Inteligence

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o schopnosti. O společenské třídě pojednává článek Inteligence (třída).
Představa lidského vnímání Roberta Fludda z roku 1619.

Inteligence (z lat. inter-legere, rozlišovat, poznávat, chápat) je dispozice pro myšlení, učení a adaptaci a projevuje se intelektovým výkonem. Spolu s osobností tvoří zásadní zdroj individuálních rozdílů. V průběhu studia inteligence vznikala řada různých teorií, které lze rozdělit do čtyř hlavních směrů. Jedná se o psychometrické, kognitivní, sociální a fyziologické teorie inteligence.[1][2]

Počátky výzkumu[editovat | editovat zdroj]

První pokus o zjišťování intelektových schopností podnikl Francis Galton, bratranec Charlese Darwina. Vycházel z předpokladu, že inteligence je určena přesností smyslů a vnímání. Ačkoli se tato teze výzkumem nepotvrdila, vytvořil pro její účely korelační koeficient, který byl důležitý pro další výzkum (nejen) v oblasti psychologie.[1]

Teorie inteligence[editovat | editovat zdroj]

Psychometrické teorie[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o nejstarší přístup, jehož cílem je měření a testování inteligence. První test intelektových schopností vytvořil francouzský psycholog Alfred Binet. Ten byl současníkem Francise Galtona, avšak tvrdil, že inteligence se více než v oblasti smyslového vnímání projevuje schopností vyřešit nějaký problém. Byl pověřen francouzskou vládou, aby z důvodu zavádění povinné školní docházky vytvořil test, který by byl schopný vydělit děti, pro které by povinná školní docházka v běžné škole vzhledem k jejich mentálnímu vývoji nebyla již přínosem. Dětem zadal řadu položek, které následně koreloval s jednotlivými věkovými skupinami. Binnet předpokládal, že nadprůměrně inteligentní dítě splní úkol jako starší průměrné dítě a podprůměrně inteligentní dítě splní úkol jako mladší průměrně inteligentní dítě. Na základě toho bylo možné stanovit mentální věk testovaného.

Binnetův výzkum sledoval německý psycholog William Stern, který stanovil inteligenční kvocient (IQ) coby podíl mentálního a chronologického věku násobený stem.

Lewis Terman ze Stanfordské univerzity přizpůsobil Binnetovi položky a převzal Sternův pojem IQ. Test se nazývá Stanford-Binnetova škála a zahrnuje následující položky: verbální myšlení, kvantitativní myšlení, abstraktně-vizuální myšlení, krátkodobá paměť.[1]

Faktorová analýza v psychometrických teoriích inteligence[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1939 měřily všechny testy inteligence pouze jeden faktor. Následně začaly psychometrické teorie inteligence využívat k odhalování jednotlivých složek inteligence metodu tzv. faktorové analýzy, s jejíž pomocí jsou vyhledávány souvislosti v různých oblastech intelektových výkonů. Dává odpověď na to, pomocí kolika faktorů lze vysvětlit výkon v jednotlivých disciplínách.[1][2]

Metodu faktorové analýzy vytvořil Thurstone, který na jejím základě stanovil sedm nezávislých intelektových schopností. Jedná se o: verbální porozumění, induktivní usuzování, rychlost vímání, numerické schopnosti, verbální fluence, asociační paměť, prostorová vizualizace. Vytvořil Test primárních duševních schopností.

Vědci využívající metodu faktorové analýzy se dále dělí podle toho, zda existuje nebo neexistuje společný nadřazený faktor inteligence na „lampers“ (zcelovači) a „splitters“. Podle zcelovačů existuje jedna společná schopnost, která se projevuje v různých oblastech. Splitters připisují intelektový výkon sadě několika nezávislých kognitivních schopností, nezávislých na g.[2]

Charles Spearman vyděluje obecný faktor g (general) a specifické faktory s. Faktor g se pak projevuje v různých úlohách, zatímco faktor s měří specifické testy a subtesty.

Cattelův a Hornův gf-gc model vyčleňuje dva intelektové faktory. Jedná se o fluidní (gf) a krystalizovanou (gc) inteligenci. Fluidní inteligence je vrozená a dosahuje vrcholu okolo 20 let, s věkem se shoršuje. Zahrnuje rychlost myšlení, krátkodobou paměť či usuzování na neznámém tématu. Kristalizovaná inteligence je naučená a představuje aplikaci znalostí a dovedností na známém materiálu. Ta se během dětství zlepšuje a stagnuje nebo se mírně zhoršuje v dospělosti. Úbytek fluidní inteligence může být kompenzován expertními schopnostmi. Ty se zlepšují praxí a dosahují vrcholu až po 40. roce.

Sociální teorie[editovat | editovat zdroj]

Kladou důraz na užitečnost inteligence v daném sociálním prostředí.

Podle Sternbergovy triarchické teorie představuje inteligence získávání a konsolidaci sady schopností potřebných pro mistrovství v jedné nebo více doménách. Zahrnuje tři subteorie: komponentovou, kontextuální a zkušenostní.

Stephen Ceci zdůrazňuje roli kontextu při intelektovém výkonu. Podle něj existují mnohočetné kognitivní potenciály, které mají biologickou podstatu, ale jejich uplatnění je závislé na ekologickém prostoru jedince. Vysoká inteligence se pak odvíjí od vědomostní základny v určité oblasti. (Testy Spectrum assessment system a Bristing assessment for teaching).

Howard Gardner vyčleňuje osm různých inteligencí coby schopností řešit problémy nebo vytvářet produkty v rámci určité kulturní domény.

Blokové schema inteligentního systému[3]

Kognitivní vědy či informatika definují inteligentní systém obecně, bez nutného vztahu k živým organismům. Podle nich musí inteligentní systém být schopný reagovat na měnící se podmínky prostředí, tj.:

  • zajistit si vlastní schopnost přežití,
  • zajistit si vlastní schopnost reprodukce
  • být cílově orientovaný a mít schopnost dosažení tohoto cíle
  • být schopný učit se

Měření inteligence[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích IQ test a Inteligenční kvocient.
Ukázka z IQ testu

Vyčíslení[editovat | editovat zdroj]

Způsob vyčíslení[editovat | editovat zdroj]

Za hodnoty inteligenčního kvocientu, jak jsou známy dnes, i za inteligenční kvocient jako takový vděčíme německému psychologu Sternovi [štern], který pro jeho výpočet roku 1912 určil vzorec:

 IQ= \frac{Mentalni(Vek)}{Chronologicky(Vek)} * 100 [zdroj?]
  • Úlohy jsou v testu rozčleněny do obtížností podle toho, jak staří jedinci jsou v průměru schopni je zvládnout. Mentální věk vyjadřuje, jak náročné úlohy byl testovaný schopen adekvátně řešit.
  • Chronologický věk vyjadřuje pak skutečný věk testovaného jedince.

Pokud by tedy desetileté dítě vyřešilo nanejvýš úlohy, které dokáže vyřešit i většina desetiletých, pak je poměr věků roven 1 a po vynásobení 100 zjistíme, že jeho IQ je rovno 100. Kdyby desetileté dítě zvládalo úlohy, které odpovídají mentálnímu věku dětí mezi 12 a 13 rokem, pak jeho IQ bude mít hodnotu 125.[zdroj?]

Později bylo průměrné IQ stanoveno na hodnotu 100. Po matematické stránce byla provedena normalizace rozložení N (100,15).[zdroj?] [2]

Sternův výpočet však nelze používat u dospělých, protože ačkoliv chronologický věk roste lineárně s časem, mentální věk nikoliv, a do hry vstupují další faktory, např. životní zkušenost. V současnosti se preferuje odvozený kvocient označovaný jako deviační nebo odchylkové IQ. Úroveň rozumových schopností jedince se posuzuje vzhledem k průměrnému IQ v populaci. Asi 68 % populace má hodnotu IQ mezi 85-115 (tj. průměr +/- směrodatná odchylka). Vysoce nadprůměrné IQ (vyšší než 120) má naopak jen 2,5 % populace, totéž platí i u podprůměrného IQ nižšího než 80.

V současnosti (2011) se při testování inteligence používají různé metody. Vedle Ravenových progresivních matic, které „měří“ zejména analytickou složku inteligence, jsou to zejména Wechslerovy testy inteligence (nyní hlavně WISC-III, WAISR nebo stále používaný PDW), Stanford-Binet Intelligence Scale (v současnosti Stanford-Binet 5) nebo v Česku příliš nerozšířené Schwartzovy barevné čtverce. Tyto testy vykazují výrazně vyšší validitu nežli testy volně dostupné na internetu - ty jsou často neprofesionální a neposkytují interpretovatelné výsledky.

Tabulka IQ hodnot[editovat | editovat zdroj]

Hodn. IQ Popis a předpokládané schopnosti jedince % lidí
nad 140 Inteligence géniů. Absolutní předpoklady pro tvůrčí činnost, určuje ostatním směr poznání. 0,2 %
do 140 Výjimečná superiorní inteligence. Mimořádné předpoklady pro tvůrčí činnost, vynikající manažeři nebo odborníci. 2,8 %
do 130 Vysoce nadprůměrná inteligence. Mohou snadno vystudovat vysokou školu, dosáhnout vynikajících výsledků v tvůrčí a manažerské činnosti. 6 %
do 120 Nadprůměrná inteligence. Vystuduje vysokou školu, při vysoké pracovitosti může získat mimořádné pracovní místo. 12 %
do 110 Vysoce průměrná inteligence. Vysokou školu vystuduje jen s potížemi. Důsledností a pracovitostí může získat společenské zařazení předchozí kategorie. 25 %
do 100 Průměrná inteligence. Dokáže složit maturitní zkoušku, v práci se uplatní ve středním postavení. 25 %
do 90 Slabě podprůměrná inteligence. Dokáže absolvovat základní školu a dobře se uplatnit v manuálních profesích. 10 %
do 80 Nižší stupeň mentální retardace. S problémy zvládne základní školu, úspěšný v zvláštní škole. 10 %
do 70 Lehká mentální retardace. Je-li dobře veden, zvládne zvláštní školu. 6,8 %
do 50 Střední mentální retardace. Nevzdělavatelný, ale osvojí si sebeobslužné návyky. 2 %
do 20 Těžká mentální retardace. Nevzdělavatelný a nevychovatelný. 0,2 %

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d ATKINSON, Rita. Psychologie. [s.l.] : Portál.  
  2. a b c d PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha : ACADEMIA, 2005.  
  3. P. Beneš: Informace o informaci. Praha: BEN - technická literatura, 2010, ISBN 978-80-7300-263-3

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]