajišťují například církev, média či vzdělávací systém, procesuální pilíř zajišťuje vtažení radikálních, reformních či opozičních hnutí do systému. Hegemonie však u Gramsciho nemá nezvratné trvání, podřízené sociální skupiny si mohou vytvářet kontra-hegemonní sociální a mocenské formace a vyzývat tak vládnoucí hegemonii na "ideový souboj". Gramsciho koncept hegemonie, zejména od 70. let 20. století, ovlivnil neomarxistickou a kulturální tradici výzkumu kulturních a mediálních témat v (pozdně)moderních společnostech.

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku lze za hegemonii označit Peloponéský spolek, kterému vládla Sparta; dělo se tak v 6. století př. n. l.

Ve 20. století byla studená válka také ukázkou boje o světového hegemona, o tuto roli bojovaly Spojené státy americké na jedné straně a Sovětský svaz na straně druhé. Společenství, která vytvořily (NATO, EHS (Evropské hospodařské společenství, později měla následovat EU, jenže se ekonomické zájmy změnily v politické), Varšavská smlouva, RVHP), ve velkém hegemonii připomínala (např. SSSR vůči zemím tzv. „socialistického tábora“). Po rozpadu Sovětského svazu jako jediná velmoc zůstaly USA; jejich vliv neoslábl a naopak narostl. Proto jsou někdy právě ony označovány za hegemona celého světa, tato tvrzení propagují hlavně antiamerikanisté.

Současný příklad hegemonie je vláda buržoazie a kapitalistický systém (režim). Šíření prvků hegemonie čili zachování statutu quo se děje skrze masová média.

Média jako nostilé hegemonie a idelogie[editovat | editovat zdroj]

Tisk je dle Gramsciho nositelem manipulativních sdělení, které ovladají masy. Takto se udržuje status quo a občanům se dává vědět, jak je to správně a proč je dobré se proti současnému systému nebouřit, jelikož poskytuje řadu výhod. Teprve Althausser plně poukázal na to, že média jsou nositeli hegemonie a idejí s ní spjatými. Poukázal na to, že společenské instituce, jako jsou školy, média, náboženství a další, jsou tzv. ideologickým státním aparátem, zatímco armáda, policie, byrokracie a další jsou státním represivním aparátem. Přes ně je tedy udržován souhlas s hegemonií.[2]

Hegemonismus[editovat | editovat zdroj]

Jde o „dominanci nad skupinou lidí, jiným národem nebo skupinou národů, která je zdůvodňována kulturní nebo civilizační nadřazeností dominujícího subjektu (národa, státu)“.[3] Zároveň může být hegemonismus vnímán jako „protiakce s cílem odvrátit reálné nebo domnělé nebezpečí“.[3] Pojem hegemonismus je tedy spojen s mezinárodní politikou, a proto jeho používání k označení typu nedemokratické vlády je nesprávný, ačkoliv často (chybně) používaný.

Hegemonie v beletrii[editovat | editovat zdroj]

Termín hegemonie je použit v science-fiction knize amerického spisovatele Dana Simmonse Hyperion, Hegemonie člověka. Tam označuje federativní společenství asi sto padesáti planet. V románech Orsona Scotta Carda o Enderovi se objevuje termín Hegemon, kde jde voleného vládce světa. Spolu s Polemarchem a Stratégem tvoří mocenský triumvirát.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. IRENA., Reifová,. Slovník mediální komunikace. Praha : Portál, 2004. Dostupné online. ISBN 8071789267. S. 73.  
  2. IRENA., Reifová,. Slovník mediální komunikace. Praha : Portál, 2004. Dostupné online. ISBN 8071789267. S. 73, 240.  
  3. a b Kubát 2004: 17

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kubát, M. (2004): Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů., Praha, Dokořán, s.r.o.
  • Gramsci, A. 1983. Selections from the Prison Notebooks. New York: International Publishers

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]