Neoliberalismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Neoliberalismus (řecky neo – nový, nedávný; latinsky liber – svobodný) je termín vytvořený počátkem 20. století, který označuje ideje ekonomického liberalismu a jeho tržní taktiky laissez faire (francouzsky „nechat být“).[1][2] Nejpodstatnější z těchto myšlenek je snižování účasti státu na chodu ekonomiky, čehož chtějí zastánci tohoto směru dosáhnout prostřednictvím privatizace, deregulace ekonomiky, strohostí státního aparátu a sociálního státu, volným trhem, snižováním daní a státních výdajů s cílem posílit roli soukromého sektoru jak v ekonomice, tak celkově ve společnosti.[3] Součástí tohoto myšlenkového směru je apel na individualismus, odpovědnost a samostatnost jednotlivců. Tyto myšlenky a zákony soustřeďující se primárně na tržní ekonomiku představují odklonění od paradigmatu poválečné keynesiánské školy,[4] která trvala v letech 1945 až 1980.[5]

Neoliberalismus se tak vrací k původním idejím liberalismu uvedeného Adamem Smithem v jeho knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. V ní ilustruje pomocí metafory „neviditelná ruka trhu“ hnací sílu tržní ekonomiky, kterou je lidská sobeckost, touha jednotlivce bohatnout. Citát z knihy Adama Smithe: „[...], aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech, vede tu [výrobce] jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle [všeobecného bohatství], o který mu vůbec nejde.”[6] se snaží dokázat, že v ekonomický prospěch všech je dobré, aby jednotlivci, zejména obchodníci, měli možnost se sami prosadit na trhu, k čemuž potřebují neustále zvyšovat kvalitu svých produktů.

Samotná definice a použití termínu „neoliberalismus“ se v průběhu let měnila. Jakožto ekonomická filozofie se neoliberalismus rozšířil mezi evropskými liberály 30. let 20. století, kteří se snažili reformovat klasický liberalismus a najít směr, který by v návaznosti na velkou hospodářskou krizi a ztrátu své popularity, dokázal skloubit svobodný trh a současně přecházet těmto negativním sociálním dopadům. Do obecného povědomí se opět dostal v 80. letech v souvislosti ekonomickými reformami Augusto Pinocheta, kde získal svou negativní konotaci a začal být používán kritiky tržních reforem a laissez faire kapitalismu. Obecně je neoliberální politika spojována s osobnostmi montpelerinské společnosti, teoretiky Friedrichem Hayekem, Miltonem Friedmanem a Jamesem M. Buchananem, a politiky jako Margaret Thatcher, Ronald Reagan a Alan Greenspan.[7]

Osobnosti neoliberalismu[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějšími teoretiky neoliberalismu jsou Milton Friedman a Friedrich von Hayek. Oba byli ústředními postavami tzv. Montpelerinské společnosti, která sdružovala velké osobnosti politického a ekonomického liberalismu.[8] Všichni byli zastánci klasického liberalismu a v době po velké hospodářské krizi a následující světové válce se snažili vylepšit liberalismus, který těmto krizím nedokázal předejít. Oba v 70. letech obdrželi za svůj přínos ekonomii Nobelovu cenu. Jejich teoretické poznatky převáděla do praxe např. bývalá premiérka Velké Británie Margaret Thatcherová spolu s bývalým americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Oba politici se museli během svého volebního období vyrovnat s dopadem keynesiánských ekonomických reforem, které vedly k navýšení státního dluhu, který se však rapidně zvyšoval i za jejich vlád. Jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech se tudíž prosazovalo snížení daňové zátěže,[9] nebo privatizace státních podniků.[10] Pro nový politický a ideologický proud se vžilo označení nová pravice. Ta v sobě snoubí princip společenského konzervatismu (neokonzervatismu) a ekonomického liberalismu (neoliberalismu).

Historie neoliberalismu[editovat | editovat zdroj]

První zmínky o užití termínu neoliberalismus sahají až do roku 1898, kdy jej k popsání ekonomických idejí italského ekonoma Maffea Pantaleoniho použil francouzský ekonom Charles Gide.[11] Na popularitě nabyl během srazu intelektuálů Colloque Walter Lipmann v Paříži v roce 1938. Sraz byl pojmenován po americkém novináři Walterovi Lippmannovi, jehož dílo An Enquiry into the Principles of the Good Society bylo zde důkladně studováno.[12] Hlavním cílem tohoto srazu bylo modernizovat klasický liberalismus, který v důsledku selhání během Velké hospodářské krize výrazně ztratil na popularitě ve prospěch intervencionistické politiky převážně založené na myšlenkách anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese. Tuto modernizovanou verzi liberalismu se rozhodli nazvat neoliberalismus a byla založena na následujících konceptech.[13]

  • priorita cenového mechanismu
  • svobodné podnikání
  • systém tržní konkurence
  • silný nestranný stát

V roce 1947 Friedrich von Hayek pozval 39 intelektuálů do švýcarské vesnice Mont Pelerin opět s cílem vytvoření liberalistické alternativy pro intervencionismus, jenž v té době byl stále dominantním pohledem na roli státu v ekonomice.[14] Tento sraz vedl k založení tzv. Montpelerinské společnosti složené z liberálně smýšlejících intelektuálů, která se stala epicentrem neoliberalistického myšlení v následujících dekádách. Mezi její zakládající členy patřili Friedrich Von Hayek, Milton Friedman, Karl Popper, George Stigler a Ludwig von Mises.[13]

Chile[editovat | editovat zdroj]

HDP na obyvatele Chile porovnáno s Latinskou Amerikou
HDP na obyvatele Chile porovnáno s Latinskou Amerikou (roky vlády Augusta Pinocheta zvýrazněny)

Myšlenky neoliberalismu byly poprvé implementovány v Západním Německu v 50. letech za vlády Ludwiga Erharda, avšak v modifikované formě tzv. Ordoliberalismu, která kladla důraz na povinnost státu zajistit spravedlivou tržní konkurenci skrze regulace. V plném rozsahu byl neoliberalismus aplikován teprve v roce 1973 v Chile, kdy v důsledku ekonomické krize došlo s americkou ekonomickou a rozvědkovou podporou ke coup d'état, kdy na místo socialistického presidenta Salvadora Allendeho byl dosazen Augusto Pinochet, který následně nastolil vojenskou diktaturu. Pinochet implementoval rady tzv. Chicago boys, kteří studovali ekonomii v Chicagu pod neoliberálně smýšlejícím Miltonem Friedmanem a Arnoldem Harbergerem.[15] Mezi jejich ekonomické reformy patřila deregulace trhů, privatizace důchodového systému, bank a mnoha dalších odvětví, zmenšení státních výdajů a navýšení úrokových sazeb, které v roce 1978 dosáhli 178%.[16] V následujících letech došlo k poklesu inflace z 600% na 10% a rychlému nárůstu HDP na obyvatele až do Latinskoamerické dluhové krize v roce 1982, která otřásla ekonomikou Chile silněji než u ostatních latinskoamerických zemí.[17] Někteří akademici za tento rozdíl viní právě neoliberální ekonomickou politiku Chicago boys, obránci naopak tvrdí, že problémem bylo neuposlechnutí jejich rad a napojení hodnoty chilského pesa na americký dolar.[18][19]

USA[editovat | editovat zdroj]

Vlivem ropných šoků a vysoké inflace došlo v Americe během 70. let ke změně paradigmatu ekonomické politiky od keynesiánství k neoliberalismu. Republikánský prezident Ronald Reagan zvolen roku 1981 je často označován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů neoliberalismu.[15] Jeho ekonomická a sociální politika je dnes známá jako Reaganomika. Vyznačovala se snižováním státních výdajů a peněžní zásoby za účelem snížení inflace, a snižováním federální daně z příjmu a deregulací za účelem implementace ekonomické teorie tzv. trickle-down economics.[20] Za jeho vlády se daň z příjmu nejvyšší daňové skupiny zmenšila ze 70% na 28%, zvýšil se armádní rozpočet z 267.1 miliard dolarů v roce 1980 na $393.1 miliard v roce 1988 a státní dluh se téměř ztrojnásobil z 997 miliard dolarů na 2.85 bilionů.[21][22][23]

Velká Británie[editovat | editovat zdroj]

Konzervativní vláda Margaret Thatcherové ve Velké Británii mezi lety 1979-1990 je typicky označována za neoliberální. Bylo schváleno snížení daní, zrušení některých regulací a privatizace British Aerospace, British Telecom, Rolls-Royce nebo British Airways.[15] Mimo rapidní snižování daní a apelace na individualismus se Margaret Thatcherová snažila zefektivnit produktivitu těžkého průmyslu, zejména těžbu, privatizaci a distancování se od lobbistického vlivu odborů.[24] Tyto reformy z velké části zůstaly i po nástupu labouristického premiéra Tonyho Blaira v roce 1997.[25]

Neoliberalismus nutně nemusí být výhradním filozofickým směrem užívaným vedením země, v některých případech tomu bylo i naopak. Neoliberalismus lze kombinovat s jinými směry, zejména v případech, kdy tato filozofie zastává pouze ekonomickou teorii ekonomického strategického plánování ve státě. Jako významný příklad z historie lze uvést vládu chilského diktátora Augusta Pinocheta (1973–1990), kdy byl termín hojně užíván mezi členy opozičních stran. Neoliberalismus popisoval tamní nově ekonomické reformy a jejich zastánce (Chicago boys),[26] zatímco faktická vláda byla autoritářského, konzervativního typu.

V současné době se termín neoliberalismus používá k definování takových ekonomický strategií, které se snaží dosáhnout politiky volného trhu.[27] Teorie neoliberalismu zastává názor, že bez zásahu státu dosáhne trh efektivity, hospodářského růstu, distribuce příjmů a technologického pokroku úplně sám. Jakýkoliv zásah ze strany státu tak může dle neoliberální teorie tyto jevy pouze zhoršit.[28]

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Neoliberalismus se setkává z kritikou od akademiků, publicistů i aktivistů z levých i pravých pozic.[29] Thomas Marois a Lucia Pradella uvádí, že ta výrazně narostla pod vlivem velké recese mezi lety 2008–2009.[30]

Podle některých kritiků neoliberalismus upřednostňuje ekonomické ukazatele, jako růst HDP nebo snižování inflace, před sociálními ukazateli, které nelze tak jednoduše kvantifikovat, jako jsou například práva zaměstnanců nebo rovnováha a soudržnost ve společnosti. Toto primární zaměření na ekonomické faktory pak podle kritiků vede k přehlížení jiných společenských ukazatelů a nahrává vykořisťování a sociální nerovnosti.[31] Podle geografů Birche a Siemiatycki způsobuje růst tržní optiky i změnu ve vnímání veřejných statků, jehož vlivem je na věci ve veřejném zájmu čím dál tím více nahlíženo z finančního spíše než ze sociálního pohledu, což dělá těžší prosazovat ideály jako je sociální spravedlnost, rovnost, boj se změnami klimatu či chudobou.[32] Dle marxistického geografa Davida Harveye podporuje neoliberalismus bezohledný individualismus, který je škodlivý pro společenskou solidaritu.[33]

Harvey v tomto ohledu spojuje vysoký nárůst kriminality mezi chudými v USA s prosazováním neoliberalismu.[2] Právě „kriminalizace chudoby“ je podle Harleyho způsob, jakým se neoliberalismus vypořádává se společenskou nestabilitou mezi ekonomicky marginalizovanými komunitami.[3] Podle sociologa Loïce Wacquanta je toto výsledkem neoliberálních reforem jako je osekávání sociálního státu a státní podpory v nezaměstnanosti, gentrifikace městských a chudinských čtvrtí, privatizace veřejných služeb, snižování práv a ochrany zaměstnanců skrze deregulaci ekonomiky, prekarizaci a nárůst nízkoplacených pracovních míst skrze snižování či cílenou stagnaci minimální mzdy.[34]

Zpráva Mezinárodního měnového fondu z roku 2016 kritizuje neoliberální politiku za prohlubování ekonomické nerovnosti a globální chudoby.[2] Zpráva konkrétně uvádí, že „je mnoho důvodů, proč tleskat neoliberální agendě“, současně však uvádí, že některé taktiky, primárně volný pohyb kapitálu a fiskální konsolidace, vedly ke „zvětšení nerovnosti“.[35] Někteří akademici dokonce argumentují tím, že některé neoliberální reformy, jako privatizace veřejných služeb a redukce státní sociální podpory, vedly k tomu, že se Švédsko, které má jinak jedny z největších mezd v Evropě, stalo zemí s nejrychleji se prohlubující ekonomickou nerovností ze všech zemí OECD.[36][37]

Podle kritiků vede neoliberální politika k posilování moci korporací na úkor státu (korporatokracie) a zvýhodňuje bohaté a vyšší třídu.[38]

Trhem řízená, neregulovaná ekonomika též podle kritiků znemožňuje efektivní boj se změnami klimatu a stojí za degradací životního prostředí.[39]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VERCELLI, Alessandro. On Neoliberalism: Comments to Mirowski [online]. Dostupné online. 
  2. a b c HAYMES, Stephen; DE HAYMES, Maria Vidal; MILLER, Reuben. The Routledge Handbook of Poverty in the United States. Londýn: Routledge, 2015. ISBN 0415673445. 
  3. a b SPRINGER, Simon; BIRCH, Kean; MACLEAVY, Julie. The Handbook of Neoliberalism. [s.l.]: Routlege, 2016. ISBN 9781138844001. 
  4. PALLEY, Thomas. From Keynesianism to Neoliberalism: Shifting Paradigms in Economics. [s.l.]: Foreign Policy in Focus, 2004. 
  5. VINCENT, Andrew. Modern Political Ideologies. New Jersey: Wiley-Blackwell, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1405154956. S. 339. 
  6. SMITH, Adam. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Grada Publishing, 2016. ISBN 978-80-86389-60-8. S. 398. 
  7. BOAS, Taylor C.; GANS-MORSE, Jordan. Neoliberalism: From New Liberal Philosophy to Anti-Liberal Slogan. Studies in Comparative International Development. 2009-06-01, roč. 44, čís. 2, s. 137–161. Dostupné online [cit. 2020-08-07]. ISSN 1936-6167. DOI 10.1007/s12116-009-9040-5. (anglicky) 
  8. POWER, Gerald; WEINFURTER, Jaroslav. Thatcherismus v českých zemích: vývoj a recepce. Praha: Libri, 2015. ISBN 978-80-7277-544-6. 
  9. DŽAMOVÁ, Štěpánka. REFORMA DAŇOVÉHO SYSTÉMU USA ZA PREZIDENSTVÍ [sic] RONALDA REAGANA. Brno, 2007 [cit. 28. 12. 2017]. diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Robert Jahoda. Dostupné online.
  10. KREUZEROVÁ, Barbora. Byla Thatcherová pro britskou ekonomiku přínosem? Názory se různí. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 9. 4. 2013 [cit. 27.11.2017]. Dostupné online. 
  11. Oxford English Dictionary. 3. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné online. Kapitola Neoliberalism. 
  12. Oliver Marc Hartwich, "Neoliberalism: The genesis of a political swearword." (CIS Occasional Paper 114. 2009), https://www.cis.org.au/wp-content/uploads/2015/07/op114.pdf
  13. a b The road from Mont Pèlerin : the making of the neoliberal thought collective. Cambridge, Massachusetts: [s.n.] 1 online resource (vi, 469 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-0-674-05426-4, ISBN 0-674-05426-1. OCLC 648757486 S. p. 12-13. 
  14. The encyclopedia of libertarianism. Thousand Oaks, Calif.: Sage Publications 1 online resource (xxxvii, 623 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-1-4522-6604-6, ISBN 1-4522-6604-2. OCLC 233969448 
  15. a b c HARVEY, David. A brief history of neoliberalism. Oxford: Oxford University Press vii, 247 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928326-2, ISBN 0-19-928326-5. OCLC 60740806 
  16. HIRA, Anil. Ideas and economic policy in Latin America : regional, national, and organizational case studies. Westport, Conn.: Praeger 185 pages s. Dostupné online. ISBN 0-275-96269-5, ISBN 978-0-275-96269-2. OCLC 39051227 S. p. 81. 
  17. Inflation, GDP deflator (annual %) - Chile | Data. data.worldbank.org [online]. [cit. 2022-04-10]. Dostupné online. 
  18. JOCELYN-HOLT, Alfredo; SALAZAR V., Gabriel. Mercaderes, empresarios y capitalistas (Chile, siglo XIX), de Gabriel Salazar. Estudios Públicos. 2011-01-14, čís. 121. Dostupné online [cit. 2022-04-10]. ISSN 0718-3089. DOI 10.38178/cep.vi121.370. 
  19. FRIEDMAN, Milton. Two lucky people : memoirs. Chicago: The University of Chicago Press xii, 660 pages s. Dostupné online. ISBN 0-226-26414-9, ISBN 978-0-226-26414-1. OCLC 38120565 
  20. The concise encyclopedia of economics. Indianapolis, Ind.: Liberty Fund xv, 637 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-86597-665-8, ISBN 0-86597-665-1. OCLC 123350134 
  21. Historical tables, Budget of the United States Government Archived. obamawhitehouse.archives.gov [online]. [cit. 2022-11-04]. Dostupné online. 
  22. Effective Federal Tax Rates: 1979-2001. www.cbo.gov [online]. [cit. 2022-04-22]. Dostupné online. 
  23. Historical Debt Outstanding. www.treasurydirect.gov [online]. [cit. 11-04-2022]. Dostupné online. 
  24. JESSOP, Bob. Margaret Thatcher and Thatcherism: Dead but not buried [online]. British Politics, 2015 [cit. 2017-11-27]. Dostupné online. 
  25. The handbook of neoliberalism. New York: [s.n.] 1 online resource (xxxvii, 637 pages) s. Dostupné online. ISBN 1-317-54966-X, ISBN 978-1-317-54966-6. OCLC 953604193 
  26. BOAS, C. Taylor; GANS-MORSE, Jordan. Neoliberalism: From New Liberal Philosophy to Anti-Liberal Slogan. [s.l.]: [s.n.] DOI 10.1007/s12116-009-9040-5. Kapitola Studies in Comparative International Development, s. 137–161. 
  27. SHERMER, Elizabeth. Journal of Modern History. [s.l.]: Review S. 884–490. 
  28. KOTZ, David. The Rise and Fall of Neoliberal Capitalism. Cambridge: Harvard University Press, 2014. S. 12. 
  29. GREALY, Liam; LAURIE, Timothy N. 2017 Higher Degree Research By Numbers: Beyond the Critiques of Neo-liberalism. Higher Education Research & Development. Dostupné online [cit. 2020-08-07]. (anglicky) 
  30. PRADELLA, Lucia; MAROIS, Thomas. Polarising Development – Introducing Alternatives to Neoliberalism and the Crisis. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2020-08-07]. (anglicky) 
  31. The Handbook of Neoliberalism. Routledge & CRC Press [online]. [cit. 2020-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. BIRCH, Kean; SIEMIATYCKI, Matti. Neoliberalism and the geographies of marketization. Progress in Human Geography. 2015-03-05, roč. 40, čís. 2, s. 177–198. Dostupné online [cit. 2020-08-07]. ISSN 0309-1325. DOI 10.1177/0309132515570512. (anglicky) 
  33. A Brief History of Neoliberalism. Oxford, New York: Oxford University Press 254 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928327-9. 
  34. WACQUANT, Loïc. Punishing the Poor: The Neoliberal Government of Social Insecurity. [s.l.]: Duke University Press 410 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-9225-5. (anglicky) Google-Books-ID: NkyFsGi2erEC. 
  35. Neoliberalism: Oversold? [online]. Mezinárodní měnový fond, 2016. Dostupné online. 
  36. The reality of Swedish neo-liberalism. CWI Sweden [online]. [cit. 2020-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. HIGGINS, Andrew. In Sweden, Riots Put an Identity in Question. The New York Times. 2013-05-26. Dostupné online [cit. 2020-08-07]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  38. https://www.researchgate.net/publication/264001793_Neoliberal_Culture_Living_with_American_Neoliberalism
  39. LUKACS, Martin. Neoliberalism has conned us into fighting climate change as individuals | Martin Lukacs. The Guardian. 2017-07-17. Dostupné online [cit. 2020-08-07]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]