Nervová soustava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Diagram nervové soustavy člověka

Nervová soustava (latinsky: Systema nervosum) slouží k zachycení a zpracování podnětů působících na organismus a zajištění odpovídající reakce na ně. Zajišťuje nervové řízení, které je rychlejší než hormonální, a tak je vhodnější k přenosu informací, které vyžadují rychlou koordinovanou reakci.

Nižší živočichové[editovat | editovat zdroj]

Nervová soustava v pravém slova smyslu je vyvinuta pouze u mnohobuněčných živočichů. Jednobuněčné organismy nemají nervovou soustavu, přestože někteří z nich jsou schopni do určité míry reagovat na vnější podněty. Pouze u prvoků se vyskytují tzv. neurofibrila pro pohyb brvami a formování tvaru buňky.

U hub (Porifera) se nachází nervová soustava v podobě myoepithelialní sítě, která přenáší vzruch z buňky na buňku. Tato síť je podle novodobého výzkumu hodně podobná kondukující síti Žahavců(Cnidaria). V obou případech se jedná o diffůzní systém.

Pravá nervová soustava[editovat | editovat zdroj]

Pravá nervová soustava, přítomna v určité formě u všech ostatních kmenů živočichů, je tvořena sítí specializovaných nervových buněk – neuronů. Podněty jsou přijímány receptory ve smyslových orgánech (exteroreceptory) nebo ve vnitřních orgánech a tkáních (proprioreceptory) a neurony zajistí přenos vzruchu do efektoru, výkonného orgánu, kterým je buďto sval nebo žláza.

Tento průběh vzruchu

Receptor ⇒ Neuron ⇒ Efektor

se nazývá reflex a je základem všech nervových činností.

V nejjednodušším případě stačí jen jeden jediný neuron – jeho výběžky přijímají podněty z receptoru a zároveň se jeho jiné výběžky dotýkají efektoru.

Druhy nervových soustav[editovat | editovat zdroj]

Rozptýlená nervová soustava[editovat | editovat zdroj]

Rozptýlená (difúzní) nervová soustava je nejprimitivnějším typem, typická pro kmen žahavců. Neurony jsou víceméně rozptýleny, netvoří shluky a jsou spojeny nepolarizovanými synapsemi, takže vzruchy mohou procházet oběma směry. U žahavců jsou neurony umístěné ve dvou řadách, jedna při ektodermu a druhá blíže gastrule. Do značné míry je autonomní, oddělená část těla si zachová schopnost přijímat podněty a reagovat na ně.

Rychlost šíření vzruchu difúzní soustavou je poměrně malá, 4–15 cm za sekundu.

Žebřičkovitá nervová soustava[editovat | editovat zdroj]

U bilaterálně souměrných živočichů začíná docházet k centralizaci nervové soustavy, mezi receptor a efektor se vkládají další neurony, které shlukují a tvoří zauzliny, ganglia. Ganglion umístěné v přední části těla se nazývá mozkové ganglion, z něj vystupují nervové pruhy probíhající podélně tělem. Může také dojít k vytvoření dalších ganglií (nadjícnové, podjícnové). Nervové pruhy jsou propojeny spojkami (komisurami), takže celá soustava skutečně připomíná žebřík. Dochází také k oddělení dostředivých senzorických drah, které přivádějí informace z receptoru, a odstředivých motorických drah, které přivádějí podněty k efektoru.

Je typická pro kroužkovce a členovce.

Gangliová nervová soustava[editovat | editovat zdroj]

Je dalším typem nervové soustavy. Vznikla z žebříčkové soustavy postupnou redukcí nervových pruhů a rozvojem ganglií. Nejdokonalejším typem je gangliová nervová soustava hlavonožců, u kterých by se mozkové ganglion dalo označit za mozek.

Gangliová nervová soustava je vlastní živočichům řazeným do kmenů ploštěnci a měkkýši – viz nervová soustava měkkýšů

Nervová soustava obratlovců[editovat | editovat zdroj]

U obratlovců je nervová soustava tvořena neurální trubicí vzniklé z neuroektodermu, která tvoří centrální nervovou soustavu, a periferním nervstvem, sensitivními, sensorickými a motorickými nervy. Zvláštní kapitolu tvoří vegetativní nervstvo, které je nezávislé na vůli jedince a kontroluje činnost vnitřních orgánů (sympatikus, parasympatikus)

Centrální nervová soustava[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku centrální nervová soustava.

Centrální nervová soustava (CNS) zahrnuje mozek a míchu. Neurální trubice je na hlavovém konci rozšířena v mozek, jeho rozvoj závisí na stupni vývoje daného obratlovce, u savců a ptáků je nejdokonalejší. Mozek je uložen v neurokraniu a chrání jej kosti lebky. Zbylá část trubice tvoří míchu uloženou v páteřním kanálu. Přestože slouží hlavně jako hlavní vedení motorických a sensitivních drah, některé reflexní oblouky probíhají už v míše samotné.

Periferní nervová soustava[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku periferní nervová soustava.

Periferní nervová soustava (PNS) zahrnuje všechny ostatní části nervového systému, které neleží v CNS. Proto se sem řadí velká většina nervů, tedy v podstatě axonů (výběžků) nervových buněk.

Choroby nervové soustavy[editovat | editovat zdroj]

Mezi choroby nervové soustavy patří:[1]

  • Hemiplegie – obrna na jedné straně těla, způsobená poškozením motorické oblasti v druhostranné polokouli mozku.
  • Migréna – krutá bolest hlavy spojená s nevolností, zvracením a přecitlivělostí na světlo.
  • Mozková mrtvice – poškození mozku, když se přeruší zásobení krví. Projeví se poškozením tělesných funkcí řízených z postižené oblasti.
  • Neuralgie – bolest způsobená zánětem nebo drážděním nervu.
  • Neuromuskulární dystrofie – degenerace nervů v centrálním nervovém systému které vede k ubývání svalů a končí obvykle smrtí.
  • Paraplegie – ochrnutí nebo ochablost obou dolních končetin a dolní části trupu, způsobené poškozením dolní částí míchy.
  • Kvadruplegie – ochrnutí končetin a trupu způsobené poškozením míchy v dolní krční oblasti.
  • Roztroušená skleróza – postupně se zhoršující onemocnění centrálního nervového systému, které ničí ochranné obaly nervových vláken, a způsobuje tak poruchy citlivosti, brnění a svalovou slabost.
  • Spina bifida – vrozená vývojová vada, při níž je část míchy novorozence obnažena, neboť se správně nevyvinuly obratle.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. [s.l.] : Svojtka & Co., 1999. ISBN 80-7237-256-4. Kapitola Lidské tělo - nervový systém, s. 156.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SINĚLNIKOV, R. D. a kolektiv. Atlas anatomie člověka. Svazek III. Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, 1965. 400 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]