Autoritarismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Autoritativní režimy jsou nedemokratické systémy, které se vyznačují silnou centralizovanou mocí, omezenými právy zasahování do politiky a oproti režimu totalitnímu je zde nahrazena ideologie za mentalitu. Je třeba rozlišovat autoritu, která se opírá o legitimitu a moc, tudíž vychází zdola od lidu, od autoritarismu, který vládne shora[1]

Definice[editovat | editovat zdroj]

Dodnes nejpoužívanější definici vytvořil španělský sociolog a politolog Juan José Linz v šedesátých letech dvacátého století. Ten autoritarismus klasifikoval jako „politický systém s omezeným neodpovědným politickým pluralismem, který nemá vypracovanou vůdčí ideologii, ale zato výraznou mentalitu, vyznačuje se absencí intenzivní a extenzivní politické mobilizace (s výjimkou některých etap svého vývoje) a vůdce nebo malá skupina disponují mocí, která formálně má nejasně vymezené, avšak snadno předvídatelné hranice[2]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Autoritativní státy se vyznačují nízkou mírou ideologizace.[3]Autoritarismus se nesnaží podsouvat občanům jedinou správnou ideologii. Pokud nějaká ideologie existuje, není hluboce propracována, a tak ani po občanech nebývá vyžadována její neustálá demonstrace. Neexistuje jedna masová politická strana a nedochází ke splývání strany a státních institucí.[2]Nelpí na stranické oddanosti, či jiných projevech politické mobilizace. Dokonce lze hovořit o její plné absenci. Nejvýraznějším rysem autoritarismu je limitovaný pluralismus. Režim se nesnaží o ovládnutí soukromého života svých občanů a připouští existenci nestátních organizací a institucí jako jsou církve či univerzity, které mohou mít politický přesah. Taktéž sféře soukromého podnikání je ponechána poměrná svoboda. Neznamená to ovšem, že režim nevyžaduje loajálnost. Významným znakem autoritářských režimů je orientace do sebe, soustředí se pouze na svou vlastní politickou moc a nesnaží se o expanzi do jiných zemí. Monopolu politické moci se obvykle dosahuje vyloučením mas z politiky.[1]Důležitý pojem pro autoritarismus je autoritativní mentalita (= způsob myšlení a cítění, emocionálního rázu). Existuje několik druhů mentalit: úřednická, vojenská, církevní. Koncept je úzce spojen se symbolikou, se kterou režim efektivně komunikuje. „Vynalézají rozmanité cesty ve způsobech spojení mezi symbolem a společenskou realitou, kdy symbol realitu nezřídka nahrazuje či posléze vytváří.[4]

Typy autoritativních režimů[editovat | editovat zdroj]

Dalším z teoretiků autoritarismu je německý politolog Wolfgang Merkel. Ten teorii rozvedl a komplexněji vypracoval. Své závěry vyjádřil v následujících devíti typech autoritativních režimů:

  • Komunistické autoritativní režimy
    • Reálnou moc komunistického autoritativního režimu drží strana. Režim připouští minimální pluralismus.Typickým příkladem je komunistický režim v polské či maďarské podobě a stalinské éře Sovětského svazu
  • Fašistické autoritativní režimy
    •     Ačkoli existuje stranická moc, reálnou moc drží vůdce.  Od totalitních forem se tento typ liší nedokonalostí, nedotažeností charakteristických rysů. Typickým příkladem je fašistická moc v Chorvatsku (1941-1945), Rumunsku (1940-1944), na Slovensku (1939-1945) a na počátku Mussoliniho vlády v Itálii.
  • Militaristické režimy
    • Důraz je kladen na patriotismus, národní bezpečnost, klid a pořádek. Hlavní úkol režimu je modernizace země. W. Merkel rozlišuje dva typy militaristického režimu: - byrokraticko-militaristické, kde vládne junta necharakteristických vojáků (Latinská Amerika v 60. a 70. letech 20. století, Thajsko mezi lety 1958-1988, Jižní Korea v letech 1961-1988) - militaristicko-vůdcovský, kde moc drží vojenský vůdce (Frankův režim ve Španělsku, Ghana v letech 1981-1992, Paraguay pod vládou Alfreda Stroessnera atd.)
  • Organicko-etatistické autoritativní režimy
    • Tento model chce zajistit institucionalizovanou reprezentaci různorodých zájmů moderních společností. Základní myšlenkou je předpoklad, že lidé jsou přirozeně členy různých sociálních skupin (zaměstnání, univerzity, farnosti, obce atd.), jež stojí v kontrastu k uměle vytvářeným velkým skupinám (například politickým stranám). Ty totiž nanejvýš rozdělují lidi, a to i na nejnižší úrovni a předpokládají existenci profesionálních politiků a stranických aparátů odtržených od všedního života. Organický etatismus se zaváděl např. v Salazarově Portugalsku (1926-1938), Dollfusově a Schuschniggově Rakousku (1934-1938), ale i ve Frankově Španělsku a Mussoliniho Itálii.
  • Rasistické autoritativní režimy
    • Předpokládá trvalou a právně ukotvenou politickou dominanci menšinové rasy nebo či etnické skupiny nad skupinou většinovou. Uvnitř privilegované skupiny jsou dodržovány základní demokratické principy. Příkladem je Jihoafrická republika v období apartheidu.
  • Modernizační autoritativní režimy
    • Tento typy je vyčleněný z byrokraticko-militaristického režimu, který je nastolen za účelem modernizace neindustriální a tradiční společnosti.Příkladem je Pinochetova Chile, Násirův Egypt či Perónova Argentina.
  • Teokratické autoritativní režimy
    • Reálná moc je v rukou náboženské autority. Mají silný sklon k totalitarismu. Příkladem je Tibet v období 1911 – 1950. 
  • Dynastické (královské, monarchistické) autoritativní režimy
    • Stojí na dynastickém principu. Neexistují volby, nemají ústavu a exekutivní i výkonná moc je v rukou krále. Najdeme je v šejkovských režimech Perského zálivu, v Saúdské Arábii nebo v meziválečné době evropských královských diktatur.
  • Sultanistické autoritativní režimy
    • Sultánova moc není ničím omezena. Režiím manipuluje se symboly, neexistuje vláda zákona a setkáváme se s nízkou mírou institucionalizace. Mezi sultanistické režimy patří Haiti pod Duvalierem, Severní Korea pod Kim Ir Senem či Filipíny pod Marcosem.[4]

Důležité znaky[editovat | editovat zdroj]

  • Je možná existence odlišných politických postojů - ty ale nemají příliš velký vliv.
  • Je možná svobodná existence subjektů, které jsou nezávislé na politické moci.
  • Občanům není vnucována žádná ideologie.
  • Vládne jeden člověk nebo malá skupina osob.
  • Je existence jediné politické strany a ta splývá se státem.[5]

Autoritarismus se ve všech těchto znacích (s výjimkou určitých období) liší od totalitarismu.[5]

Aspekt srovnání Autoritativní režim Totalitní režim
autonomie společenských

struktur a nepolitické sféry

Ano Ne
kontrola všech aspektů života

společnosti

Ne Ano
snaha o absolutní kontrolu

ekonomické činnosti

Ne Ano
vůdčí úloha jediné masové strany ne/omezená Ano
ovládnutí vládních struktur

představiteli vládnoucí strany

Ne Ano
legální či pololegální politická opozice Ano Ne
existence vůdčí ideologie Ne Ano
masový teror doléhající na celou

společnost

Ne Ano
vypořádávání se s politickými

protivníky prostřednictvím násilí

Ano Ano
politická mobilizace obyvatel ne/omezená Ano
snaha o expanzi Ne Ano
vzor pro jiné země ne/omezená Ano

[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HEYWOOD, A. Politologie. 3. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. S. 60.  
  2. a b LINZ, J. Totalitarian and Authoritarian Regimes. London : Boulder, 2000.  
  3. KUBÁT, M. Úvod do studia politické vědy. 2. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. Kapitola Autoritativní a totalitní politické systémy.  
  4. a b c BALÍK, S; KUBÁT, M. Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2. vyd. Praha : Dokořán, 2012.  
  5. a b NEDEMOKRATICKÉ POLITICKÉ REŽIMY [online]. [cit. 2016-02-26]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]