Libertarianismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Libertarianismus je označení pro skupinu politických ideologií, které odmítají donucování a naopak vyzdvihují politickou i obecnou svobodu a aktivitu skrze dobrovolná občanská sdružení či spolky. Dále se zasazují o společnost s minimálními zásahy státu nebo v krajních případech o společnost zcela bez státního zřízení.

Definice[editovat | editovat zdroj]

Pojem libertarianismus (v češtině se tento termín používá zřídka, zde znamená krajní variantu a pokračování liberalismu) se někdy obecně užívá ve spojitosti se silnou touhou po svobodě, bez ohledu na politické přesvědčení, a jako termín v mnohem užším slova smyslu označuje (zejména v USA) intelektuálně-politické hnutí, které oživuje a dál rozvíjí klasický či evropský liberalismus. Libertariáni obhajují individualismus a volný obchod. Zdůrazňují důležitost „nevynuceného“ sociálního pořádku a ztotožňují se s morálním odporem ke státu, který disponuje svou "krutou" a donucovací funkcí. Je pro ně charakteristické, že dávají přednost neintervenční zahraniční politice nejen z obavy před zahraničním avanturismem, ale pro její spojení s válkou, s nárůstem státní moci a se ztrátou vnitřních svobod. Někteří libertariáni ve svém odporu ke státu dospějí až k anarchismu.[1]

Chybné definice[editovat | editovat zdroj]

Politicky se libertarianismus někdy chybně zaměňuje za moderní, tržně orientovaný konzervatismus. Společně vyznávají důležitost tržních vztahů i voluntarismus, ale libertariáni si získali inteligenci, na kterou se konzervativci odvolávají, zvláště v ekonomických problémech.[zdroj?] Mimo oblast ekonomiky se však libertariáni od konzervativců ostře odlišují, zvláště v pojetí zahraniční politiky a problémech individuální svobody.[1]

Liberalismus[editovat | editovat zdroj]

Libertarianismus se dá chápat jako součást širšího proudu liberalismu, tedy jedné ze tří nejvlivnějších politických filosofií 19. století. Liberalismus během svého vývoje prodělal hluboké změny a v současnosti jde o soubor několika od sebe velmi odlišných směrů včetně libertarianismu, ale i klasického liberalismu a egalitárního liberalismu.

Liberalismus 19. století, dnes označovaný jako klasický, byl ve svém politickém ztělesnění stanoviskem především nově emancipovaných vyšších a středních vrstev a jako takový stál v protikladu nejen k politickému konzervatismu, ale velmi záhy také vůči marxismu a jiným verzím socialismu. Šlo o liberalismus nejen politický, ale v nemešní míře i ekonomický, v němž důležité místo příslušelo požadavku, aby byly odstraněny všechny překážky pro ekonomickou činnost jednotlivců uvnitř státu i v mezinárodním měřítku.

Liberální pojetí politické svobody se velmi záhy spojilo s ideou demokracie a v podobě liberální demokracie se rozšířilo do velké části současného světa. Myšlenka svobody však může být interpretována různě a neexistuje politická filosofie, která by ochotně nenabídla vlastní definici svobody. V případě klasického liberalismu je takovou definicí tzv. negativní pojetí svobody, tj. takové, které svobodu chápe jako absenci vnějších omezení jednání.[2]

Vztah liberalismu a libertarianismu[editovat | editovat zdroj]

Klasický liberalismus 19. století má kromě následovníků egalitárně-liberálních i takové, kteří nadále přikládají maximální váhu myšlence svobody v určité specifické interpretaci a kteři jsou v posledních desetiletích označováni jako neoliberálové a libertariáni.[2]

I když z liberalismu vycházejí a mají s ním mnoho společného, tyto myšlenkové směry se nazývají jinak v důsledku významového posunu termínu „liberální“ v USA směrem doleva, aby nedocházelo k záměnám. Oba tyto proudy se částečně překrývají, ale nejsou totožné. Neoliberalismus čerpá svou inspiraci především z ekonomické teorie a jeho vedoucími představiteli jsou ekonomové jako Friedrich August von Hayek a Milton Friedman. Libertarianismus je složitějším útvarem, protože vedle klasického politického a ekonomického liberalismu se v něm uplatňuje také vliv anarchismu a libertariánského socialismu.[3]

Členové americké Demokratické strany bývají často označováni za liberály, přičemž pojem „liberál“ je v americké politické tradici odlišný od převažujícího evropského chápání. Evropský typ liberalismu by v Americe byl spíše označován právě za libertarianismus. Liberalismus v americkém pojetí je sociálně a kulturně orientovaný a přikládá význam států při řešení celé řady otázek. Stát má do značné míry zodpovědnost za takové otázky, jako je usnadnění integrace menšin, za úroveň vzdělání a za zajištění rovnosti ve smyslu vyrovnávání počátečních šancí. Tento proud je blízký evropské sociální demokracii, resp. v posledních letech můžeme hovořit o sbližování především ze strany některých evropských stran, zejména Labour Party ve Spojeném království.[2]

Současný libertarianismus[editovat | editovat zdroj]

Současný libertarianismus je komplexní a dá se o něm uvažovat jako o celku, jenž se skládá ze tří mezi sebou volně propletených pramenů. Na prvním místě figuruje akademicky oživený klasický liberalismus z období po 2. světové válce. Klíčovou úlohu v něm sehrála díla Miltona Friedmana a Friedricha Hayeka. Jiný, důležitý význam představovaly kritiky veřejného vnímání od Jamese M. Buchanana a Gordona Tullocka, které napadaly vládní model „benevolentního despoty“ a „vyhledávání penzí“ pro její členy, ale i práce mnoha dalších tržně orientovaných ekonomů, např. Richarda Posnera a Henryho Manna, a jejich úvahy o právu a ekonomice, dále pak úvahy Richarda Epsteina o ústavní jurisprudenci, stejně tak jako dílo Anarchie, stát a utopie Roberta Nozicka, založené na právu a podporující Buchanana, a nakonec i fundovaná kritika Thomase Szasze, která se zaměřila na zneužívání psychiatrie.

Druhým zdrojem je fakt, že v americké kultuře existuje silný individualistický proud, který zmohutněl díky nejrůznějším intelektuálním počinům. V USA zdomácněly ideje, které mají svůj původ již v pozdně scholastickém myšlení přes anglické levellery a Johna Locka, Američany Thomase Paina a Thomase Jeffersona, dále pak ve francouzském liberalismu, jacksoniánské sociální teorii a manchesterském liberalismu Richarda Cobdena, Johna Brighta, Herberta Spencera a Benjamina Tuckera. Ve 20. století představují nejdůležitější zdroje H. L. Mecken, Albert J. Nock, izolacionismus „staré pravice“, Ludwig von Mises a rakouští ekonomové svobodného trhu či spisovatelka a filosofka Ayn Randová. Současnou vlivnou osobností je Murray Rothbard, autor mnoha děl na toto téma.

Třetí zdroj představuje skutečnost, že ve světě existuje politické hnutí libertariánů, které čerpá z rozmanitých a pestrých individualistických a proměnných proudů amerického života, z opozičních kruhů odpůrců vietnamské války a vojenských odvodů, z řad odpůrců zdanění a případu „tvrdé“ měny až po mnohdy nábožensky inspirovaná rodinná hnutí.[1]

USA[editovat | editovat zdroj]

V USA existuje důležitá síť organizací propagujících libertariánskou politiku a ideje s ní spojené. Z mezinárodního hlediska se tito lidé prosadili i na akademické půdě a také v mezinárodní síti veřejných politických institucí, jež se zaměřují na trh. Názory těchto politických institucí – především v otázkách privatizace – byly v různých podobách přijaty i na vládní úrovni.[1]

Kandidát Libertariánské strany Ron Paul se v prezidentských volbách v roce v USA 1988 umístil za republikány a demokraty jako třetí. (b) Ron Paul poté kandidoval ještě v roce 2008 a 2012 v rámci Republikánské strany, obdobně jako jeho syn Rand Paul v roce 2016.[4]

Robert Nozick[editovat | editovat zdroj]

Libertariánská teorie vystupuje proti Rawlsově egalitarismu. Ta znamenala pro libertarianismus průlom do akademického prostředí, kde do té doby nebyl brán zcela vážně. Tuto teorii formuloval Rawlsův kolega z Harvardovy univerzity filosof Robert Nozick v knize Anarchie, stát a utopie (1974).

Nozick zdůrazňuje lidskou svobodu a vychází z přesvědčení, že základním faktem, který se musí brát v potaz při úvahách o spravedlnosti ve společnosti, je ten, že každý člověk je vlastníkem sebe sama. To znamená, že každý může nakládat se svým tělem, schopnostmi a dalším vlastnictvím, jak uzná za vhodné. Jeho svoboda nemá být nijak omezována, a to v první řadě jistě ne svévolně, špatnou vládou nebo morálně zkaženými jednotlivci, ale také ne dobře míněnými státními příkazy a zákazy. Stát má podle Nozicka existovat pouze v podobě "nočního hlídače", tj. jako instituce, která plní minimální nezbytné úkoly dohledu nad dodržováním zákonů a zajišťování bezpečí občanů. Vše ostatní má být přenecháno autonomním jednotlivcům, kteří jako vlastníci sebe samých a nositelé vlastnických práv mohou volně realizovat akty směny a tím neustále měnit rozložení statků ve společnosti. Ostré Nozickovy kritiky míří na přerozdělování řízenému státem, neboli proti zdanění, které považuje za velmi hluboké porušení osobní svobody jednotlivce.[2]

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Libertarianismus je svými kritiky mnohdy představován jako myšlení do značné míry asociální a společensky nezodpovědné, případně jako ideologie zcela utopistická, otevřeně obhajující sobectví a další negativní lidské sklony na základě absolutního důrazu na svobodu. Libertariáni toto upřednostňování vlastních sobeckých zájmů vidí jako základ pro pospolitost společnosti, za což jsou hojně kritizováni z různých stran. Opomíjejí tak při tom prý důležité předpoklady fungující společnosti – vzájemnou důvěru mezi lidmi a pocit sounáležitosti do jednoho společenství definovaného sociálními vazbami a loajalitou. Stát při tom vidí pouze negativně, jako instituci utlačující svobodné jedince a nikoliv jako přirozenou součást lidského společenství. V tomto ohledu je jim často vyčítáno zaměňování státu v širším slova smyslu a vlády.

Samotné prioritizování svobody za všech okolností je dle oponentů chybné, ať už kvůli nemožnosti dodržování práv spojených se svobodou před nastolením společenského řádu či kvůli svým společenským implikacím. Opomíjejí při tom význam přirozených povinností člověka vůči ostatním, jakož i disciplínu a obětování se jako důležité hodnoty fungující společnosti. Z těchto základních protiargumentů poté následuje kritika věcnější, především libertariánského přístupu k daním.

Snahy o maximalizaci svobody se často vykládají jako obhajoba zámožných sociálních vrstev proti méně zámožným, protože se zdá zřejmé, že bohatí mohou vybírat z podstatně širší nabídky možností jednání než chudí.

Tato kritika je v jednom směru nepřesvědčivá, protože se zdá, že svobodu redukuje na ekonomicky podmíněné možnosti výběru, ale dobře se na ní ukazuje, jak významný je pro politickou filosofii problém spravedlnosti, který systematicky zpracoval John Rawls. Z řad nábožensky založených kritiků se objevuje protiargument vůči samotnému postulátu libertariánského myšlení, tedy vlastnění sebe sama. Libertariáni tak dle této kritiky opomíjejí vliv Boha jako stvořitele a konečného vlastníka všech lidí.[2][5]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d KRIEGER, J. Oxfordský slovník světové politiky. Praha: Ottovo nakladatelství, 2000. ISBN 80-7181-463-6.
  2. a b c d e SKOVAJSA, M. Utilitarismus a klasický liberalismus. In: NOVÁK, M. a kol. Úvod do studia politiky. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2011, s. 99-102. ISBN 978-80-7419-052-0.
  3. DVOŘÁKOVÁ, V. a kol. Politika. In: Komparace politických systémů. Základní modely demokratických systémů. Praha: nakladatelství Oeconomica, 2012, s. 85. ISBN 978-80-245-1357-7.
  4. WEIGEL, D. Ron Paul says two candidates are dominating 2016. Rand Paul isn’t one of them. In: The Washington Post. 31. července 2015.
  5. HAMOWY, R. a kol. The encyclopedia of libertarianism. Thousand Oaks: SAGE, c2008, xxxvii, 623 s. ISBN 9781412965811

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]