Augusto Pinochet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Augusto Pinochet
Augusto Pinochet
Augusto Pinochet
Ve funkci:
17. prosince 1974 – 11. března 1990
Předchůdce Salvador Allende
Nástupce Patricio Aylwin

Stranická příslušnost
Členství žádná

Narození 25. listopadu 1915
Chile Valparaíso, Chile
Úmrtí 10. prosince 2006 (91 let)
ChileSantiago de Chile
ve Vojenské nemocnici
Choť Lucía Hiriart
Děti Lucía Pinochet a Augusto Pinochet Hiriart
Vzdělání Vojenská škola Libertadora Bernarda O'Higginse
Zaměstnání Generál
Prezident
Náboženství Římskokatolická církev
Podpis Augusto Pinochet, podpis
Commons Augusto Pinochet

Generál Augusto José Ramón Pinochet Ugarte (25. listopadu 1915 Valparaíso10. prosince 2006 Santiago de Chile) byl vůdce chilské pravicové vojenské junty a později i prezident, vládnoucí Chile v letech 19731990. Protože od počátku své vlády ovládal moc zákonodárnou a výkonnou, lze jej označit za diktátora.

Převrat a vládnutí junty[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vojenská diktatura v Chile.

K moci se dostal během násilného převratu[1], který sesadil tehdejšího demokraticky zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho (36 % hlasů[2]), marxistu, který byl prvním socialistickým prezidentem Chile, prosazoval znárodňování a silnou orientaci na Kubu a další země socialistického bloku.[3] Salvator Allende začal ihned po svém zvolení hlavou země v roce 1970 naplňovat socialistický scénář: prováděl sociální reformy a znárodnil nejen největší společnost na těžbu mědi na světě, Codelco, ale i řadu dalších firem; vyvlastnil a kolektivizoval půdu; vyplýtval na různé projekty státní měnovou rezervu.[4] Výsledkem marxistických experimentů byl kolaps ekonomiky, nedostatek zboží i potravin, zavedení přídělového systému, občanské nepokoje, protiústavní kroky[2] (7000 soudních rozhodnutní rozhodlo o porušování zákona vládou, Allende je ignoroval[5]), teroristické útoky levicových radikálů, působení levicových guerill, které v Latinské Americe často podporoval SSSR a Kuba[6] a růst násilí v zemi. V roce 1973 Allende vyhlásil výjimečný stav, poté co ztratil kontrolu nad zemí, kde levicové bojůvky znárodňovaly a vyvlastňovaly bez opory v zákoně.[2][7][8][9] Inflace v roce 1972 dosáhla 140 %, situace se rychle zhoršovala, meziroční inflace v srpnu 1973 přesáhla 300 %, v říjnu dosahovala 1000 %. V zemi se schylovalo k občanské válce.[10][7][11]

Postoj armády nebyl jednotný. Proti se rozhodně stavěl tehdejší vrchní velitel generál Carlos Prats i jeho zástupce Augusto Pinochet, oba zmařili puč v červnu 1973.[10] Po odstoupení generála Pratse Augusto Pinochet jako nový vrchní velitel 23. srpna 1973 napadl důstojníky[zdroj?], kteří byli považováni za zastánce řešení vojenským převratem, a vyzval je k rezignaci. Mezi důstojníky, kteří byli zainteresováni na přípravě puče, nepanovala jednota, jak a zda vůbec Pinocheta o puči informovat, případně jak s ním po puči naložit. Těsně před pučem rezignovali další významní generálové Manuel Contreras Sepúlveda (velitel jednotek v Santiagu) a Pickering. Pinochet nahradil Contrerase Sepúlvedu generálem Bradym, který byl znám spíše levicovými názory a byl považován za přívržence Lidové jednoty. Allende jmenoval Pinocheta vrchním velitelem armády 23. srpna 1973. Den poté Poslanecká sněmovna Chile schválila rezoluci o neschopnosti vlády dodržovat ústavu země. Přípravy na puč probíhaly v době, kdy byl připravován lidový plebiscit, který měl podpořit nebo odmítnout Allendovu politiku. Konání plebiscitu zmařili poslanci za socialistickou stranu, za kterou byl Allende zvolen prezidentem. Samotný Pinochet vojenský převrat odmítal, k pučistům se přidal až několik dnů před jeho uskutečněním.[9]

Vojenský převrat ukončil období napjatých vztahů mezi Chile a USA, které prostřednictvím CIA[12] přímo podporovaly snahu o zbavení moci Salvadora Allendeho[13], jehož podporoval SSSR[14][15][16], aby tak zabránily šíření komunismu v oblasti Latinské Ameriky.[17] USA měly v Chile také nemalé finanční zájmy.[14][18]

Pinochet a americký ministr zahraničí Henry Kissinger v roce 1976
Fotografie z období vlády
Pinochet s manželkou, Eugenia Garrido
Pinochetův pohřeb

11. září 1973 armádní jednotky vedené Pinochetem zaútočily na prezidentský palác La Moneda a převzaly moc od prezidenta Allendeho, který byl později nalezen mrtvý (podle zpráv spáchal sebevraždu). Během obléhání paláce byl zabit nebo zraněn velký počet civilistů a mnoho jich bylo uvězněno.[19] Byla vytvořena junta, jejíhož vedení se záhy ujal Pinochet. Junta okamžitě pozastavila platnost ústavy, rozpustila parlament, zavedla přísnou cenzuru, pozastavila činnost politických stran, zvláště těch, které tvořily Allendeho koalici Lidové jednoty (Unidad Popular), a znemožnila prakticky veškeré legální politické aktivity v zemi. Pinochetova junta (pronunciamiento militar), a zejména její tajná policie DINA (1973-1977), rozpoutala kampaň teroru proti svým oponentům z řad socialistů, miristů (MIR - Movimiendo Izquierdo Revolucionario, Hnutí revoluční levice), komunistů a dalších opozičních politiků a disidentů. Několik tisíc Chilanů bylo popraveno nebo zmizelo, 27 000-30 000 lidí bylo uvězněno a mučeno. Mnoho z těchto lidí bylo vypovězeno ze země a přijímáno v zahraničí (zejména ve Švédsku, v Itálii, ve Francii, v zemích bývalého východního bloku a před r. 1975 i v Argentině) jako političtí uprchlíci. Často byli pronásledování chilskou tajnou policií i mimo svou zemi v rámci tzv. Operace Kondor. Na potírání opozice dostával Pinochet finanční podporu a dary zejména z USA i dalších zemí.[20] Vedle nenásilné opozice existoval i ozbrojený odpor proti diktatuře, vedený ilegální komunistickou stranou a Lidovou frontou Manuela Rodrígueze (FPMR). Souhrnná zpráva tzv. Rettigovy komise, vytvořené z Pinochetových odpůrců i stoupenců pod oficiálním názvem Národní komise pravdy a usmíření, z roku 1990 uvádí počet 2 279 obětí (146 osob odsouzeno válečným tribunálem k trestu smrti, 131 osob zamřelo během střetů při demonstracích, 101 osob zastřeleno při pokusech o útěk, 39 osob zemřelo během přestřelky, 90 osob zabito soukromými osobami, 815 dalších úmrtí a 957 zmizelých),[21][22] následná vyšetřování komisí zřízených prezidentem Ricardem Lagosem i jeho nástupkyní Michelle Bacheletovou odhalila v letech 2004 a 2011 další případy. Celkový počet obětí perzekuce uznaný v roce 2011 vládou prezidenta Sebastiána Piñery činí 40 018 osob, z toho 3 065 zabitých nebo násilně zmizelých.[23][24]

Návrat k demokracii[editovat | editovat zdroj]

Pinochet diktaturu označoval za nutnou, vzhledem k násilným snahám levice o destabilizaci země a směřoval zemi k demokracii, poté co pomine nebezpečí levicové diktatury, podporované SSSR a Kubou.[11][25] V roce 1978 souhlasilo v referendu 78,6 % voličů s pokračováním Pinochetovy vlády a současným směřováním země.[26] V roce 1980 byla schválena nová ústava, která nařizovala další prezidentské referendum s jedním kandidátem v roce 1988 a návrat k demokratickému politickému zřízení v roce 1990. V referendu v roce 1988 Pinocheta podpořilo 45 % voličů, Pinochet se přesto snažil moc udržet a hledal podporu u armádních špiček,[27] ty jej však nepodpořily, což vyústilo v uspořádání vícekandidátské prezidentské volby v roce 1989. Nově zvolený prezident Patricio Aylwin převzal od Pinocheta moc v roce 1990, nicméně ten zůstal na svém postu vrchního velitele armády až do roku 1998, kdy získal doživotně křeslo v chilském senátu, což mu zajišťoval ústavní dodatek z roku 1980. Pinochet sám nechal vypsal opakovaně referendum o své vládě a když v roce 1988 prohrál, poměrem 45 % ku 55 % odevzdaných hlasů, předal moc zvolenému Patricio Aylwinovi. Pinochetův nástupce Patricio Aylwin ponechal v platnosti hospodářská opatření Pinochetovy vlády, vládu Pinocheta shrnul slovy: „Brutální, ale účinná.“.[10][21][9] Demokratický systém se v Chile po 17 letech Pinochetovy vlády nevyvinul díky jeho působení, nýbrž jako jasná změna jím zavedeného brutálního „pořádku“.[28]

Ekonomická stabilita[editovat | editovat zdroj]

Augusto Pinochet udělal ze země ostrov ekonomické stability, v jinak problémy zmítaném sektoru zemí jako Argentina či Brazílie, což platilo ještě 30 let po převratu. Někdy se tomu, co nastalo po spuštění ekonomických reforem, říkalo "ekonomický zázrak Chile". V zemi stoupla životní úroveň, snížila se dětská úmrtnost, prodloužil se věk dožití, zlepšila se zdravotní péče, snížily se daně, výdaje státu klesly o 25 %. Zároveň se však zvýšila sociální nerovnost a vzrostlo procento chudých obyvatel. Během prvních let reforem také výrazně narostla nezaměstnanost, její postupné snižování navíc v roce 1982 zastavila celosvětová ekonomická krize. Na míru z doby před Pinochetovou vládou klesla nezaměstnanost až na konci osmdesátých let.[9][7][10]

Soud s Augustem Pinochetem[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998, stále jako vlivný muž v Chile, odcestoval Pinochet do Velké Británie, aby se podrobil léčení. Během jeho pobytu v Anglii na něj byl vydán zatykač španělským soudcem Baltasarem Garzónem. Pinochet byl více než rok držen v domácím vězení a poté propuštěn ze zdravotních důvodů. Po návratu do Chile rezignoval na své senátorské křeslo po rozhodnutí vrchního soudu, který konstatoval že trpí vaskulární demencí a nemůže být postaven před soud pro porušování lidských práv. Tato obvinění byla vznesena již několikrát před jeho zatčením; nikdy však nebyl souzen. V květnu 2004 chilský vrchní soud rozhodl, že Pinochet může být postaven před soud, a v prosinci toho roku byl následně obviněn z mnoha zločinů proti lidskosti. Do své smrti přebýval v domácím vězení kvůli obvinění z porušování lidských práv při vojenské operaci Karavana smrti, kdy se odstraňovali jeho odpůrci, a také kvůli údajným daňovým podvodům a zpronevěře státních fondů ve výši 27 miliónů dolarů (600 miliónů korun). 3. prosince roku 2006 byl po několikanásobném srdečním záchvatu převezen do vojenské nemocnice, kde 10. prosince zemřel.

Stoupenci a odpůrci[editovat | editovat zdroj]

1976 demonstrace za podporu Pinocheta

Pinochetovi zastánci vyzdvihují jeho zásluhy za odvrácení údajné hrozby vlády komunistů, boj proti radikálním levicovým teroristickým skupinám a prosazení politiky volného trhu, což vedlo k ekonomickému růstu v zemi, který pokračoval až do 90. let 20. století.[21][9]

Jeho odpůrci jej obviňují ze zničení chilské demokracie, prosazování politiky represivního státu, uspokojování soukromých potřeb z pozice svého postavení (Pinochet měl údajně zpronevěřit a převést na soukromé účty do zahraničí 27 milionů dolarů)[29] a přijetí ekonomického modelu, který měl zvýhodňovat bohaté a poškodit střední a nižší příjmové skupiny obyvatelstva.[30] V současnosti i jeho zastánci přijímají jako fakt, že za jeho vlády došlo k pronásledování, tvrdému mučení a zabíjení tisíců lidí, kteří nesouhlasili s jeho politikou. Levicová aktivistka Carmen Quintanaová, která se účastnila demonstrací v roce 1986 přinesla svědectví, že ji společně s dalším studentem Rodrigem Rojasem Denegrim Pinochetovi vojáci polili benzínem a zapálili. Denegri zemřel po 4 dnech v nemocnici v důsledku silných popálenin, Quintanaová byla po několika měsících odvezena do Kanady, kde podstoupila během roku na 40 operací. K incidentu se vyjádřil Pinochet v televizním vysílání, kde tvrdil, že levicovým demonstrantům vzplály Molotovovy koktejly, které používali na režimem zakázaných protivládních demonstracích.[29]

V roce 2013 označilo v průzkumu Pinocheta za diktátora 76% dotázaných Chilanů a jen 7% označuje jeho vládu jako dobrou.[30]


Pinochet a Československo[editovat | editovat zdroj]

Místopředseda československé vlády Valtr Komárek údajně pozval při návštěvě Chile v březnu 1990 Pinocheta na návštěvu Československa, Valtr Komárek to ovšem odmítal.[zdroj?] Generál Pinochet navštívil Československo a Českou republiku dvakrát v první polovině 90. let, šlo ovšem o obchodní jednání.[zdroj?] Mezi české obdivovatele Pinocheta údajně patřil i bývalý disident Václav Benda.[31] Schůzku s ním během své druhé pražské návštěvy však gen. Pinochet odmítl s poukazem na nepolitický charakter své cesty.[zdroj?]. K Pinochetovi se hlásí i otevření neofašisté[zdroj?] a krátce po jeho smrti organizace Autonomní nacionalisté Střední Čechy uspořádala "Pietní akt"[zdroj?].

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vysílání Československého rozhlasu, stanice Praha 1, 11. září 1973 se záznamy střelby z leteckých kulometů armádních strojů
  2. a b c http://www.obcinst.cz/causa-pinochet/
  3. "Chilané už nepovažují Pinocheta za spasitele. Je to pro ně diktátor". iDNES.cz. 11. září 2013
  4. http://kushnirs.org/macroeconomics/gdp/gdp_chile.html#t1 Gross domestic product (GDP); Chile; 1970-2014
  5. http://patriotupdate.com/allende-leftist-martyr-myth/
  6. https://www.novinky.cz/komentare/368486-komentar-dvoji-metr-na-diktatory-jiri-pehe.html
  7. a b c ŽÍDEK, L.. Chilská ekonomika za Pinocheta. Brno, 2004 [cit. 2004-12-21]. 16 s. sborník. Mendelova zemědělská a lsnická univerzita v Brně. Vedoucí práce Adam. Dostupné online.
  8. Chalupa (1999), s. 439.
  9. a b c d e http://www.lidovky.cz/pinochetuv-rezim-ekonomicka-stabilita-jiz-padly-za-obet-tisice-lidi-11t-/zpravy-svet.aspx?c=A130911_100228_ln_zahranici_msl
  10. a b c d http://finmag.penize.cz/ekonomika/306195-augusto-pinochet-padouch-nebo-hrdina
  11. a b KRAUS, Josef. Pinochetovo Chile – případová studie autoritativního režimu. Brno, 2007 [cit. 2016-06-05]. 36 s. bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Stanislav Balík. s. 7. Dostupné online.
  12. CIA Activities in Chile [online]. [cit. 2016-08-18]. Dostupné online.  
  13. Jaroslav Šonka: Pinochet a Chile. 40 let od vojenského puče [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.  
  14. a b http://niezalezna.pl/45844-dostawal-pieniadze-od-kgb-polska-agencja-prasowa-przemilcza-ten-fakt
  15. Salvador Allende agentem KGB. 2008-05-03.
  16. https://www.wprost.pl/tygodnik/129061/Agent-Allende.html
  17. Potlačil Pinochet demokracii v Chile, nebo zabránil nástupu ještě horšího režimu? [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.  
  18. NEWS, A. B. C.. CIA Admits Involvement in Chile. ABC News [online]. 2006-01-06 [cit. 2016-08-16]. Dostupné online.  
  19. Biography.com [online]. Biography.com Editors, [cit. 2016-08-18]. Dostupné online.  
  20. Pinochet dostával od USA miliony na likvidaci oponentů [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.  
  21. a b c http://www.aktuality.sk/clanok/34892/komentar-pinochet-statnik-a-vlastenec/
  22. Report of the Chilean National Commission on Truth and Reconciliation
  23. http://www.bbc.com/news/world-latin-america-14584095
  24. Pinochet’s regime official victims’ list increased by 9.800 to 40.018. MercoPress [online]. 18. 8. 2011. Dostupné online.  
  25. Chalupa (1999), s.439.
  26. SPOONER, Mary Helen. Soldiers in a Narrow Land: The Pinochet Regime in Chile. Brno : [s.n.], 2007. 36 s. S. 7. (angličtina)  
  27. Chile's Gen Pinochet 'tried to cling to power' in 1988 BBC News, 24. 2. 2013
  28. Jaroslav Šonka: Pinochet a Chile. 40 let od vojenského puče [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.  
  29. a b "Udělali ze mě lidskou pochodeň, vzpomíná oběť Pinochetova režimu". iDNES.cz. 10. září 2013
  30. a b Chilané už nepovažují Pinocheta za spasitele. Je to pro ně diktátor. iDNES.cz [online]. 2013-09-11 [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.  
  31. http://blisty.cz/art/29051.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česky[editovat | editovat zdroj]

Cizojazyčně[editovat | editovat zdroj]

prezident Chille
Předchůdce:
Salvador Allende
17. prosince 197411. března 1990
Augusto Pinochet
Nástupce:
Patricio Aylwin