Neomarxismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Herbert Marcuse

Neomarxismus je označení pro sociologicko-filosofické koncepce 20. století, pocházející zejména ze západoevropského a amerického prostředí a navazující na učení Karla Marxe. Cílem těchto koncepcí je formulace alternativních projektů, vymezujících se jak proti komunistické politice, tak vůči etablovaným kapitalistickým směrům. Mezi nejvýznamnější osobnosti s neomarxismem spojované patří Herbert Marcuse, Theodor Adorno, Max Horkheimer, Walter Benjamin, Erich Fromm a Jürgen Habermas.

Jako synonymum se pro neomarxismus užívají četné další termíny: západní marxismus (Giacomo Marramao, Lucien Goldmann, Douglas Kellner), západoevropský marxismus (Alfred Schmidt), kritický marxismus (Furio Cerutti), pozdní marxismus (Frank Bockelmann), antiautoritářský marxismus nebo neklasický marxismus.[1] Prostředí kulturálních studií pracovalo také s pojmem kulturní marxismus,[2] od konce 90. let jej však začali užívat převážně paleokonzervativní komentátoři a konspirační teoretikové.[3]

Neomarxismus zahrnuje velké množství historicky, tematicky a geograficky rozrůzněných směrů, škol a proudů. Karl Kühne navrhuje neomarxisty nazývat všechny marxistické autory 20. století, kteří byli oficiálním (doktrinářským) marxismem-leninismem považováni za odpadlíky či revizionisty.[4] Za neomarxisty bývají někdy označováni také autoři jako Hannah Arendt, nebo dokonce George Orwell.[5] Proto není jednoduchá a souhrnná charakteristika neomarxismu jako celku prakticky možná.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Zatímco první dvě generace marxistických myslitelů a aktivistů se soustředily na ekonomii, politiku, historické doktríny a boj soudobých dělnických hnutí, pozdější generace, od 20. a 30. let 20. století, přenesla svou pozornost na kulturní jevy, sociální instituce a psychologii. Historik Perry Anderson spojuje neomarxistický obrat od politické a ekonomické analýzy ke kulturní teorii s potlačením evropských revolučních hnutí dvacátých let a nástupem fašismu. Fenomenolog Maurice Merleau-Ponty se naproti tomu domnívá, že tento obrat je přirozeným důsledkem nadřazenosti zápasu o filozofii, kulturu, umění, jazyk a ideje nad materiálně sociální transformací.[6]

Konkrétní vymezení proti původnímu marxismu může probíhat různými způsoby. Dialekticko-humanistické koncepce neomarxismu (zejména v rámci Frankfurtské školy a fenomenologického neomarxismu) se zaměřují na filosofii, estetiku a umění a reagují na vědeckotechnickou revoluci, přičemž vytýkají původnímu marxismu přílišný důraz na vědeckost a malý důraz na humanismus. Scientistický neomarxismus (zejména Louis Althusser) vychází naopak z předpokladu, že původní marxismus byl málo vědecký. Významnými proudy jsou také analytický a feministický neomarxismus.[7]

Některé body jsou nicméně společné pro většinu neomarxistů. Centrální úlohu hraje otázka společenské a ekonomické moci a umělého udržování sociální stratifikace. Neomarxističtí autoři se věnují problému odcizení člověka v moderní době a ztráty individuality v důsledku kapitálem ovládaného pracovního procesu.[8] Ve své kritice sociálních mechanismů se inspirují především ranými Marxovými spisy. Rezervovaně se staví k redukcionistickým a naturalistickým prvkům pozdního Marxe, kde je podle jejich názoru zanedbán zvláště antropologický problém. Vůči kosmopolitním a globalizačním tendencím současného světa se neomarxismus většinou staví spíše negativně, s tím, že jde o důsledek současné fáze neoliberálního kapitalismu. Kritizuje standardizovaný masový konzumerismus (například v podobě celosvětově stejné hudby či stravování) a tvrdí, že údajná svoboda pohybu je vyhrazena pouze privilegovaným třídám (obchodníci, investoři, turisté).[9] U určité části neomarxistických myslitelů se objevuje radikalismus či extremismus, jako celek však neomarxismus těmito rysy charakterizovatelný není.[10]

Kromě samotného Marxe patří mezi další dílčí neomarxistické inspirační zdroje patří židovská filosofie, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Sigmund Freud, Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, Max Weber a Georg Simmel (ovlivnili Frankfurtskou školu a kritickou teorii) a Vladimír Iljič Lenin (ovlivnil Gramsciho a Althussera).[11][12]

Etapy vývoje[editovat | editovat zdroj]

Vývoj neomarxismu může být rozdělen do čtyř základních etap.[13]

  1. Období klasického, raného neomarxismu před druhou světovou válkou. Do této první generace patří zejména György Lukács (1885–1971). Lukács byl celoživotním příznivcem komunistické ideologie, po návštěvě Sovětského svazu se však rozešel s ortodoxním stalinismem. Zabýval se významem dialektiky, hlediskem totality a teorií zvěcnění (reifikace); tvrdil, že součástí reifikace, způsobené kapitalistickou společností, byla proměna lidských bytostí ve věci ve všech sociálních dimenzích – od pracovního procesu, přes produkci kultury až po sexualitu. Dalšími výraznými mysliteli byli Karl Korsch (1886–1961), Antonio Gramsci (1891–1937) a Ernst Bloch (1885–1977). Zatímco Bloch rozvíjel spíše mesiášskou a utopickou verzi marxismu a zkoumal mýty, pohádky, literaturu a různé formy umění a náboženství, Antonio Gramsci je spojován s teorií hegemonie (ve smyslu nadvlády idejí a kulturních forem vedoucí k souhlasu s vládou vedoucích skupin společnosti) a s filosofií praxe (způsob myšlení, který má být protikladný k ideologii).[14][15]
  2. Období dominance Frankfurtské školy, zejména v jejím americkém exilovém období. K tomuto období může být přiřazen Max Horkheimer (1895–1973), Herbert Marcuse (1899–1979), Erich Fromm (1900–1980), Theodor W. Adorno (1903–1969), Franz Leopold Neumann (1900–1954) a další. Spojením Frankfurtská škola se označuje především činnost členů frankfurtského Ústavu pro sociální výzkum. Po Hitlerově nástupu působil ústav v americké emigraci, v letech 1931–1949 byl součástí Kolumbijské univerzity, poté se jeho členové vrátili zpět do Německa. Frankfurtská škola přišla s tzv. kritickou teorií společnosti; středobodem jejích výzkumů byla autorita a autoritářské režimy, teorie kulturního průmyslu (legitimizace kapitalistické společnosti prostřednictvím standardizovaných, masově vyráběných kulturních objektů) a masová média coby nástroj dominance. Pozdějším teoretikem je Jürgen Habermas (1929), který do svých úvah vnesl prvky lingvistické sociologie a empirické sociologie a později se od marxistických východisek odklonil.[16][17]
  3. Období „Nové levice“ v 60. a 70. letech. K ní jsou řazeni Noam Chomsky (1928) nebo Charles Wright Mills (1916–1962), ovšem také některé politicky radikální osobnosti, například postkoloniální myslitel Frantz Fanon (1925–1961) či vůdce studentských nepokojů Daniel Cohn-Bendit (1945). Za významné tvůrce tohoto období jsou považováni Herbert Marcuse (1899–1979) z Frankfurtské školy (například kniha Jednorozměrný člověk, 1964, o likvidaci schopnosti kritického uvažování prostřednictvím masových médií, reklamy, průmyslového managementu a liberálního diskursu). V téže době se ve Francii a Itálii rozvinul existencialistický neomarxismus (Jean-Paul Sartre (1905–1980)), spojující filosofii, politiku a literární teorii. Ve Francii se objevil rovněž strukturalistický a analytický neomarxismus (Louis Althusser (1918–1990) a jeho následovníci). Althusser silně kritizoval veškeré hegelovské a idealistické prvky v neomarxismu a prosazoval tzv. teoretickou praxi, nezávislou na ideologických státních aparátech. Ve Velké Británii a USA vznikla a vliv získala kulturální studia, zkoumající především kulturní artefakty a populární kulturu. V 60. a 70. letech se objevily neomarxistické proudy rovněž v některých socialistických státech – v Československu neomarxismus reprezentují Ivan Sviták (1925–1994), Lubomír Sochor (1925–1986), Karel Kosík (1926–2003), Július Strinka (1928–1997) či Eduard Urbánek (1931–1998), v Polsku Adam Schaff (1913–2006), v Jugoslávii skupina Praxis a v Maďarsku takzvaná Budapešťská škola.[18][19]
  4. Období těsně před pádem reálného socialismu a po něm, spojené mimo jiné s diskusemi o postmodernismu, poststrukturalismu a multikulturalismu, rasách, genderu, sexualitě a dalších otázkách a problémech současného světa. Mezi klíčová témata patří zhroucení komunistických režimů a otázka, zda jde o důkaz chybnosti či zastaralosti Marxových myšlenek. Mnoho původně neomarxistických myslitelů se odvrátilo od marxismu k liberalismu, vznikl taktéž postmarxismus s koncepcí radikální demokracie, jež má být založena na nových sociálních hnutích. Mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto období patří Ernesto Laclau (1935–2014), Nicos Poulantzas (1936–1979), André Gorz (1923–2007), Immanuel Maurice Wallerstein (1930), Ágnes Heller (1929), Ferenc Fehér (1933–1994) a Johann Pál Arnason (1940).[20][21]

Kritika neomarxismu[editovat | editovat zdroj]

Akademická kritika[editovat | editovat zdroj]

Neomarxistické úvahy jsou kritizovány především liberálními a konzervativními mysliteli; mezi ně patří ekonom a představitel Rakouské školy Friedrich August von Hayek, liberální filosof, sociolog a politolog Raymond Aron, sociolog Robert Nisbet nebo katolický konzervativní filosof Rio Preisner. Proti Marcusově populární knize Jednorozměrný člověk namítá Raymond Aron, že odcizení a anomie v období poválečné prosperity nejsou důsledkem kapitalismu, nýbrž důsledkem egalitářských požadavků moderní demokracie, stále ještě vycházející z hierarchických struktur minulosti.[22] Marxismus a neomarxismus pak kritizuje coby „opium intelektuálů“, s tím, že revoluční étos je pouze estetickou a romantickou iluzí. Vymezuje se také proti představě o determinovanosti dějin a nábožensky dogmatickému pojetí socialismu.[23] Když Frankfurtskou školu negativně hodnotí Friedrich August von Hayek, spojuje ji s politkou založenou na scientismu, objektivismu, kolektivismu a historismu. Domnívá se, že vědomé ovlivňování sociálních procesů (které nazývá sociálním inženýrstvím a socialistickým plánováním) je neslučitelné se svobodnou společností, jež může být podle něj postavena pouze na individualismu a kapitalistickém hospodářství. Myslitelé Frankfurtské školy však pozitivismus a vědeckou politiku paradoxně spojují naopak s konzervativismem a s udržováním společenského statu quo.[24]

Z opačných pozic byl neomarxismus coby „zrádný“ a „oportunistický“ kriticky napadán sovětskými marxisty (filozofové Narski a Bessonov). Bessonov v článku „Kritika ‚neomarxistických‘ falzifikací marxisticko-leninských principů studia historickofilozofického procesu“ označuje své oponenty za „buržoazní pseudomarxisty a revizionisty“, kteří se snaží přivlastnit si Marxe a marxismus a odlišit je od „aziatického“ leninismu, nevhodného pro vyspělé západní země.[25] Podobné vyznění kritiky se objevuje také u západních stoupenců ortodoxního marxismu-leninismu, k nimž se řadí Robert Steigerwald nebo Lucien Séve.

Kritika z radikálních pozic[editovat | editovat zdroj]

Označení neomarxismus a kulturní marxismus začala pro své ideové protivníky v 90. letech ve Spojených státech využívat paleokonzervativní a křesťansky fundamentalistická uskupení. Neomarxismus či kulturní marxismus je v tomto pojetí velmi nejasným a proměnlivým označením a chybí mu jasné vazby ke skutečným neomarxistickým filozofům. Základní teze tvrdí, že marxisté již nemají proletariát, který by jim mohl pomoci uspořádat revoluci, a tak se staví do role ochránců jiných skupin – žen před machistickými muži, cizinců před rasisty, homosexuálů před homofoby, humanistů před křesťany, mladistvých delikventů před policií a podobně. Konečným cílem má pak být diskreditace tradičních institucí (národ, vlast, tradiční hierarchie, autorita, rodina, křesťanství, tradiční morálka) ve prospěch multikulturního, vykořeněného a bezduchého globálního společenství. Termín neomarxismus v tomto smyslu zprvu šířil zejména náboženský a politický aktivista Paul Weyrich a jeho konzervativní think tank Free Congress Foundation, později pak paleokonzervativní politik a komentátor Pat Buchanan. Posléze jej přijaly mnohé radikální a krajně pravicové organizace v anglosaském prostředí i mimo ně. Pojem kulturní marxismus pro označení svých protivníků použil ve svém manifestu například také terorista Anders Breivik.[26][27]

Do českého prostředí tento způsob nakládání s pojmem neomarxismus pronikl poměrně záhy, již v roce 2004 byla do češtiny přeložena Buchananova kniha Smrt západu.[28] Podobně pojem neomarxismus dlouhodobě využívá také česká neonacistická organizace White Media. Z konzervativních pozic tradičního, ortodoxního marxismu kritizuje neomarxismus sociolog a poslanec Evropského parlamentu Jan Keller. O neomarxismu tvrdí, že se údajně snaží rozložit jakoukoliv autoritu a vše deregulovat (rodinu, kulturu, školství, stát), přičemž jej v tomto smyslu srovnává s neoliberalismem.[29] V konzervativních kruzích katolické církve užívá označení neomarxismus ve svých kritikách Branislav Michalka, spojený s kontroverzním časopisem Te Deum a antiliberálním, antiekumenickým a antimodernistním Kněžským bratrstvem svatého Pia X.. Domnívá se, že neomarxismus se jako masové hnutí projevuje mimo jiné neposlušností autoritám, absencí náboženské víry, ale také polygamií, homosexualitou, společnými dětmi a ženami, uměleckou avantgardou nebo nudismem.[30] Toto pojetí neomarxismu jako mlhavě a proměnlivě definované negativní síly v pozadí či spiknutí se objevuje také v běžném mediálním diskursu. Jiří Bartoška, prezident Karlovarského filmového festivalu, označil za projev elitářského neomarxismu skutečnost, že se na filmových školách údajně neučí řemeslo před teorií.[31]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PETRUSEK, Miloslav. neomarxismus. In: PETRUSEK, Miloslav; MILTOVÁ, Alena; VODÁKOVÁ, Alena. Sociologické školy, směry, paradigmata. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. ISBN 978-80-85850-04-8. S. 132.
  2. KELLNER, Douglas. Cultural Marxism and British Cultural Studies. In: RITZER, George. Encyclopedia of Social Theory. Thousand Oaks: SAGE Publications, 2005. ISBN 978-0-7619-2611-5. S. 171-177.
  3. JAMIN, Jérôme. Cultural Marxism and the Radical Right. In: JACKSON, Paul; SHEKHOVTSOV, Anton. The Post-War Anglo-American Far Right: A Special Relationship of Hate. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2014. ISBN 978-1-137-39619-8. S. 84-103.
  4. Petrusek (1994), s. 132
  5. Petrusek (1994), s. 135
  6. KELLNER, Douglas. Západní marxismus. In: HARRINGTON, August, a kol. Moderní sociální teorie. Základní témata a myšlenkové proudy. Praha: Portál, 2006. ISBN 978-80-7367-093-1. S. 217-218.
  7. Petrusek (1994), s. 133-134
  8. HARTZ, Ronald; LANG, Rainhart. Neomarxismus und Kritische Theorie. In: LANG, Rainhart; WEIK, Eike. Moderne Organisationstheorien 2: Strukturorientierte Ansätze. Wiesbaden: Gabler, 2003. ISBN 978-3-322-87011-7. S. 2.
  9. KURASAWA, Fuyuki. Critical Cosmopolitanism. In: ROVISCO, Maria; NOWICKA, Madgalena. The Ashgate Research Companion to Cosmopolitanism. Farnham: Ashgate, 2013. ISBN 978-1-4094-9452-2. S. 283.
  10. Petrusek (1994), s. 135
  11. Hartz, Lang (2003), s. 3
  12. RAY, Larry. Frankfurt School. In: TURNER, Bryan S. The Cambridge Dictionary of Sociology. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. ISBN 978-0-521-54046-9. S. 214.
  13. Petrusek (1994), s. 132-133
  14. Kellner (2006), s. 218-222
  15. Petrusek (1994), s. 132-133
  16. Kellner (2006), s. 222-229
  17. Petrusek (1994), s. 132-133
  18. Kellner (2006), s. 229-235
  19. Petrusek (1994), s. 132-133
  20. Kellner (2006), s. 235-236
  21. Petrusek (1994), s. 132-133
  22. ARON, Raymond. Les désillusions du progrès. Essai sur la dialectique de la modernité. Paris: Gallimard, 1969. 19-90 s. 
  23. ARON, Raymond. Opium intelektuálů. Praha: Mladá fronta, 2001. 360 s. ISBN 978-80-204-0842-6. 
  24. BOTTOMORE, Thomas Burton. The Frankfurt School and Its Critics. London: Routledge, 2002. 93 s. ISBN 978-0-415-28538-4. S. 33. 
  25. BESSONOV, B. Kritika ‚neomarxistických‘ falzifikací marxisticko-leninských principů studia historickofilozofického procesu. Filozofický časopis. 1977, roč. XXV, čís. 2, s. 192-193. ISSN 0015-1831. 
  26. Jamin (2014), s. 84-103
  27. SHANAFELT, Robert; PINO, Nathan W. Rethinking Serial Murder, Spree Killing, and Atrocities. Beyond the Usual Distinctions. Abingdon: Routledge, 2014. 190 s. ISBN 978-1-317-56467-6. 
  28. BUCHANAN, Pat. Smrt Západu: jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci. Praha: Mladá fronta, 2004. 400 s. ISBN 978-80-204-1103-7. 
  29. KELLER, Jan. Marx věčně nepochopený. Novinky [online]. 22. 5. 2018 [cit. 5. 6. 2018]. Dostupné online. 
  30. MICHALKA, Branislav. Neomarxismus v teorii a praxi. Te Deum [online]. 2010 [cit. 5. 6. 2018]. Dostupné online. 
  31. SPÁČILOVÁ, Mirka. Neomarxismus, pojmenoval Jiří Bartoška podstatu událostí na FAMU. iDnes.cz [online]. 29. 5. 2018 [cit. 5. 6. 2018]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

V češtině
Cizojazyčná
  • ANDERSON, Kevin. Lenin, Hegel, and Western Marxism: A Critical Study. Urbana: University of Illinois Press, 1995. 311 s. ISBN 978-0-252-06503-3. 
  • ANDERSON, Perry. Considerations on Western Marxism. New York: Verso Books, 2016. 140 s. ISBN 978-1-78478-789-9. 
  • BROONER, Stephen Eric. Of Critical Theory and Its Theorists. Abingdon: Routledge, 2013. 334 s. ISBN 978-1-135-32611-1. 
  • JACOBY, Russell. Dialectic of Defeat: Contours of Western Marxism. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. 216 s. ISBN 978-0-521-52017-1. 
  • KELLNER, Douglas. Critical Theory, Marxism, and Modernity. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1989. 270 s. ISBN 978-0-8018-3914-6. 
  • KOŁAKOWSKI, Leszek. Main Currents of Marxism: The Founders, the Golden Age, the Breakdown. New York: W.W. Norton, 2005. 1284 s. ISBN 978-0-393-06054-6. 
  • POSTONE, Moishe. Time, Labor, and Social Domination: A Reinterpretation of Marx's Critical Theory. Cambridge: Cambridge University Press, 1995. 273 s. ISBN 978-0-521-56540-0. 
  • WIGGERSHAUS, Rolf. The Frankfurt School: Its History, Theories, and Political Significance. Cambridge, Massachusetts: MIT Press, 1995. 787 s. ISBN 978-0-262-73113-3.