Cenzura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o kontrole a omezování sdělování informací. Další významy jsou uvedeny na stránce Cenzura (rozcestník).
Na tento článek je přesměrováno heslo Censor. O římských Censorech pojednává článek Římský cenzor.
Svět podle svobody tisku (hodnocení podle Reportérů bez hranic).
Modrá značí svobodnější tisk, oranžová a červená pak větší omezení a kontrolu
Svět podle internetové cenzury.
Legenda: modrá: žádná cenzura, žlutá: částečná cenzura, červená: pod dohledem, černá: vysoce kontrolovaná

Cenzura je kontrola a omezování sdělování informací – ať už předávaných mluveným slovem, tiskem nebo dalšími formami vyjadřování. Bývá zřizována státem, náboženskou organizací, armádou, vedením firmy apod. Slouží pro udržení ideologického monopolu, uchování státního, firemního či vojenského tajemství nebo uchování hlásaných morálních principů.

Cenzura se obvykle týká veřejně sdělovaných názorů, ale v dobách nesvobody je kontrolováno i soukromé sdělování názorů. Součástí cenzury bývá i kriminalizace toho, kdo by se cenzuru snažil obejít.

Cenzura je součástí praktik mocenských struktur prakticky celou lidskou historii.

S cenzurou úzce souvisí různé indexy zakázané literatury.

Slovo cenzura pochází z latinského censor, což byl úředník, který měl za úkol sčítání obyvatel a dohlížení na morálku (dále viz římský cenzor).

Druhy cenzury[editovat | editovat zdroj]

Nástěnná malba od žáků základní umělecké školy v Hradci Králové na téma mravnostní cenzury
  • součást zákonů – zakázaná témata jsou explicitně vyjmenována v zákoně
  • vojenská cenzura – má za úkol utajit činnosti, znalosti a technologie před (byť i potenciálním) nepřítelem, je kontrolována i soukromá komunikace
  • firemní cenzura - kontrola technologických tajemství před konkurencí a informací, které by mohly poškodit obraz firmy
  • náboženská cenzura - je omezováno šíření myšlenek, které jsou v rozporu s vládnoucím náboženstvím
  • politická cenzura - je zakázáno šíření informací, které by mohly diskreditovat vládnoucí politiky
  • cenzura školních učebnic – podle právě vládnoucí ideologie jsou upravovány učební texty
  • autocenzura - sdělované informace filtruje sám autor, nejčastěji ze strachu z postihu
  • moderní cenzura - selekce informací a informačních zdrojů, stranická a zájmová interpretace, agenda setting (nastolování agendy) v soukromých i veřejnoprávních médiích, vliv vlastníků a vydavatelů, korupce novinářů a médií, placená inzerce vydávaná za standardní novinářskou, publicistickou aktivitu (PR články)
  • jako druh cenzury lze pohlížet i na vypípávání vulgarismů v rozhlasu a televizi, resp. jejich pouhé naznačení např. prostřednictvím hvězdiček v písmu (např. Ona je hrozná ****, To si děláš p*del, angl. f*ck - použití hvězdičky je také cestou, jak se vyhnout automatické cenzuře – seznamu zakázaných výrazů v internetových fórech). Podobnými praktikami je rozmazávání či pixelizace obrazu sloužící například k anonymizaci osob. Takové techniky ale nemusejí být spolehlivé.[1]

Cenzura v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Cenzura v českých zemích.
František Frenzel: Seznam knih a písní zakázaných v Československu: [od roku 1918 do konce roku 1936] (přehled obsahu)

Cenzura v Českých zemích probíhala prakticky od počátku tvorby medivovaných obsahů pro veřejnost. Cenzura byla dříve uplatňována jak na ručně psané spisy a letáky, tak následně i na tiskoviny, které se objevily po přichodu knihtisku ve 40. letech 15. století. Cenzura byla jak světská, tak katolická, následně i protestantská. České země jako významná součast evropského historického dění měla obdobné přístupy k cenzuře jako v sousedních zemích. Vykonávání cenzurních povinností měly v průběhi dějiny různé instituce, například, byrokratický aparát, policejní složky či soudy. Cenzura panovala za Rakouska-Uherska, následně i ve zmírněné podobě za první republiky. Za druhé světové války zde byla cenzura řízená nacistickými orgány a po nástupu komunistů k totalitní moci zde byla komunistická cenzura, která trvala až do roku 1990.[2] Následně byla cenzura po pádu komunismu zrušena a zákoně zakázána. V současné době je možná akorát autocenzura samotného autora mediálního obsahu, anebo šéfredaktora dané redakce.

Cenzura fotografií za období totality[editovat | editovat zdroj]

Cenzura fotografií se v bývalém Československu prováděla buďto jejich retušováním, „vylepšováním“ anebo jejich úplným zakázáním. Na snímcích se odmazávaly nepohodlné osoby a předměty[3], nebo se např. mohl přidat jásající dav. Cenzorovi stačily malé nůžky a stříkací pistolka s barvou.

Zvláštní pozornost se věnovala fotografiím ČTK, protože její práce přebíraly domácí i zahraniční agentury. V praxi to vypadalo tak, že se člověk s pověřovací listinou ÚV KSČ dostavil do redakce ČTK, odnesl si negativy, a později přinesl již upravené fotografie. Šéfredaktor ČTK poté vydal nařízení, že se smějí používat jen tyto upravené snímky. Některé "zakázané" či "neupravené" snímky se mezi lidmi šířily tajně.[3]

Zásahy cenzury se většinou nařizovaly ústně, proto k nim existuje jen málo dokumentace. V tehdejším Sovětském svazu byly fotografie falšovány ministerstvem vnitra, proto se předpokládá, že v Československu je upravovala StB právě v laboratořích ministerstva vnitra. Laboratoře měly být v budově nakladatelství Orbis na Vinohradské třídě v Praze a dále v ulicích Thákurova a Majakovského (dnes Pelléova) na Praze 6. Po listopadové revoluci byly tyto prostory prohledány, našly se však již jen prázdné místnosti. Zmizel z nich archiv, vybavení i veškeré podklady.[zdroj?]

Cenzura ve filmu[editovat | editovat zdroj]

Cenzurní lístek ČSR z roku 1935

Cenzura filmové tvorby probíhala po celém světě od počátků rozvoje filmového umění a probíhá až do současnosti. Státní i nestátní cenzurní organizace svou snahu obvykle zaštiťují ochranou obecné mravnosti, ochranou mládeže, poukazem na pobuřující nebo znesvěcující (ve smyslu politické nebo náboženské doktríny daného území) charakter zakazovaných děl. Např. ze seriálu Tom a Jerry tak byly vyretušovány cigarety, aby nedocházelo k propagování kouření u mládeže (srov. neustále kouřící vlk z večerníčku Jen počkej, zajíci!, který je ale zápornou postavou).[4] V zájmu ochrany svých investic a vůbec umožnění tvorby se v mnoha státech organizace filmového průmyslu i samotní tvůrci dobrovolně podřídili rozsáhlé autocenzuře. Typickým příkladem organizací prosazujících cenzuru je americká katolická Legie slušnosti, propracovaným autocenzurním předpisem pak například Produkční kodex. Obdobné organizace a předpisy však existují po celém světě. K cenzuře filmů ale dochází i z politických důvodů; tak byly např. z některých filmů vystříhány scény s Waldemarem Matuškou, který se stal kvůli své emigraci vládnoucímu komunistickému režimu nepohodlným.

Cenzura na internetu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Cenzura na internetu.

Cenzura též funguje v mnoha státech (v různém rozsahu) i v prostředí internetu. Její nejčastější podobou je blokování obsahu (buďto celých domén, serverů, či webových míst), filtrování obsahu (např. ve vyhledávačích) či filtrování konkrétních případů či událostí, jež mají být předmětem cenzury, až po absolutní kontrolu nad tím, kdo v dané zemi bude mít k internetu přístup. Některé země šíření „závadného“ obsahu tvrdě postihují a staví na roveň těžkých zločinů (typu velezrady apod.), a tak je k současnosti celosvětově přes 60 lidí trestáno odnětím svobody a jeden člověk byl popraven.

Cenzura v poštovnictví[editovat | editovat zdroj]

Cenzura poštovních zásilek byla prováděna poštovními, policejními, vojenskými, vězeňskými a jinými orgány. Ty zjišťovaly, zda zásilky neobsahují utajené vojenské či politické informace. Na zásilce byly většinou provedeny záznamy o cenzuře, např. otiskem cenzorního razítka, přelepením chlopně obálky cenzurní páskou a někdy i opatřeny služební pečetí cenzora. Cenzorní razítka byla často oválná a číslovaná, výjimečně (v I. světové válce) měla uvedeno navíc jméno cenzora. Hromadně byly takto cenzurovány a označovány zásilky během obou světových válek, méně často i po jejich skončení.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. https://techxplore.com/news/2016-09-ai-software-people-blurred-images.html - AI software found able to identify people in blurred images
  2. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Cenzura. www.totalita.cz [online].  [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  3. a b NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno : HOST, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola C, s. 33 - 36.  
  4. http://casopis.vesmir.cz/clanek/honzikova-cesta-za-cenzurou-a-politickou-korektnosti, navštíveno 23. ledna 2016.
  5. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Československá filatelie Praga 88. Praha : Rapid, 1988. Kapitola Cenzura listových zásilek, s. 95.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BÁEZ, Fernando. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. 1. vyd. Brno: Host, 2012. 597 s. ISBN 978-80-7294-697-6.
  • KAPLAN, Karel; TOMÁŠEK, Dušan. O cenzuře v Československu v letech 1945–1956. 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994. 183 s. ISBN 80-85270-38-2.  
  • WÖGERBAUER, Michael; PÍŠA, Petr; ŠÁMAL, Petr, a kol. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. 1. vyd. Praha : Academia, Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2015. 2 svazky (1661 s.) ISBN 978-80-200-2491-6.  
  • ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1709-3. S. 616.  
  • ŠÁMAL, Petr. Pro dobro českého čtenáře. Cenzurní praktiky v literární kultuře padesátých let 20. století. Dějiny a současnost. 2007, čís. 6, s. 24–27.  
  • SOVA, Dawn B. Zakázané filmy. 125 příběhů filmové cenzury. Překlad Naďa Randová. 1. vyd. Praha : Euromedia Group – Knižní klub, 2005. 318 s. ISBN 80-242-1383-4.  
  • SILBER, Radomír. Stranictví médií. Vliv médií na české politické stranictví, mediální tvorba limitů veřejné oponentury a kontroly výkonu moci v ČR v 90. letech 20. století. 1. vyd. Brno : Tribun EU, 2014. 74 s. ISBN 978-80-263-0792-1.  
  • SILBER, Radomír. Partisan media and modern censorship: media influence on Czech political partisanship and the media's creation of limits to public opposition and control of exercising power in the Czech Republic in the 1990s. First edition. Brno: Tribun EU, 2017. 86 stran. Librix.eu. ISBN 978-80-263-1174-4.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]