Mícha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Příčný řez míchou
Míšní dráhy

Mícha (lat. medulla spinalis) je dlouhá, tenká nervová trubice nervové tkáně a podpůrných buněk uvnitř páteře, která navazuje na prodlouženou míchu v mozkovém kmeni, vede skrz velký týlní otvor a končí nad druhým bederním obratlem v místě zvaném conus medullaris, kde se definitivně rozpadá z tzv. filum terminale na jednotlivé míšní nervy. Mícha a mozek tvoří centrální nervovou soustavu. Z míchy vycházejí nervy a jejím prostřednictvím přenáší organismus informaci mezi mozkem a periferní nervovou soustavou a reaguje na změny venkovního prostředí. Mícha je také schopná některých autonomních funkcí (míšní reflexy) a koordinuje některé reflexy. Uprostřed míchy leží centrální kanálek míšní, který obsahuje mozkomíšní mok.

Morfologie míchy[editovat | editovat zdroj]

Délka míchy člověka je cca 45 cm u mužů a 43 cm u žen a průměr se snižuje směrem dolů z 13 mm na 6.4 mm s tím, že na přechodu krční páteře v hrudní a v lumbální části je zesílena v místech, kde vystupují nervy pro končetiny. Mícha je v průřezu oválná, vpředu je zářez, vzadu je žlábek a laterální (z boku) jsou dva žlábky – zadní žlábek postranní a přední žlábek postranní, ze kterých vycházejí přední a zadní míšní kořeny. Vlákna předního a zadního kořenu míšního se spojují v jeden nerv míšní, přičemž přední kořen obsahuje převážně vlákna motorická (eferentní) a zadní kořen obsahuje převážně vlákna senzitivní (aferentní). Některé smyslové signály jsou vedeny až do mozku, jiné vedou z mozku do míchy (sestupné motorické dráhy) a poranění míchy vede k porušení hybnosti, např. paréza, plegie. Mícha se topograficky dělí na 31 segmentů (tj. místa, kde na každé straně vystupuje jeden nerv) z toho je 8 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, 5 křížových a 1 kostrční. Podle místa výstupu rozlišujeme:

Míšní segmenty některých druhů [1]
Druh krční hrudní bederní křížové kostrční/ocasní celek
pes 8 13 7 3 5 36
kočka 8 13 7 3 5 36
kráva 8 13 6 5 5 37
kůň 8 18 6 5 5 42
prase 8 15/14 6/7 4 5 38
člověk 8 12 5 5 1 31

Shluky těl neuronů uložená na zadních kořenech ([spinální ganglion]]) a přední kořeny tvoří míšních nervy. Zatímco motorická vlákna vycházejí z buněk uložených v míše, senzitivní vlákna vycházejí z nervových buněk ležících mimo míchu ve vřetenovitých zduřeních na zadních míšních kořenech (spinální ganglion). Nervem smíšeným je míšní nerv, který obsahuje vlákna motorická i senzitivní. Kolem centrálního míšního kanálku se rozkládá šedá hmota míšní v podobě motýlích křídel – přední a zadní rohy (v hrudním úseku je ještě boční roh). Z předních rohů vystupují přední míšní kořeny a ze zadních rohů vystupují zadní kořeny. bílá hmota obklopuje hmotu šedou a obsahuje vlákna, která tvoří vodivý systém míšní.

Vsunuté buňky[editovat | editovat zdroj]

Vsunuté buňky tvoří v šedé hmotě síť interneuronů, ve kterých se mohou vzruchy šířit všemi směry.

Buňky provazcové[editovat | editovat zdroj]

Buňky provazcové jsou v zadních sloupcích a vysílají dlouhé neurity, které stoupají ve svazečcích v provazcích míšních a dostávají se do jednotlivých částí mozku.

Základní a vodivý systém míchy[editovat | editovat zdroj]

Základní systém míchy[editovat | editovat zdroj]

Základní systém míchy vytváří nervová vlákna, uskutečňující inter a intra segmentální spojení, je přepojovací stanicí spinálních reflexů a podílí se i na přenosu bolesti. Impulsy přicházející od proprioreceptorů svalů a šlach se v tomto systému přepojují na motoneurony a tím udržují svaly v základním tonu (spinální svalový tonus). Poškození snižuje (hypotonie) nebo blokuje (atonie) svalové napětí.

Vodivý systém míchy[editovat | editovat zdroj]

Vodivý systém míchy se skládá z ascendentních (vzestupných) drah a descendentních (sestupných) drah, zprostředkovává pro vyšší centra informace o změně vnějšího a vnitřního prostředí a o poloze a napětí pohybových ústrojí. Axony jsou rozvětvené, konce mohou přenášet impulsy na několik neuronů, jedna nervová buňka může přijímat impulsy z tisíců neuritů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SINĚLNIKOV, R. D. a kolektiv. Atlas anatomie člověka. Svazek III. Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, 1965. 400 s.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Spinal Cord Gross Anatomy [online]. [cit. 2015-12-27]. [1]. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]