Augusto Pinochet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Augusto Pinochet
Pinochet de Civil.jpg

30. prezident Chile
Ve funkci:
17. prosince 1974 – 11. března 1990
Předchůdce Salvador Allende
Nástupce Patricio Aylwin
Stranická příslušnost
Členství žádná

Narození 25. listopadu 1915
Chile Valparaíso, Chile
Úmrtí 10. prosince 2006 (ve věku 91 let)
Chile Santiago de Chile
ve Vojenské nemocnici
Choť Lucía Hiriart
Děti Lucía Pinochet
Augusto Pinochet Hiriart
Sídlo Valparaíso
Alma mater Vojenská škola Libertadora Bernarda O'Higginse (do 1936)
Institut Rafaela Ariztíi
Colegio de los Sagrados Corazones de Valparaíso
Chilská univerzita
Zaměstnání Generál
Prezident
Profese důstojník a politik
Náboženství Římskokatolická církev
Ocenění Řád Bernarda O'Higginse
Řád Quetzala
Národní řád za zásluhy
Květnový řád
Řád za zásluhy
… více na Wikidatech
Podpis Augusto Pinochet, podpis
Commons Augusto Pinochet
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Augusto José Ramón Pinochet Ugarte (25. listopadu 1915 Valparaíso10. prosince 2006 Santiago de Chile) byl vůdce chilské pravicové vojenské junty a později i prezident, vládnoucí v Chile v letech 19731990. Protože Pinochet od počátku své vlády ovládal moc zákonodárnou i výkonnou a jeho režim rozsáhle porušoval lidská práva, lze jej označit za diktátora.

Státní převrat a vláda vojenské junty[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vojenská diktatura v Chile.

K moci se Pinochet dostal během násilného vojenského převratu v září 1973.[1] Převratem byl sesazen tehdejší demokraticky zvolený prezident Chile Salvador Allende, který během bombardování prezidentského paláce La Moneda spáchal sebevraždu puškou AK 47 jemu darovanou Fidelem Castro (podle spekulativních verzí byl Allende zabit).

Jako první socialistický prezident země prosazoval Allende znárodňování některých podniků a silnou orientaci na Kubu a další země tzv. socialistického (komunistického) bloku.[2] Allende začal ihned po svém zvolení hlavou země v roce 1970 naplňovat socialistickou politiku: prováděl rozsáhlé sociální reformy a znárodnil největší společnost na těžbu mědi na světě (Codelco, která však zůstala ve státním vlastnictví i „za Pinocheta“), ale také řadu dalších firem; vyvlastnil některé velkostatkáře a kolektivizoval zemědělskou půdu; vyplýtval na různé projekty státní měnovou rezervu.[3] Podle kritiků Allendeho byly výsledkem socialistických experimentů kolaps ekonomiky, nedostatek zboží a také potravin, zavedení přídělového systému, občanské nepokoje a údajné protiústavní kroky (podle 7 000 soudních rozhodnutí byly vládou porušovány zákony),[4] Byly zaznamenány teroristické útoky levicových radikálů včetně guerill, tehdy v Latinské Americe často podporovaných Sovětským svazem a zvláště Kubou,[5] a růst násilí v zemi. V roce 1973 Allende vyhlásil v celém Chile výjimečný stav, poté co do určité míry ztratil kontrolu nad zemí a levicové bojůvky „znárodňovaly“ a vyvlastňovaly bez opory v zákonech.[6][7][8] Inflace již v roce 1972 dosáhla 140 %, meziroční inflace přesáhla v srpnu 1973 300 %, v říjnu (po převratu) dosáhla 1000 %. V zemi se v průběhu roku 1973 schylovalo k občanské válce.[9][6][10]

Postoj armády nebyl jednotný. Proti státnímu převratu se rozhodně stavěl tehdejší vrchní velitel generál Carlos Prats a zprvu i jeho zástupce Augusto Pinochet; oba zmařili puč v červnu 1973.[9] Po odstoupení generála Pratse se stal Pinochet novým vrchním velitelem armády (jmenoval jej prezident Allende) a 23. srpna 1973 napadl důstojníky[zdroj?], kteří byli považováni za zastánce řešení vojenským převratem, a vyzval je k rezignaci. Mezi důstojníky, kteří byli zainteresováni na přípravě puče, nepanovala jednota, jak a zda vůbec Pinocheta o puči informovat, případně jak s ním po puči naložit. Těsně před pučem rezignovali další významní generálové Manuel Contreras Sepúlveda (velitel jednotek v Santiagu) a Pickering. Pinochet nahradil Contrerase Sepúlvedu generálem Hermanem Bradym, který byl znám spíše levicovými názory a byl považován za přívržence Lidové jednoty. Allende jmenoval Pinocheta vrchním velitelem armády 23. srpna 1973. Den poté Poslanecká sněmovna Chile schválila rezoluci o neschopnosti vlády dodržovat ústavu země. Přípravy na puč probíhaly v době, kdy byl připravován lidový plebiscit, který měl podpořit nebo odmítnout Allendovu politiku. Konání plebiscitu zmařili poslanci za Socialistickou stranu, za kterou byl Allende zvolen prezidentem. Samotný Pinochet vojenský převrat stále ještě odmítal, k pučistům se přidal až několik dnů před jeho uskutečněním.[8] Těsně před převratem a během vojenského zásahu se však postavil do jeho čela. Spolupracovali s ním mj. generálové José Toribio Merino Castro, Gustavo Leigh a César Mendoza.

Vojenský převrat ukončil období napjatých vztahů mezi Chile a Spojenými státy (USA), které prostřednictvím Central Intelligence Agency (CIA) přímo podporovaly snahu o zbavení moci Allendeho,[11][12] podle novějších mj. polských zdrojů přímo podporovaného ze strany SSSR,[13][14][15] „aby tak zabránily šíření komunismu v oblasti Latinské Ameriky“.[16] USA měly v Chile také nemalé finanční zájmy.[13][17] Do příprav státního převratu byla podle zdrojů zapojena i australská tajná služba.

Pinochet a americký ministr zahraničí Henry Kissinger v roce 1976
Fotografie z období Pinochetovy vlády
Pinochet s manželkou, Eugenia Garrido
Pinochetův pohřeb

11. září 1973 jednotky armády a vojenská letadla zaútočily na prezidentský palác La Moneda. Moc ve státě převzala vojenská junta pod vedením generála Augusta Pinocheta. Prezident Salvador Allende byl později nalezen mrtvý (spáchal sebevraždu). Během obléhání paláce byl zabit nebo zraněn velký počet civilistů a mnoho jich bylo uvězněno.[18] Vojenská junta okamžitě pozastavila platnost chilské ústavy, rozpustila parlament, zavedla přísnou cenzuru, pozastavila činnost politických stran, zvláště těch, které tvořily Allendeho koalici Lidové jednoty (Unidad Popular), a znemožnila prakticky veškeré legální politické aktivity v zemi. Pinochetova junta (pronunciamiento militar) a zejména její tajná policie DINA (1973–1977), rozpoutaly kampaň teroru proti oponentům z řad socialistů, tzv. miristů (MIR, Movimiendo Izquierdo Revolucionario, Hnutí revoluční levice), komunistů a dalších opozičních politiků a disidentů. Několik tisíc Chilanů bylo popraveno nebo zmizelo, 27 000–30 000 lidí bylo uvězněno a mnozí byli mučeni. Mnoho lidí bylo vypovězeno ze země a přijímáno v zahraničí, zejména ve Švédsku, v Itálii, ve Francii, v SSSR a zemích bývalého východního bloku. Před rokem 1975 přijímala politické emigranty z Chile i Argentina. Často byli pronásledování chilskou tajnou policií i mimo svou zemi v rámci tzv. Operace Kondor. Na potírání opozice dostával Pinochetův režim finanční podporu a dary zejména z USA i dalších zemí.[19] Vedle nenásilné opozice existoval i ozbrojený odpor proti diktatuře, vedený ilegální Komunistickou stranou a Lidovou frontou Manuela Rodrígueze (FPMR). Souhrnná zpráva tzv. Rettigovy komise, vytvořené z Pinochetových odpůrců i stoupenců pod oficiálním názvem „Národní komise pravdy a usmíření“, z roku 1990 uvádí počet 2 279 obětí (146 osob odsouzeno válečným tribunálem k trestu smrti, 131 lidí zemřelo během střetů při demonstracích, 101 osob zastřeleno při pokusech o útěk, 39 osob zemřelo během přestřelek, 90 osob bylo zabito soukromými osobami, 815 dalších úmrtí a 957 zmizelých).[20][21] Následná vyšetřování komisí zřízených prezidentem Ricardem Lagosem i jeho nástupkyní Michelle Bacheletovou odhalila v letech 2004 a 2011 další případy. Celkový počet obětí perzekuce uznaný v roce 2011 vládou prezidenta Sebastiána Piñery činil 40 018 osob, z toho 3 065 zabitých nebo násilně zmizelých.[22][23]

Pinochetova politika[editovat | editovat zdroj]

Pinochet diktaturu označoval za nutnou, podle něj vzhledem k násilným snahám krajní levice o destabilizaci země. Podle některých analytiků směřoval zemi k demokracii, poté co pomine nebezpečí levicové diktatury, podporované SSSR a Kubou.[10][24] V roce 1978 souhlasilo v referendu 78,6 % voličů s pokračováním Pinochetovy vlády a současným směřováním země.[25] V roce 1980 byla schválena nová ústava, která nařizovala další prezidentské referendum, ovšem jen s jedním kandidátem, v roce 1988 a návrat k demokratickému politickému zřízení v roce 1990. V referendu v roce 1988 Pinocheta podpořilo jen 45 % voličů, Pinochet se přesto snažil si moc udržet a hledal podporu u armádních špiček,[26] ty jej však nepodpořily, což vyústilo v uspořádání vícekandidátské prezidentské volby v roce 1989. Nově zvolený prezident Patricio Aylwin převzal od Pinocheta moc v roce 1990, nicméně ten zůstal na svém postu vrchního velitele armády až do roku 1998, kdy získal na doživotí křeslo v chilském senátu, což mu bylo zajištěno ústavním dodatkem z roku 1980.

Pinochetův nástupce Patricio Aylwin ponechal v platnosti hospodářská opatření Pinochetovy vlády, přitom vládu Pinocheta shrnul slovy: „Brutální, ale účinná.“[9][20][8] Demokratický systém se v Chile po 17 letech Pinochetovy vlády nevyvinul díky jeho působení, nýbrž jako jasná změna jím zavedeného brutálního „pořádku“.[12]

Ekonomická stabilita[editovat | editovat zdroj]

Augusto Pinochet udělal ze země ostrov ekonomické stability, v jinak problémy zmítaném sektoru zemí jako Argentina či Brazílie, což platilo ještě 30 let po převratu. Někdy se tomu, co nastalo po spuštění ekonomických reforem, říkalo „ekonomický zázrak Chile“. V zemi stoupla životní úroveň, snížila se dětská úmrtnost, prodloužil se věk dožití, zlepšila se zdravotní péče, snížily se daně, výdaje státu klesly o 25 %. Zároveň se však zvýšila sociální nerovnost a vzrostlo procento chudých obyvatel. Během prvních let reforem také výrazně narostla nezaměstnanost, její postupné snižování navíc v roce 1982 zastavila celosvětová ekonomická krize. Na míru z doby před Pinochetovou vládou klesla nezaměstnanost až na konci osmdesátých let.[8][6][9]

Soud s Augustem Pinochetem[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998, stále jako vlivný muž v Chile, odcestoval Pinochet do Velké Británie, aby se podrobil léčení. Během jeho pobytu v Anglii na něj byl vydán zatykač španělským soudcem Baltasarem Garzónem. Pinochet byl více než rok držen v domácím vězení a poté propuštěn ze zdravotních důvodů. Po návratu do Chile rezignoval na své senátorské křeslo po rozhodnutí vrchního soudu, který konstatoval že trpí vaskulární demencí a nemůže být postaven před soud pro porušování lidských práv. Tato obvinění byla vznesena již několikrát před jeho zatčením; nikdy však nebyl souzen. V květnu 2004 chilský vrchní soud rozhodl, že Pinochet může být postaven před soud, a v prosinci toho roku byl následně obviněn z mnoha zločinů proti lidskosti. Do své smrti přebýval v domácím vězení kvůli obvinění z porušování lidských práv při vojenské operaci Karavana smrti, kdy se odstraňovali jeho odpůrci, a také kvůli údajným daňovým podvodům a zpronevěře státních fondů ve výši 27 miliónů dolarů (600 miliónů korun). 3. prosince roku 2006 byl po několikanásobném srdečním záchvatu převezen do vojenské nemocnice, kde 10. prosince zemřel.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

1976 demonstrace za podporu Pinocheta

Pinochetovi bývá přičítáno, že jím vedený puč zmařil možnost nástupu komunistů a zvýšení vlivu Sovětského svazu v Chile. Zároveň tím však zničil chilskou demokracii, jelikož svrhl legitimní vládu.

Jako vládce bojoval proti radikálním levicovým teroristickým skupinám a prosadil politiku volného trhu, což vedlo k ekonomickému růstu v zemi, který pokračoval až do 90. let 20. století.[20][8] Tento ekonomický model však podle Pinochetových odpůrců zvýhodňoval především bohaté a škodil střední a nižší příjmové části obyvatelstva.[27]

Pinochetem vedený režim byl represivní a docházelo k pronásledování, mučení a zabíjení tisíců lidí, kteří nesouhlasili s jeho politikou, především tedy marxistů a jim přidružených skupin. Odpůrkyně Pinochetovy vlády Carmen Quintanaová, která se účastnila demonstrací v roce 1986, přinesla svědectví, že ji společně s dalším studentem Rodrigem Rojasem Denegrim Pinochetovi vojáci polili benzínem a zapálili. Denegri zemřel po 4 dnech v nemocnici v důsledku silných popálenin, Quintanaová byla po několika měsících odvezena do Kanady, kde podstoupila během roku na 40 operací. K incidentu se vyjádřil Pinochet v televizním vysílání, kde tvrdil, že levicovým demonstrantům vzplály molotovovy koktejly, které používali na režimem zakázaných protivládních demonstracích.[28]

Kritikové rovněž Pinocheta viní z korupce a zneužívání svého postavení (měl údajně zpronevěřit a převést na soukromé účty do zahraničí 27 milionů dolarů).[28]

V roce 2013 označilo v průzkumu Pinocheta za diktátora 76 % dotázaných Chilanů a jen 7 % označilo jeho vládu jako dobrou.[27]

Pinochet a Československo[editovat | editovat zdroj]

Generál Pinochet navštívil Československo a Českou republiku dvakrát v první polovině 90. let, šlo ovšem o obchodní jednání.[zdroj?] Mezi české obdivovatele Pinocheta patřil Václav Benda.[29]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vysílání Československého rozhlasu, stanice Praha 1, 11. září 1973, se záznamy střelby z kulometů vojenského letectva.
  2. Chilané už nepovažují Pinocheta za spasitele. Je to pro ně diktátor. Idnes.cz, [1], 11. září 2013.
  3. http://kushnirs.org/macroeconomics/gdp/gdp_chile.html#t1 Archivováno 29. 10. 2013 na Wayback Machine Gross domestic product (GDP); Chile; 1970–2014
  4. Allende: Leftist martyr myth - Patriot Update. Patriot Update. 2011-07-15. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  5. KOMENTÁŘ: Dvojí metr na diktátory? - Jiří Pehe. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. (česky) 
  6. a b c ŽÍDEK, L.. Chilská ekonomika za Pinocheta. Brno, 2004 [cit. 2004-12-21]. 16 s. sborník. Mendelova zemědělská a lsnická univerzita v Brně. Vedoucí práce Adam. Dostupné online.
  7. Chalupa (1999), s. 439.
  8. a b c d e Pinochetův režim: ekonomická stabilita, jíž padly za oběť tisíce lidí | Svět. Lidovky.cz [online]. 2013-09-11 [cit. 2017-02-26]. Dostupné online. 
  9. a b c d Augusto Pinochet: Padouch, nebo hrdina?. finmag.penize.cz. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. (česky) 
  10. a b KRAUS, Josef. Pinochetovo Chile – případová studie autoritativního režimu. Brno, 2007 [cit. 2016-06-05]. 36 s. bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Stanislav Balík. s. 7. Dostupné online.
  11. CIA Activities in Chile [online]. [cit. 2016-08-18]. Dostupné online. 
  12. a b Jaroslav Šonka: Pinochet a Chile. 40 let od vojenského puče [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné online. 
  13. a b Dostawał pieniądze od KGB. Polska Agencja Prasowa przemilcza ten fakt. Informacje, publicystyka, wiadomości, opinie | niezalezna.pl. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. (polsky) 
  14. Salvador Allende agentem KGB. 2008-05-03.
  15. CENCKIEWICZ, Slawomir; GONTARCZYK, Piotr. Agent Allende. WPROST.pl. 2008-05-04. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. (polsky) 
  16. Potlačil Pinochet demokracii v Chile, nebo zabránil nástupu ještě horšího režimu? [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné online. 
  17. NEWS, ABC. CIA Admits Involvement in Chile. ABC News [online]. 2006-01-06 [cit. 2016-08-16]. Dostupné online. 
  18. Biography.com [online]. Biography.com Editors [cit. 2016-08-18]. Dostupné online. 
  19. Pinochet dostával od USA miliony na likvidaci oponentů [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné online. 
  20. a b c AZET.SK. Komentár: Pinochet - štátnik a vlastenec. aktuality.sk. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. (slovensky) 
  21. Report of the Chilean National Commission on Truth and Reconciliation. www.usip.org [online]. [cit. 2016-06-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-02-01. 
  22. Chile recognises 9,800 more victims of Pinochet's rule. BBC News. 2011-08-18. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. (anglicky) 
  23. Pinochet’s regime official victims’ list increased by 9.800 to 40.018. MercoPress [online]. 18. 8. 2011. Dostupné online. 
  24. Chalupa (1999), s.439.
  25. SPOONER, Mary Helen. Soldiers in a Narrow Land: The Pinochet Regime in Chile. Brno: [s.n.], 2007. 36 s. S. 7. (angličtina) 
  26. Chile's Gen Pinochet 'tried to cling to power' in 1988 BBC News, 24. 2. 2013
  27. a b Chilané už nepovažují Pinocheta za spasitele. Je to pro ně diktátor. iDNES.cz [online]. 2013-09-11 [cit. 2016-08-19]. Dostupné online. 
  28. a b "Udělali ze mě lidskou pochodeň, vzpomíná oběť Pinochetova režimu". iDNES.cz. 10. září 2013
  29. Velkodušný politik Václav Benda. blisty.cz [online]. [cit. 2017-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  30. Polémica Orden del Quetzal – Prensa Libre [online]. [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (španělsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česky[editovat | editovat zdroj]

Cizojazyčně[editovat | editovat zdroj]